Kroky
běsile klepe na první dveře. Vyškrábat se k nim těch pár schodů ho stálo nadlidské úsilí. Dokonce odtud z tohoto vyvýšeného přízemí slyší vítr venku na ulici, cítí ho, protahuje tu opravdu ďábelsky. Zřetelně si uvědomuje, že tady je stejně nechráněný, jako tam venku. Teprve ty dveře jsou první bariérou. Bariérou před tím šílenstvím tam venku. Bože, ani v nejhrůznějších snech by si nebyl schopen něco takového představit, něco tak chorého, bizarního, zvráceného.
Každá vteřina se neskutečně vleče, jako by trvala věčnost. Každá vteřina tady před dveřmi, které mohou znamenat spásu. Znovu a znovu klepe na dveře, stále hlasitěji, stále zběsileji. Je možné, že by ho ten venku uslyšel? Bože. A dveře se stále neotvírají. A teď se mu zdá, že venku zaslechl kroky. Před hlavními dveřmi se mihl stín. A teď je ticho. Jako by ten venku čekal, jestli se dveře otevřou. Jestli je někdo doma. Neskutečná hrůza prostoupila jeho tělo. Mozek třeští, srdce zběsile tepe v boji o život. Kořist je na pokraji šílenství. Nikdo neotvírá, za dveřmi nikdo není. Není schopen vydat ze sebe hlášku. Děs jej přimrazil k tomu prahu. Lepí se na dveře, jako by jimi chtěl prosáknout dovnitř. Děs ho pronikl skr naskrz, prosákl do každičké buňky jeho těla, naplnil každou jeho část. Chlupy na celém těle jsou zježeny a ledový chlad mu jako břitva přejíždí po kůži.
Venku se zase něco pohnulo. Dva kroky směrem k chodbě. Každou chvíli ta postava vystoupí ze tmy, která ji kryje příkrovem noci, každou chvíli. Je to on. Určitě. Zase ticho a zase vyčkávání. Někde nahoře hraje hudba, někde nahoře pulsuje mejdan. Tam se musí dostat. Zvířecí strach mu dodává síly. Hrůzou ztuhlé nohy se vydávají na další schod. Jen dál. Vší silou si pomáhá rukama. Tam nahoře je jistě spousta lidí, ti mu pomůžou. Musí tam dojít. Někde dole za sebou cítí toho šílence. Neslyší ho, jen cítí, že tam je. Cítí jeho přítomnost, cítí krev. S hlavou strachem otočenou dozadu se posouvá ze schodu na schod výš a výš. Každý schod pět vteřin, každý schod jako kilometr, každá vteřina jako hodina. Ten venku může kdykoli vejít do chodby. Stačí pár skoků a je u něj.
* * *
Nikdy by jej nenapadlo, co prožije dnešní noc. Vše vlastně začalo zcela nenápadně. Večer se probudil po mejdanu. Zase jako obvykle. Okno, tedy spíše přímo výloha. Jak to včera sakra končilo? Pomalu se vkrádá nejistota, obavy. Neudělal včera nějakou ostudu? Tuhle otázku si klade vždycky. Vkrádá se jako zloděj nocí. Nesnáší tyhle stavy. Tělo je po včerejšku zničené, psychika po bujaré noci prožívá pád kamsi do tmavých močálů výčitek, deprese, úzkosti, zmaru. Posadil se na posteli. Příšerná pachuť v ústech, všudypřítomný smrad z cigaretového dýmu. Úmorná bolest hlavy, žaludek na vodě a propocené prádlo. Teď si vybavuje tu zrzku. Zase to udělal. Ale co čekal, tohle dělá po chlastu vždycky. Vyspí se s první, která je ochotna mu dát. Ale co, v tu chvíli je důležité jen to jedno. Rozum a vkus jde stranou. Nějak bylo, nějak bude.
Podíval se ven z okna. Pět hodin večer, sychravý listopad, venku vlhká, chladná hmota mlhy, vše objímající a vše prostupující. Nepříjemný sliz, který se dostane i skrz teplé oblečení. Drobný, vytrvalý déšť jako jehličky bodá za krk. Ale musí ven, v lednici není vůbec nic, tedy krom nedopité láhve vodky. Kousek odtud je benzínová pumpa, tam mají non stop. Koupí nějaké jídlo ze sáčku, cigarety, pivo na spravení...
Trvalo mu hodinu, než se byl schopen dostat z bytu. Pouliční lampy svítily bledě, kolem každé z nich svítí mlhavé halo, cesta se leskne, spadané listí klouže a všudypřítomná bolest hlavy ho nutí přidat do kroku. Ještě pár metrů.
