Návrat na Bulwark
ž k obzoru se táhnou snová, romantická blata. Mírně zvlněná krajina tu přechází tu v mírná návrší, tu zase v nehluboká údolí. Vítr čeří vysokou, žlutošedou trávu, která místy vyrůstá mezi tmavým vřesem. Kam až oko dohlédne, rozkládají se blata a vřesoviště, jen tu a tam trčí k nebi osamělý kmen zakrslé borovice nebo bílé břízy. Větrem ošlehané kmeny jsou pitoreskně pokroucené a z dálky vypadají jako zbloudilí poutníci, hledající a stále nenacházející cestu, jako poutníci, kteří zabloudili již tak dávno, že už zapomněli, kam vlastně putovali a kde byl cíl jejich cesty.
Uprostřed jednoho z těch údolí, dokonale schováno od okolního světa nedalekými návršími, které je dokonale obklopují, leží mé staré rodinné sídlo. Odnepaměti nese jméno Bulwark a toto jméno jej skutečně vystihuje. Stojí na skalnatém ostrůvku, obklopeném močálem, který napájí nevelký potok, protékající údolím a jeho vysoké, mohutné zdi šplhají do výšky nad močál a odrážejí se ve vodní hladině pod sebou. Vysoko nad patou stavby začínají tři patra malých, úzkých oken, které nedobytnost stavby jen umocňují. Na severním křídle stojí majestátní Černá věž s cimbuřím, která poskytuje rozhled za vrcholky okolních pahorků, vpravo pod ní na východním výběžku ostrova stojí stará kaple a hřbitov. Uprostřed budovy je prostorné nádvoří, které je skrze bránu a úzký, dlouhý most spojeno s břehem močálu a cestou, která pozvolna stoupá k vrcholku nedalekého návrší a zrací se za ním. Bulwark - skutečně jako byste se dívali na val, baštu, skutečnou hradbu či vlnolam před útokem zvenčí. S odlehlostí, v jaké se sídlo nachází, skutečně klidné a bezpečné místo.
* * *
Seděl jsem v pokoji v rozložitém křesle a potmě přemítal. Od úst mi stoupaly obláčky kouře mé vodní dýmky a pluly v prostoru jako lodě na klidném moři. Tento nešvar jsem si přivezl ze svých cest po Orientu, kde jsem se naučil kouřit jak vonné tabáky, tak občas také opium. Tato štíhlá společnice mi poskytovala přemíru fantastických vjemů, hlavně během nekonečných zimních nocí tady na severu. Právě jako dnes. Venku drobně mžilo a na únorový kraj pomalu sedala noc.
Úzká okna byla zčásti zakryta těžkými černými závěsy, spadajícími až na zem, takže do pokoje dopadalo jen minimum světla. Ostatně večer pomalu přecházel v noc a obloha na obzoru šedla stále více, až se slila s horizontem. V pokoji nastala naprostá tma. Seděl jsem v ní a vychutnával si ticho, které působilo mimořádně uklidňujícím dojmem. Tahal jsem ze své dýmky, převaloval kouř v ústech, potom ho požitkářsky vdechl do plic a nakonec nechal v malých obláčcích stoupat z úst. Teprve předevčírem jsem se vrátil z další cesty po Orientu, a proto jsem byl po několika týdenní cestě poněkud znaven. Miloval jsem tato rozjímání, sám, potmě. V bezpečí svého sídla, intimitě svého pokoje a pohodlí svého křesla, tak jsem dokázal probdít dlouhé noci a odebíral se na lůžko teprve s prvními slunečními paprsky nadcházejícího dne. Kdykoli východní obzor nad kaplí začal růžovět, bylo to pro mne znamením, že má přítelkyně noc odchází a je na čase se s ní rozloučit a odebrat se na lůžko. Byl jsem noční pták a spát v noci, jejíž ebenovou čerň jsem miloval, mi přišlo barbarské.
