Opuštěný Bůh
eděl jsem ve své pracovně, respektive v dětském pokoji, který mi jako pracovna sloužil už přes dva a půl roku. Hned za stolem zela díra okna, která do potemnělého pokoje propouštěla alespoň trochu světla a sloužila jako spojení se světem tam venku. Na okenních tabulích se leskly kapky deště a nabízely pohled do venkovního světa skrze jinou, pokřivenou perspektivu. Za nimi se rozprostíral šedivý, němý svět, ponořený do mlhy, šera a ticha. Hleděl jsem na snovou, potemnělou krajinu, utopenou v nekončících přívalech drobného mžení, trvajícího již tak dlouho, že jsem dostával pocit, že tu je od počátku věků. Na nízkém kovově šedém nebi ležely těžké, vodou napité mraky, a zdálo se, že stačí natáhnout ruku, a dotknete se jich. Mezi nimi a lesknoucím se promočeným světem pod nimi se jako duchové vznášely chomáče mlhy a cárů nízkých mračen - jako bych hleděl do záhrobního světa plného zmučených bloudících duší. Nedaleko, na konci ulice, začínal les a pozvolna se zvedal k horám, jejichž temná silueta se ztrácela v mracích a mlze - byl bych přísahal, že za kmenem každého druhého stromu v tom zlověstném stínu lesa, se něco skrývá a sleduje mě. Hlěděl jsem do toho rozpitého, temného světa tam venku a cítil, jak on hledí na mě. Byli jsme tu jen my dva, já a on. Venku se krom mlžných duchů a kapek stékajících po lesknoucích se pahýlech holých stromů nic nehýbalo, jakoby veškerý pohyb ustal, vytratil se. Pozdně listopadový podvečer, doba prakticky od oběda do setmění, táhnoucí se jako ti mlžní duchové, utopený v dešti, vylidnil ulice města lépe, než to dokázala pandemie, jež se tudy prohnala v uplynulých třech letech. Lépe než morové rány minulých věků. Ta samota, odloučení, ta opuštěnost, téměř jakoby mezi námi vytvářeli pouto. Jen já a krajina tam venku. Hleděl jsem na ni ze svého úkrytu a cítil neodbytné nutkání zvednout se ze židle a utéct z jejího dosahu, pryč od okna, zejícího do toho světa duchů pod nízkými mraky, schovat se jako malé dítě pod postel stojící ve stínech na druhé straně pokoje. Ale cítil jsem, že se děje přesně opačná věc - les tam venku mě volal, vábil mě do svých stínů, mezi moře stromů, stojících němě pod svahy soumračných hor tam venku, a vlnících a rozlévajících se až k obzoru.
V příštích dnech déšť ustal a nastalo období těsně před tím, než déšť vystřídá sníh. Mračna na severu již ztěžkla jeho vahou, visela nad horami jako memento nadcházející zimy, zatím se nehýbala, jakoby sbírala sílu před tím, než si na dlouhých šest měsíců podmaní přírodu. Nemě tam visela, vyčkávala. Nastalo podivné mezidobí. Ztěmnělý pokoj osaměl.
* * *
Zlověstný masív hor se přiblížil. Vlak zvolna stoupal do jejich podhůří a zdálo se, že s každým dalším kilometrem ho to stojí stále větší a větší námahu. Údolí, na jehož dnu se vinula trať, bylo nyní užší, hřebeny hor, svírající jej z obou stran, vyrostly, a já nyní téměř cítil jejich čerň. Jakoby vlak překračoval pomyslnou hranici mězi dvěma světy, zdálo se, že opouštíme svět živých a vjíždíme do krajiny stínů. Nemohl jsem to cítit, okna byla zavřena, přesto bych byl přísahal, že se ochladilo. Byl to jen okamžik, potom vlak vjel do stínu hor, kupé potemnělo, ale se stíny jakoby se do něj dostalo ještě něco jiného, cizího, něco nezbadatelného, přesto jsem byl schopen tušit jeho přítomnost, skutečnost, že teď visí ve vzduchu, nehybně, jakoby čekalo, až... Ocitli jsme se v úzkém údolí, strmá úbočí hor se příkře zvedala a obestupovala koryto řeky, podél níž se klikatila trať. Působilo to téměř snově. Byl jsem v kupé sám, takže jsem nerozsvítil. Již venku na otevřené planině tu vládlo přítmí, nyní se kupé ponořilo do dokonalé temnoty. Vládlo tu podivné ticho, téměř až posvátné, narušované jen ozvěnou skřípání kol vlaku a donekonečna se opakujícím klepáním pražců. Kaňon býstřiny se utápěl ve stínu, nad ním se zvedaly svahy porostlé neproniknutelným lesem, temným jako tuž. Kdesi nad tím vším zelo listopadové nebe, stále ještě zalité večerním sluncem. Ale sem dolů nepronikl jediný jeho paprsek, tady už panoval úplně jiný svět.