Těsně před cílem cesty se mu udělalo neskutečně špatně. Zamířil přímo k toaletám vzadu za pumpou. Tak tak stihl dojít do špinavé kabinky a už vyprazdňuje obsah žaludku a s ním veškeré svinstvo, které do sebe celou včerejší a také dnešní noc za hříšné peníze házel. Jako bez rozmyslu. To utrpení trvalo dobrou minutu. V okamžiku, kdy se chtěl zvednout, ucítil neskutečnou ránu a od té chvíle si nepamatuje nic.
* * *
Probudil se. Chabé červené světlo ozařuje malý, špinavý kumbál. Cizí. Kde to je? Hlava bolí jako střep, nemůže se ani hnout. Ale cítí, že tu musí takhle ležet hodně dlouho. 12 hodin, možná den. Má proleženiny a šíleně ho bolí ruce, na kterých si leží. Má je modré, jak krev nemůže odtékat. Pokusil se posadit. Nejde to. Je spoutaný. Teď zaslechl z vedlejší místnosti sten. Zamrazilo ho. Byl to zvířecí sten, nářek člověka, kterého vraždí. Sten bolesti a hrůzy. Smrtelný sten. Vyvalil oči do temné díry dveří. Sten ustal, z vedlejší místnosti zaslechl šouravé kroky. Uvědomil si, že se prozradil, cukl sebou a tím dal o sobě vědět. Strachem bez sebe zírá do otevřených dveří, kroky se blíží. Teď ustaly. Neznámý vyčkává. Nebo si s ním hraje. Ticho. Ticho, že slyší vlastní srdce. Bije jako kovadlina, bije tak zběsile, že musí být slyšet i za zeď, tam do vedlejší místnosti. To je strach, zvuk strachu. Hlas hrůzy.
Z vedlejšího pokoje se opět ozval sten. Kroky se otáčejí, vzdalují a nebožák z vedlejší místnosti začíná opět tlumeně sténat. Ale teď se steny mění v řev, nelidský, uši rvoucí řev, agonický řev. Někoho tam mučí - celým tělem mu projela tato myšlenka a doslova ho ochromila. Tlumený řev z vedlejší místnosti už přešel v chropot, smrtelný chropot. Teď už asi nebožák ztrácí vědomí, protože už nekřičí, jen vyje, vyje jako zvíře v posledním zápasu se smrtí. A kroky se opět blíží.
Třeští oči do dveří a skutečně se mu zdá, že v nich vidí stín. Stín vychází ze šera, zhmotňuje se. Škubl sebou, vytřeštil oči. Ve dveřích stojí stín, na sobě krví zborcenou pláštěnku a na tváři škrabošku, příšernou, rovněž potřísněnou krví. Vypadá jako by byla vyrobena z kusů nějakých cárů... Bože, to je lidská kůže. Je to cizí kůže, cizí obličej, který si ten přízrak přetáhl přes vlastní. A pod tou maskou se na něj dívají dvě malé, lesknoucí se oči, dva žhavé uhlíky, ze kterých jde tolik hrůzy... Zaškubal sebou na zemi, vlastně se o to pokusil, ale jeho zchromlé tělo mu vypovědělo službu. Neznámý stojí dál a bez jediného pohybu, bez jediného slova na něj upírá ty své oči. Z vedlejšího pokoje mezitím ustal chrapot. Je ticho. Ti dva tu proti sobě stojí - leží a jen z dálky za zamalovanými okny se ozývá něco jako policejní maják.
Teď se neznámý pohnul. Vykročil k němu, sklonil se nad něj. Tma. Upadl do mdlob, ale hned se zase probral. Neznámý ho drží za nohy a táhne ho do vedlejšího pokoje. Nemá sílu se bránit, strach mu ochromil všechny svaly. Celá místnost je osvětlena desítkami svíček, na zdech visí... hrůza domyslet, vypadá to jako stejné cáry, jako nějaké plachty, ale dobře ví, co to je. Znovu ho opouští vědomí. A zase pomalu procitá. Sedí na židli, neznámý stojí za ním a přivazuje ho k židli. Vedle něj leží tělo. Dochází mu, že to je onen chrčící člověk. Nehýbá se. Teď si tedy vyměnili místa a to co se dělo mrtvému, ať to bylo cokoli, se teď bude dít jemu.
