Zapomenutá výspa
evím, jak dlouho jsem byl v mdlobách. Jisté je, že mi to připadalo jako okamžik, avšak skutečnost byla zcela určitě naprosto odlišná. Jediné na co se pamatuji, a co byl první a nejsilnější vjem mé nové existence, bylo ticho.
Naprosté, dokonalé, věčné ticho. Dostalo nový rozměr. Jakoby zvuky přestaly existovat. Žádné zvuky, dokonce žádný šum, jako když si zacpete uši. Nicota, prázdnota. Vesmír oněměl. Ani zvuk se neozval. Nebyl jsem schopen se pohnout, a přece věřím, že pohnul-li bych se, ani toto bych neslyšel. Dokonce ani tlukot vlastního srdce. Ani vlastní dech. Nic.
Hned potom mnou projel ledový pocit, a mé tělo jakoby přestalo existovat. Hmotnost, objem, vůbec existence přestala existovat. Byl jsem sám. Můj jediný a poslední společník zmizel. Nebyl tu. Člun byl prázdný. V hrůze jsem se otočil. Shlížela na mě naprosto identická druhá strana vnitřku člunu. Otočil jsem se znovu. Dutý, prázdný, cizí vnitřek lodi. Identické žebroví, obraz v zrcadle.
Všude kolem byla tma. Naprostá tma. Jen jakoby odněkud probleskovalo matné, mlžné, namodralé světlo, jako mlžné záblesky statické elektřiny. Ovšem naprosto neslyšně. Člun ležel na naprosto nehybné, jakoby zamrzlé vodní hladině. V záblescích jsem dohlédl až za obzor, dalo-li se tak nazvat to, co se přede mnou rozkládalo, tam kde vodní masa splývala s nebem. Působilo to na mě dojmem nekonečna. Avšak nebe jakoby zmizelo. Místo něj tu visely temně ebenové závěsy, a spadaly až na vodní hladinu. Temnotu rozjasňovaly záblesky, ale odrážely se jen ve vodní hladině, nebe jakoby neexistovalo. Bylo temné jako tuže, a snad právě proto mi připadalo, že je tak blízko, že je hned vedle mě, že stačí natáhnout ruku…
Prázdnota. Pustota. Na světě neexistuje pojem a v pekle síla, která by vystihla prázdnotu, která teď byla všude kolem mě, zaléhala mě, obklopovala mě, prostupovala mnou. Jen ty záblesky a odraz vodní hladiny jakoby ve vodní hladině, jde-li si toto představit. Bizarnost, zvrácenost, úděsnost, fantasknost, děsivost, nezbadatelnost, šílenství. Věčnost nejde vyjádřit lépe. A nicota zároveň. Existence po existenci. Nebo snad neexistence.
* * *
Procitl jsem. Otevřel jsem oči, a spatřil jsem v temnotě nad sebou světlo. Blikalo v pomalých záblescích, a téměř mě hypnotizovalo. Notnou chvíli, která mi připadala nekonečná, ale zároveň velmi krátká (tento paradox mě téměř rozesmál), jsem nebyl schopen uvažovat, a jen jsem tupě sledoval bílé světlo, které mizelo, a zase se vracelo v pravidelných záblescích. Začínal jsem se obávat, že už se nemusí vrátit, po každém zhasnutí jsem začínal pochybovat, děsit se toho, že tentokráte už se nevrátí. S každým dalším důkazem pravidelnosti opětného rozsvícení rostl geometrickou řadou zcela nelogicky můj strach z toho, že to je tentokrát naposledy. Silou vůle jsem se rozhodl otevřít oči, a pochopit, kde to jsem.
Nehybnost snu byla vystřídána bouřlivostí reality. Ležel jsem ve člunu, který se divoce zmítal o skaliska útesu, na nichž vysoko nade mnou stál maják. Hleděl jsem přivřenýma očima na tu záplavu světla, a nebyl schopen ničeho dalšího. Minuty utíkaly, a já neměl sílu ani se posadit, ba ani pohnout rukou. Rozpomínal jsem se na poslední události. Vzpoura na lodi, krvavé vyvraždění posádky, dny zajetí, bitka mezi vzbouřenci, bouře, potopení lodi. Tam má paměť končila. Konečně jsem si uvědomil, že jsem někde u pevniny. Uvědomil jsem si, že jsem asi zachráněn.
Podařilo se mi posadit se v lodi. Ta se divoce houpala na vlnách příboje, a narážela do skal útesu. Naštestí jsem byl v jakési zátoce, takže sem vítr z moře tolik nedoléhal. Maják nade mnou tiše blikal do noci. S nejvyšším vypětím jsem sebral všechnu zbylou sílu, a začal pádlovat k majáku. Kus od místa, kde jsem přirazil ke břehu, jsem spatřil dřevěné molo. O pár chvil později se již smyčka lana utahovala kolem pilíře, a já stanul rozechvělýma nohama na trámech mola. Po třech dnech jsem opět stál na pevné zemi. Respektive po třech dnech od potopení lodi jsem se mohl postavit na nohy na něčem pevném.
