Oběšencův vrch
en jsem odbočil z hlavní ulice, a stačila chvilka, a bloudil jsem úzkýmí uličkami čtvrti, která sice přímo přiléhala k hlavní ulici, ale vytvářela tu jakýsi uzavřený svět jen sám pro sebe. Veškerý ruch lidského hemžení ustal, kráčel jsem nyní zcela ztichlou, dalo by se říci opuštěnou čtvrtí, zcela odlišnou od zbytku města. Uvědomil jsem si, že v nastálém tichu slyším ozvěnu svých kroků na kamenné dlažbě. Hleděl jsem kolem sebe a vplouval do toho podivného království ticha. Domy tu byly podivně natlačeny jeden na druhý, uličky byly úzké a klikaté, a slunečního světla stále ubývalo, jak se domy tlačily stále více k sobě. Po chvíli jsem již procházel uličkami tak úzkými, že by jimi neprojel ani kočár. Celá čtvrt působila téměř jako zakletá, jakoby na ni zbytek města zapomenul. Procházel jsem tím spletitým bludištěm několik desítek minut, a za celou dobu jsem nepotkal jedinou živou duši, jediné okno se neotevřelo, jediný chodec mě neminul. Bylo to zvláštní, téměř snové putování. Mohlo uběhnout snad čtyřicet minut, konečně se zdálo, že jsem došel na konec té zakleté čtvrti. Stanul jsem na poměrně široké ulici. Ale ušel jsem sotva sto kroků a náhle se zarazil. Na druhé straně ulice jsem spatřil něco, co okamžitě upoutalo mou pozornost.
Asi je zřejmé, že to muselo být něco zcela zvláštního, a skutečně, hleděl jsem na něco, co se do zdejší, sic podivné, nicméně uhlazené scenérie upravených bílých domů naprosto nehodilo. Asi padesát kroků ode mě se na druhé straně ulice černaly dva domy. Byl to jejich vzhled; ačkoli se nejednalo přímo o zchátralost, jakoby do této čvrti vůbec napatřily. Byly menší, prostší, o mnoho staršího data než jejich sousedé, rovněž barva jejich omítky nebyla bílá, ale šedá, věkovitá, hrubá. A mezi těmito dvěma domy zela jako rána díra jakési boční uličky, jejíž konec se ztrácel za několika ohyby. Zela tam jako nějaký průchod do úplně jiného světa. Hleděl jsem do ní s úžasem a nechápal, co se to děje. Zdálo se, jakoby se v ní zhmotňovala temnota, stíny houstly, jakoby světlo řídlo, pohlcováno nějakou neznámou entitou, a zároveň se rozplývalo v jakémsi mlžném oparu, visícím ve vzduchu, vznášejícím se mezi domy, plazícím se po chladné dlažbě. Skutečně jsem dostával pocit, že v úzké ulici panuje nějaká úplně jiná, cizí atmosféra. Bylo to bizarní, lidský rozum se tomu zdráhal uvěřit, ale bylo to tak, ulice ležela ponořena do své vlastní atmosféry, nebe nad ní bylo zatažno šedivými mraky, ačkoli všude dokola bylo modré jako šmolka a žlutý kotouč slunce na něm zářil jako ve vrcholícím létu. Hleděl jsem na ten přírodní úkaz a nechápal, zda to není jen nějaký optický klam, zda mě jen nešálí zrak. Ale bylo to tak, nebylo jiného vystvětlení. Ten přechod, ona změna, nebylo pochyb. Dělo se tu něco podivného, co jsem svým analytickým rozumem nebyl schopen obsáhnout. Jako bych hleděl na namalovaný obraz, na němž si autor pohrál se svou představivostí. Stále znova a znova jsem se rozhlížel kolem sebe, jestli se mi to nezdá, jestli to není jen přelud. Ta brána do podivného šedivého světa, cizího, zlověstného, tam dál bez hnutí a tiše zela, a já náhle pocítil nepřekonatelné nutkání do ní vstoupit a odhalit její záhady, ačkoli kdesi hluboko jsem cítil, jak chrám mého rozumu křičí varování. Cítil jsem, že dnes tam zeje jen kvůli mě.
