Ozvěny stínů, stíny ozvěn
éž bychom byli schopni vidět věci takovými, jakými skutečně jsou. Pakliže takovými skutečně jsou.
I. Ozvěny stínů
Blížil se k truchlivému pobřeží yorkshirskému. Konečně stanul v nejvyšším místě, před ním se otevřel pohled na hrůzně strmící útesy, temné a nehybné jako moře u jejich paty, potom pohlédl nahoru na nebe kovově visící nad nimi, strnule, mlčenlivě, a nakonec, na nejvyšším útesu přímo na konci linky pobřeží, spatřil starý hrad. Pamatoval si ho ze svých dětských let, věděl, že tu stojí, přesto v okamžiku kdy jej spatřil, pocítil, jak se v něm bijí dva zcela protichůdné pocity - na jednu stranu odmítal uvěřit, že zlověstná silueta před ním je skutečná, na druhou stranu si až příliš trpce uvědomoval, že skutečně je. Bylo to jako hledět na zcela nový předmět a přitom jej důvěrně poznávat. Pochopil ten zmatek - hleděl nyní na něco, co dávno vytěsnil ze své paměti. Ale teď se to vrátilo.
Pobídl koně, nehodlal na ten přízrak hledět déle, než bylo nezbytně nutné. Vpaloval se mu do mozku jako žhavý uhlík a probouzel dávno zapomenuté vzpomínky. Končil další kalný březnový den, slunce pomalu zapadalo kdesi nad blaty a vřesovišti na západě, skryté za šedivými mraky, které zde nad pobřežím bloudí jako duchové od konce září do konce dubna. Opět začínalo pršet, drobný, nepříjemný déšť, stékající za límec, nepříjemný, vlezlý. Jakoby se otevřela nebesa, z težkých mračen se už týdny spouštěly proudy vod a nezdálo se, že by se na tom v blízké době mělo něco změnit. Přitáhl si límec blíže k obličeji, kloubouk narazil až nad obočí a pobídl koně.
Stezka se stáčela směrem do vnitrozemí a v okamžiku se propadala o desítky stop níže. Silueta hradu se ztratila za oblými pahorky útesů, dlouho tam vězela skryta, o to děsivěji nyní vystoupila z jejich stínu. Hrad se zcela nepředvídatelně vynořil po pravé straně, avšak doslova narostl, tyčil se teď jako příšera přímo nad jeho hlavou, temný, zlověstný, plný neurčitých vzpomínek. Hleděl na chladný kamenný kolos, který tu čněl jako neproniknutelná překážka, jako hrozba. Jeho hradby a vstupní brána strměly jako varování, že projde-li jimi do stínů stavby, jíž nikdy nic nebude stejné. Zpola v zamyšlení, zpola v úleku si teprve nyní uvědomil, že podobně musel hrad zapůsobit i na koně, protože se zastavil a neodvažoval se pohnout kupředu. Nasucho polkl, jakoby se zastyděl za své momentální zaváhání, a postavil se v třmenech. Kůň sice nerad ale pohnul se. Vjeli pod mohutný portál brány, černě se tyčící nad jejich hlavami. Jakoby v tomto kraji bylo naprosto vše v barvě černi. Pobřežní útesy, vysoké trsy ostřice vlnící se ve větru, neustále vanoucího od moře, stíny pahorkaté krajiny, zrcadlově hladká hladina moře, každá stavba rozesetá v krajině. Ocitl se ve stínu stavby. Projížděl zšeřeným podloubím a i v jeho šeru nyní poznával drobné detaily, které se mu vynořovaly z paměti, ale ačkoli je poznával, zdálo se mu, že vypadají zcela jinak, jsou jinak rozmístěny, že si je jeho paměť za ta léta zcela upravila k vlastnímu obrazu. Unikl sice dešti, ale ve zdech stavby se velmi citelně ochladilo. Jakoby ze sklepení zavanul podivný, tíživý chlad. Muselo tomu tak být, dobře se pamatoval, že stavba stojí na samé patě útesu na jediném monolitu skály, že její základy z ní přímo vyrůstají, a že sklepení, kobky i tajné chodby se do ní hloboko zavrtávají. Odtud na zemský povrch vyvěrá ten chlad. Marně se rozpomínal, kdy poprvé slyšel o tom, kde leží počátek oné stavby. Jen matně se mu ve vzpomínkách vybavoval stařičký komorník, který malému chlapci připadal stejne starý jako samotný hrad, jakoby tu oba byli od počátku věků, společně jeden vedle druhého. Vzpomínal na setmělou knihovnu v zadní části stavby, v níž mu stařec vyprávěl o tom, jak ještě před hradem na těchto místech stála stará kaple, která údajně vyrostla na ruinách ještě starší svatyně, kterou zde kdysi objevili už Římané, táhnoucí na sever. V tu chvíli cítil, že společně se svatyní tu Římané objevili i toho starce.