Byla černočerná noc. Vystoupal jsem po úzkých a příkrých schodech na kamenné odpočívadlo, a pohlédl nad sebe. Mohutné, kruhové tělo majáku tu čnělo do výše, která mi v tu chvíli připadala závratná. Světlo na vrcholku pravidelně vrhalo stín dole pod sebe, a zároveň šlehalo do dálky před sebe, a ztrácelo se v šumění moře. Stoupal jsem výš a výš, přidržuje se chladného, vlhkého železného řetězu, který tu visel na skobách zabitých do skály podél kamenného schodiště. Konečně jsem vystoupal na vrcholek útesu. Dole pode mnou se na vlnách zmítala má loď, která mi teď připadala nesmírně malá a nesmírně vzdálená. Jak cizí mi teď připadala.
Stanul jsem přede dveřmi. Jaký šok asi způsobím strážci majáku, když takto uprostřed noci zaklepu na jeho dveře, pomyslil jsem si. Ale musel jsem tak učinit, a proto jsem několikrát zabušil na dveře. Oceán byl dole pode mnou, a ryk příboje sem nedoléhal, vítr bral jeho ozvěnu, a unášel ji na širé moře. Sledoval jsem je. Měsíc ozařoval jeho hladinu, a vytvářel stříbrnou cestu od majáku až k horizontu na jinak ebenově černé, lesklé hladině oceánu. Visel tu jako němý svědek nad pustým, jižním mořem.
Dveře se stále neotevíraly, a uvnitř se nerozsvítilo světlo. Zaklepal jsem znovu, ale nestalo se nic, co by přerušilo truchlivé ticho. Dobrých pět minut jsem stál zaraženě přede dveřmi, a nevěděl, co počít. Potom jsem uchopil za kliku, a zmáčkl ji. Dveře povolily, a otevřely se. Stál jsem na prahu, a zdráhal se vstoupit. Potom jsem ale sebral všechnu odvahu, a polohlasně jsem zavolal do tmy majáku: "Je tu někdo?" Odpovědí mi bylo ticho, naprosté, úplné ticho. Zkoušel jsem to ještě několikrát, ale se stejným výsledkem, proto jsem vstoupil dovnitř, a zavřel za sebou dveře.
Oči si zvykaly na tmu, vystrašeně těkaly po bodech v prostoru, kterých se mohly chytit. Rozeznával jsem předsíň, za ní jsem tušil vlastní vnitřek majáku, jeho obytnou část. Vykročil jsem do tmy, a opět jsem, tentokrát poněkud tišeji, opakoval svůj dotaz k možným obyvatelům majáku. Odpovídal mi tentýž tichý, šumivý zpěv oceánu někde zvenku. Vstoupil jsem do hlavní místnosti. Okny sem dopadalo trochu světla, a proto mi nedělalo problém zorientovat se v prostoru. Netrvalo dlouho, a už jsem rozžínal olejovou lampu. Světlo se vylilo do místnosti, a já se mohl rozhlédnout, kam jsem to vlastně vpadl.
Kolem mě byl skromně, ale útulně vybavený pokoj. Stůl, dvě židle, lehátko s matrací a polštářem, vyšívaný přehoz, ubrus na stole. Na něm ležela svíčka, druhá lampa, štos úředních papírů, stará mapa a něco, co kdysi mohlo být kusem novin. Vedle byly ještě dva menší pokoje a malá kuchyňka, ale jinak už nic. V zadní části byly dveře, vedoucí nahoru do strojovny majáku.
Sedl jsem si na židli, a čekal, jestli se něco nebude dít. Jestli někdo nevejde hlavními dveřmi, nebo nevstoupí dveřmi ze strojovny. Ale uplynulo dvacet minut, a nic se nedělo. Vyčerpání a únava mě donutily přemístit se na lůžko, a tam bylo jen otázkou vteřin, kdy usnu. Popravdě, muselo to být okamžité, protože pak už si nepamatuji nic.
Probudil jsem se, a do pokoje pronikalo světlo nadcházejícího dne. Vyhlédl jsem oknem, maják obklopovala mlha. Ještě jednou jsem prohledal celý vnitřek majáku, ale nic více než včera v noci jsem stejně nenašel. Jen v kuchyňce ležely na stole talíř a nůž a krajíc chleba, jako bych právě někoho vyrušil od snídaně. Došel jsem ke dveřím vedoucím nahoru do strojovny majáku, a otevřel je. Stoupal jsem pomalu nahoru, chvíli se dívaje před sebe nahoru, chvíli dolů pod sebe. Stále jsem čekal, že se náhle někdo objeví, ale neobjevil se nikdo. Vystoupal jsem nahoru do strážní věže. Ke svému údivu jsem zjistil, že motor majáku je vypnutý, rotor mlčel, světlo bylo zhasnuté. Obešel jsem po ochozu, a několika krátkými pohledy se přesvědčil, že jsem na malém ostrově, spíše na jakémsi osamoceném skalisku uprostřed ničeho. Mlha se už pomalu zvedla, ale kam jsem okem dohlédl, pevninu jsem nespatřil. Od horizontu k horizontu se táhla ebenově černá hladina oceánu.
