Slavičí elegie
a kraj se snesl další večer, celý okolní svět ulehl k odpočinku, i my tak činíme. Je proto ještě trocha času na další příběh. Tak tedy, uvelebte se ve svých postelích, načechrejte si polštáře pod hlavou a pojďte si poslechnout další příběh.
Tomuto příběhu můžete nebo nemusíte věřit, pravdou je, že si ho vyprávěly už prabáby našich prabáb. Je to příběh podivný a tajemný. Odehrával se v době, kdy ještě mocné šlechtické rody žily na svých hradech a tvrzích, kdy lid byl ještě poddaný a ochotný sloužit svému pánovi a kdy heslo Neustoupím! bylo něco víc, než jen fráze a čest něco víc, než jen prázdné slovo bez obsahu.
* * *
V nejsevernějším kraji apeninském, tam kde hory jsou nejdivočejší a nejrozeklanější, kde koryta řek jsou nejhlubší a ztratit se není problém ani pro zkušeného poutníka, tam ležel pod vrcholky hor starý zámek či snad hrad a v něm žila starobylá, vážená šlechtická rodina. Ale postupem času všichni obyvatelé v jeho zdech stárli a umírali, až zůstali pouze mladý princ a jeho starý sluha. Mladý princ byl plný života a vyrážel na svém bujném koni do okolních údolí. S blížícím se jarem vyjížděl dál a dál, ostatně zatímco kolem paláce v horách stále ještě pevně kralovala královna zima, dole v údolích po ní vládu převzalo již jaro. Stromy se stále ještě nestihly zazelenat, ale ve vzduchu již bylo cítit teplo a také slunce konečně vykouklo zpoza šedých mračen a propůjčilo kraji pestřejší barvy. Vše ožívalo, včely bzučely, ptáci zpívali, jaro, zdálo se, bylo zde.
Mladý princ vyjížděl na svých vyjížďkách stále dále a dále a stále později a později se vracel. Stalo se tak, že jednoho dne se před soumrakem nevrátil vůbec a přijel až k poledni následujícího dne. I jal se napůl vystrašenému a napůl rozhněvanému sluhovi vyprávět, jak tentokrát dojel až do velkého města, ležícího pod horami a jak tam spatřil nádhernou dívku. Dlouho nemusel nic vysvětlovat. Sluha ihned pochopil, co se děje v jeho mladém srdci. A netrvalo dlouho a princ si již dívku přivážel na svůj hrad.
Dívka seděla v sedle a pozorovala změnu krajiny kolem sebe. Sotva vyjeli z městských bran, spatřili na obzoru modravé kopečky. Netrvalo ani hodinu a již vjížděli mezi první kopce. Uprostřed širokého údolí tekla v širokém, kamenném korytě divoká bystřina. Mírná návrší se zvedala po obou stranách údolí. Avšak jak jeli dál, údolí se zužovalo a návrší se zvedala stále výš a výš. Po dvou hodinách již cválali v hlubokém a úzkém údolí obklopeném vysokými horami. Konečně vyjeli ze stromořadí u řeky a spatřili před sebou na úpatí nádherné městečko. Lidé poznali svého prince a radostně ho i s nastávající nevěstou vítali. Princ s nevěstou projeli klikatými uličkami a počali stoupat do hor. V těch místech již bystřina netekla v údolí, ale spíše v kaňonu a jak cesta stoupala stále výš, bylo i dno kaňonu stále hlouběji. Po další hodině mimořádně náročné jízdy stále užší pěšinou byly již ohyby řeky a hloubka kaňonu taková, že se hladina bystřiny ponořila do věčné tmy stínu břehů a postupně se sluneční paprsky schovaly za stále strmější a vyšší štíty hor i našim poutníkům. Naposledy spatřili záblesk slunečních paprsků za vysokou horou a již vjížděli do země půlročního stínu. Jaro definitivně zůstalo tam dole a vlády se opět ujala zima.
Trvalo ještě asi další dvě hodiny, než princ se svou milou dojeli k zámku. Objevil se náhle na svahu téměř pod vrcholem nejvyšší hory. Byl nádherný, snový, jako skutečný zámek z pohádky. Konečně princ s nevěstou stanuli na nádvoří, aby se přivítali se starým sluhou, který byl princi spíše druhým otcem a rádcem. Mladá dívka byla skutečně nádherná a sluha okamžitě pochopil, proč se princ tak náhle zamiloval. Ubytoval tedy princovu nadcházející a počal připravovat vše na zásnuby a brzkou svatbu.
Ale hory jsou zrádné, zima krutá a něžné duše mladých dívek jsou jako pupeny květu. Mráz a tma je popálí a zahubí a ty potom chřadnou, vadnou až uvadnou. Také budoucí princezna po příjezdu na zámek počala chřadnout a do týdne ulehla na lůžko. Vystrašený princ k ní nechal zavolat několik nejslavnějších lékařů, ale ti byli bezradní. Princezna upadala do stále letargičtějšího spánku a hrozilo, že s každým dalším jitrem již neprocitne vůbec, že projde místem, z něhož již není návratu.
Princ se rozhodl převézt svou milou zpět od města, ale se spící ženou si nikdo netroufl na úzké pěšiny nad hluboké srázy. A tak princezna zůstávala na svém lůžku a s každou další nocí bledla a bledla a ztrácela se zoufalému princi před očima. Princ sedával dlouhé hodiny u jejího lůžka a držel ji za ruku. Každou noc prosil anděly, aby učinili zázrak. Každou noc marně. Jen venku na balkón u ložnice noc co noc přilétal slavík, a až do rána zpíval neuvěřitelně tesklivým hlasem ty nejsmutnější elegie. Jedinou noc nevynechal, pokaždé se objevil s přicházející nocí a odlétal s nadcházejícím dnem.
