Dům v zarostlé zahradě
byl konečně u konce s prací. S úlevou pohlédl na mechanismus, který tu nyní před ním stál v koutě. Mechanismus, poskládaný z několika věcí, které našel ve sklepě, nějaké pružiny, kladka, stojan, stará brokovnice. Mechanismus, který by komukoli kdo by se vloupal do jeho bytu, kdo by bez klíče vylomil dveře a vnikl do předsíně, ve zlomku okamžiku ustřelil hlavu. Komukoli ne. Jeho šílenému sousedovi.
Již delší dobu pozoroval, že jeho soused A. se změnil. Nejprve to vypadalo, že by mohli být přáteli, ale potom se vše změnilo, A. začal čím dál častěji pít a začal být stále náladovější, postupně ho začal odbývat, zesměšňovat, urážet, potom se už jediným citem, který k němu projevoval stalo pohrdání, odpor, nenávist. Přitom čím se provinil? Vždy byl spíše zakřiknutý, plachý, vůči cizím lidem uctivý, s každým vycházel slušně, snažil se jim vždy vyhovět, pomoci, nerad se přel, ve sporech ustupoval, odprosil. Raději udělal práci navíc, za někoho. Ale čím více se snažil, tím méně ho lidé kolem sebe brali, stal se outsiderem, vyděděncem, bez skutečných přátel, sám ve světě samých cizích, zlých lidí.
Potom se do domu nastěhoval A. Nejprve to vypadalo, že našel konečně někoho, s kým se může přátelit, s kým může normálně promluvit. Upnul se na něj, ale něco se opět zlomilo a vše se opět vrátilo do starých kolejí. Ačkoli se ze všech sil snažil přátelství zachránit, tím více se propast prohlubovala. Až do nedávna, kdy ho A. dokonce napadl. A jelikož nyní již pil téměř pravidelně a pořád, několikrát se stalo, že ho napadl na chodbě, jen co jej uviděl. A před týdnem se mu A. dokonce dobýval do bytu. Vracel se opět uprostřed noci z nějaké pijatyky a posilněn alkoholem a poháněn zvrácenou nenávistí začal bušit na jeho dveře a dobývat se k němu. Něco tak hrůzného ještě nezažil. Ta vzpomínka se mu vryla do paměti a budila ho ze snů. Večer s hrůzou uléhal a třeštil oči do tmy, v očekávání, jak dopadne tato noc. A potom se uprostřed noci budil zmáčený ledovým potem hrůzy, aby unikl neskutečným přízrakům, jež ho drtily ve snách a procitl do noci, ve které se skutečný přízrak opět dobýval do jeho bytu.
Poslední dny byly spíše neustálou noční můrou, děsem, který ho posedl, prostoupil jím a zažral se až do morku jeho kostí. Nebyl schopen jíst, nebyl schopen ani spát. Už tři dny nevyšel z bytu. Tři noci strávil třeštěním do tmy ke dveřím a nasloucháním, zdali na schodech neuslyší kroky. A potom před pár dny se to stalo znova, noční můra se stala skutečností. A. se k němu opět dobýval, opilý, zuřivý, jakoby posedlý ďáblem, démon z jiného světa. Tehdy se to v něm zlomilo a on se rozhodl, že se musí bránit. Ve svém zoufalství se rozhodl pro zoufalý čin, obranu útokem.
* * *
A. se sem nastěhoval zhruba před čtvrt rokem. Byl to velmi starý a velmi zchátralý dům na kopci za městem na konci dlouhé, dlouhé příjezdové cesty. Ale překrásný. Obrovský, rozlehlý, bizarní palác se spoustou místností, chodeb, zákoutí a výklenků, s velkou zarostlou zahradou a neskutečně spletitým sklepením, které snad vedlo pod celou zahradou až k altánu u jezera. A aby bylo odloučení od rušivého světa ještě dokonalejší, v celém domě bydlel jen jediný člověk, majitel, jakýsi B. Trochu podivín, samotář, poněkud zakřiknutý, ale vcelku úslužný člověk. Jaké zde budou večery nad skleničkou vína, nebo něčeho tvrdšího, v kouři vodní dýmky a ve fantastickém tichu noci, které A. ve své touze po odloučení a přemítání tolik miloval.