Stanul na nádvoří, obestoupeném vysokými zdmi jednotlivých křídel stavby. Jakoby se volný prosotor směrem nahoru zužoval, vysoko nad hlavou viděl jen úzký, zkosený obdélník šedivého nebe. Chladný kámen se leskl deštěm a jeho temná barva tak ještě více černala. Na konci východního křídla se k nebi, téměř až neskutečně vysoko, zvedala východní věž, čnící přímo nad propastí útesu, vysoko nad břehem moře, jež se tam dole u paty útesu tříštilo o eony let staré základy britského ostrova, plovoucího v chladných vodách severního oceánu. Ucítil příval vzpomínek, příval hořce sladkých, slace hořkých vzpomínek, hladily ho po duši a bodaly zároveň, čím více, tím lépe, téměř až masochisticky se snažil vydolovat jich z paměti co možná nejvíce. Šedivý čtverec nebe nad ním se s ním roztočil jako když smrtka pověsí svou kosu na oválný lustr zavěšený na laně a máchne. A stejně tak cítil, jak ho každá další vzpomínka přibližuje procitnutí, připomenutí si, uvědomění si, zjištění něčeho, co pro něj bude znamenat zkázu, zánik, pád do nicoty. Lustr se roztočil, v uších mu svištěl hlas kosy, blížící se stále blíž, šeptající jeho jméno, připravené seknout.
* * *
Stál v dlouhé chodbě, jejíž konec se ztrácel v temnotě. Otočil se. Hleděl do dvorany, kterou nechal za sebou, aniž by si byl uvědomil, že jí prošel. Kolik okamžiků uteklo od doby, kdy přijel na nádoří? Nepamatoval se. Jakoby mohutné zdi stavby obestoupily i jeho vzpomínky. Kolem panovalo šero, téměř tma, náznaky zbloudilých paprsků světla sem dopadaly neznámo odkud, zdálo se, že z místa nesmírně vysoko a daleko. Ve vzduchu visela podivná tíseň, ale to tam bylo šílenství, jež ho sevřelo venku na nádvoří. Opět nabyl rozvahy. Jakoby zdi vnitřní stavby oddělovaly dvě naprosto odlišné atmosféry - šílenství tam venku a melancholického klidu tady vevnitř. Cítil to celou dobu, ale teprve nyní si to plně uvědomil - stavba byla zcela opuštěná. Nacházel se sice na samém začátku spleti jejích chodeb, komnat a sklepení, ale cítil to zcela jasně. Bylo to vnuknutí, nebo snad další ze vzpomínek, které se mu postupně navracely odkudsi z nezbadaných hlubin jeho vlastního vědomí. Sáhl pod plášť, nahmatal olejovou lampu a křesadlo. V příštím okamžiku zalilo chodbu bledé světlo. Aniž věděl kam, vykročil do nitra stavby. Procházel podél zdí vykládaných chmurnými čalouny, ověšených strašidelnými drapériemi, starodávnými heraldickými trofejemi, pod stropem zdobeným bizarními řezbami, vše z toho zdálo se být ve výborném stavu, a přesto bylo jasné, že hrad musí být již velice dlouhou dobu opuštěný. Jak se všechno to vnitřní vybavení mohlo tak skvěle zachovat, jak je možné, že skrz dokořán otevřenou bránu do hradu nevstoupil ždáný lapka, který by hrad připravil o všechny tyto jeho skvosty? Bylo to podivné, téměř snové, a znovu si musel vzpomenou na onen zvláštní pocit, na přesvědčení, že zdi hradu oddělují dvě zcela rozdílné atmosféry, dva zcela rozdílné světy. Ucítil, jak mu po zádech přeběhl mráz. Ale jakoby jej poháněla nejaká