Včerejší stíny
řehká je hranice mezi stavem jenž nazýváme zdravým rozumem a stavem, pro nějž máme označení šílenství. Je to hranice tenká, tenčí než si myslíme, než si dokážeme připustit. V jednu chvíli stojíme nohama pevně na zemi a v okamžiku druhém balancujeme na ostří srázu, ostří ostrém jako břitva, a srázu hlubokém, jako peklo samo. A pád do té hlubiny znamená naši neodvratnou smrt. Naši duševní smrt, smrt rozumu, smrt toho, co zoveme sami sebou. Smrt našeho já.
* * *
Byl další listopadový večer. Temná a pustá ulice byla zahalena do neproniknutelného závoje mlhy, její konec se ztrácel v té bělo šedavé hmotě jako by tam končil celý svět a dál nebylo nic víc něž prázdnota a neexistence. Slabé světlo pouličních lamp kolem nich vytvářelo bílá kola, která vypadala jako obří lampiony, zavěšené jen tak ve vzduchu. Nad dlažbou cesty se skláněly mrtvé, pokroucené větve dávno opadaných stromů a působily tak bizarním a pitoreskním dojmem, že jedině to mohl být důvod, proč se na studenou dlažbu cesty neodvážil jediný chodec, proč všude kolem panovalo naprosté, mrtvolné ticho, depresivní ticho podzimu, který svým dechem usmrtil vše živé kolem sebe. Jako by se vzpínaly v poslední křeči, jako by se bránily neúprosnému chodu času, v posledním, zoufalém boji, boji o život.
Tupě jsem hleděl do zdi. V hlavě mi hučelo, mozek nebyl schopen cokoli si vybavit. Nebyl schopen upnout se k jediné věci a ohmatat si ji, dotkout se ji. Jako by byl spoután, jen na krok od problému, a přesto neschopen udělat poslední krok a dokončit myšlenku. Konečně jsem byl schopen uvědomit si vlastní existenci. Seděl jsem na posteli v šeru pokoje. Rozeznával jsem jen obrysy předmětů a nábytku. Postel, noční stolek, skříň, rozházené židle. Na horizontu zela světlejší díra okna, za ní se skrýval venkovní svět, cizí, nedosažitelný.
Trvalo to snad jen chvilku, ale mě ta chvíle připadala jako věčnost. Rozhlédl jsem se po pokoji. Konečně jsem vnímal svůj pokoj jako něco, co důvěrně znám. Konečně jsem se dotkl myšlenky, v hlavě zajiskřilo a já si uvědomil sám sebe. Rozeznával jsem předměty a nyní jsem je konečně také poznával. Stolní lampa, kniha na stolku, známý obrys skříně. Každý z předmětů konečně získal pojítko s konkrétní vzpomínkou, konečně se ta cizí, šedivá místnost změnila v důvěrně známý pokoj.
Polkl jsem. Nepříjemná pachuť v ústech, bolestivé polknutí, chvíle poté... Zničeho nic se celá mysl obestřela nějakým podivným, úzkostným stínem. Jako když si najednou na něco vzpomenete, ale nejste schopni si rozpomenout na to, co to vlastně bylo a jak to vlastně dopadlo. Nějaký niterný pocit, představa, náznak. Stín něčeho, co se událo, něčeho, co jste udělal. Něčeho zlého. Celým tělem projel ledový chlad, jako byste na kůži pocítili ostří břitvy. Pronikl až do morku kostí, naplnil každý sval neblahou předtuchou, předtuchou blížící se katastrofy, blížícího se nebezpečí, jež vás dostihne. Něčeho, co jste spáchal a co vás bude pronásledovat, uštve vás, dostihne a zahubí.
Celé tělo se rozklepalo zimnicí, podivný svíravý pocit sevřel žaludek, tep se zvedl a krev začala pulsovat v žilách na krku - buch, buch, buch. Mozek se vší silou snažil rozpomenout se. Jen se rozpomenout. Vše obestírala mlha, stejná jako ta venku, jako ta obklopující pouliční lampy. Kolem každé jen malé halo, slabé, matné vzpomínky, či spíše pouze stíny vzpomínek, symboly. Mezi jednou lampou a tou druhou zela tmavá prázdnota, mlhavá, temná, děsivá. Jedna vzpomínka nebyla schopna navázat na druhou. Mumraj jednotlivých symbolů vířil v hlavě a nebyl schopen vytvořit souvislý obraz, mumraj chaotických přízraků vířil v hlavě a naplňoval duši zlou předtuchou. Předtuchou tak děsivou, že samotná představa byla děsivější, než samotný důvod představy. Tisíce záblesků, matných, temných, tisíce myšlenek, smyšlenek, fantasmagorií...
Nebyl jsem schopen odlišit co je pravda, skutečnost a co pouze představy mé vyděšené mysli. Hrůzná nejistota prostoupila mou duši a naplnila ji děsivou, úzkostnou obavou. Na jazyk se mi vydrala ta slova. Něco jsem spáchal. Něco strašného. Ale co to bylo? Nebyl jsem schopen odlišit pravdu od iluze, nebyl jsem schopen rozeznat, zdali to, na co právě myslím, je skutečná hrůza, nebo jen démon, můra, která se prostě zrodila z pocitu nejistoty a pocitu provinění, z pocitu strachu z toho, že vlastně nejsem schopen se vůbec upamatovat na hodiny, které předcházely. Vše obklopovala mlha a temnota a do duše se vkrádaly přízraky, přízraky tak obludné a tak ošklivé, jakoby s pokroucenými údy, s údy mrtvých, holých větví stromů a přede mnou jakoby se otevírala pustá, temná cesta, jejíž konec jsem nedohlédl, neb se ztrácel v mlze a šeru, ztrácel se někde hluboko v mé napůl šílené, trýzněné duši. V močálu, ve kterém se má duše právě utápěla. Konečně jsem si začínal vybavovat jednotlivé útržky včerejšího dne.