Okamžitě se citelně ochladilo. Jakoby na mě dýchlo něco, co nepochází z tohoto světa. Stál jsem jen pár kroků v té šedivé díře, nade mnou se po obou stranách tyčily ony dva šedivé domy, stačilo se otočit a natáhnout ruku. Přesto jsem cítil, jako bych prošel skrz zrcadlo do míst, odkud již není návratu. Otočil jsem se. Bylo to vůbec možné? Ušel jsem jen pár kroků, přesto se hlavní ulice ztrácela dobrých padesát metrů za mými zády, tak nedosažitelně daleko, a spíše než skutečnou ulici připomínala obraz namalovaný olejovými barvami na nehybné plátno. Ani lehké šumění vánku, poletujícího otevřenou ulicí, sem již nedoléhalo. Poodhrnul jsem těžké závěsy a zlověstnou škvírou vstoupil do krajiny za nimi, a ty se teď za mnou zavíraly. Několik prchavých chvil mizejícího času jsem zůstal stát a zíral na svět, který jsem právě opouštěl. V příštím okamžiku jsem již definitivně vstupoval do šedivého kraje zasunuté uličky. Podivná strnulost, nehybnost, nepřirozené tvary a stíny, samotná bizarní kompozice toho světa, jakoby byla pokřívena v jakýchsi zvláštních úhlech a nasvětlena jakýmsi podivným světlem, bezbarvými barvami, odstíny šedi, kdy se obrysy předmětů téměř rozplývaly, zatímco jejich plochy se zdály být ostrými konturami. Procházel jsem snovým světem kvadratických tvarů domů, ostrých úhlů střech, trojrozměrných vstupních schodišť propadajících se kamsi do čtvrtého rozměru, perspektivně podivně zborcenou šachovnicí dlažebních kostek. A nad mou hlavou se černalo nebe, které svým zcela cize působícím odstínem šedi prostě muselo končit kdesi za hranicemi poznaného světa. Všude vládlo dokonalé ticho, slyšel jsem jen ozvěny svých kroků na černé dlažbě a tlukot vlastního srdce, ale obé znělo tak podivně a cize, až jsem se zachvěl a zatoužil, aby to zvuk nebyl nikdy stvořen.
Netuším, jak hluboko jsem se tou ulicí dostal, ale zdálo se, že si mé smysly zvykají na nové, cizí prostředí. Kráčel jsem nyní téměř jako v snách potemnělou krajinou stínů, mrtvou ulicí, mezi nabulenými zdmi zlověstných domů, drtícími nebohého návštěvníka, jež mezi ně zavítal, prázdnými, slepými dírami oken, jimiž mě sledovaly, ale neviděly, zejícími, němými dírami vyvrácených vstupních dveří, jež nemají jak sdělit svá hrůzná tajemství ani varovat, a hluchými, propadlými střechami, které stejně neuslyší, byť bych se jich na ně ptal. Procházel jsem hřbitovem města, hrobem světa, který musel skončit už nesmírně dávno, a od těch časů zde vězí, zachycen mezi dvěma světy, mezi životem a smrtí, bytím a nebytím, věčností a nicotou. Hleděl jsem na věkovité omítky kolem slepých očí oken, na vydrolenou dlažbu ležící pod mýma nohama. Chyběly tu barvy, chyběl tu pohyb, chyběl tu zvuk a zcela tu chyběl samotný život. Nejen život sám, nýbrž jakákoli životnost, proces rozpadu nebo rozkladu, chyběl tu čas sám. Omítka byla popraskaná, dlažba se rozpadala, ale nikde nebylo jediné smítko, žádné odpadlé kusy zdiva, cihel, žádný prach, žádné nánosy vydrolené dlažby. Jakoby někdo celou ulici v jediném momentu uklidil a pak zakonzervoval. Chyběl tu čas. Konečně jsem si to uvědomil. V místě, kde neběží čas, nemohou se letítcí paprsky světla odrážet od povrchů a ukazovat jejich barvy. Nemůže zde probíhat rozpad a rozklad, věci prostě zůstanou tak, jak jsou. Bez šipky entropie nepoznáte, zda se v souřadnicovém systému pohybujete dopředu nebo dozadu, nahoru nebo dolů, doleva nebo doprava, takže pevné kontury světa se rozplynou. Hleděl jsem na svět ustrnulý v čase, nebo lépe řečeno stojící mimo čas. Co se to tady událo?