Všude kolem se rozprostřela dokonalá temnota, svět tam venku přestal existovat. Vjeli jsme do prvního z řady tunelů, jimiž si trať zkracovala cestu skrz horu. Trvalo to jen chvíli, v příštím okamžiku jsme se ocitli na druhé straně hory za ohybem řeky, po levé straně se zvedala skála, po pravé se klikatilo údolí řeky. Vlak byl nyní zcela v moci hor, jako had sledoval klikatící se břeh řeky, každou chvílí se nořil do temné díry tunelu, aby z něj opět vyjel a dál stoupal proti proti proudu býstřiny. Úbočí kaňonu byla stále prudší a vyšší, hleděl jsem nyní skrz okno na svět tam venku, nebe bylo nyní vysoko nad mou hlavou, téměř nedosažitelné. Pocítil jsem podivnou tíseň, ještě nikdy jsem si nepřipadal tak malý a tak sám. Vstal jsem a konečně rozsvítil světlo. Bledá žlutá zářivka zablikala a svět tam venku za oknem náhle zmizel v temnotě. Hleděl jsem nyní na zcela změněný obraz ve skle. Ten efekt byl dokonalý, zcela logický, přesto mě z té proměny až zamrazilo. Stačilo změnit jedinou podmínku, a místo průhledného kusu skla se okno změnilo na zrcadlo. Místo průhledu do světa tam venku se zde zrcadlil vnitřní svět kupé. Přestože jsem hleděl ven, hleděl jsem nyní dovnitř. Spatřil jsem svou vlastní tvář. Znovu mě zamrazilo. Díval jsem do tváře někoho, koho jsem nepoznával. Bezděčně jsem se otočil, zda v kupé není ještě někdo jiný. Byl jsem zcela sám.
* * *
Otočil jsem se. Hleděl jsem na zvlněný obzor, za nějž zapadalo bledé, pozdně listopadové slunce, a šedivému nebi ve své blízkosti propůjčovalo podivnou namodralou barvu. Stál jsem uprostřed mírně svažující se louky či planiny, z obou stran obestoupené zalesněnými vrcholky hor, otevírající se jihozápadním směrem. Namodralý sluneční kotouč se právě dotkl jednoho z hřebenů, vlnících se na jihozápadním horizontu, a vyplňujících celý výhled z planiny, na níž jsem po celoudenní chůzi vystoupal. Za první linkou temných hor se táhla druhá, vzdálenější, světlejší, za ní třetí, pak čtvrtá, a pátá, nejvzdálenější, se již ztrácela v mlžném oparu, takže jsem chvílemi pochyboval, zda tam skutečně je, nebo zda se tu přede mnou jen tyčí fata morgána. Zubaté sluneční paprsky vytvářely snové, nekonečně dlouhé stíny, předměty v krajině dostávaly nadpřirozené tvary a obrysy, jejich perspektiva se zcela proměnila. Večerní stíny vytvořily podivný, zakletý svět snů a přeludů, vznášejících se nad krajinou tam v údolí, krajinou dávno již utopenou ve stínu přicházející noci. Kam až mé oko dohlédlo, táhly se zvlněné hřebeny hor, táhnoucí se jako hadi severojižním směrem. Táhly se podél nejlidnatějších oblastí, ale tady, ve svém středu, tvořily nekonečně pustou a odloučenou oblast, téměř pohádkovou, moderními lidmi dosud neobjevenou, jejich předchůdci již dávno zapomenutou. Mohl jsem stát ve třech čvtrtinách jejich výšky, nade mnou již jen stoupaly samotné vrcholky hor, pode mnou se rozprostíraly horské louky a náhorní planiny, ještě níž se pak do hlubin propadala příkrá úbočí až tam, kde se hluboko ve stínech ztrácela u den bezedných roklí, skrytých ve věčném stínu skalních rozsedlin a hlubokých, neprostupných lesů, divokých, zrádných. Jen dravé