Večer v Soumračných horách
ledý sluneční kotouč pomalu klesal k horizontu, a zubaté paprsky listopadového slunce pronikaly skrze holé větve stromů stále obtížněji. Jeho oranžová barva přidávala stejný nádech jinak ocelově šedému nebi na horizontu, a také celý les se již nořil do narudlého světla. Dlouhé stíny pomalu splývaly v jednu šedou masu a zdálo se, jakoby přikrývaly celou krajinu neprodyšným příkrovem ticha a strnulosti. Tam na hranici světla a stínu jakoby končil život a začínalo něco, co nešlo přímo nazvat smrtí, ale mělo k ní zatraceně, výhružně blízko.
Slunce ještě více kleslo, zbledlo, barva lesa naráz přešla od teplé oranžové v chladnou modrozelenou šeď, a jediný temný stín padl na zemi. Náhle jakoby ustal veškerý pohyb, veškerý život, jakoby samotná příroda vydechla naposledy, ani poslední narezlé lístky na pokroucených větvích tesklivých korun stromů se nepohnuly. V okamžiku, kdy se sluneční kotouč dotkl země, ještě poslední závan větru rozševelil stromy a dýchl chladný, ale čerstvý vzduch osamělému poutníkovi do tváře. Pak ale vše ustalo a slunce konečně úplně zmizelo za horizontem.
Zastavil se, aby si utřel pot z čela. Pak se zoufale rozhlédl kolem sebe a podíval se na hodinky. Stále nešly. Znovu se rozhlédl kolem sebe a ještě zoufaleji se podíval k místu, kde ještě před chvíli ležel na horizontu zdroj světla. Polkl a vykročil rázně do mírného kopce. Vydrápal se přes převis pokroucených kořenů stromů a vrstvy nakupeného tlejícího, spadaného listí, vydal se k vrcholku kopce před sebou. Proplétal se mezi úzkými kmeny stromů, bořil se do spadaného listí a konečně stanul na vrcholku.
Opřel se o mechem porostlý kmen vysokého stromu a ještě zoufaleji hleděl před sebe. Všude kolem sebe, kam až jeho oko dohlédlo, viděl nekonečný les, od obzoru k obzoru, les bez konce, na který pomalu, ale jistě padal soumrak. Z údolí se pozvolna začínala zvedat mlha - sychravý, vlhký, studený chlad začal pronikat skrze každý nepatrný pór oblečení. Šedá, vlhká hmota se jako had obtáčela kolem kořenů stromů a stoupala výše a výše, plazíce se jako had. Tíživá, chmurná pachuť jakoby se mu rozlila v ústech. Rozklepala ho zimnice, hlava začala třeštit, oči mžourající do šera náhle nebyly schopny dohlédnout dále než pár desítek metrů, nohy vypověděly službu. Sesul se k zemi, opřen o strom, schoulil se do klubíčka, schoval hlavu do dlaní a rozvzlykal se.
* * *
To ráno začalo zcela normálně. Rozhodl se, že navštíví pár přátel v celkem odlehlém koutě státu, koneckonců sliboval jim již dost dlouho, že se zase ukáže, aby jim pomohl u večerního krbu vypít pár láhví vína, a spořádat pár grilovaných kousků masa a pečených brambor. Znali se dlouho, ale život je odvedl na opačné strany země. Všichni nakonec skončili ve městě, ale on na pobřeží, oni hluboko ve vnitrozemí. Jediná spojnice byla cesta skrze Apalačské hory, kterým se v těchto místech říká Černý les, ale místní jim neřeknou jinak než starým indiánským jménem - Soumračné hory. Pověra tvrdí, že tenhle kus země je zakletý, a že kdo do něj určitý den v roce vstoupí, ztratí se zde, a již nikdy ho nikdo nespatří. Skvělé báchorky, říkal si, náramně skvělé k večernímu táboráku a pár sklenkám dobrého piva. A také skvělé ke strašení dětí na výletech pod stanem.
Brzy ráno sedl do svého starého Dodge a vydal si to západní spojkou ven za město a odtud potom po magistrále severozápadním směrem. Zhruba kolem deváté se na obzoru před ním objevily první modré vrcholky apalačských hor. Zubaté sluníčko až neobvykle hřálo do zad, a netrvalo dlouho a již sjížděl na důvěrně známou okresku, a pomalu vjížděl do hor. Nejprve ho přivítaly nízké kopečky, ale po pár zákrutách vjel do širokého údolí a před sebou spatřil vysoké, tmavě modré štíty hor. Dva hřbety ze dvou stran se přibližovaly, a údolí se zužovalo, až ho z obou stran sevřel masív, a cesta počala stoupat, nejprve po svahu jednoho z kopců, posléze v serpentinách výše a výše. Hluboko pod ním se teď kroutil potok, vysoko nad ním se tyčily mohutné štíty hor. Slunce se schovalo za jižní hřeben, a cesta se ponořila do tmy.