Jenže všechna pro mají i svá proti. Z onoho příjemného podivína se postupem času vyklubal nesnesitelný člověk. Pronásledoval ho na každém kroku, neustále klepal na dveře, usmíval se, snažil se přátelit, několikrát denně přinesl to nebo ono, zval na čaj, na kávu. Vymýšlel neskutečně hloupé záminky, aby mohl zaklepat, pohovořit, přesvědčit se, že o něm ví, že ho bere na vědomí, že je jeho přítel, a jak později zjistil, jeho jediný přítel. Po pár týdnech se z toho stalo něco nesnesitelného. Zpočátku byl A. jen podrážděný, nevlídný, ale čím drzeji ho odbyl, tím více B. nadbíhal, snažil se omlouvat, udobřovat se. Jeho vlezlost byla čím dál nesnesitelnější, odmítání nepomáhalo, na řadu přišel výsměch, urážky, nakonec vyhrůžky násilím, leč nic nepomáhalo. Jeho soused B. se děsil toho, že ztratí, jak byl přesvědčen, svého jediného přítele a tak se snažil ještě víc. Čím více se snažil, tím více byl nenáviděn a čím více byl nenáviděn, tím více se snažil.
Nakonec A. nezbylo než prchat z domu, utíkat na dlouhé cesty do města. Vidina večerů o samotě nad skleničkou sám nebo s dámou se rozplynula, ba co, byla takto drsně zničena. Nebylo chvíle, aby se večer neozvalo tiché zaklepání na dveře. A opět byl celý večer ztracen. Nezbývalo než unikat z tohoto očistce, zůstávat dole ve městě, opíjet se v barech do pozdní noci a teprve potom se vracet domů. Ale vracet se se svou nahromaděnou zlobou, s odporem, s nechutí, že ten člověk bydlí tady za zdí, je nablízku. Skoro jako by bylo slyšet bít jeho srdce.
A potom se stalo něco ještě zvláštnějšího. Najednou se mu zdálo, že se mu B. vyhýbá. A ke svému překvapení zjistil, že mu to nečiní úlevu, ale že ho to ještě více rozzuřuje. Najednou se v něm zlomilo i to poslední co mu ze zdravé mysli ještě zbývalo a jeho duše již nenacházela klidu ani mezi ženami a nad sklenkou v barech ve městě, tak daleko od B. Jeho posedlost, zvrácená chuť zbavit se jednou pro vždy přítomnosti B. rostla i tam venku. A rostla s každou minutou, s kterou se blížil čas, kdy se musel vrátit domů, aby alespoň nějak mohl ráno fungovat v práci. Nakonec v něm uzrála v jedinou myšlenku. Zbavit se definitivně B.
* * *
Bylo to jako z apokalyptického dramatu. Dva černé stíny na schodech. Zápas dvou těl, potom smrtelný úder a náhlé ticho. Dílo bylo dokonáno. Už dva dny tady A. číhal, v levé ruce láhev koňaku, v pravé železnou tyč. Dnes se konečně zadařilo. Zcela nečekaně. Ve dveřích B. po dvou dlouhých dnech a dvou ještě delších nocích zavrzal klíč a dveře se otevřely. Spíše se pootevřely a z nich vykoukla do šera schodiště hlava. Téměř neslyšně se postava vykradla ven ale sotva udělala dva kroky, ze tmy se na ni vyřítila druhá a skočila po ni jako šelma po kořisti.
Nebyl to dlouhý zápas, vypadalo to, že samotný úlek napáchal větší dílo zkázy než samotná ocelová tyč. A. uchopil B. za nohy a táhl jej dolů do sklepa. Bylo šero, téměř tma, ale alespoň nikdo z venku nemohl vidět nic z toho, co se zde událo. Na konci sklepení pod centimetrovou vrstvou prachu byla jedna nízká, zastrčená chodba, ne příliš dlouhá, se slepým koncem. I když vypadala, že se postupně rozšiřuje, vedla jen za roh a tam končila jako by ji někdo usekl.
Právě do ní se rozhodl A. pohřbít B. Konečně dotáhl tělo až sem. Usedl na kámen a dlouze dýchal. Výpary hlíny a hniloby, zatuchlost a prach se mu pumpovaly do plic a on dlouze lapal po dechu po tak těžké práci. Konečně se vydýchal a rozžal malou svíčku, kterou si tu již dříve připravil. Zároveň sáhl za kámen a vytáhl další láhev. Musel se uklidnit po tom šíleném činu a zároveň nabrat sílu před novou prací. Obrátil do sebe několik loků, než mohl opět vstát. Popadl tělo a vtáhl ho do chodby. Potom chytil první cihlu, která se tu válela na hromadě s dalšími, odkryl velkou káď a začal z ní zednickou lžící nabírat maltu. Za chvíli měl položenu první řadu nové stěny, za kterou mělo skončit zazděno tělo B.
