Za zrcadlem
yl jsem tam. Stál jsem v uličce a rozhlížel se kolem sebe. Bylo to staré, rozbořené divadlo. Byla to vlastně ruina, a v tomhle stavu se nacházela prakticky celou dobu, co jsem se pamatoval. Jako malý kluk mi ty zatlučené dveře a zazděná okna naháněla strach, a já se mu proto vždy velkým obloukem vyhýbal. To znamenalo chodit sousední ulicí. Tou ovšem cesta do školy trvala o polovinu déle, a tak se stávalo, především když jsem zaspal, že jsem byl čas od času nucen jít zkratkou, tedy kolem divadla. Vždy jsem ulicí proběhl a otáčel se za sebou ještě o dva bloky dále. Cítil jsem, že uvnitř sídlí něco zlého, něco co jsem neuměl popsat, ale co jsem podvědomě vnímal. Právě tím, že to reálně neexistovalo, že to nešlo uchopit, nemělo to tvář, právě proto to budilo strach, pověrečný strach, strach, který neustále narůstal. Ale potom jsem vyrostl, a odjel studovat do jiného města, a postupem času jsem na divadlo zapomněl. Ale ono si mě našlo a ani sám Bůh tomu nedokázal zabránit. Nebo to on sám chtěl.
Stál jsem uvnitř této rozpadlé budovy a pár slunečních paprsků dopadalo dírami ve střešní klenbě na zdi, nikoli však až na podlahu, která tak zůstávala skryta v šeru. Z těch stínů vyrůstaly staré lavice, a připadaly mi, jako stará strašidla, která někdo vyvezl za město na smetiště, protože už nebudí hrůzu. A skutečně - stál jsem zde, a konečně jsem po letech pociťoval zvědavost. Zatím vždy byly vzpomínky na divadlo spojeny jen s pocity strachu.
Náhle se něco zablesklo vzadu za pódiem. Byl to jen okamžik, ale i tak mě to zaujalo. Vyskočil jsem na pódium, a pomalu došel k těžké, temně rudé oponě, která oddělovala přední a zadní část pódia. Poodhrnul jsem ji, a spatřil jsem předmět, který odrážel světlo, dopadající sem skrze děravou střechu. Bylo to staré, štíhlé a vysoké zrcadlo, z části zakryté černým, saténovým přehozem. Sáhl jsem na něj, a on se sám svezl na zem. Díval jsem se do zrcadla zasazeném v nádherně zdobeném, zlatém rámu, jak jsem již prve řekl, štíhlém a vysokém jako gotické okno. Hleděl jsem do něj, a teprve nyní jsem si s hrůzou uvědomil, že se v něm neodrážím. Hleděl jsem na naprosto cizí scenérii, rozprostírající se jakoby někde za zrcadlem, nebo dokonce uvnitř něj.
Uskočil jsem, a upadl. Znovu jsem pohlédl do zrcadla. Tentokráte jsem spatřil svůj vlastní, šedivý, bledý obraz. Zub času se podepsal na rzí pokrytém rámu, a na šedivém zrcadle, pokrytém matnou clonou prachu a usazenin. Nechápavě jsem hleděl na zrcadlo a přemýšlel, co to bylo, co mne tak zmátlo. Byl první dojem jen fikcí, halucinací, představou? Vstal jsem, a oprášil prach ze svého oblečení. Ale když jsem opět pohlédl na zrcadlo, opět jsem úlekem uskočil, protože už podruhé se proměnil obraz v zrcadle. Tentokráte jsem opět hleděl na svůj odraz, ale s cizím pozadím, hleděl jsem na sebe v cizím, jiném světě. Díval jsem se sám na sebe, na své druhé já. Třeštil jsem oči na svůj obraz v zrcadle, a ten se klidně díval na mne. Hleděl mi do očí s takovým klidem, s jakým úděsem jsem do jeho očí zíral já.
V zrcadle nade mnou stál můj vlastní obraz, a na jeho obličeji se začínal rozprostírat úšklebek. Potom se ke mě otočil zády, udělal dva kroky směrem dovnitř krajiny za zrcadlem, opět se otočil a pokynul mi. Ještě předtím se mi ale ještě na okamžik zazdálo, že v jeho očích vidím něco ďábelského, děsivého. Neschopen vlastního úsudku, mámen divným nutkáním, postavil jsem se, a ještě zlomek vteřiny váhal. Potom jsem vykročil k zrcadlu, a natáhl ruku, abych se dotkl lesklého skla. Ke svému úžasu se má ruka nesetkala s žádným odporem skla zasazeném v rámu. Náhle jsem hleděl do prázdného rámu bez odrazu, za ním však nepokračovalo pódium divadla, ale rozprostírala se opět cizí krajina, zahalená do šera a mlhy. Můj vlastní zrcadlový odraz zmizel v mlze. Zvedl jsem nohu a překročil rám zrcadla. Má noha stanula za zrcadlem. Sklonil jsem hlavu, a vstoupil jsem přes rám do zrcadla. Jen na okamžik spočinula má dlaň na chladném rámu, v ten okamžik mnou projel velmi intenzivní a velmi nepříjemný pocit. Pocit jakéhosi neklidu, předtuchy, pocitu hrozícího nebezpečí. Ale cosi jiného mě mocně vábilo, a nutilo pokračovat, a tak jsem vstoupil dovnitř.