Čas pokročil, mohlo být něco kolem poledne, když minul známou odbočku, a poslední serpentinou se vydrápal na sedlo prvního hřebenu, táhnoucího se od severovýchodu k jihozápadu. Slunce zde zapadá přímo nad horským hřebenem, který zde sice není vyšší než 3000 stop, nicméně za ním následuje údolí a další hřbet, za kterým je další údolí a další hřbet, a tak se to opakuje dobrých padesát mil. Jinými slovy, Apalačské hory jsou tady na hranicích Virginie a Západní Virginie nejrozlehlejší, jejich hřbet je zde nejširší. Přímo v horách nikdy nežil žádný indiánský kmen, všechny se této oblasti obloukem vyhnuly. Všude kolem byly různé osady, jen tady, právě v této oblasti nikdy nežil žádný kmen. Našly se tu sice pozůstatky lidských sídel, ale ty musely být buď daleko starší, nebo daleko mladší. Jedny byly z doby těsně poté, co na americký kontinent dorazili přes Beringovu úžinu první Asiaté a vytvořili zde samostatnou indiánskou rasu. Druhé patřily evropským kolonizátorům ze sedmnáctého a osmnáctého století. Pak zde ale veškeré stopy lidí končí, jediným mementem lidské přítomnosti zde jsou kamenné chýše, nebo lépe řečeno to, co z nich za ta staletí zbylo. Kamenné rozvaliny tu leží osamoceny uprostřed lesů, a nikdo už neví, kdo je zde vlastně postavil. Stejně jako se zde lidé zjevili, stejně rychle zase zmizeli. Skutečností je, že na celkem hustě osídleném východním pobřeží je tento kus země naprostou výjimkou, protože tato oblast je i dnes naprosto pustá. Můžete zde bloudit celý den, a nenarazíte na živáčka. Tedy pokud nepotkáte zbloudilého turistu. Zbloudilého proto, že tudy nevedou ani turistické trasy. Lidé se zkrátka tomuto koutu země vždy v minulosti vyhýbali, a dělají to tak doposud.
Začal pomalu sjíždět do údolí, chvíli jel rovně, poté opět počal stoupat do blízkého sedla a zase klesal, tentokráte opět serpentinami, do hlubokého údolí. Za záhybem cesty u svahu náhle dupl na brzdy, až na tlejícím listí, ležícím ve velkých závějích na cestě, dostal smyk. Stál na křižovatce, ztracené pod vrstvou spadaného listí. Prudce doleva tu pokračovala jedná cesta, nicméně druhá se stáčela doprava. Ta první klesala dál do údolí, ta druhá opět mírně stoupala do hor. Uvědomil si, že si tuhle křižovatku vůbec nepamatuje. Náhle si připadal hloupě, jak je možné, že neví kudy dál. Rozhlédl se po značkách, ale žádné neviděl. Odstavil auto ke krajnici a začal studovat mapu. Po žádné odbočce ani stopy, dokonce se mu zdálo, že tady vůbec nemá být. Zatraceně, no nic, nezbývá, než se zapřít a klesnout na úroveň blondýnek. Usmál se při pomyšlení, že se sám vysmíval všem, kteří nebyli schopni nikam dojet bez GPS navigace v autě. Pár jeho známých ji pouštělo, i když jeli nakoupit do obchodu. Ale co se dá dělat. Zapnul tedy přístroj, ale displej se nerozsvítil. Ani napotřetí.
Opřel se v sedačce a začal přemýšlet. Slunce pomalu začínalo klesat, a byl nejvyšší čas 'vykopat se z těchto zatracených hor'. Nakonec nastartoval vůz, a vyrazil po cestě klesající dolů do údolí. Hlavní je zcela určitě ta, která vede do údolí. Jenže ujel sotva dvě míle a cesta začala prudce stoupat. Ujel ještě další dvě míle, ale cesta se stočila ještě více, a mizela v hustém stromořadí na horizontu. Chvíli koukal před sebe, potom zařadil zpátečku, otočil auto, a začal klesat cestou, po které přijel. Správná je zcela jistě ta druhá cesta. Po pár minutách začal sledovat les kolem sebe, aby křižovatku nepřejel. Ale ujel čtyři míle, pět, šest, sedm, a stále na žádnou křižovatku nenarazil. Zastavil, a zmateně hleděl chvíli před sebe, chvíli zase za sebe. Potom nastartoval auto a jel dálší dvě, tři, čtyři míle. Nic. Naštvaně opět otočil auto a jel zpátky. Opět, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm mil a nic. Teď už spíše vystrašeně než naštvaně zastavil auto a nasucho polkl.