Strach zbystřil jeho smysly. Člověk vedle něj se pohl, tedy ještě žije. Neznámého to asi nepřekvapilo, dále utahuje uzly. Ale člověk na zemi se opět hýbá, znova začíná chrčet. Neznámý se přestává věnovat uzlům a kope do ležícího, ale místo aby jej uklidnil, probouzí ho a on začíná řvát víc a víc. Popadl ho tedy za nohy a snaží se ho přetáhnout do vedlejší místnosti. Teď ho otočil tak, že mu jde vidět do tváře. Děs obchází spoutaného, ležící člověk má z obličeje odříznutou kůži, takže se mu dívá na obličejové svaly, ze kterých neustále prýští krev. Krvavě rudý obličej se smrtelným šklebem se tu leskne ve světle svic, nelidský ryk začíná stoupat z rozšklebených, přízračných úst, které lemují dvě řady krvavě temných zubů a bělmo hrůzou šílených očí plane do noci jako pochodeň.
Šílený pohled vyburcoval všechny jeho síly. Začal sebou na židli házet, rvát si provazy. Neznámý znejistěl, chytl ještě pevněji skalpovaného a táhl ho ještě zuřivěji do vedlejší místnosti. Ale i v něm asi smrtelný strach vybičoval veškeré zbývající síly a přímo nadlidským škubnutím se vyvlékl z pout a vyškubl neznámému z rukou a z výrazem šílenství a zoufalství se vrhl na svého mučitele. V jeho ruce se zableskl nějaký předmět, patrně něco skleněného, snad popelník a mihl se vzduchem. Mohutný úder dopadl na hlavu neznámého a ten se skácel jako podťatý k zemi. Zběsile a v posledním zápasu za současného zvířecího řevu odplaty se skalpovaný ohání a na hlavu neznámeho dopadá jedna rána za druhou, ačkoli již ta první musela být smrtelná. Vražděný vraždí vraždícího.
Naprostý děs a hrůza vyburcovaly svázaného, aby se vyvlekl z pout, která nestihla být pořádně dotažena. V hrůze pozoroval jak jeden člověk ubíjí druhého a v tu chvíli se děsil obou. Jen okamžik ještě trval zápas umírajícího s mrtvým a pak i skalpovaný muž klesl na tělo svého vraha, tělo své oběti. Konečně se uvolnil z pout a vyvlékl nohu, teď i druhou. Nadlidským úsilím donutil své tělo vstát a vypotácel se na chodbičku, která byla jakousi předsíní. Šinul se na její konec, kde tušil dveře ven z tohoto šíleného místa. Konečně se dobelhal ke dveřím.
Tu náhle slyší za sebou v místnosti nějaký zvuk. Něco se pohnulo, slyší kroky. Šílený strachem sahá po klice. Dveře jsou zavřené. Zběsile lomcuje s klikou. Dveře se ani nehnou. Tu si málem rozrazí dlaň o nějaký ostrý předmět. Hlupák, v tom strachu úplně zhloupl, to je klíč, který trčí ze zámku, klíč ke svobodě. Znovu se ozval ten hlomoz, jako by se blížil. Sahá po klíči, ale ruky má tak ztuhlé, že není schopen jej uchopit. A hluk se opět ozval. Je jedno kdo to je, teď se děsí všech, každého zvuku, i oběti toho neznámého vraha. Kdo to může být? Je to snad on - skalpovaný? Nebo ten neznámý není mrtvý? Nebo tu ještě ještě někdo? Nebo byli vrazi dva? Klíč pevně drží v zámku, prsty ne a ne jej uchopit. A teď už to není jen zvuk, jsou to zřetelné kroky, kroky, které jsou přímo v chodbě, přímo za ním, jen pár metrů. Šílenství dostoupilo vrcholu. Jako zvíře lapené v kleci lomcuje s klikou a konečně se mu daří otočit klíčem. V poslední sekundě dveře otevírá a zaráží za sebou. Klíč stále drží v ruce. Uvědomuje si, že musí dveře za sebou zamknout. Drží kliku a přetahuje se o dveře s někým na druhé straně. Ve smrtelném strachu nemůže ani křičet, jako by měl strach, že svým výkřikem prozradí, že tu skutečně je, za těmito dveřmi. Jako by to člověku na druhé straně nebylo jasné. Ale ani zevnitř se neozývá žádný hlas. Děsivý zápas vrcholí, klíč je v zámku a otáčí se. Teď pouští kliku a odskakuje od dveří. Klika naposledy sklapne a je ticho. Náhlý, mrtvolný klid.