podivná, neznámá síla, kráčel dál. Vystoupal po zdobeném schodišti do prvního patra, ocitl se v rozlehlé místnosti, za níž mohl spatřit další a pak ještě jednu. Po stranách byly dveře vedoucí do menších, soukromých komnat, procházel jednu za druhou, až konečně vstoupil do jedné, která ho něčím upoutala. Všechny předchozí poznával, ale v této ucítil něco zvláštního, něco jiného. Mozek mu naznačoval, že kdyby mu sloužila paměť, zcela jistě by této komnatě přiřadila zvláštní postavení. Dlouhé okamžiky váhal, potom udělal několik kroků a zůstal stát před úzkým, vysokým oknem. Vnější zeď nebyla na této straně budovy široká, nebyla pravděpodobně umístěna na okraji hradu, takže ani okno nebylo hluboké a byl z něj tudíž dobrý výhled. Přistoupil k němu a vyhlédl ven. Hleděl přes nádvoří pod sebou směrem na jihozápad. Před ním se rozprostírala mírně zvlněná krajina vnitrozemí, porostlá divoce rostoucí trávou, v dálce na obzoru se v šedivém oparu zvedaly oblé kopečky blat a vřesovišť. Poznával ten pohled, zaplavily ho tisíce vzpomínek - stál ve svém vlastním pokoji. Bodlo ho u srdce, ten hořkosladký pocit omámení, který zažíval celou dobu, co vstoupil do zdí hradu, náhle podivně zhořknul. Zcela jasně nyní cítil žal, stáhlo se mu hrdlo, ústa se naplnila žlučí. Byl to nový pocit, nový ve své konkrétnosti, byla to první vzpomínka schovávající se ne za zdmi jako až doposud, ale nyní již jen za závojem, k nemuž stačí natáhnout ruku a ...
Prudce ucouvl. Jen okamžik zůstal stát, potom se otočil a spěšně komnatu opustil. Opanoval se teprve v hlavní místnosti. Závoj vzpomínek nechal ve své komnatě, vzpomínky netknuté za ním, ale i tak se nyní cítil, jakoby by mu zemřel nejbližší človek. Hleděl do vlastního pokoje a cítil, jak se celý třese. Ucítil zcela nový vjem. Podivná odporná cizost jakoby vyvěrala přímo z jeho nitra a spalovala jej. A zároveň citil, jakoby nyní bojoval sám se sebou, jakoby proti němu bojoval někdo ukrytý v něm samém - o to, co podniknout dál. Chvatně vykročil, aby ze sebe střepal ten vnitřní boj, a vydal se hlavními komnatami dál do budovy. Prošel první patro, potom vystoupal do druhého, pak třetího, spojovací chodbou se dostal do vedlejšího křídla, tam zase sestoupil o dvě patra níže a takto se dostal až do posledního křídla. Schodiště před ním jej zavedlo do nejvyššího, čtvrtého patra, kde se před ním otevřel vstup na točité schodiště východní věžě, stojící přímo nad útesem. Celou dobu, co opustil svou komnatu, nepocítil tak silné niterné nutkání, jako tam u okna na západ - až opět zde. Byl to stejný pocit, že tam nahoře opět najde okno do vzpomínek, závoj, který stačí poodhrnout. Zaváhal jen na okamžik, teď už stoupal po schodech, jakoby jej něco pohánělo, přidával do kroku, zrychloval, až se mu zdálo, že se s ním točí celý svět. Zase uslyšel hvizd kosy, točící se v kruhu kolem něj. Postupoval stále výše, a čím výše byl, tím tenčí byly zdi věžě, a tím širší byl prostor schodiště. Ale čím širší byl, tím blíže se zdál být sykot kosy.