Slunce výstražně kleslo nad horizont. Mrknul na mobilní telefon, a opět se přesvědčil, že baterie je úplně vybitá, ačkoli ji celou noc nabíjel. Navíc zjistil, že se zastavily i jeho hodinky. Zase tedy nastartoval auto, a vracel se zpět směrem k hřebenu, kde si byl naposledy jist, že tam to zná. Ale jel, a jel, a stále nepotkával nic, co by mu bylo povědomé. Sešlápl plyn ještě níže, a letěl teď celkem rovným úsekem cesty. Konečně se mu zdálo, že za prvním pahorkem musí být známé rozcestí. Ale sotva objel hřeben, objevila se před ním další rovinka. Opět sešlápl plyn, a opět vyrazil rychleji. Listí se za ním vířilo, stromy se prudce míhaly, a slunce pomalu, ale jistě klesalo níže a níže.
Po další půlhodině zastavil a nyní již skutečně vystrašen, vypnul motor. Vyšel z auta, a rozhlédl se. Všude kolem něj byl les, stejný, ničím zvláštní, jednotvárný les. Před sebou, za sebou, vlevo i vpravo viděl naprosto stejný les. Znovu nasedl do auta, a znovu ujel dalších několik mil. Zastavil pod malým návrším, a opět vystoupil z auta. Zamkl jej, a rozeběhl se k blízkému návrší, aby se pokusil podívat kolem, jestli nespatří nějaký pevný bod v tom nekonečném moři stejných stromů. Vydrápal se těsně pod návrší, a pohlédl dolů. V hloubce pod ním stálo jeho auto, cesta po níž přijel, nebyla pod vrstvou spadaného listí vůbec vidět. Slunce stálo na obzoru přímo proti němu, a ozařovalo jeho vyděšenou tvář. Otočil se, a došel na samotný vrchol kopce, ale za ním spatřil jen nehluboké sedlo a další vrcholek. Ohlédl se, potom rázně vykročil zpět dolů. Po pár krocích se ale zastavil, a opět se otočil. Vydrápal se na vrcholek, a rozeběhl se přes sedlo k druhému vrcholku. Své auto ztratil z dohledu. Minutu poté už se opět drápal na protější vrcholek, a po další minutě už na něm stál. Zoufale hleděl na další nekonečnou rovinu. Kam dohlédl, všude se táhl les, jednotvárný, nekonečný, zakletý les.
Vztekem praštil klackem o zem, a zoufale se ohlédl. Chvíli stál na místě, ale poté se rozeběhl dolů do sedla, a opět stoupal k prvnímu vrcholku. V okamžiku, kdy na něm stanul, a pohlédl dolů, ho polil ledový pot, a chlupy na krku se mu zježily. Na místě, kde před třemi minutami zhruba tři sta stop pod ním nechal stát své auto, teď žádné auto nestálo. Zalapal po dechu, a zachytil se nejbližšího stromu. Pod ním byl jen les, ale naprosto jiný, než který tam byl, když od auta odcházel. Zcela cizí scenérie. Na okamžik si pomyslel, že se dívá špatným směrem, ale brzy se přesvědčil, že se nemůže mýlit. Ze tří stran se pod ním otevíral les, a kam mohl dohlédnout, nikde žádné auto nezahlédl. Za ním bylo sedlo, ze kterého právě doběhl. Seběhl dolů k místu, kde nechal auto, ale nenašel nic, ani stopu po něm, ani stopu po svých šlápějích, po kolech vozu.
Teď už úplně zoufale hleděl kolem sebe, a lapal po dechu. V okamžiku opět vyběhl na vrcholek, přeběhl sedlo, vystoupal na druhý vrcholek, ale opět zůstal stát, a hleděl nechápavě před sebe. Před chvílí zde byla rovina, a dohlédnout mohl na míli daleko. Nyní se zde lámal vrcholek, a nedohlédl dál než za jeho zhruba sto stop vzdálený horizont. Znovu přeběhl sedlo, a znovu hleděl na změněnou krajinu. Jako zvíře chycené v pasti běhal od vrcholku k vrcholku, a jako smyslů zbavený hledal a nenacházel něco, co by ho ujistilo, že skutečně nezešílel. Konečně si rezignovaně sedl na zem, a nechápavě hleděl před sebe.
Seděl tu asi dlouho, protože slunce kleslo o viditelný kus k obzoru. Probral se a začal uvažovat. Po chvíli se rozeběhl do údolí. Poslední spásný nápad. Musí stále dolů, až narazí na dno údolí, tam na potok a po jeho toku stále dolů. Tak ho vyvede ven z hor. Řítil se dolů z kopce, ale zhruba po pěti minutách se ocitl na rovině. Kam dál? Rozeběhl se tedy napříč. Stále běžel, brodil se závějemi listí, zakopával, padal, a opět ze zvedal. Drápal se suchým křovím, přeskakoval padlé kmeny stromů. Po chvíli se mu opět do cesty postavil protilehlý svah. Zoufale se rozhlížel, vyrazil doleva. V okamžiku skutečně opět sbíhal mírný kopec. Běžel už asi deset minut, ale stále neviděl dno rokle. Radostný úsměv spásy se mu mihl na tváří, a ještě zrychlil. Pádil teď doslova jako štvané zvíře, dlouhými skoky klesal níže a níže.