býstřiny, proplétající se těmi propastnými roklemi, znaly cestu ven z toho bludiště stínů. Ještě několik okamžiků jsem si užíval poslední sluneční paprsky dnešního dne, a zárověň vychutnával onu poetickou kulisu, která se tu přede mnou otevírala. Neodvážoval jsem se od ní odtrhnout, sbohem jsem ji dal až v okamžiku, kdy sluneční kotouč zmizel za obzorem. Ještě naposledy jsem spatřil tu sytě oranžovou barvu, potom jakoby někdo otočil vypínačem, a já hleděl již jen na tmavě modrý hřeben nejvzdálenějšího pásu hor, který okamžitě, stejně jako všechny pásy před ním, zčernal nocí.
Uvědomil jsem si, že se citelně ochladilo. Hladina sloupce teploměru jakoby se skokově propadla o několik stupňů, byl jsem přesvědčen, že okamžitě začalo mrznout. Přitáhl jsem si límec bundy až pod nos a zajistil jej šňůrkou. Přidal jsem do kroku, les přede mnou nyní ještě více potemněl, horní konec planiny již byl jen několik stovek metrů, za nimi se temně tyčil vrcholek hory. Instinktivně jsem si sáhl na hlavu, čelová lampa byla na svém místě. Byl to jen bláhový pohyb, ale zjištění, jež mi poskytl, mě znatelně uklidnilo. Temná hradba lesa se blížila s každým krokem, a byl bych přísahal, že cítím, jak vstupuji do jeho vlivu, jakoby se zde proměňovala samotná atmosféra. Ticho, vyplňující prostor, bylo nekonečné. Táhlo se do dálky, přelétalo přes hradby vzdálených pásů hor, a mizelo v dálavách kdesi na západě. Slyšel jsem svůj dech, dokonce tlukot vlastního srdce, vzhlédl jsem k nebi, a v ten okamžik jsem si byl jist, že stejné ticho panuje i tam nahoře v nekonečně prázdných dálavách mezi hvězdami a galaxiemi. Jakoby to hvězdné ticho sestoupilo dnešní noci do těchto bohem i lidmi zapomenutých kopců, aby propojilo ty vesmírné dálavy a zanechalo zde vzkaz z hvězd tam v temnotách. Mohou-li být ticho či snad klid absolutní, pak tomu tak bylo tam na té náhorní planině, obestoupené temnými stíny hor.
Zdálo se to nekonečně dlouho, ale konečně jsem stanul na samotném konci planiny. Přede mnou se zvedal zalesněný vrcholek hory, tyčící se na nočním nebi coby středobod obou pásu hor, zvedajících se podél obou stran planiny, jež byla jen vyvýšeným zakončením údolí, z něhož jsem sem vystoupal. Rozsvítil jsem svou čelovku a vstoupil do lesa. Profil krajiny se tu okamžitě měnil, planina přecházela v prudký svah. Vydrápal jsem se asi padesát stop nad okraj lesa a okmažitě si všiml příhodně rozestavěných kmenů stromů, vytvářejících ideální místo pro rozbití stanu. Musel jsem se pousmát nad tou ironií, protože kdybych prošel zbytek těch hor, nevěřím, že bych našel vhodnější místo pro přenocování, téměř jakoby tu na mě to místo čekalo. Rozbil jsem stan. Teplo, jež jsem si vyrobil ve svém spacáku, mi navodilo příjemně ospalou náladu. Zaznamenal jsem do deníku několik poznámek, jež jsem během uplynulých osmnácti hodin posbíral, a připravil se k spánku. Když jsem zhasil světlo, luminiscence ručiček mých Tissotek planula časem 17:41. Ještě chvíli jsem sledoval, jak postupně bledne, a ciferník se propadá do temnoty. Spánek se po celodenním pochodu na čerstvém vzduchu dostavil téměř okamžitě. Svět zčernal a přestal existovat. Usnul jsem.