* * *
Byl pátek. Vybavoval jsem si práci, kolegy a kolegyně, vybavoval jsem si oběd, dlouhou místnost, tácky s talíři, každý detail toho hloupého tácku. Zářivky na stropě. Svět za velkými okny. Tlačítka ve výtahu. Čím banálnější a hloupější, čím běžnější a obyčejnější věci jsem si vybavoval, tím lépe jsem byl schopen uvědomit si každý jejich detail. Ale to podstatné, co na mě čekalo někde dál, to se stále ztrácelo v oparu.
Vybavoval jsem si cestu domů. Světla aut v němých kolonách za mnou. Neosobních, samozřejmých. Vybavoval jsem si lidi v autobuse, respektive ne přímo lidi, ale postavy. Jejich přítomnost. Nikoho konkrétního. Vybavoval jsem si dav. Vlastně vše co jsem si vybavoval, jsem si vybavoval jako by to byly pouze věci, bez osobního pocitu, bez tváří, bez zvuku. Jen obrazy, němý film, který skákal z okénka do okénka, pořád dál a dál. A vše působilo tak anonymně, tak cize, tak nereálně. Jako bych nebyl účastníkem, ale pouze pozorovatelem těchto událostí.
Byl jsem venku. Jediné co jsem si vybavoval byl chlad. Stál jsem venku s přítelem, na někoho jsme čekali. Potom si jen vybavuji vnitřek nějaké restaurace, hospody. Veselé tváře lidí, pijeme, skvěle se bavíme, cigaretový dým, hluk, ale tichý hluk, představa hluku. Opět jako němý, černobílý film. Okénko za okénkem. Spousta piv, hlasy přátel, dívčí smích, němý, ach Bože, zase tak němý. Potom kroky, procházím po lokále, dlouhý, dlouhý bar, stojím u něj, něco objednávám, pak mlžný opar, sklenka alkoholu před sebou, pak další střih, prázdných sklenek na stole přibylo, kolem stále divočejší rej postav.
Scéna se změnila. Dívčí tváře vystřídal prázdný stůl, prázdné židle naproti. Jen sklenka kořalky je stále tady, plná. Další změna scény. Prázdný lokál, potemnělá místnost. Zase stojím venku. Zase cítím chlad. Teď vidím vlastní boty jak kráčejí po dlažbě. Jedna za druhou, motají se, zakopávají jedna o druhou. A zase sedím v nějakém lokále. Je šedivý, zakouřený. Zase vidím sklenku, zase vidím láhev. Opět hluk, tentokráte však mužské hlasy. Drsné hlasy. Opět pouze představa hlasů, opět pouze němý film. Opět vidím sklenku, naproti někdo sedí. Vidím jen siluetu v šeru, pijeme spolu.
Opět změna scény. Vidím cizí byt. Zase sklenky, zase láhev alkoholu. Potom kroky, zmatené pohyby, rozhazování rukama. Zase mlžný opar. Zase ta mlha, zase ta tma. Vše se rozlévá, hrany se rozpouštějí, konečně slyším hlasy, slyším jeden hlas. Svůj hlas. Němý film konečně dostává zvukovou stopu. Poslouchám, co to říkám? V hlavě to opět víří, slyším sebe, teď slyším i cizí hlas. Hádáme se. Vidím postavu, stojí proti mě, vidím ruce, vidím jak se požduchujeme, ruce jako meče švihají ve vzduchu, hlasy se slévají v jeden šum, celý pokoj se točí, opět vše prostupuje mlha.
* * *
Chlad projel celým tělem, pálivý pocit v očích, neskutečná hořkost v ústech, srdce se zastavilo aby v okamžiku puklo, plíce přestaly pracovat, zalapal jsem po dechu, ledový pot mi vyrazil na čele. Celý svět se zatočil, ostrá hrana se změnila v břit, který mě rozřízl ve dví, a já si uvědomil, že padám do oné propasti, z níž není úniku. Že šílenství se stalo skutečností.
* * *
Klečím na zemi. Zase vnímám, velmi konkrétně, velmi jasně. Klečím u stolku, nízkého skleněného stolku s ocelovou konstrukcí. Láhev leží pod ním a vytéká z ní její obsah, sklenky se válejí hned vedle, jedna pod stolkem, druhá pod gaučem. Klečím u stolku, připadá mi, že je zcela nelogicky posunut až ke zdi, natlačený až na křeslo, otočený zcela nepřirozeně, křivě přes půl pokoje, na délku, místo na šířku. Vůbec vše působí zcela nelogicky. Co zde dělám? Kde to jsem? Opět hledím na ten stolek. Nechápavě a vyděšeně zároveň. Hledím na jeho roh. Je rudý, krvavě rudý. A u něj, vlastně pod ním leží bezvládné tělo. Hledím mu do tváře, hledím na vytřeštěný výraz v jeho tváři, hledím na něj svýma vyděšenýma očima. Mráz mi proběhl po zádech a téměř mě ochromil. Hledím do jeho očí. Do jeho mrtvých očí.
26. října 2008 / +