Schodiště končilo, jeho nohy ještě nestanuly na posledním schodu, jeho hlava se už ale ocitla v miniaturním kruhovém pokoji, do nějž se sotva vešla postel a starý psací stůl a světlo do něj dopadalo jediným oknem. Okamžitě ten pokoj poznal. Křivda, hořkost, zloba, zášť. Viděl chlapce, téměř mladého muže, jak sedí u okna a hledí na linku moře černajícího se jako eben, oddělující od něj kovově šedé nebe. Vzduch pokoje byl nasycen směsicí pocitů, které smíchány v této kombinaci působily zlověstně. Cítil, jak se zde pocit křivdy přetavuje v touhu po odplatě, jak se zde postupně rodí pomsta; téměř vnímal zlobu, jak krystalizuje ve vzduchu. Čerň. Cítil, jak se šíří z tohoto nejvyššího patra východní věže a rozlévá se do krajiny. Pohlcuje hrad, barví trsy trav běžících po oblých kopcích až na blata a vřesoviště, stává se barvou moře bouřícího u paty věže. Černá věž. Hleděl na chlapce, sedícího k němu zády. Hleděl sám na sebe. Sevřelo se mu srdce. Závoj před ním se pohnul ve větru. Kdesi z propastných hlubin opuštěného hradu pod ním se ozval zvuk.
II. Stíny ozvěn
Bylo to další pozdní listopadové odpoledne. Šedivé, kalné, bezútěšné. Krajina venku se rozpíjela a rozplývala v podzimním mžení a večerním šeru, temné mraky těžce visely z nízké oblohy, podivný neklid se vznášel ve vzduchu. Hleděl z okna a byl by přísahal, že mraky spočívají na věži hradu, opírající se o její střechu, že stačí otevřít okno, natáhnout ruku, a dotkne se jich. Ale co se v těch mračnech skrývá? Co je v nich ukryto? Jen co skončí léto, připlují od moře a zůstanou viset nad krajem, celou dlouhou zimu. A se stínem, který přinášejí, přichází i ona temnota, která se pomalu, ale o to trpělivěji vkrádá do duše. Svět kolem postupně tmavne, černá, propadá se do stínu, do temné, chuchvalcovité, vlhké, chladné mlhy, v níž se ztrácejí i nejbližší předměty, odcizují se, mizí. Černání a odcizení. Celý hrad je na dlouhé měsíce lapen v té mlze, okolní svět přestává existovat, a ten kdo zůstane uvězněn v jeho zdech, začíná se proměňovat s ním, stává se chladným, temným, stejně jako ta mlha, stejně jako temné kameny zdí hradu.
