Melancholia
taré pendlovky, skrývající se ve stínu rohu pokoje, počaly odbíjet sedm večer. Trvalo to jen okamžik, jakmile odbily daný počet úderů, utichly stejně náhle a bez varování, jak náhle a bez varování se z jejich starých plic vydral první zvuk. Místnost se opět ponořila do ticha. Vzduch v pokoji se ani nehnul, téměř jakoby srostl s jeho zdmi a jeho vybavením. Zdálo se, že tu vytváří zvláštní, specifickou atmosféru, jíž nebylo možno oddělit od věcí, které obklopovala. Bylo to vybavení pokoje, které ač zachovalé, působilo nesmírně staře, a působilo dojmem, že tak, jak tu stojí rozestavěno, stojí tu neměnně po celou dobu trvání své expozice. Vprostřed pokoje stál starý stůl se zdobenými čalouněnými židlemi s vysokými opěradly, u zdi pak nízká, ale široká pohovka, z obou stran obestoupená dvěmi vysokými hlubokými křesly, tyčícími se nad ní jako věže, u zdi stála vysoká temná skříň, jejíž vrcholek se ztrácel ve stínu pod stropem, a potom tu byla spousta polic s knihami, nekonečným množstvím knih. Panovalo zde šero, téměř až tma, kterou prozařovalo bledé světlo jediné slabé lampy, stojící na nízkém nočním stolku u jednoho z křesel. Ten, stejně jako veškerý nábytek v pokoji, měl temně hnědou mahagonovou barvu, která temnotu pokoje ještě umocňovala. Zdi pokoje nebylo vidět, prakticky všude je obestupovaly police knihovny, vysoká skříň, staré obrazy nebo těžké závěsy, visící v místech, za nímž se pravděpodobně nacházelo okno. Na jednom z křesel u mahagonového nočního stolku seděl starý muž, v klíně měl položenu rozevřenou knihu a jeho oči ve slabém světle lampy přelétaly po řádcích na stránce knihy.
Ručičky pendlovek pomalu klouzaly po ciferníku. Stařec dočetl stránku, ale jeho ruka se nezvedla, aby otočila list. Zdálo se, jakoby přivřel oči a zasnil se. Zavládla němá nehybnost, strnulost. Vteřiny se vlekly jako roky, ticho se propalovalo prostorem. Konečně se starcova ruka zachvěla, jakoby jí projel slabý elektrický impulz. Ze starcových úst se vydral tichý vzdech, zdálo se, jakoby k tomu musel sebrat veškerou sílu, jež mu ještě zbývala. Aniž by sklonil zrak zpět ke knize, uchopil list a otočil ji na další stránku. Nazelenalé stinítko lampy propůjčovalo paprskům světla podivně tísnivou temně zelenou barvu, ve stínech pak až tmavomodrou. Takovou barvu měla i starcova tvář. Jeho špinavě šedivé vlasy byly skryty pod jakousi noční čapicí, ale jeho mohutný bílý plnovous nabýval teď téměř barvy smaragdu.
Kniha teď ležela rozevřena na stránce, kde se přes obě strany táhla panoramatická fotografie nábřeží St. Malo, ponořeného do večerního stínu. Starodávné budovy města se černaly a leskly deštěm, přístav v popředí působil jako krajina stínů. Stařec nechal obě své dlaně ležet bez hnutí na okrajích stran a hleděl na důvěrně známou, tisíckrát spatřenou fotografii; zdálo se, že chce v jejích stínech objevit něco, co tam doposud nespatřil, nenašel. Hleděl na ni dlouho, přes okno skryté za zataženými závěsy jakoby do pokoje počalo pronikat šumění deště. Nejprve docela tiše, téměř nepostřehnutelně.
Nábřeží leželo v šeru blížícího se večera. Z nebe se nepřestávaly řinout šňůrky drobného déšťě, daleko nad oceánem mělo barvu tuže, stejně jako hladina pod ním, u pobřeží pak jeho barva přecházela do kovově šedé a kovově šedé byly i kulisy rozpitého města. Bylo to jako dívat se na jeden velký obraz namalovaný vodovými barvami v odstínech černé a šedé, na který někdo vylil obsah misky na máčení štětců. Monotonní šumění deště se slévalo se zvukem přelévajících se vln, které ale s večerními stíny ustoupily daleko od pobřeží. Vrcholicí odliv odkryl dno přístavu, na kterém teď jako mrtvé ležely rozesety nesčetné rybařské lodi a loďky. Jakoby se tu moře otevíralo jako hrob, se všemi jeho záhrobními proprietami, od rozkládajích se zdechlin až po jejich zápach. Zvuk moře ustoupil zvuku deště, který nabíral na síle tím více, čím více se k pobřeží blížila hradba černých mračen na obzoru. Temné linky pobřežních hrází se teď rozbíhaly daleko do oceánu a ztrácely se v šeru, jakoby byly bez konce. Těžké, vodou napité mraky visely tak nízko, že se zdálo, že se co chvíli srazí s temnými siluetami domů stojícími na skalnatém břehu.