Noci kvapem ubývalo, ale stačilo již jen pár cihel a práce byla hotova. Sedl si na kámen a zaposlouchal se do ticha. Mrtvé ticho, zvenku sem nedoléhal jediný hlas života, jediné zašustění větru v listoví, jediný hlas nočního ptáka. Mrtvolné, děsivé ticho. Ticho věčné noci, ticho věčného zatracení. Rychle popadl láhev a zhluboka se napil, aby zaplašil děsivé myšlenky. Poslední řadu dokončil téměř namol opilý. Práce byla hotova, ještě naposledy se napil a prázdnou láhev odhodil do kouta, ale ke svému překvapení uslyšel, že se roztříštila na tisíc kousků, ale jen zacinkala o zem a zakutálela se někam do rohu. Byl skutečně namol opilý. Pokusil se vstát a odejít, ale nohy se mu pletly a ke všemu mu zhasla svíčka. Po pár metrech a několika bolestivých pádech se schoulil do klubíčka a usnul.
* * *
Procitl a bylo to jako by se probudil v hrobě. Byl slabý, téměř nemohl popadnout dech a celé tělo měl ztuhlé a ledové jako by místo svalů měl pod kůži kámen. Jeho košile byla vlhká a lepkavá a i kolem něj bylo rozlito něco lepkavého. Ve tmě na to neviděl, ale myslel si, že to je asi brandy, kterou tady při pádu vylil. S vypětím všech sil se doplazil ve tmě několik kroků dál. Těch zhruba patnáct metrů mu trvalo snad čtvrt hodiny. Doplazil se k místu, kde čekal větší místnost, ale nějak to tu nepoznával. Pokusil se vstát a tu náhle ucítil, jak mu něco teplého teče po stehně dolů do boty. Sáhl si na nohu a tu ke svému překvapení, které se rázem změnilo v hrůzu, zjistil, že má prst až po dlaň v hluboké ráně, a že ona tekutina není ničím jiným, než krví, které jak sám poznal, asi během spánku spoustu ztratil. Proto ta slabost, proto to ztuhlé tělo, proto ten chlad.
Než namol opilý usnul, několikrát spadl a když padal naposledy, ucítil palčivou bolest na noze. Tu bolest způsobila ona železná tyč, kterou ubil B., tyč, kterou si právě během pádu vrazil do nohy. V zoufalém zápase o život křečovitě napjal ruce před sebe a z posledních sil vyrazil kupředu, aby se dostal z podzemí. Jeho ruce však téměř okamžitě narazily na překážku a on se zhroutil do prachu. Vypověděl mu mozek a on hleděl do tmy před sebe a nevěřícně ohmatával zdi kolem sebe. Jeho vyčerpanému a zděšenému mozku trvalo dlouho, než pochopil co se děje. Opustily ho všechny síly, zatočil se s ním svět a omdlel, ale těsně před tím, si ještě stačil uvědomit, že ve sklepení totálně opilý, a nyní po velké ztrátě krve neschopen cokoli udělat pro svou záchranu, vlastně zaživa zazdil sám sebe.
* * *
Bylo to jako probuzení ze sna, z děsivého sna. B. pomalu procital ze tmy, ale všude kolem byla zase jenom tma. Trvalo to nepředstavitelně dlouho, než byl schopen si uvědomit, že je vzhůru a že je naživu. Hlava mu po úderu třeštila a vlasy měl slepené krví. Konečně si začínal uvědomovat, co se vlastně stalo. Uvědomoval si, že už tu leží asi hodně dlouho, snad den, dva. Kde to je? Začal šmátrat rukama kolem sebe, nakonec byl schopen se posadit. Pomalu a potmě se s rukama před sebou kradl naslepo někam, kde tušil chodbu. Konečně spatřil na konci tunelu šeď prosvítajícího světla. Po několika krocích konečně stanul v uličce a pochopil, že je ve vlastním sklepě. Teprve nyní si uvědomil úděsnost toho, co se tu událo. Jeho soused se ho pokusil zabít. A hned nato si uvědomil další věc. Proto slyšel poslední noc ze sklepa ty podivné zvuky. Proto slyšel to šramocení a ty údery. A. mu tady v jeho sklepě kopal hrob.
Téměř současně ho napadla myšlenka, po které se mu na okamžik hrůzou zastavilo srdce. Kde je A., vždyť on musí být někde tady? A zároveň jak mu děs projel celým tělem, slyšel náhle za sebou ve své vlastní obrazotvornosti kroky, jak běží za ním a už už se po něm sápou ze tmy neviditelné ruce. Šílený hrůzou, která ho na okamžik téměř ochromila a přimrazila mu nohy k zemi, vystartoval v okamžiku nahoru ze sklepa, vyběhl ze sklepení, proběhl uličkou, potom po schodišti nahoru a dál směrem ke svému bytu. Šílený strachem neschopen přemýšlet chňapl po klice u dveří, ale ty nepovolily. A kroky v jeho hlavě už slyší za sebou a na zádech cítí závan rukou, jež se po něm sápou. Jen uniknout!, jen uniknout! Nadlidskou, zoufalou silou se opřel do dveří a ty povolily. Ozval se výstřel!
20. ledna 2009 / ++