Předmluva
lynuly další dny. Připadal jsem si jako v zakletém hradě. S hrůzou z neznámého a nepochopitelného jsem byl nucen setrvávat na tomto podivném místě. Dny se vlekly a noci ještě více. Slunce v těchto končinách nesvítí, nepronikne přes husté, těžké mraky, které po celý den visí z nízké oblohy, až se někdy zdá, že se dotknou vrcholku majáku a ten zmizí, jako ti, kteří obývali jeho zdi přede mnou. Jen v noci vychází měsíc, a ozařuje tu fantaskní scenérii. Je to děsivé, truchlivé divadlo, a já jsem jediný jeho herec a divák zároveň. Jsem odsouzen opakovat tuto bizarní hru každý den dokola, stále znovu a znovu až do konce věků? Jakoby celý svět zapomněl na toto ztracené místo. Začínám tušit, že s ním zapomněl také na mě. Obloha opět tmavne, blíží se soumrak. Další noc se snáší na tuto zapomenutou výspu.
Jsem zde již tři měsíce. Po celou dobu se neudálo nic, co by narušilo každodenní zvráceně se opakující posloupnost událostí. Žádný zásobovač nedorazil na ostrov, žádný bílý srpek plachet lodi se neobjevil na obzoru. Těžké mraky stále visí z nízké oblohy, ebenově černé moře stále zpívá své elegie, a zakletý maják stále ožívá s každou další nocí, a umírá s dalším přicházejícím novým dnem. Rezignoval jsem, strach i úděs se změnil v rezignaci a odevzdání se osudu. Mám dostatek jídla a pití ještě na několik týdnů. Až se zásoby ztenčí na minumum, sestoupím zpět po strmých schodech dolů ke svému člunu, složím je v něm, a vydám se na volný oceán - naproti vlastnímu osudu, ať jím je spása a záchrana nebo zkáza a smrt. Další noc se začíná snášet na ostrov..."
Stalo se ještě před mými desátými narozeninami, že se mi do rukou nedopatřením dostala útlá knížka ve žlutých deskách a s bizarními obrázky, nazvaná Fantastické povídky, v níž jsem nalezl osm podivných a strašidelných povídek jako například Gogolova Vije, Balzacovu Pomstu popraveného nebo Maupassantovu Horlu. Ale byla to jiná povídka a jiný autor, který okamžitě zastínil všechny ostatní. Tím autorem byl Edgar Allan Poe a tou povídkou Maska červené smrti. Byla jiná, o třídu převyšovala všechny ostatní, žila vlastním, tajuplným životem. Byl to příběh, který mě vtáhl do jiného světa a už mě z něj nepustil. Ona knížka se mi posléze ztratila z dosahu, ale červená smrt byla pořád se mnou.
Vzpomněl jsem si na ni později a to mě jednoho zimního večera přivedlo do místní knihovny. Je tomu už patnáct let, co jsem otevřel sbírku povídek pana Poea a tehdy to konečně naplno propuklo. Rukopis nalezený v láhvi, Jáma a kyvadlo, Sud vína amontillandského, Skokan nebo nejpoeovějští Zánik domu Usherů, četl jsem ty povídky a bylo to, jako bych četl svoje vlastní myšlenky. Jakoby jeho ruka táhla perem, naslouchajíc mým myšlenkám. Každé slovo, každá věta zněla tak, jak bych ji napsal já, kdybych uměl zaznamenat své nápady a pocity jako ten pan Poe, jen on to stihl o nějakých stopadesát let přede mnou. I přes to století a půl nás oba pojovala ta podivně ebenová čerň někde uvnitř nás samotných, ten temný stín, to tísnívé šero, ten bizarní kaleidoskop, skrze který vnímáme svět kolem nás.
Prvních sedm odstavců povídky Zapomenutá výspa vzniklo kdysi dávno jako pokus o dokončení Poeovy neuzavřené novely Příběhy Arthura Gordona Pyma a teprve o dost později z tohoto postludia vzniklo preludium ke kompletně nové povídce, která nakonec dala jméno celé mé první sbírce a posléze i této stránce. Ten pokus stál u zrodu této stránky a stal se tedy jakýmsi mostem mezi příběhy pana Poea a tím, v co se nakonec ta zapomenutá výspa proměnila. Kulisy, v nichž se odehrávají mé povídky, spoluvytvářela atmosféra hudby například kapel Moonspell, The Gathering, Paradise Lost, Type O Negative, Tiamat a spousty dalších, dále potom vize malíře Jana Zrzavého nebo fotografa Josefa Sudka a především světy stvořené již zmiňovaným E. A. Poem v době rannější a H. P. Lovecraftem v době pozdější. Ono snové šílenství vyvěrající odkudsi z hlubin duše potom čerpalo inspiraci z E. T. A. Hoffmanna. U spousty z nich pak své sehrály také mé osobní sny, vzpomínky a aura míst, která jsem navštívil, a jejichž scenérie nebo atmosféra způsobily, že mi utkvěly v paměti.
Zbloudilý návštěvníku, vítej tedy na této zapomenuté výspě a užij dosytosti její opuštěnosti, jejího šera a jejich stínů. Budiž ti vypravěčova osoba průvodcem jako bílý maják v tom potemnělém kraji na druhé straně, ať už to místo leží kdekoli.
J.V., 2.11.2012 + 2.8.2019, Ostrava