Ocitl jsem se na jakési pěšině, nebo spíše cestě. Ano, byla to cesta, protože pod spadaným listím jsem spatřil dlažbu. Udělal jsem několik kroků a vstoupil do mlhy, která mě nyní obklopila. Otočil jsem se. Jen na pár stop ode mne zela díra, kterou jsem sem prošel. Za ní jsem matně rozpoznával pódium divadla. Za ní zůstal svět, ze kterého jsem přišel. Ale stačilo udělat pár dalších kroků, a po dalším ohlédnutí mi zmizela z očí. Chvíli jsem váhal. Všude kolem se rozprostíralo mrtvolné ticho, šero a mlha. Potom jsem vykročil, a vydal se po pěšině vstříc neznámu. Cosi mě nutilo jít dál, a přijít na kloub této záhadě, vymykající se všem dosud zmapovaným lidským zkušenostem.
Po několika minutách se zdálo, že mlha řídne. Konečně jsem za jejími chuchvalci rozpoznával obrysy předmětů. Pokračoval jsem dál, a nakonec jsem zůstal stát před stínem, ze kterého se vyklubala vysoká a rozložitá, kamenná brána, se sochami andělů na svých třech vrcholech a bohatě zdobenou železnou mříží, která nebyla úplně zavřená. Celá brána byla porostlá šlahouny divokých růží. Protáhl jsem se mezi mřížemi, a stanul v jakési zahradě. Opět jsem ušel několik kroků, přede mnou se otevřel výhled na pustou, nicméně udržovanou zahradu, na horizontu jsem spatřil návrší, na jehož vrcholu jsem rozpoznal něco, co vypadalo jako zámeček. Od brány vedl zahradou přímo k němu široký chodník, jež křížily nespočetné odbočky. Chodník byl lemován živým plotem, který byl zastřihnut do fantaskních tvarů, a spoustou soch, které se tu mlčky tyčily jako němí svědci.
Procházel jsem mezi nimi, a spatřoval postavy s tvářemi téměř živými. Neustále jsem uvažoval, co mi vnuklo představu života těch kusů chladného kamene, nakonec jsem si ke svému údivu uvědomil, že to jsou jejich oči, které vypadaly, ne - ony byly živé. Lidské oči v jamkách mrtvých soch z chladného kamene. Po chvíli se mi zdálo, že mě sledují, a netrvalo dlouho, a byl bych přísahal, že slyším jak si šeptají, neslyšně, ale já je přesto slyšel. Téměř nepostřehnutelný šum. Otáčel jsem se na místě, a hleděl kolem sebe na mlčící přízraky s lidskýma očima, jejichž pohledy mě probodávaly. Náhle jsem si uvědomil, že všechny oči hledí na mě, všechny pohledy směřují ke mě. Ještě zřetelněji jsem slyšel jak se šepot nese nade mnou, a vítr jej unáší pryč.
Polil mne ledový pot. Rozeběhl jsem se nahoru do svahu směrem k zámečku. Nyní jsem jasně viděl, že se ve všech jeho oknech svítí. Přidal jsem tedy do kroku, ale zámeček se stále nepřibližoval. Ba naopak, zdálo se mi, že se vzdaluje tím více, čím rychleji běžím, a čím více by se měl přibližovat. Zcela zoufalý jsem vyrazil ze všech svých sil, ale zámek se mi téměř před očima vzdaloval. Natáhl jsem k němu ruku, ale tu se jeho silueta ještě více vzdálila, téměř v okamžiku couvla, a zmenšila se na polovinu. Upadl jsem na zem, otočil se, a začal utíkat zase na opačnou stranu. Ale sotva jsem uběhl pár kroků, zdálo se mi, jakoby celý svět poskočil, a já se zastavil, a prudce se otočil. Hned za mými zády se teď zvedalo křídlo zámku. Stálo tu sotva sto stop přede mnou. Rozpoznával jsem motivy klasicismu a empíru. Zdálo se mi, že zpoza zdí zámku slyším hudbu, ano, byly to tóny spinetu, ale hned nato se rozhostilo ticho, světla v oknech pohasla, a já stál opět sám před prázdnou stavbou, uprostřed pusté, kamenné zahrady.