Stejně jako noc miloval jsem také cestování. Nejvíce času jsem strávil putováním po Orientu, ale zamiloval jsem si rovněž vyprahlou Granadu, větrnou Galicii, tajemné italské Pyreneje nebo deštivou Bretaň. Zkrátka, cestováním jsem byl posedlý, něco uvnitř mě neustále nutilo jet dál a dál, poznávat cizí kraje, lidi, zvyky. O to raději jsem se potom vracel domů, abych vychutnal tu změnu, ten náhlý klid a odloučenost od okolního světa. Ale stačilo pár týdnů a opět mě něco hnalo ven, za hranice, někam, kde jsem ještě nebyl. Jak jsem již řekl, teprve před pár dny jsem se vrátil ze své poslední cesty, během které jsem pobýval mimo jiné v Cařihradě. Avšak ten jsem byl nucen narychlo opustit, protože do města se zcela náhle a neskutečně divoce přihnala zkáza, která čas od času prošla celou Evropou a povraždila někdy i třetinu jejího obyvatelstva. Tou zkázou byl mor. Děsivá, hrůzná nemoc, která na nemocného utrhla kletbu neodvratitelné smrti, smrti bolestivé, smrti kruté. Postižený zničeho nic objevil na svém těle malé červené skvrny, téměř okamžitě se dostavila spalující horečka, třas, zimnice. Nemoc udeřila náhle a s drtivou silou. Během několika minut člověka téměř ochromila, během pár hodin se tělo nemocného obsypalo černými boláky, které postupně začaly praskat a dostavily se kruté bolesti. Pacient začal blouznit a pak již následoval jen stav blízký bezvědomí a rychlá smrt.
Na vlastní oči jsem viděl oběti této nákazy, když jsem projížděl chudinskou čtvrtí Cařihradu. Spatřil jsem hromady mrtvol za městem, na které sváželi dosud živé nemocné, vysypali je na hromadu a nechali je tam dotrpět v ukrutných mukách mezi již mrtvými. Kdokoli na sobě objevil ony nejprve rudé, později černé skvrny, byl svým okolím odsouzen k smrti. Strach před nákazou dělalo z lidí vyděšenou zvěř, která se za každou cenu snažila zbavit nebezpečí a tedy i lidí již nakažených. Pořádaly se hotové pogromy na chudinské čtvrti, protože právě tam, jak se soudilo, nákaza začala. To co jsem spatřil mne naplnilo děsem, který přebil i mou tuláckou touhu. Okamžitě jsem zahájil přípravy na návrat domů, návrat na rodný Bulwark, návrat do místa jistoty, bezpečí, návrat za bytelné zdi, které mě měly ochránit od všech hrůz, které jsem právě popsal. Již druhý den jsem se svým sluhou, komorníkem, kuchařem, prostě svým společníkem na cestách, stál u žebroví lodi a sledoval vzdalující se Zlatý roh i s desítkami minaretů cařihradských mešit. Unikl jsem, zdálo se. V poslední chvíli. Ještě několik dní poté jsem se budil v noci z hrůzných snů a při svíčce kontroloval svou kůži, zdali na ní nenajdu pečeť moru. Avšak černé znamení se neobjevilo - byl jsem zdráv.
Po několika dnech cesty jsme konečně přistáli u břehů Anglie. Netrvalo dlouho a již jsem z návrší shlížel na známou siluetu v mlze pode mnou. Na siluetu rodinného sídla, s černými zdmi, vysokou věží, osamoceně stojící kaplí a jedinou skupinkou zakrslých stromů u brány hřbitova. Tedy konečně bezpečí. Tentokráte si další cesty nadlouho rozmyslím, říkal jsem si. A skutečně, ihned jak jsem překročil brány, oznámil jsem služebnictvu, které sice nebylo početné, ale o to oddanější, že tentokráte hodlám doma zůstat nejméně do jara, a že tedy chci doplnit zásoby a zařídit celý dům pro delší pobyt. Můj sluha dostal jasné pokyny a již druhý den vyrazil i s dalším služebnictvem do nejbližšího města. Trvalo obvykle pár dnů, než služebnictvo vyřídilo všechny mé záležitosti a nákupy a vrátilo se zpět. Rovněž tentokrát se zdrželi, ačkoli tu měli být již ráno. V domě se mnou zůstala jen jedna stará služebná, zbytek služebnictva jsem poslal do města.