* * *
Probudil mě chlad. Kdesi na obzoru mezi stromy začínalo svítat. Panovalo naprosté ticho, jediný list se nepohnul, zdálo se, že se zastavil samotný čas. Les vězel v lepkavém mlžném oparu. Zavřel jsem oči. Kolik uteklo vteřin, než jsem je zase otevřel? Neřekl bych, že více, než kolik se vejde do jediné minuty. A přece, když jsem opět pohlédl směrem do údolí pod sebou, zdálo se, že muselo utéct daleko více času, protože odstín nebe se nyní rýsoval oproti temným siluetám stromů daleko výrazněji. Jakoby můj čas plynul pomaleji, než čas kolem mě. Posadil jsem se a protíral si zalepené oči. Hodinky ukazovaly 7:34, spal jsem tedy déle než dvanáct hodin. Neobratně jsem se vysoukal ze stanu a postavil se na nohy. Klasická ranní očista, běžný rituál. Potom rychlá snídaně. Obzor mezitím ještě více zjasněl, slunce už vystoupalo nad obzor, ale celé údolí leželo ve stínu hory, takže ačkoli již linku obzoru daleko na západě zalévalo bledé slunce, tady stále panovala temnota noci. Zabalil jsem věci, a vyrazil směrem k vrcholu. Čekal mě nejprudší úsek cesty nad hranici lesa, tam, kde začínal skalnatý vrcholek hory. Až tam jsem tehdy došel, dál už ne. Proč mě nějaká síla táhla právě na toto místo? Už jednou jsem dostal nutkání, stejné jako nyní, sebrat se a vyrazit do hor. Co mě zavedlo právě na toto místo, a proč mě to místo volalo i nyní. Stále jsem nad tím přemýšlel, potom konečně se mi v okamžiku celý smysl oné myšlenky zjevil. Vytáhl jsem svůj telefon a otevřel galerii fotek. V albu Mapy jsem nabrouzdal na místo, na němž jsem se právě nacházel, a otevřel sadu fotografií vytvořených v nejbližším okolí. 17 fotek. Podíval jsem se na datum vytvoření, a tu mě zamrazilo. 24. listopadu 20xx. Na den přesně před rokem. Zatočila se mi hlava. Co to znamená? Jaká je pravděpodobnost, že se člověk jen tak vydá na stejné místo přesně po roce, tedy za předpokladu, že si původní datum vůbec nepamatuje, případně neuvědomuje. Hleděl jsem do mobilu a snažil se rozšifrovat zakódované poselství, které mě dostihlo právě teď a právě tady. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Co je vlastně tohle za místo? Na okamžik mě přepadlo nutkání okamžitě se otočit a vydat se zpátky. Jakýsi niterný strach, předtucha nebezpečí, nevyřčené varování před hrozbou, vznášející se ve vzduchu. Že by tohle byl důvod, proč jsem se loni otočil těsně před vrcholem? Pokud tomu tak bylo, muselo se to stát bezděčně, protože žádný takový niterný pocit jsem si nevybavoval. Cítil jsem, jak mi tluče srdce. Utekla minuta, možná dvě. Předtucha zvolna zmizela, zase jsem se opanoval. Otočil jsem se a pohlédl do hlubokého údolí pod sebou. Jeho dno se ztrácelo za záplavou stromů. Kdesi tam dole jsem dnes v noci spal. Další vteřina rozhodla. Vyrazil jsem nahoru.