Svět vypadal podivně rozpitý, skoro jakoby tančil. Kapky deště se leskly na okenních tabulkách a převracely svět tam venku vzhůru nohama, křivily jej, proměňovaly do podivně bizarních, snových tvarů. Jak postupně rostly nebo jak se k nim připojovaly další, převládla gravitace a ony se v pramíncích rozbíhaly po skle, aby se o kus níže zase na okamžik zastavily, rozdělily do dalších pramínků nebo zmizely kdesi, kam už oko pozorovatele nedohlédlo.
Nebe se slilo do jediné barvy tuže. Nastala noc. Déšť ustal, místo něj se do přístavu od oceánu začínaly plížit šedivé chuchvalce mlhy. Stoupaly, obtáčely deštěm se lesknoucí sloupy bledě zářících luceren, až postupně skryly celý přístav i s jeho záhrobními tajemstvími za neproniknutelnou oponu chladné a vlhké opony. Vzduch byl prosycen vodou a vůní soli, kolem každé lucerny zářilo obrovské halo. Jediný zvuk neproťal dokonalé ticho, jediný pohyb nenarušil absolutní opuštěnost uliček města. Zavládla naprostá strnulost, nehybnost. Snové městečko na pobřeží se propadlo do nicoty, stalo se součástí jediného v čase a prostoru zamrzlého vesmíru.
Jak stará mohla být ta fotografie? Město se neproměnilo celé věky, pořád tam na břehu oceánu stálo tak, jak jej usadili na skále a zbudovali z kamene. Na samém konci pevniny, na samém konci světa. Za ním už začínal jen odvěký, neklidný a nekonečný oceán, rozlévající se do všech stran. Město na samém konci výspy, ze všech stran obklopené temnými vodami. Jako samotný život na svém konci. Tady vše začalo. A tady to i skončí. Cítil, že je opět na začátku. Jeho stařecké ruce jakoby sbíraly sílu otočit stránku. Ne, to nebyly ruce, kdo sbíral sílu. Ještě jednou se jeho dlaně pohnuly, pak ale opět klesly na okraj knihy. Bylo to silnější než on.
Lampa lehce zablikala. Uvědomil si, že dřímal. Pohlédl na pendlovky, stojící se stínu u zdi. Blížilo se půl desáté. Rozhlédl se po pokoji, jakoby doufal, že se za tu dobu změnilo něco v jeho kompozici. Skříň, stůl, knihovna, hodiny u zdi. Nezměnilo se nic. Chvíli hleděl do prázdna, potom jeho oči opět klesly ke knize v jeho klíně. Konečně otočil list. Další důvěrně známá fotografie, tisíckráte spatřená. A přece hleděl kdesi do jejího nitra, jakoby z ní chtěl vydolovat vzpomínky, které se mu s ní pojily. Vše, co bylo za ní, její příbeh, jeho příběh.
Strážci času - hodiny u zdi - ukazovaly čtvrt na dvanáct. S blížící se půlnocí jakoby atmosféra v pokoji zhoustla. Stíny ještě více potemněly, ticho se stalo naléhavějším, osamělost se zhmotňovala. Jakoby prostor naplňoval jakýsi tíživý opar naplněný dávno mrtvými vzpomínkami, jakousi podivnou tesklivostí, nostalgií, smutkem. Barvy se rozpouštěly, světlo pohasínalo, jakoby z každého předmětu v pokoji sálal pocit bezútěšnosti, zmaru. Ze starcových úst se vydral nový vzdech, a v něm se otevíraly hlubiny temného oceánu, nehybného, dávno zapomenutého, se všemi jeho stíny a přízraky. Stál na jeho břehu a hleděl na tu čerň, rozprostírající se před ním do nekonečných dálav. Kdesi na obzoru ležela linka oddělující nebe od těch temných vod. A vysoko nad nimi kamsi do dálky odlétalo hejno černých ptáků. Cítil, že se nevrátí. Stál na břehu nehybného jezera a hleděl na truchlivé kulisy svého vlastního života, který mu protekl mezi prsty
Pohlédl na těžké závěsy jakoby se jimi snažil prohlédnout ven. Kdesi za nimi zelo okno a za ním ležel venkovní svět. Snad. Tak dlouho jej neviděl - leží tam stále ještě nebo se už rozplynul? Nebo to byl odjakživa jen snový, přízračný svět? Jeho svět, tento stísněný, potemnělý pokoj, svět čtyř stěn, starého křesla, vysoké skříně, ztrácející se ve stínu u stropu, jediná lampa a staré pendlové hodiny, monotonně až na věčnost ukrajující čas, zbytečný čas, stojící čas, nehybný, jako balvan těžký čas, vlekoucí se v těch potemnělých zdech, celý jeho vnitřní svět. Jakoby snad mohl existovat ještě nějaký jiný. Ale nebyl snad kdysi dávno takový svět? Tam venku? Za těmi závěsy. Nebylo za nimi kdysi okno? Znovu se zadíval na těžké závěsy spadjící ze stínů pod tropem kamsi do stínů u podlahy. Jakoby celá jeho bytost křičela, aby pozvedl ruku, aby se dotkl staré látky a roztáhl závěs.