* * *
Bylo zhruba hodinu po setmění, když mé tiché rozjímání přerušil jakýsi hluk, přicházející z protějšího břehu, kde byla hlavní brána. Protože mé komnaty byly v druhé, klidnější části panství, nemohl jsem odtud zahlédnout, co se venku děje, ale pravděpodobně se vrátilo služebnictvo, pomyslel jsem si. Avšak hluk neutichal a proto jsem zazvonil na služebnou, aby mi přišla říci, co se to děje. Ale nikdo nepřicházel. Ještě jednou jsem se pokusil zazvonit, ale poté jsem vstal a vydal se služebnou hledat. Sešel jsem až do přízemí, kde mělo služebnictvo své pokoje, ale sotva jsem stanul v dlouhé předsíni, spatřil jsem na jejím konci ležet něco černého na zemi. Došel jsem až k onomu místu a posvítil lampou, abych poznal co to je. V tu chvíli mnou jako ledová čepel projel děs. Na zemi ležela stará služebná a zdálo se, že je mrtvá. Přiblížil jsem lampu až těsně k jejímu obličeji a zděšeně jsem uskočil, až jsem zakopl a upadl. Lampa spadla na zem, rozbila se a zhasla. Poslední co jsem spatřil byl mrtvolně bledý obličej služebné. Její šedé, rozcuchané vlasy byly oproti jejímu obličeji tmavé, tak bledou měla pleť. Ve tváři měla výraz napůl děsu, napůl bolesti, oči dokořán otevřené, vytřeštěné, potažené mrtvolnou blánou. Místo úst zela jen bezzubá, černá díra ve tvaru čtverce, děsivá, hrůzná. Na bílém čele se černaly temné, puchýřovité skvrny, a svítily na něm i když už lampa dávno zhasla. Mor.
V tu chvíli se ozvala ohlušující rána. Vyskočil jsem a začal couvat z chodby směrem k hlavnímu vchodu. Onu ránu jsem si vlastně ani neuvědomoval. Jediné co jsem si uvědomoval bylo, že mor si mě našel, že za mnou dorazil až sem, že je zde, v těchto zdech a že vše bylo marné. Doposud jsem si myslel, že zde, za zdmi svého sídla jsem chráněn, ale nyní jsem zjistil, že právě tyto zdi jsou nyní smrtelnou léčkou, že celý prostor je zamořen vražednou nemocí, že jediným řešením, dokud ještě nejsem nakažen, je opustit co nejrychleji tyto zdi. Rozeběhl jsem na nádvoří a proběhl jím k bráně. Naposledy jsem se ohlédl a konečně vyběhl z brány na úzký most, který Bulwark spojoval s druhým břehem.
Tam jsem ale strnul a nevěřícně hleděl před sebe. Na druhém břehu, zhruba dvě stě stop ode mne, stála mlčky skupina asi padesáti černých postav s planoucími pochodněmi. Stáli tam mlčky jako memento, jako temná výstraha, jako soud Boží. Zhruba třicet stop ode mne směrem ke břehu most končil a zela díra, kusy kamení a písku byly rozmetány po okolí a přede mnou ležela jen hladina temného močálu, v níž se děsivě odrážely pochodně těch zkamenělých soch z druhého břehu. V tu chvíli mi připadali jako andělé smrti. Chvíli jsem nechápavě přemýšlel, co se to děje, potom mě zalil ledový pot a já si uvědomil, čeho jsem se to stal svědkem.
Němé sochy na druhém břehu byli vesničané z oné vesnice, kam jsem poslal nakoupit zásoby své služebnictvo. Ihned mi došlo, co se stalo. Můj sluha se pravděpodobně v Cařihradě nakazil morem, ale nemoc se neprojevila, až tady po návratu. Ihned jsem spatřil také velkou hořící hranici na jednom z blízkých návrší. Jako by na mě sáhla smrt, polil mne ledový pot a rozklepal jsem se jako v zimnici. To hořela mrtvá těla mého služebnictva. Nemoc pravděpodobně dohnala mého sluhu právě ve vesnici a spolu s ním zachvátila také zbytek služebnictva, kteří s ním byli v nejužším kontaktu. Nemoc propukla rychle a označila své oběti temnými skvrnami, takže se okamžitě vědělo, že do vesnice zavítal mor. Vesničanům samozřejmě ihned došlo, kde je příčina této nemoci. Věděli, že se jedná o mé služebnictvo a věděli, že jsem se právě vrátil z cest. Sotva stihla nemoc zahubit prvního služebníka, vyděšení vesničané buď pobili zbytek služebnictva přímo na místě nebo je, což bylo asi pravděpodobnější, pronásledovali až sem. A pronásledovali je, aby je pobili a spálili jejich nemocí nasáklá těla na hranici. Chtěli zamezit kontaktu nakažených se svými rodinami, se svými blízkými. Avšak museli své dílo dokonat. A původcem této zhouby jsem byl já. Strach z nákazy jim nedovolil vstoupit mezi bulwarské zdi, aby je vypálili, proto udělali něco jiného. Přivezli s sebou střelný prach a vyhodili do vzduchu kamenný most, který spojoval Bulwark s okolním světem. Z nedobytné pevnosti se tak v jediném okamžiku stala past, vězení bez možnosti úniku. Bažina kolem by pohltila každého, kdo by se pokusil dostat dovnitř, pohltila by samozřejmě také kohokoli, kdo by se chtěl dostat ven. Ocitl jsem se vězněm ve svém vlastním sídle. Temné sochy počkaly až dohoří hranice a pomalu se vydali zpět k vesnici. Louče zmizely za nejbližším kopcem a já zůstal sám, uvězněný na svém nedobytném hradě, sám ve svém nedobytném vězení. Sám, jen já - a mor.