Konečně jsem zadýchaný stanul na okraji lesa. Temná hradba mohutných smrkových stromů tady končila, stačilo prodrat se pásem kosodřeviny a stanout pod skálou vrcholku. Už minule jsem si všiml úzké průrvy, kterou se dalo vyšplhat mezi skalními stěnami vysoko, vysoko nahoru, až do míst, která se tehdy ztrácela v mracích, rychle letících po nebi. Skály je drásaly, ale další a další šedivé chuchvalce připlouvaly po nebi. Mlžní duchové, olizující chladnou skálu svým mrtvolným obětím. Vzhlédl jsem nahoru ke skalám. I dnes vězel vrcholek hory v mracích, ale dnes stály nehybně, jakoby je někdo začaroval. Mohutná, šedivá, nehybná masa obestupovala horu, jakoby chtěla skrýt její tajemství před smrtelníky plazícími se svými bídnými životy tam dole. V příštích okamžicích jsem se již prodíral kosodřevinou. Kdesi hluboko pode mnou se rozprostíralo údolí, ze kterého jsem sem vystoupal, ale jeho dno stále ještě leželo skryto za hradbou korun stromů na svahu pode mnou. Potom jsem stanul u skály. Položil jsem na ni obě dlaně. Byla chladná a mokrá, jak ji olizovaly mlžné cáry mraků. Jakoby tady začínal jiný svět. Jen pár desítek metrů nad mou hlavou končil ten můj a začínal jiný, šedivý, nehybný, nepoznaný svět, jehož nevyřčené tajemství - co jiného - mě sem přivedlo. Vstoupil jsem do úzké průrvy a začal jí stoupat nahoru. Zakusovala se hluboko do skalního masivu, a dalo se jí celkem bezpečně stoupat, až jsem nabýval dojmu, že ji zde uměle vytvořila lidská ruka. Netrvalo dlouho; a ta změna byla neuvěřitelně rychlá; vstoupil jsem do pásu mraků. Téměř okamžitě mě obklopilo šedivé přítmí. Jakoby se čas posunul o několik hodin nazpět. Cítil jsem na tváři chlad a vlhkost té nové atmosféry, jakoby se mě dotýkaly ruce umrlců, bloudících na druhé straně. Ano, v tu chvíli se mi zdálo, že právě zde se ony dva světy, svět živých a svět mrtvých, prolínají, takže onen šedivý opar, jež mě dokonale pohltil, jsou plující duše mrtvých, vynořující se z druhé strany ve snaze stáhnout k sobě z tohoto světa nějaké zbloudilé živé, kteří z vlastní neopatrnosti nebo zcela náhodou zabloudili k této hranici. Průchod - to je to slovo, které mě tam nahoře napadlo. Tohle místo je průchod na druhou stranu. V hlavě se mi rojily nejbizarnější představy, s každým dalším krokem do neznáma jsem jim podléhal víc a víc. Průrva už se prokusovala hluboko ve skále, daleko od jejího okraje, dokonce se zdálo, že se narovnává do jakési soutěsky. V příštím okamžiku se terén skutečně zcela narovnával, a já nyní dokonce počal sestupovat, jen mírně sic, kamsi do hlubin hory. Netrvalo dloho, a uvědomil jsem si, že se soutěska uzavírá a já vstupoval do jakési jeskyně. Setmělo se ještě víc, ale zdálo se, že i sem odkudsi z velké dálky proniká světlo. Opatrně jsem postupoval, krom za krokem, razíce si cestu šedivou temnotou. Nevím už jak dlouho jsem šel, čas v těch místech mi splývá v jednolité nic, pravděpodobně proto, že neexistoval žádný bod, o který bych se mohl opřít. Byla jen všudypřítomná, šedivá nicota, rozlévající se do všech stran. Potom postupně se zdálo, že řídne, rozpouští se. Ještě několik kroků, sestup o pár skalnatých schodů níž, a spatřil jsem to.