Sedm nocí po sobě se princ modlil a vzýval anděly nebeské, aby sestoupili a zachránili jeho milou. Sedm nocí se nic nestalo. Od té noci se slavík neukázal. Osmou noc princ začal vzývat anděly pekelné. Pět nocí je vzýval, šesté noci k němu náhle sestoupil černý anděl. Princ spíše překvapen než vylekán se zeptal, zdali je skutečně poslem pekel, neznámý host přitakal.
"Má milá umírá a není jí pomoci. Prosil jsem Bohy, aby sestoupili a pomohli jí. Nečiním tak pro sebe, činím tak pro ni. Ale nikdo mě nevyslyšel. Proč se mám modlit k Bohům, kteří nenaslouchají mým modlitbám? Zavolal jsem tedy tebe a tys přišel.", řekl princ hostovi.
"Vím že jsi volal Bohy. Ale copak Vám smrtelníkům ještě nedošlo, že to jak věci plynou, je právě Boží úradek? To je Boží vůle, proč by ji tedy měl měnit. Já se nemusím řídit Božími pravidly, já konám vlastní činy, jen já ti tedy mohu pomoci. Znám tvůj příběh. Vše co udělám, je že ti poskytnu moc změnit věci oproti tomu, jak byly naplánovány. Ale musíš to udělat ty sám, svou vlastní myšlenkou a svou vlastní rukou.", pronesl tichým ale ocelově kovovým hlasem černý host.
"Udělám cokoli.", prohlásil rozhodně princ a vstal rázně od lůžka.
"Tolik nežádám.", pousmál se host. "Pojď za mnou, vezmu tě na místo, kde sám pochopíš.", a uchopil prince za ruku. Obtočil kolem něj svůj plášť a náhle se setmělo.
Konečně princ otevřel oči. Stál v široké a dlouhé místnosti, která vypadala jako nějaká jeskyně. Kam až oko dohlédlo hořely tisíce a tisíce svic. Princ nechápavě pohlédl na svého průvodce. Ten mu pokynul a šli spolu dlouhou, nekonečnou místností. Konečně se průvodce zastavil a ukázal kolem sebe.
"To co zde vidíš, to je komnata života. V každé z těchto svic hoří plamen života jednoho smrtelníka z tvého světa. Každá z těch svic má dáno jak dlouho bude hořet. A nyní pohlédni, toto je svíce tvé princezny.", a ukázal na zem do kouta, až ke zdi, kde v šeru hořel jeden osamocený plamen. Ten hořel již jen ve své poslední křeči, místo svíce zde plápolal již jen knot v malé loužičce vosku. Plamenu zbývalo snad jen pár minut, potom musel neodvratně zhasnout. Zoufalý princ pohlédl se slzami v očích na svého průvodce.
"Proč jsi mě sem zavedl? Abych se zde uzoufal, když nyní vím, že osud mé milé je zpečetěn?"
"Nepochopil jsi mě, můj milý mladý příteli. To co vidíš, je úradek Boha. To on rozhodl. To jeho úradkem dostala ta krásná mladá bytost tak málo času. Nejsem to já, kdo je krutý a podlý. Naopak, já ti mohu pomoci. Ale jak jsem již řekl, ten čin musíš vykonat ty, tvá ruka musí konat. Poslouchej tedy. Stačí jen, abys vyměnil život své milé za život někoho jiného. Za život kteréhokoli člověka. Stačí, abys zbytek svíce své milé nasadil na svíci jinou, dlouhou. Tak dlouhou, jak uznáš za vhodné. A pak již můžete být opět spolu. Dlouho, dlouho spolu. Je ti ale snad jasné, co to znamená."
Princ zbledl a rozklepala se mu kolena. "To mám vlastní rukou zabít cizího člověka? To se mám stát vrahem?"
"Anebo zachráncem jiného člověka. Záleží, jak na to pohlédneš. Je to tvé rozhodnutí, je to tvá volba. Já ti jen dávám šanci, kterou ti Bůh nedal. Je na tobě jestli ji využiješ."
Princ zalapal po dechu a rozhlédl se kolem sebe. Kam až oko dohlédlo hořely svíce, stovky, tisíce, milióny. Ještě chvíli se rozmýšlel. Potom znovu pohlédl na dusící se plamínek svíce života jeho milé. Divoce těkal po svících v okolí. Konečně mu zrak padl na dlouhou, úzkou svíci, která jasným plamenem ozařovala okolí. Naposledy pohlédl na svého průvodce.
"Je to tvá volba a tvá ruka.", jakoby slyšel z úzkých, zavřených úst. Opatrně odlepil od země zbytek svíce své milé a třesoucí se rukou ji přenesl nad dlouhou, úzkou svíci. Teď zabije jednoho neznámého člověka. Kdyby alespoň věděl koho. Ale pro život se svou princeznou to udělá. Zase budou spolu... Zavřel oči a přitiskl svíci své milé na vysokou svíci pod ní...
Do pokoje pomalu padly první sluneční paprsky nadcházejícího rána. Na posteli se pohnula princezna, nejprve jen jemně, potom víc. Otevřela oči. Bledá líčka byla opět růžová, popraskané rty byly opět rudé, kalné oči byly opět plné života. Usmála se a posadila na posteli. Rozhlédla se kolem sebe, hledajíce svého milého, ale potom zůstala překvapeně zírat na podlahu před sebou. Na chladné podlaze u jejího lůžka leželo jako podťaté tělo princovo. Byl mrtev.
25. července 2009 / +