Šok vystřídalo zděšení. Prvně jsem zůstal klečet na pozůstatku mostu a hleděl za vesničany, kteří mě tu zanechali uvězněného a odsoudili mě tak ke smrti. Konečně jsem se ale vzpamatoval a ohlédl se směrem k bráně. Zoufale jsem začal přemýšlet, jak uniknout před ortelem smrti, ke kterému jsem byl odsouzen. Po chvíli uvažování jsem se postavil a proběhl bránou na nádvoří. Stále drobně mžilo a déšť mě chladil na tváři, která přímo hořela. Vběhl jsem do prvních dveří a po chvilce našel lampu plnou oleje. Rozžal jsem ji a vyběhl opět na nádvoří. Jak z této pasti? Rozhlížel jsem se po temných oknech na nádvoří. Tam za nimi číhá smrt, tiše, záludně. Stačí vstoupit do zdí, které mě měly chránit, a stanu se její obětí. V těch zdech se ukrývá černá smrt, v těch zdech se uhnízdil mor a můj dům se proměnil v jeden velký hrob, v jednu velkou hrobku. A já jsem její jediný nájemník, pohřbený zaživa, odsouzen k pomalému umírání.
Ne, tak nesmím skončit, rozhodl jsem se. Musím se odtud dostat, nějaká cesta přece musí být. Rozeběhl jsem se k bráně a proběhl jí na most. Doběhl jsem až na konec mostu, až k místu, kde se zřítil do močálu. Ale již zběžný pohled mě přesvědčil, že tudy se na svobodu nedostanu. Zuřivě jsem odkopl kus kamene, který zde zbyl po výbuchu. Musím tedy najít jinou cestu. Doběhl jsem k bráně a sestoupil na skalnatý břeh ostrova. Obešel jsem břeh až do míst, kde se dalo sestoupit, avšak dál již ostrov končil a zeď domu vyrůstala přímo z močálu. Stejná věc se opakovala když jsem se vydal na druhou stranu od mostu. Jak dobře jsem věděl, jak bezpečně je stavba postavená, pod hradbou se ostrov nedal obejít. Avšak náhle mě napadla spásná myšlenka. Na druhé straně je přece hřbitov s kaplí, a tam jsou také staré stromy. Možná se po nich bude dát přelézt na druhou stranu močálu. Ano, zcela určitě, vždyť jejich koruny jsou celkem košaté a větve dosti dlouhé. Určitě to půjde.
Opět jsem proběhl nádvořím, prošel hlavním traktem budovy a vyběhl na druhé straně ostrova. Někde nade mnou se černala silueta Černé věže, přede mnou zase hroby hřbitova a za ním stín nevelké kaple. Proběhl jsem mezi hroby. Jejich náhrobní kameny se leskly v dešti, chladná předjarní noc jim vdechla děsivou podobu. Od močálu se zvedala mlha a pomalu se blížila, plazíce se mezi náhrobními kameny. Pohlédl jsem za sebe na temný stín budovy. Náhle jako bych na okamžik spatřil světlo, jako bych na okamžik spatřil postavu, pomalu, důstojně procházející za okny dlouhou chodbou. Vyděšeně jsem hleděl do oken, ale nic jsem už nespatřil. Musela to být halucinace, ale v tu chvíli bych jí byl uvěřil. Zdálo se mi, jakoby si sama smrt šla pro mě. Jakoby sám král Mor přišel pro svou poslední oběť. Protřel jsem si oči. Nic víc než temný obrys budovy jsem však nespatřil.