Temnota šedi jakoby se rozpývala v jakémsi bělavém mlžném oparu. Dostával jsem se stále dál a ulice nyní, zdálo se, stoupala stále výš. Ten opar jakoby nepřicházel od země, měl jsem spíše pocit, jako bych vstupoval do mraků. Bylo to pozvolné a zdálo se, že to trvá dlouhé minuty, ale opar houstl, plazil se po zdech a klesal stále níž, až se v něm ocitl celý okolní prostor. A nyní se zdálo, že tu bílou mlhu prosvětluje jakési světlo, opalyzující světlo, bledé, přicházející jakoby z nesmírné dálky. Zdálo se, že se zdi domů rozestupují, a skutečně netrvalo dlouho, a stál jsem v protilehlém ústí ulice. Poslední domy tu stály v mlze a za nimi se rozprostírala jen bílá prázdnota, plná toho opalyzujícího světla. Zdálo se, že stojím na jekémsi náměstí, proto nemohu dohlédnout na druhou stranu, kde zcela jistě stojí další domy. Stále jsem stál na dlažbě, ale když jsem udělal další krok do prázdnoty před sebou, vystoupil z ní další obrys, pak další a další. Kousek ode mě z oparu vystoupila kamenná studna, cosi jako kamenná lavice a stůl, a potom jsem ke svému překvapení spatřil nekolik nízkých stromů, pravděpodobně okrasných, zasazených na náměstí v jakémsi kruhu či čtverci. Jejich holé temné větve se černaly před bílým světlem, přicházejícím nyní jakoby ze všech stran. Musel jsem stát uprostřed náměstí, kolem mě byly jen holé koruny stromů a bílý mlžný opar, za nimž se mohlo ukrývat cokoli. Bylo to zvláštní, ale stísněnost uzavřené ulice a jejího stínu jakoby zmizel, cítil jsem se nyní volný, svobodný, schopný vyrazit do každého směru a očekávat tam naději. Naději na co? Nechal jsem za sebou siluety stromů mizejících v mlze a pomalu se prodíral těmi nehybnými chuchvalci. Jako bych proplouval něčím, co mě odděluje od vzpomínek na okolní svět. Cítil jsem teď podivné nutkání, že bych si měl na něco vzpomenout, ale unikal jsem mu, jak jen to šlo. Bylo to jako okamžik těsně před procitnutím, kdy je již vnímáte, ale bráníte se mu, protože se vám zdá krásný sen, o němž už víte, že je to jen sen, ale právě proto se ho držíte, protože někde v nitru duše víte, že v realitě na vás čeká cosi děsivého...
Opar se počal rozplývat. Spatřil jsem zemi pod svýma nohama. Již jsem nešel po dlažbě, náměstí tedy nebylo náměstím, ale koncem ulice, protože nyní jsem již stoupal po písčité pěšině do mírného svahu. Kolem pešiny vyrůstaly trsy trav, dál od ní jsem pak zahlédl z oparu vystupující keře, jednotlivé nízké stromky, snad vřes. Skrze bílou mlhu se stále propalovalo ono bílé světlo, ale nyní se konečně zdálo, snad že opar řídnul, že přichází z jednoho místa. Prostor kolem mě se konečně rozšiřoval, opar se rozpouštěl. Putoval jsem mírně zvlněnou krajinou, zdálo se, že by to mohlo být vřesoviště, a prakticky pořád jsem - sic velmi pozvolna - nicméně soustavně stoupal. Bylo to podivné, ale ve vzduchu jako bych cítil podivné vibrace, což bylo zvláštní a neočekávané, protože po celou dobu až doposud byl prostor naplněn naprostou a dokonalou prázdnotou. Nyní se zdálo, že je vzduch doslova naplněn energií, která co chvíli musí explodovat. Pochopil jsem, že se blížím do nějakého určitého konkrétního místa, na němž když se ocitnu v ten správný čas, otevřu dveře, které se otevírají jen zcela vyjímečně. Nicméně zatím jsem netušil, proč to