Noc postoupila do své třetí čtvrtiny. V naprostém tichu se minuty vlečou jako roky. Za jedinou takovou noc byste zestárli jako za půl století. Potom se zdálo, že se ve vzduchu něco zlomilo, nastal rozbřesk ještě uprostřed noci. V tuto dobu se duše umírajících loučí se svými smrtelnými schránkami a odplouvají do záhrobní říše. V tuto dobu procitají odsouzenci ke své poslední cestě. Je to období mezi nocí a dnem, mezi životem a smrtí, je to čas oscilující v krajině bytí a nebytí, neexistence a věčnosti. Stačí vydechnout - naposledy.
Zavřená kniha ležela odložena na stolku u lampy. Seděl bez hnutí, stále hledíc na temné závěsy. A den stále upíjel noci, cítil to, cítil energii, která, zdálo se, proudí skrze ty závěsy. Tam někde venku se rodil nový den. Obzor blednul, tíže nekonečné noci pomíjela, zase se mohl nadechnout. Někde na obzoru nad kopci ve vnitrozemí z temnoty země povstával žhnoucí sluneční kotouč. První paprsky konečně dopadly na prokřehlou kraijnu. Stín noci odlétal jako tažní ptáci kamsi daleko, na západ nad oceán. Větry ze severu byly ty tam, chlad dýchající z temných hor na východě ustával, na ebenové hladině jezera smutku se zaleskly první sluneční paprsky. Seděl dlouho bez hnutí. Jakoby se neodvažoval roztáhnout závěsy a pustit nový den do svého vnitřního světa. Ručičky hodin u zdi mezitím dál ukrajovaly z přediva času. Konečně se odhodlal. Blížilo se poledne nového dne. Zvedl se z křesla, na okamžik zůstal stát, jakoby sbíral sílu k nějvětšímu životnímu kroku. Potom ve dvou krocích přešel vzdálenost mezi křeslem a zdí k těžkému závěsu, jen okamžik ještě, a roztáhl jej.
Hleděl skrz okno poseté kapkami deště na potemnělou, ztichlou a zcela pustou krajinu. Před jeho okny se táhlo liduprázdné molo, pod ním jako otevřený hrob zelo dno oceánu poseté mrtvými těly bizarně spočívajících rybářských člunů, a teprve za ním se v dálce černala ebenová hladina nehybného oceánu za vrcholícího odlivu, nad ním pak viselo kovově šedé nebe s těžkými, nízko visícími, děštěm napitými mračny, z nichž se spouštěly šňůrky deště. Celá ta přízračná krajina stínů se leskla jakýmsi podivným leskem deště, který jakoby z těchto končin nikdy neodcházel. Na konci starého mola se jako varovný prst tyčil černý přízrak majáku. Jediný paprsek se z něj nerozeběhl do okolí. Jeho varování zůstalo nezpozorováno, nevyslyšeno.
Lampa zablikala. Ze starcových úst se vydral vzdech, zatočil se a zůstal viset v pokoji jako memento. Seděl opět ve svém křesle, v klíně rozevřená kniha se starými fotografiemi. Pokoj se utápěl v šeru. Dočetl popisek pod fotografií a zvedl pohled k pokoji. Důvěrně známé artefakty jeho neměnného, vnitřního světa čtyř zdí. Stará hluboká pohovka, stůl se židlemi, vysoká skříň, zdi obestoupené policemi knihovny, těžké, zatažené závěsy.
29. března 2023 / ++