Probral jsem se ze zamyšlení a doběhl ke kapli. Uvnitř byla naprostá tma a podivný puch, směsice kadidla, oleje a hniloby. Rozkoukával jsem se ve tmě a hledal cokoli, co by mi mohlo pomoci překonat bažinu. Avšak nic jsem nenašel. Ostatně co jsem zde chtěl najít, zasmál jsem se zoufale v duchu své vlastní naivitě. Vyšel jsem ven z kaple a tu se mi zazdálo, že opět vidím za okny procházet tu temnou postavu, avšak nyní o patro níže. Zamžoural jsem očima a vyděšeně hleděl do oken, ale postava opět zmizela. Hraje si snad se mnou má vlastní rozrušená představivost? Dobrý Bože, dej mi odvahu a zdravý rozum. Takhle přece nemohu skončit.
Oběhl jsem kapli a doběhl na skalnatý ostroh ostrova. Tady za kaplí, na samém konci ostrova rostlo několik pokroucených stromů. Pohledem jsem je poměřil a vyšplhal do koruny jednoho z nich. Po několika okamžicích jsem vyšplhal na nejdelší větev a po ní se dostal až hluboko nad močál. Avšak jakkoli jsem napíral zrak a natahoval před sebou ruku s lampou, druhý břeh jsem nedohlédl. Všude kam lampa dosáhla svým jasným paprskem, všude tam se odrážela jen od temné hladiny močálu. Sešplhal jsem zpět na zem a zkusil druhý strom, ale výsledek byl stejný. Zoufale jsem se ohl pro kámen na břehu a mrštil jím do tmy. Ozvalo se šplouchnutí a pak se rozhostilo mrtvolné ticho.
Vydal jsem se ke kapli, protože drobné mžení se mezitím změnilo v déšť. Sotva jsem stanul před kaplí, opět jsem spatřil temnou postavu, která pomalým, důstojným krokem procházela za okny tentokráte již nejnižšího patra budovy. Ne, tentokrát jsem se nemohl mýlit. Tentokrát jsem viděl, že postava je skutečná. Sestupovala patro po patře dolů odněkud z věže nebo z mých komnat pod ní a já pochopil, že to si pro mě jde sama smrt. Poklekl jsem u jednoho z náhrobků a rozvzlykal se. Lampa mi klesla k nohám a osvítila náhrobní kámen a já zíral v němém úžasu před sebe a četl na něm své jméno a pod ním u malého křížku dnešní datum. Můj zrak se svezl na mé prokřehlé dlaně a já na nich ke svému úžasu spatřil malou červenou skvrnku. Znamení nákazy.
V tu chvíli se kdesi za mnou v močále ozval podivný zvuk, jako když kámen spadne do vody. Po chvíli jsem již byl jistý, že to je loďka, jasně jsem rozpoznal jak pádla narážejí do vodní hladiny. Že by se blížila záchrana? Nová vlna naděje se mi vlila do žil. V okamžiku ji ale přehlušilo něco jiného, pocit naprostého zmaru a beznaděje. Znovu jsem pohlédl na svou dlaň. Od doby kdy jsem na ni pohlédl poprvé, uplynula jen minuta, ale stačilo to, aby na ní přibyla další rudá skvrna. Odhrnul jsem rukáv a spatřil předloktí poseté dalšími takovými puchýřky. Pochopil jsem.
Z mlhy nad močálem se pomalu začala vynořovat do té doby ona neviditelná věc, která dělala ten hluk. Byla to skutečně loďka. Světlo z lampy dopadlo na její příď a posléze také na postavu, která jí řídila. Byla to vysoká, hubená postava v černé sutaně, s kápí na hlavě. Pomalu veslovala směrem ke mě, bez jediného slova, stále stejnými, odměřenými pohyby. Konečně příď loďky škrtla o pevnou zem a ta se zastavila. Postava pozvedla hlavu, avšak pod kápí se neobjevila žádná tvář, jen černá prázdnota. Pochopil jsem, že si pro mě přijela sama smrt.
Naposledy jsem pohlédl na zdi Bulwarku. Tak tedy proto jsem se sem vrátil. Abych zde zemřel. Vrátil jsem se zde ne schovat, ale umřít. Postavil jsem se a odevzdaně nastoupil do loďky. Sedl jsem si čelem k němé postavě a ta opět pomalu začala pádlovat. Vyrazili jsme od břehu do tmy a do mlhy nad močálem. Lampa na břehu pomalu zablikala a zhasla.
25. července 2009 / ++