mám být právě já. Přesto jsem věděl, že vše je nastaveno přesně tak, abych se tam dostal ve správný čas. A právě tehdy mi to došlo, a v tu chvíli mě zamrazilo, jakoby na mě sáhla ledová ruka smrti. Nejprve zcela jemně, pak už zřetelně, a nakonec se vší zdrcující váhou mě ochromila skutečnost poznání, že to je právě to, co bude znamenat mou záhubu. V ten okamžik bylo rozhodnuto, v tu chvili jsem věděl. Stál jsem na oblém vrcholku tyčícím se nad blaty. Kolem mě stálo několik útlých, holých bříz, za nimi několik keřů bodláků. Mlžný opar se rozestupoval, bílé světlo pálilo stále intenzivněji a nyní jsem spatřil plameny svic, z nichž vycházelo. Jejich vlnění mělo uklidňovat, ale děl se pravý opak. Zlověsné bzučení energie nashromažděné ve vzduchu nabíralo na síle a v příštím okamžiku se stalo nesnesitelným. Všechny vzpomínky pohřebené pod mlžným oparem nyní vyvěraly na povrch a hrůza v nich obsažená barvila svět kolem cákanci černými jako tuž. Jakýsi vnitřní neklid, předtucha zániku, dech zkázy se teď v jediném okamžiku zhmotnili do příšery strašlivější než všichni démoni z pekel. Jsou struny v každém z nás, jež nás chrání před hrůzami skutečnosti tím, že nás zanesou za oponu rozumu, obrátí svět naruby a ukryjí jej za zrcadlo, v němž se vše zdá být přesně opačné nebo alespoň pokřivené, vybudují kolem nás zdi, které nás skryjí před děsy reality, otupí naše smysly v mlžném oparu zapomnění, šílenství nebo obého. Ale tyto struny drží obrovské váhy, nesmírné napětí, a je jen otázkou času, kdy povolí a prasknou, aby se realita vyvalila na povrch jako kalná voda, znesvětila vše, co je nám svaté, a my se v ním utopili. Jak jen jsem mohl doufat? Jak jen může kdokoli doufat? Tento svět je kruté místo a každou chybu trestá. Bez milosti. Není v tom škodolibost, jen daný chod věcí. Dějí se, protože mohou.
Mlžný opar byl ten tam, krajina blat s oblým pahorkem zmizela, místo ní tu sedělo dvanáct hrůzných postav v hábitech splývajících až kamsi hluboko pod zem, snad do horoucích pekel. Místo jejich tváří zely jen černé díry, hrůzné propasti do nejpustších dálav nekonečné temnoty. Neosvětlovaly je ani plameny svic hořících přímo před nimi. Jakoby se to světlo ztrácelou v té temnotě jako se ztrácí v černých děrách nekonečného a nezbadatelného vesmíru. Mlčely, ale to mlčení na mě křičelo nejstrašnější obžalobu. Oběšencův pahorek uprostřed blat byl pryč, rozplynul se, konečně jsem je slyšel. Jejich chraplavé hlasy se odrážely od temných zdí mého žaláře, ale nebylo to vyřčení zničujícího rozsudku, co rozdíralo mé smysly, mou duši, můj rozum. Hovořily, ony černé díry místo tváří, o obrovské vině. Celý svět mi zčernal těmi cákanci tuže, ale netrvalo dlouho, a světu se počaly vracet barvy. Ne, to není čerň noci, to není eben, to je šarlatová kletba krve. A toto je nůž, který stále ještě držím v ruce. Né, to nejsou soudci, já nesedím v žaláři, a toto není rozsudek. Uběhlo jen pár vteřin. Vše je zpět. Stojím tu nad svou obětí, a ta neskutečná hrůza nepramení z vědomí, že jsem byl odsouzen, nýbrž že vím, že jsem si konečně uvědomil, co jsem spáchal. Ale já vím, co tu hrůzu může ukončit. Vrátím se na oběšencův vrch, vždyť vše je již připraveno. Proč jen utíkat k šílenství, když rozum dokáže být tak osvobozující.
19. března 2023 / +++