Po chvíli váhání jsem vkročil do budovy. Vešel jsem dovnitř a ocitl se v předsálí. Po širokém schodišti jsem vystoupal do prvního patra. Náhle jsem stál v dlouhém sále, který měl po jedné straně vysoká okna, po druhé stěnu posetou desítkou starodávných obrazů s podobiznami lidí. Zdálo se mi, že je odněkud znám, ale nebyl jsem si schopen vzpomenout odkud. Procházel jsem pomalu sálem, a po chvíli jsem došel do jeho poloviny. Vzadu za mnou se ztrácel jeden konec, vpředu přede mnou se ztrácel druhý konec. Na jeho konci přede mnou jsem nyní zpozoroval něco, co vypadalo jako nehybná postava. Zaostřil jsem pohled, a nyní jsem skutečně rozpoznal temnou postavu. Stála nehnutě v šeru, napravo od ní stálo něco, co vypadalo jako vysoké, štíhlé hodiny. Nalevo od ní bylo vysoké okno, kterým do místnosti dopadalo světlo, ale světlo matné, nepřirozené, umělé. Náhle se postava pohnula, a zvedla hlavu. Zamrazilo mě, opět jsem hleděl na svůj vlastní obraz. Avšak nyní jsem již jasně viděl tvář, a v ní onen ďábelský úšklebek, který jsem na okamžik zahlédl na začátku. Potom můj vlastní obraz udělal krok do strany, a já přímo za ním na konci sálu, přímo u zdi spatřil vysoké, štíhlé zrcadlo, totožné s tím, kterým jsem sem prošel. Hleděl jsem do zrcadla, a i na tu dálku v něm spatřoval né odraz sálu, ale cosi, co mi připomínalo něco známého. Ano, poznal jsem vnitřek divadla, skrze které jsem se dostal do toho světa. Na tváři mého zrcadlového obrazu se opět mihl úšklebek, postava se otočila zády, udělala krok směrek k zrcadlu, a poté jím prostoupila na druhou stranu.
Náhle mi došlo, co se stalo. V hrůze jsem se rozeběhl na konec sálu k zrcadlu. Postava v něm ještě chvíli postála, potom se prudce otočila a zmizela ve tmě. Konečně jsem doběhl k zrcadlu, a spatřil, jak můj dvojník z tohoto světa vchází do světa mého, jak si se mnou vlastně vyměnil místo. Pokusil jsem se jít za ním, udělal jsem krok, a natáhl ruku, ale co to. Narazil jsem do zrcadla. Žádný průchod, cesta nazpět byla uzavřena. Obraz divadla v zrcadle blednul, a po chvíli jsem již jen hleděl na svůj vlastní, k smrti vyděšený odraz, a dlouhý sál za mými zády, jehož konec se ztrácel v šeru. Nalevo ode mne stály vysoké, ebenově černé hodiny, a jejich ručička, jak jsem si mohl až nyní všimnout, se posunovala proti směru všech normálních hodin. V šeru za hodinami na stěně visel poslední obraz s něčí podobiznou. Zahleděl jsem se na obraz, a uvědomil si, že hledím do své vlastní tváře.
Né, to přece nemůže být pravda, takto přece nemohu skončil, přece zde v této krajině za zrcadlem nemohu zůstat pohřben zaživa navěky věků. Pokusil jsem se udělat krok, a přiblížit se k zrcadlu. Ale co to, nohy mi vypověděly službu, ztuhly mi, zdálo se, jako by přirostly k zemi nebo... Ano, zkameněly. Pohlédl jsem na svou ruku, na svou dlaň. Červeň života ustupovala, a nahrazovala ji šeď smrti. Celé tělo mi tuhlo stále rychleji a stále rychleji. Pohlédl jsem do zrcadla a spatřil, jak mi před očima s každou minutou, s každým pohybem minutové ručičky ebenových hodin zpět, bledne obličej. Jen mé oči zářily stále jasnějším jasem. V hrůze zoufalství jsem napjal vší sílu, abych se ještě jednou pokusil dotknout zrcadla, má ruka v poslední křeči nakonec skutečně máchla do prostoru, a narazila do zrcadla. To se pod jejím náporem zachvělo, a v okamžiku rozletělo na tisíc střepů, které se s řinčením rozsypaly po podlaze. To poslední, co jsem byl schopen vnímat, byl můj zděšený pohled do míst, kde se ještě před chvílí nacházela lesklá plocha zrcadla, avšak nyní již můj pohled hleděl skrze holý, vysypaný rám pouze na zeď za ním.
21. července 2009 / +++