* * *
Na okamžik se mu zastavilo srdce. Zadržel dech a naslouchal do ticha. Dlouho se nedělo nic, ale potom se ten zvuk ozval znovu. Odměřené cinknutí kovu o kov, přicházející odněkud z nepředstavitelné hloubky pod ním. Pomalu došel ke schodišti, opřel se hřbetem dlaně o konec zábradlí, které se jako had stáčelo podél schodiště a osy věže a propadalo se kamsi do hlubin zámku, a ještě soustředěněji naslouchal. Zavládlo ticho tak dokonalé, že by bylo slyšet upadnout špendlík na zem. Ale žádný další zvuk se už neozval. Uběhlo deset vteřin, dvacet vteřin, minuta. Otočil se zpět do pokoje. Jakoby v něm dvě protichůdné síly sváděly boj, jedna ho táhla k oknu a závěsu, za nímž se ukrývaly jeho vzpomínky, druhá ho nutila sestoupit z věže dolů do zámku a zjistit, kdo nebo co je původcem onoho zvuku. Váhal, ještě chvíli váhal, ale potom počal spěšně sestupovat po točitém schodišti. Byl přesvědčen, že pokoj mu neuteče, zatímco vetřelec tam dole by mohl. Kamenné schodiště se mu kroutilo pod nohama, které se rychle ale opatrně jedna za druhou střídaly na věkovitých schodech. Jeho kročeje nevydávaly žádnou ozvěnu, schodiště bylo v celé své délce potaženo rudým běhounem, kopírujícím jejich kruhový tvar. Jednotlivé schody se v hloubce před ním vynořovaly zpoza středové zdi a zase za ní nad ním mizely. Už téměř začínal pochybovat, zda má schodiště konce, ale stačilo jen pár dlaších kroků a konečně se před ním objevily dveře vedoucí z věže do nejvyššího, čtvrtého patra nejvýchodnějšího křídla stavby. V okamžiku, kdy se jeho noha dotkla podlahy v hlavní chodbě, ozval se tajemný zvuk potřetí. Stále přicházel odkudsi z hloubi hradu, snad z přízemí, ale nyní již byl silnější, bližší. Zastavil se, jeho mozek se snažil rozpomenout se na půdorys stavby, vybavit si z paměti alespoň zběžnou mapu všech těch spletitých chodeb, vedoucích napříč hradem. Zároveň přemýšlel, odkud by ten zvuk mohl přicházet. Jako nejpravděpodbnější se zdálo, že někdo vešel do zámku za ním, případně už v zámku byl, ale pokud se s ním mohl střetnout, zcela určitě se nebudou moci minout u vstupu z nádvoří, protože veškeré chodby se počínají rozvětvovat právě tam, ať už směrem nahoru do obytných pater hradu, nebo na opačnou stranu do katakomb pod ním. Po paměti se vydal nejkratší cestou do hlavní dvorany, přes třetí patro sestoupil do druhého, až konečně stanul v přízemí. Tady se opět zastavil a opět naslouchal, ale žádný zvuk se neozval. Pomalu se tedy vydal do dlouhé chodby vedoucí do dvorany, neustále se otáčeje, zda se neznámý neobjeví za jeho zády. Došel až do potemnělé dvorany, ale nikoho nepotkal. Ještě jednou se otočil směrem k obytné části. Nic. Stavba vězela utopena v dokonalém, až mrtvolném tichu. Krom něj tu nebylo živé duše. Konečně si uvědomil, že je stále ještě přikrčený jako kočka, číhající na kořist. Narovnal se a vydechl. Bylo zřejmé, že je v celé ponuré stavbě sám. Začal se sám na sebe mrzet, že teď bude muset zase vystoupat až nahoru do věžě, ale tu si něco uvědomil. Otočil se. Ve stínech na druhé straně dvorany se jen v jeho vzpomínkách černal stín ještě temnější, než bylo přítmí, v němž dvorana vězela. Pomalým krokem ji přešel a stanul u temné skvrny. Teprve nyní spatřil její obrys. Skutečně zde byla, nebyl to tedy jen výplod jeho bujné představivosti. Na pět kroků před ním se černala apsida, výklenek ve zdi, do nějž sestupovalo několik schodů a na jehož konci zely staré dřevěné dveře pobité měděnými pláty. Černaly se až na samém konci apsidy. Tam začínal sestup do podzemí hradu. Zaváhal jen na okamžik, potom jeho nohy počaly sestupovat po chladných schodech do temnoty před ním. Vykročil kupředu a opatrně před sebe naháhl ruku, ale v příštím okamžiku se mu zježily chlupy na celém těle - jeho ruka nenarazila na žádný odpor. Udělal opatrně další krok, nejprve dlaň a poté i ruka až po loket zmizela v temnotě před ním. Těžké dveře byly dokořán, vstup do podzemí byl otevřený.
