Útes
ětšinu svého života jsem hledal něco, o čem jsem si myslel, že mi chybí, a zároveň jsem ztrácel to, o čem jsem tehdy netušil, že mám. Toužil jsem po něčem novém a nepoznaném, a opouštěl vše staré a důvěrně známé. Abychom poznali, že jdeme kupředu, musíme občas udělat krok zpět. Problém nastane, když na počátku nerozeznáme směr, a na konci zjistíme, že jsme vlastně celou dobu couvali. Zatím co si myslíme, že jdeme vstříc novým poznáním, a již jsme na dosah rozluštění všemohoucna, noříme se stále hlouběji do močálu stagnace a úpadku. V touze vytvořit z vlastního života něco unikátního jej celý promrháme v honbě za marností, a skutečný jeho smysl se nám zjeví teprve v okamžiku, kdy nám dojde, že jsme ho celou dobu míjeli, ba se od něj vzdalovali.
Pochopení celého dosahu tohoto uvědomění trvá neskutečně krátký zlomek času v porovnání k době potřebné k samotnému uvědomění si tohoto faktu. V okamžiku Vámi projede jako ledové ostří, jako chladná čepel nože, který Vám přináší zkázu. Tím více zdrcující, že se jedná o poznání tak náhlé a tak neočekávané. Celou dobu jdete vstříc naději, vstříc něčemu skvělému, co Vás čeká na konci té cesty, a náhle stojíte na útesu, na konci Vašeho světa, a hledíte do prázdnoty před sebou - Vaše cesta byla špatná a je u konce. Vše co bylo vykonáno, bylo vykonáno zbytečně. Jako byste psali knihu, a na konci zjistili, že jste na počátku nenamočili brk. Veškeré naděje, veškeré oběti, veškerá očekávání jsou dílem zlomku okamžiku pryč. Šokující, drtivé vystřízlivění přichází s náhlostí blesku. V jediné vteřině ztratíte celý svůj život, uvědomíte si, že celý život, který jste prožívali každým kouskem svého těla a každou myšlenkou, to vše byl jen snový opar, který nyní rozbořila krutá a nekompromisní poslední vteřina. Ta vteřina je zhmotněním skutečnosti, a ta skutečnost je zdrcující.
Také já nyní stál na útesu. Za sebou vše co jsem udělal, před sebou jedinou věc, která ještě udělat zbývá. Pro cestu zpět nezbývaly ani čas ani síly. Vystřízlivění z omamného snu bylo za mnou, mozek konečně přijal skutečnost, kterou se až do poslední chvíle bránil přijmout. V tom okamžiku jako bych popřel sám sebe. Před Stvořitelem, před světem, ale především sám před sebou. V tom okamžiku se má existence stala zbytečnou. Lépe řečeno zbytečnou byla celou dobu, celou dobu byla zbytečnou. Celou dobu vlastně vůbec nebyla. Bylo jedno jsem-li nebo ne, celý vesmír byl již mimo mě a já mimo něj, jako bych se rozpustil, nebo lépe rozředil, protože pokud se rozpustíte, stále existujete. Já jsem však postupně vyprchal, zmizel z tohoto světa, světa svých přátel, známých, z jejich srdcí, z jejich vzpomínek, byl jsem zapomenut, celá má existence, vše co by ji připomínalo, vše co dokazovalo, že jsem zde někdy byl. Od tohoto okamžiku jsem se z mého pohledu stal virtuální částicí, která nemůže být pozorována z žádného jiného bodu časoprostoru. Nikdy jsem vlastně nebyl, celý svět žil svůj život, a já se na něj díval přes jednostranné zrcadlo neschopen být viděn, a uvědomoval si, že za tím zrcadlem jsem vlastně byl celý svůj život.
Otočil jsem se. Za mnou se ztrácela pěšina po níž jsem přišel, krajina světa, který jsem opustil. Světa tam v oparu, v mlze na horizontu, nyní působícím tak cize, tak chladně, tak vzdáleně. Přede mnou ležely poslední metry světa, který jsem dosud pokládal za svůj, jehož součástí jsem se cítil tak pevně být a přesto nikdy nebyl. Pak již jen zela propast, strmý útes, a někde dole pod ním šuměl neslyšný mořský příboj. Odněkud z oblaků nad útesem jako by přicházela hudba, uklidňující, vábící. Náhle vše dostávalo pastelové barvy a jemné okraje. Příboj se zvedal a šuměl v uších. Hudba ustávala a vše se slévalo v jediný uklidňující šum.
Pěšina za mnou zmizela. Naprosto cizí kulisa utnula svět za mými zády. V tu chvíli jsem pocítil, že už jsem součástí něčeho jiného, něčeho dalšího. Už jen poslední krok zbývá na cestě k věčnosti. Poslední a jediný správný na celé té cestě špatným směrem. Náhle mi došlo, že toto bylo jediným smyslem celého života. Jakoby toto bylo již od počátku to, k čemu jsem byl určen, k čemu jsem směřoval. Již jen poslední krok zbývá k útesu. Nuže...
26. června 2009 / +