Konečně dole pod sebou spatřil potok, konečně k němu doběhl. Opřel se o strom, a lapal po dechu. Po chvilce ale již běžel dál podél břehu potoka. Neuběhl ale ani pět set stop, a náhle hleděl před sebe, a nechápal, co se zde děje. Byl na dně rokle, a proti němu se opět zvedal svah. Potok zde měnil směr toku, respektive voda přitékala také z protilehlého svahu, a tady se oba potoky slévaly, a voda jako by se zde propadala nikam, mizela bez viditelného odtoku. Plynule tu navazoval jeden konec bystřiny na druhý. Všude kolem se opět zvedaly svahy. Začal se smát, šíleně smát, zuřivě smát. Potom se zhroutil, a ležel jako mrtvý na zemi. Jen tichý ševel větví stromu rušil neblahé ticho, které se po tomto šíleném smíchu rozhostilo.
* * *
Byla již tma, zhruba hodinu po soumraku. Šel poslepu, ruce natažené před sebou. Konečně ve tmě před sebou uviděl obrysy něčeho, co působilo jinak, než jen jako další kmeny stromů. Došel k tomu, a zjistil, že stojí před vchodem do rozpadlé chatrče, postavené z kamenných kvádrů, které pohromadě držel místo vydrolené malty jen mech, který prorůstal spárami mezi jednotlivými kameny. Zpoza mraků vyšel na chvíli měsíc, a ozářil chatrč. Byla úplně rozpadlá, všechny stropy se už dávno propadly, a zanesly hlínou a listím, jen jediná místnost zůstala stát neporušena. Opatrně si do ní vlezl, nahrnul na sebe listí, a rozhodl se, že takhle přečká noc.
* * *
Vzbudila ho zima. Chvíli musel uvažovat, než se rozpomněl, kde vlastně je. Tušil, že nespal dlouho, ráno bylo ještě v nedohlednu. Uvažoval nad tím, co ho vlastně vzbudilo. Klepala jím zimnice, hlava mu třeštila, chlupy na krku a na zádech měl zježené. Od úst mu stoupala pára, zuby drkotaly o sebe. Náhle cítil, že není v chatrči sám. Měsíc venku svítil jako šílený a ozařoval stromy kolem chatrče nepřirozeným světlem. Zdálo se, jakoby kolem ní stály v dokonalém kruhu, bylo to však jen zdání. Seděl tiše, krčil se zády ke zdi chatrče, napjatě naslouchal do ticha, a třeštil oči do tmy. Náhle se mu zdálo, že slyší hlasy. Šepot, téměř neslyšný šepot, šepot několika hlasů. Teď zřetelně slyšel, že hlasy volají jeho jméno. Přicházely z venku z lesa, tiché, téměř neslyšné, jako ševelení větru v korunách. Jako by jejich ozvěnu vítr odnášel a zase přinášel, slábly, v momentě zase zněly docela blízko. A pak najednou byly stále bližší a bližší.
Náhle vše ustalo. Zavládlo hrobové ticho. Šílený strachem se instinktivně zapřel nohama, přitiskl se ke zdi, a zděšeně hleděl do díry vedoucí z chatrče ven do lesa. Téměř nedýchal. Ubíhaly nekonečné vteřiny naprostého, nepřirozeného ticha, které se zdály být hodinami. Konečně se zdálo, že to byl jen přelud, halucinace. Vydechl, povolil křečovitý postoj, který zaujal. Znovu se podíval do otvoru do lesa. Tentokrát byla zející díra černá, měsíc zašel. U jeho levého ucha se ozval téměř neslyšný šepot...
* * *
První sluneční paprsky dopadly na tlející listí. Z hor se kouřilo, jak se po chladné noci vypařovala mlha. Jak slunce stoupalo, padaly dále a dále, až konečně dopadly až do rozbořené chatrče uprostřed břízového lesíka. Za chvíli ji již ozařovaly celou. Byla prázdná.
* * *
Byl další večer. Uprostřed zvlněné lesní planiny zastavilo auto. Po chvíli z něj vystoupila mladá žena s rozloženou mapou v ruce, chvíli něco bedlivě studovala, potom se rozhlížela kolem sebe. Složila mapu, nechápavě zakroutila hlavou, zařadila zpátečku, otočila auto, a začala se vracet po cestě, po které přijela...
23. května 2009 / +