* * *
Uběhl snad pět set metrů. Konečně se dostal na předměstí, nechal tu starou, polorozpadlou boudu daleko za sebou ve tmě a mlze. Před sebou vidí obrysy sídliště, panelové domy stojící tiše v listopadové noci na kraji periférie. Němé, cizí, ale přece jen skrývající lidské bytosti, skrývající pomoc. Musí k nim doběhnout. Teprve tam čeká spása. Prodírá se tou lepkavou mlžnou hmotou a nohy se mu pletou. Znova se ohlíží. Napadá ho děsivá myšlenka. Ten někdo se přece mohl dostat ven. Třeba oknem, nebo vylomil dveře. Zastavuje se a poslouchá. Ticho. Mrtvé, nepřirozené, strašidelné ticho. Jen jemný déšť šustí na zemi a na spadaném listí. Znovu se otáčí a prchá k stínům sídliště. Jen tam doběhnout, jen tam doběhnout.
* * *
Stojí na mezi patře a naslouchá. Kroky tam dole venku na ulici ustaly. Snad se mu to jen zdálo, snad si je jen namlouval. Ještě pár kroků a je v prvním patře. Tam někde nahoře pořád hraje ta hudba, koná se tam nějaká party. Tak vysoko nedojde. Zkusí první dveře, zase bude bušit, tady přece musí být někdo doma. Ale co to, teď zřetelně slyší, že dole pod ním někdo vběhl do chodby. Ne vešel, ale vběhl. Už je v mezi patře a už se dlouhými skoky blíží do prvního patra. Šílený strach ochromil celé jeho tělo, v příštím okamžiku po něm chňapne vrahova ruka. Vyskočil a bere schody po dvou, vybičoval poslední síly. Letí jako smyslů zbavený, výš a výš, nemá čas klepat na dveře, teď jen uniknout z dosahu toho neznámého, dál, dál. Letí nahoru, druhé patro, třetí, jen za sebou slyší kroky, zespodu se blíží jejich ozvěna, z hora se zase blíží ozvěna hudby. Letí stále výš, jako smyslů zbavený. Ale co pak, tam nahoře, až schody skončí, kam pak? Hrůza ho pohání dál, páté patro, šesté, sedmé. Zastavuje se. Najednou se mu zdá, že se k němu kroky blíží ze shora. Někdo běží dolů. Pro Krista, co se to děje. Kam teď. Jako by se k němu kroky blížily ze všech stran. Teď je zase slyší dvě patra pod sebou. Znovu se rozbíhá nahoru. Vrah může být jen pod ním. Musí se zachránit, musí do horních pater. Desáté patro, jedenácté, dvanácté. A hudba nad ním je stále hlasitější a kroky pod ním se stálé blíží, nezní jako kroky, zní jako skoky šelmy, jako skoky smrti, kroky osudu, kroky zkázy.
V okamžiku stojí v posledním patře. Náhle je klid. Hudba už nezní. Je ticho. Jen pod ním se zase ozývají kroky, teď už pomalé. Blíží se. Je v pasti. Skutečně? Dveře posledního bytu jsou otevřené. Nejsou dovřené, jsou jen přivřené. V okamžiku je rozráží a okamžitě je za sebou přibuchuje. Stojí ve tmě a poslouchá s uchem na dveřích. Co to, kroky utichly. Je ticho. Ale ne, to se mu jen zdá. To jen kroky nedoléhají přes masívní dveře. Teď už je zase slabě slyší. Potichu se krade od dveří, dál do bezpečí cizího bytu.
Stojí ve tmě. Za dveřmi uslyšel zvuk, kroky ustaly. Někdo stojí venku. Pomalu se sune dál do bytu, teď stojí na prahu obývacího pokoje. Schová se potichu pod postel, nebo do skříně. Sem se nikdo nedostane. A počká tu do rána, nebo až přijde majitel bytu. Ale co to, teď o něco zakopl. Mžourá do tmy, ale tak vysoko pouliční lampy nesvítí, kolem se rozprostírá úplná tma. Sahá do kapsy, konečně drží něco v ruce - zapalovač. Škrtá. V okamžiku uskakuje zděšeně ke zdi. V jediné vteřině ho prostupuje smrtelná hrůza. Ve tmě bliká modré světýlko přehrávače domácího kina, ikonka 'Pause', vedle něj svítí modře 'Volume - Max'. Na zemi pod ním leží dvě těla - mrtvá těla - mladý muž a mladá žena. Oba bez tváří. Z ložnice se náhle ozývá nepříjemný zvuk. To se otevírají dveře skříně. Jen pár šouravých kroků a v černé díře dveří zůstává stát temná postava. Postava v pláštěnce.
5. října 2008 / +