* * *
Byl další listopadový den, ale kulisy se proměnily. Tentokráte nebyl v pokoji ve věži, byl ve svém pokoji a spěšně si balil věci. Vyprazdňoval stařičké skříně a truhly jednu po druhé, celé; pochopil, že odjíždí. Ve vzduchu již nevisela ona zlověstná předtucha hrozícího nebezpečí, dnes tu bylo prázdno, nepřirozeně, nelidsky prázdno. Jakoby jeho duše odumřela. Cítil, že se udála nějaká změna, ale nebyl schopen se rozpomenout jaká. Svět začínal dnešním ránem, včerejší noc se rozplývala v mlze a ta mlha ho děsila i vábila zároveň. Bylo to hrůzné i vzrušující, mámivé i zdrcující. Odjížděl. Bylo to to ráno poté.
* * *
Nechal za sebou prvních padesát stop. V ruce držel svou olejovou svítilnu a sestupoval do podzemí hradu, do labyrintu starých chodeb, sklepení a kobek táhnoucích se hluboko do nitra skály, na níž hrad stál. Katakomby byly vždy zapovězenou částí hradu, ale on se jednou nedopatřením dostal ke klíči do podzemí a nechal si potají udělat jeho duplikát. V příštích měsících za temných nocí, když celý hrad spal, prochodil pak to bludiště křížem krážem a naučil se mapu jeho spletitých chodeb nazpaměť. Byl jediný, kdo ji znal, protože podzemí se již dobrých padesát let nepoužívalo. Vstup do něj byl uzamčen a zapomenut, všichni dospělí se tvářili, že nic jako podzemí na hradě není. Pro běžný chod společenství se už padesát let používaly nadzemní části hradu, spižírna se přestěhovala ke kuchyni a žaláře ztratily smysl. Vlády nad podzemím se tak opět ujala temnota, pavouci a ledek. A pak přišel on.
Aniž tušil, kam míří, šel zcela jistě. Tam, kde se chodba větvila, věděl kterou chodbou se vydat, šel automaticky, jakoby nějakým zasutým smyslem věděl, kde je cíl jeho sestupu. Minul několik dalších hlavních chodeb, sestoupil po několika vedlejších schodištích o několik pater níže, a všechny dveře, které míjel, nacházel otevřeny. Byl to děsivě podivný sestup do hlubin. Po zdech vytesaných ve skále stékaly proužky vody a ledku, který obrůstal stropy, stále přibývalo. Jakási neohrožená zběsilost či snad momentální šílenství jej popohánělo dál a dál a hlouběji a hlouběji. Byl to bizarní sestup až na dno katakomb, ale úplně stejně tak to byl sestup na samé dno jeho duše, do míst tak vzdálených a temných, že na ně celý svět raději zapomněl. Zdálo se to jako věčnost, ale nikdo nemůže hovořit o věčnosti, dokud se jí sám nestane. A on s narůstající hrůzou cítil, že se jí už brzy sám stane.
Ocitl se na chodbě, která se směrem od něj rozšiřovala. Nedohlédl na její konec, přesto nyní zcela jasně cítil, že zde není sám. Pak se ozval tajemný zvuk počtvrté, teď už ale docela zblízka. Jako když železo zacinká o kámen. Pozvedl nataženou ruku s lucernou před sebe, slabé světlo dopadlo deset kroků před něj. Stála tam nehybná postava muže, mlčenlivá, s hlavou sklopenou k zemi. Ten okamžik mohl trvat pár vteřin, ale také celé eony let. Potom postava pomalu zvedla hlavu a podívala se mu do očí. V třesoucí se ruce se mu houpala lucerna a škubavými záblesky osvětlovala cizincovu tvář; hleděl na ni, a přesto - když k němu pronášela svou řeč - hleděl do své vlastní.