Nic snovějšího si ze svého přes čtyři desetiletí dlouhého putování tímto slzavým údolím nevybavuji. Přede mnou se rozprostírala jakási náhorní plošina či planina, mírně zvlněná, bez jediného stromu nebo keře, jejíž konce nebylo možno dohlédnout. Pochopil jsem, že zde leží ukryta před lidmi od té doby, co ji Bůh nebo Ďábel stvořil, protože z údolí je skryta za hradbou skal, a před zraky ptáků ji chrání neproniknutelná hradba mračen, o kterých jsem byl přesvědčen, že zde visí z nízkého nebe nepřetržitě, co svět je světem. A skutečně, mohutná, jednolitá masa mračen tu visela jen pár metrů nad zemí jako strop místnosti, nebo snad střecha. Spolu se skalami, které pravděpodobně obestupovaly celou planinu, tak vytvářela dokonale uzavřený prostor, svět zcela odloučený od veškerého vnějšího světa. Zapečetěná jeskyně nebo nejhlubší hlubina moře nemohla být cizejší okolnímu světu než tahle podivuhodná, ztracená, a věřím, že dosud neobjevená země nezemě. Jak jsem již řekl, konce planiny nebylo možno dohlédnout, ztrácely se v šeru, které tu panovalo. Přítmí a ticho, dokonalé, mrtvolné ticho. Zdálo se, že i uměle vydávaný zvuk se zde rozplyne, je pohlcen. Neodvažoval jsem se hlesnout, ale ozvěna mých kroků jakoby přicházela z nesmírné dálky, zdálo se, jako bych se pohyboval pod hladinou. Bez jediného slunečního paprsku krajině kolem chyběly barvy, vše se slévalo do jediného šedivého odstínu. Panovala tu naprostá strnulost, ostatně nebyla zde jediná věc, která by se mohla pohnout. Krom lišejníků, mechu a ubohých zbytků trávy zde nic nerostlo. Hleděl jsem na bezútěšně strnulou, nebojím se říci mrtvolnou krajinu. Jakoby kus země umřel a zůstal zakonzervován vůči vnějším očistným vlivům. Pokud by po zimě nepřišlo jaro, vypadalo by to takto. Věčný březen. Mlhavý, pošmourný, mrtvolný březen.
Sestoupil jsem ze skal dolů a stanul na planině. Oblé pahorky se vlnily jako zamrzlé moře, všudypřítomná šeď jim propůjčovala zdání skutečných vln. Udělal jsem první krok a vstoupil jsem na to moře, abych odkryl jeho tajemství, nebo zahynul v jeho hlubinách. Jednotlivé pahorky nebyly vyšší než dva metry, přesto kdykoli jsem vystoupal na jejich vrcholky a zvedl ruku nad hlavu, zdálo se, že se už už dotknu těžkého příkrovu mračen, visících na bizarně nízké obloze. Za každou oblou vyvýšeninou následovalo mělké údolí, pozvolna opět stoupající k dalšímu pahorku. Netuším, kolik jsem jich přešel, než jsem si uvědomil, že netuším, jak najdu cestu zpět. Otočil jsem se a pohlédl do míst, odkud jsem přišel, ale skalní průchod jsem nenašel. Pokud ale byla planina uzavřena kruhem skal, stačilo vydat se po jejich obvodu, a člověk musel na průchod narazit. Odpoutal jsem se tedy od myšlenek na okamžitý návrat, rozhodnut nejprve přejít celou planinu, abych zjistil, jak rozsáhlá je, a co je na jejím konci. Jak rozsáhlá vlastně může být? Marně jsem přemýšlel nad tím, jak rozsáhlý je masív hory, jehož vrchol pravděpodobně tvořila. Jak je možné, že si nikdy nikdo nevšiml, že vrchol hory není ostrý, ale tvoří jej náhorní plošina ukrytá za hradbou skal, které ji obepínají. Bylo to mraky, které po celou dobu skrývaly její vrcholek? Celé mi to přišlo bizarní, nepravděpodobné. Cožpak je možné, aby se sem nahoru ještě nikdy nikdo nepřišel podívat? Kolik takových světů je dodnes skryto před lidmi? Nebo se mi to celé jen zdá? Je to nějaké šálení smyslů, snová vize, horečnaté blouznění? Ale kulisy kolem mne byly skutečné, zcela vyjimečné, ale skutečné.