Sestoupil jsem dolů, a vyšel ven. Obešel jsem stavbu a přesvědčil se, že celý maják stojí na asi padesát stop vysokém kusu skály s délkou asi tři sta a šířkou asi dvě stě stop. Maják stál na kusu skály ztraceném v divokých vodách oceánu. Strmé, černé skály padaly kolmo do oceánu pode mnou, a ztrácely se v jeho bouřlivých vodách.
Provedl jsem důkladnou prohlídku majáku. Našel jsem bohaté zásoby jídla, a hned jsem důkladně pojedl, protože jsem po týdnech strádání měl nesmírný hlad. Ihned poté mě přepadl spánek, a já usnul. Probudil jsem se uprostřed noci, okamžitě jsem to poznal. Je to pocit, který zažíváte, usnete-li již během dne, a procitnete uprostřed noci. S pocitem vnitřního neklidu, pocitem roztřesení, mrákot a pocitem chladu. Posadil jsem se na lůžku, a hleděl do tmy kolem sebe. Ke svému údivu jsem si uvědomil, že maják opět svítí. Kdo ho ale rozsvítil? Ledový pocit mi přejel po zádech. Opět jsem prošel celý maják, ale nikoho jsem nenašel. Lehl jsem si zpět od lůžka, přikryl se až pod bradu, a čekal, zdali mě zdolá spánek. Dlouhé hodiny jsem zmítán pochybnostmi, a s třeštěním hlavy, uvažoval nad svou situací. Zcela vyčerpán jsem těsně před rozbřeskem usnul.
Procitl jsem pozdě odpoledne. Maják byl k mému dalšímu zděšení opět zhasnutý. Zase jsem důkladně prošel celý příbytek, poté jsem obešel ostrov, hleděl na moře. Nikde nikdo, ani stopa po lidské bytosti. Jen dole u mola se houpal můj člun. Je opravdu možné, že jsem na ostrově sám? Ale kdo potom pouští, a vypíná světlo majáku. Nechápavě jsem hleděl na bílou věž majáku, stojící zde přede mnou jako nějaké zjevení. Nasnídal či spíše povečeřel jsem, a poté důkladně prohledal každou zásuvku, každý kout a každé dveře majáku. Chvíli poté jsem se už prohrabával starými mapami, spisy a dokumenty. Našel jsem několik sudů s olejem do lamp, dále palivem pro chod motorů, velké zásoby jídla a pití, střelivo do pušek, staré noviny, teplé přikrývky, spoustu naštípaného dříví do kamen. Celý maják působí dojmem, jakoby odtud všichni odešli právě před chvílí. Jakoby je něco donutilo opustit maják narychlo, ve spěchu. Maják se děsivě sám zapíná, a zase vypíná, jak přichází, a odchází noc.
Plynuly další dny. Připadal jsem si jako v zakletém hradě. S hrůzou z neznámého a nepochopitelného jsem byl nucen setrvávat na tomto podivném místě. Dny se vlekly a noci ještě více. Slunce v těchto končinách nesvítí, nepronikne přes husté, těžké mraky, které po celý den visí z nízké oblohy, až se někdy zdá, že se dotknou vrcholku majáku a ten zmizí, jako ti, kteří obývali jeho zdi přede mnou. Jen v noci vychází měsíc, a ozařuje tu fantaskní scenérii. Je to děsivé, truchlivé divadlo, a já jsem jediný jeho herec a divák zároveň. Jsem odsouzen opakovat tuto bizarní hru každý den dokola, stále znovu a znovu až do konce věků? Jakoby celý svět zapomněl na toto ztracené místo. Začínám tušit, že s ním zapomněl také na mě. Obloha opět tmavne, blíží se soumrak. Další noc se snáší na tuto zapomenutou výspu.
* * *
Jsem zde již tři měsíce. Po celou dobu se neudálo nic, co by narušilo každodenní zvráceně se opakující posloupnost událostí. Žádný zásobovač nedorazil na ostrov, žádný bílý srpek plachet lodi se neobjevil na obzoru. Těžké mraky stále visí z nízké oblohy, ebenově černé moře stále zpívá své elegie, a zakletý maják stále ožívá s každou další nocí, a umírá s dalším přicházejícím novým dnem. Rezignoval jsem, strach i úděs se změnil v rezignaci a odevzdání se osudu. Mám dostatek jídla a pití ještě na několik týdnů. Až se zásoby ztenčí na minimum, sestoupím zpět po strmých schodech dolů ke svému člunu, složím je v něm, a vydám se na volný oceán - naproti vlastnímu osudu, ať jím je spása a záchrana nebo zkáza a smrt. Další noc se začíná snášet na ostrov.
26. května 2009 / +++