"Tedy jsi stále zde? Věděl jsem, že tě zde najdu. Nikdy jsi neodešel, i když sis to myslel. Nepoznáváš mě? Já jsem tebou a ty jsi mnou. Já odešel z těchto míst a tys zůstal zde. Vystoupal jsem tam nahoru a bloudil, až jsem došel k mohutné řece nesoucí jméno život. Kráčel jsem proti proudu té řeky až pod vrcholky podmračených hor, jejichž štíty se ztrácely v těžkých mracích, visících na nízkém nebi jako náhrobní kámen, ležících na konci temných údolí ponořených do stínu nadcházejícího večera. A jak se večerní stíny prodloužily až k mým stopám, pochopil jsem, proč se stále děje všechen ten zmar, který určuje kulisy i směřování tohoto světa. Pochopil jsem slzy světa, ucítil jejich hořkost, propalující se kamsi hluboko do nitra, tak hluboko, že bych se nikdy neodvažoval ani přemýšlet, že tak hluboko uvnitř mě něco může být. A všechny rány se opět otevřely, to paměť je přivolala zpět z dávno pohřbených a dávno zapomenutých zákoutí lidské mysli. Tolik smutku, tolik stínů, a tolik času, který mezitím - jako písek mezi prsty - protekl kamsi do nicoty. Prázdný, neuvěřitelně prázdný a starý, tak děsivě starý. Stál jsem před těmi horami, a jejich stín mě tížil, jakoby to byly ony samy. Utekly celé věky - zbytečně, úplně zbytečné. Stál jsem na konci cesty a za mými zády se rozprostírala jen nekonečná prázdnota, nic nezůstalo, nic nikdy nebylo. Otočil jsem se a v ten okamžik mé srdce zamrzlo. Spatřil jsem nicotu rozprostírající se od obzoru k obzoru, a pochopil jsem, že nic nedávalo smysl, že nikdy nic nedávalo smysl. Vše, co se událo poté, vše co jsem udělal, každý otisk v písku, vše se událo zbytečně. Proto jsem se vrátil, vrátil jsem se sem, abych ti to řekl. Vidíš? Celou tu dobu jsi tady byl s nimi. Tím, žes je zahubil, zahubil jsi i sebe, zahubil jsi i mě, zahubil jsi na nás oba. Což nechápeš? Pohleď přece na jejich kosti."
Celé ty roky si namlouval domělá příkoří, jehož se mu mělo dostávat od jeho vlastní rodiny, od jeho nejbližších. Jaké šílentsví jej to tehdy ve veži nad ebenovou linkou severního moře posedlo? V jaké hlubině jeho vědomí se zrodil ten ďábelský nápad za všechna ta příkoří se jim pomstít? Poslechl postavu stojící před ním, otočil hlavu a pohlédl na řadu výklenků stojících jeden za druhým. V každém z nich se na zemi bělaly zhroucené kostry sevřené v řetězech přikovaných do skály. Nechápavě na několik vteřin hleděl, pak zvedl oči opět na svůj obraz před sebou. Jedné listopadové noci všechny v zámku - celou svou rodinu - omámil drogou, snesl je po jednom dolů do podzemí a přikoval v bývalém žaláři na samém konci katakomb. Příští ráno z hradu odjel. Nikdo je nikdy nenašel, v katakombách, které za sebou při odchodu zase uzamkl, je nikdo nehledal. Celá rodina té noci prostě zmizela. Zámek ale nikdy neopustili, zůstali tu celých těch pětadvacet let - pohřbeni zaživa. Co se jim asi dělo v myslích, když účinek drogy vyprchal?
Lampa několikrát zoufale zaprskala a plamen v ní pohasl. Celé podzemí se ponořilo do temnoty a s ní i devět koster a jeden muž už několik hodin zhrouceně sedící na chladné zemi, opírající se o zeď za sebou a s hlavou sevřenou v dlaních.
10. ledna 2023 / +++