Zdálo se, že přítmí zhoustlo. Jakoby se někde přede mnou zhmotňovalo do určitého tvaru, nějaké fyzické entity. Na okamžik jsem se zastavil a snažil se prohlédnout šedivý opar, který se tu vznášel. Ale nic víc, než obrys rozpitý v mlze, jsem nebyl schopen rozeznat. Sešel jsem proto dolů do prolákliny a vystoupal na další pahorek. A pak konečně jsem to spatřil. Z šera a mlhy se tu přede mnou vynořil snový dům, vyvstala tu přede mnou temná silueta jakéhosi paláce, sídla, provedením někde mezi hradem, zámkem a panským sídlem, a jak jsem se k němu blížil, odkrýval mi další a další bizarní detaily. Konečně jsem zůstal stát v jeho gigantickém stínu. Hovořím o stínu, protože poprvé za celou dobu se mi zazdálo, že odněkud zpoza stavby prosvítá slabé a zubaté světlo, jakoby přes filtr mlhy nebo mračen. Otočil jsem se, stín stavby dopadal daleko za mě, a rozprostíral se prakticky přes celou planinu. Pohlédl jsem vysoko před sebe, spatřil jsem nesmírně věkovitou stavbu, v níž vše působilo nepatřičně velkým dojemem. Stavba samotná, slepé díry oken, pobořená cimbuří, věže ztrácející se v mracích, dokonce samotné zdi. Trvalo neskutečně dlouho než jsem došel až k jeho patě. Byl gigantický, snový, v okamžiku, kdy jsem se postavil k jeho zdem, zdálo se; ačkoli byly rovné; že mě obepínají, že obepínají celý svět. Do jejich omítky jakoby byla vepsána veškerá paměť světa. Na všechny strany se po ní rozbíhaly pukliny, táhnoucí se přes celou budovu. Vysoko nad mou hlavou se mi vznášely gigantické skulptury chrličů, andělů a smrtek v divokých rejích, smutečních průvodech i při běžných životních rituálech. Stavba jakoby vyrůstala přímo z kamenného podloží planiny, jakoby nebyla postavena, ale zbudována společně s horou, na jejimž vrcholku stála. Střecha stavby se ztrácela vysoko nad mou hlavou, tak vysoko, že kdykoli jsem se podíval nahoru, zatočila se mi hlava, a měl jsem pocit, že každou chvíli spadnu tam nahoru, a zmizím v temných dálavách nekonečného vesmíru. Vydal jsem se podél zdí toho kyklopského sídla. Byl to dlouhý a snový pochod. Jakoby utekly eony let. Potom konečně zeď končila, dostal jsem se na druhou stranu stavby. Na protějším pahorku se černala jakási kaple, v údolí pod ním jsem pak spatřil cosi, co muselo být hřbitovem. Vydal jsem se napříč tou nekropolí směrem ke kapli. Míjel jsem náhrobky, rozpadaly se věkem, a hleděl jsem na jména vyrytá do jejich kamene. Kdo to zde navěky odpočívá? Trvalo to dlouho, ale konečně jsem dostával pocit, že poznávám ta jména. Byla to jména svatých, jména apoštolů, jména andělů. Prošel jsem lesem padlých křížů a vystoupal na pahorek až ke kapli. Její silueta se černala na nebi, které nyní potemnělo, jakoby nastala noc. Hleděl jsem na vstupní portál a četl nápis nad ním. Ale slova a písmena se mi proměňovala před očima, jejich smysl se ztrácel, mozek odmítal přijmout, co je tu napsáno. Trvalo dlouho, než jsem pochopil smysl těch nekolika slov, jejichž kostrbatý font mi zůstane už nadosmrti vpálen do paměti. Na konci listopadu, když jsou hory na obzoru ponořeny do mlhy a cáry mračen letí jako duchové po nízkém nebi, vzpomenu si na ztracenou planinu, temnou budovu a děsivou nekropoli pod ještě hrůznější kaplí, na jejimž portále stála slova 'Zde leží Bůh, jenž byl opuštěn a zapomenut!'
13. srpna 2023 / ++