Když zapadlo slunce
koncem léta se do kraje vkradla nemoc. Zprvu se skrývala ve stínech, ale v okamžiku, kdy její první oběti skonaly, a skonaly náhle, bylo okamžitě jasno, že to je ona. Byla zákeřná, zákeřná jako málokterá nemoc před ní. Člověk se totiž nakazil, ale k propuknutí nemoci došlo až za dlouhé měsíce, takže nakažený dávno roznášel smrt po svých blízkých a známých, aniž by tušil, že on sám je nyní poslem smrti, a o jeho osudu bylo rohodnuto již tak dávno, že pro něj není léčby ani pomoci, že vše již nyní směřuje k neodvratnému konci. V okamžiku, kdy nemoc vystoupila z úkrytu těl svých obětí, zbývalo těm již jen několik hodin života, naplněných nepředstavitelnou hrůzou a bolestí. Člověka náhle přepadly prudké horečky, záchvaty zimnice, rozbolelo ho celé tělo, a pak přicházel poslední a nejděsivější příznak nemoci, člověk se začínal dusit. Nemoc jeho plíce proměnila na kaši, takže během několika hodin se pacient doslova utopil v tom, co zbylo z jeho plic. Lidé padali na ulicích a nebylo nikoho, kdo by jim pomohl, protože hrozba stejného osudu působila na kolemjdoucí jako strašidlo z hlubin pekel. Ulice se vylidnily, město jakoby ustrnulo v čase. Jen tu a tam se některý z odvážlivců osmělil vyjít ze stínů sklepů a zabarikádovaných domů ven, aby zajistil nejnutnější věci pro přežití. Mohlo by se zdát, že nemoc odešla, ale to bychom se mýlili. Smrt teď jen navštěvovala své oběti v jejich sklepeních a zazděných příbytcích, takže už neumírali na ulicicích ale v krabici svých čtyř stěn. Pravda, umíralo se daleko méně, než na konci léta, ale všichnni věděli, že stačí, aby pár nějodvážnějších vyšlo ven, a nemoc se opět rozeběhne od domu k domu. Dobře věděli, kdo je její potravou, a jak ďábělsky prospívá, když ji má dostatek.
Bylo dva týdny po dušičkách. Den se dramaticky zkrátil a nad krajinou se ujala vlády noc, panující teď po většinu dne. Na strnulé, nehybné větve stromů, nyní zkroucené ještě bizarněji než kdy dřív, snášelo se nepřetržité listopadové mžení, holé koruny se ztrácely v mlžném oparu, který se nepřestával vznášet nad vylidněnou krajinou. Jakoby se mlhavé přízraky, temné beztvaré stíny plížily a pluly krajem, převalovaly se přes kořeny stromů, olizovaly jejich ebenově lesknoucí se kmeny a pohřbívaly pod sebou spadané tlející listí, jediný důkaz toho, že ještě nedávno zde panoval život. Byl bych přísahal, že jsou to zkroušené duše zemřelých, které ještě neměly zemřít, a proto se pokouší uniknout z hrobů na hřbitově. Podařilo se jim sice uniknout z podsvětí, ale teď jsou odkázány bloudit na tomto světě jako stíny, děsit zbylé živé a pomalu a postupně proměnit tento svět v záhrobní říši. Byl bych přísahal, protože kdykoli jsem procházel podél staré, břečťanem a ostružiním porostlé hřbitovní zdi, nejhustější mlha se vznášela kolem náhrobků rozesetých na protilehlém kopci. Svět se stal jakousi snovou vizí, jakoby nebyl skutečný, jakoby to vše kolem byly jen namalované kulisy. Bez lidí, bez pohybu, bez zvuku. Jakoby cosi plíživého, hrůzného, cosi determinujícího život jako samotnou čistou entitu určenou k zániku, vznášelo se, přicházelo. Ano přicházelo, protože ačkoli se všude venku vznášela smrt, tak nějak podvědomě jsem cítil - a poznal jsem, že nejen já - že vrchol toho všeho je teprve před námi, ještě nenastal, ale blíží se a nic jej nemohlo nezastavit.
Ale utekl nějaký čas, nejtemnější část roku přešla, a zánik nenastal. Přešel slunovrat, slunce se ponořilo do hlubin, aby mohlo opět začít stoupat po nebi, starý rok se překlopil v nový, nekonečná nejdelší zima mého života vyvrcholila třeskutými mrazy Hromnic, kdy mráz svíral zemi jako ještě nikdy předtím, a z této kruté zimy se konečně počínalo rodit cosi, co snad jednou dostane obrysy jara. Nastal přelom února a března. Den se prodloužil, šedivé nebe nyní bledlo daleko více než v uplynulých měsících, z krajiny zmizel sníh a odkryl zkázu, kterou za sebou zanechaly dlouhé měsíce zimy. Jakobys otevřel hrob. Temná, šedivá, truchlivá scénie se rozprostírala všude kolem. Ale s každým dalším úsvitem vystupovalo bledé slunce stále výše a výše. Jako hrůzný a děsivý symbol se do mého smíření vkradlo slovo naděje, a opět rozdrásalo mysl, která již byla smířena s temnotou. Začal jsem opět doufat.
Tehdy jsem poprvé opustil svůj úkryt z jiného důvodu, než pro obstarání věcí nezbytných pro obživu. Netrvalo dlouho a přesvědčil jsem jednoho svého přítele, aby se ke mě připojil. Vycházeli jsme nyní společně ven do těch opuštěných kulis, jako jediní, a dělali jsme to jen proto, abychom byli venku pod širým rozlehlým nebem. Naše procházky byly stále delší a odvážnější, vydávali jsme se do lesů za městem, prázdných, pustých, nekonečně žalostných, ale tam pod otevřeným nebem jsme se konečně zase cítili volní, svobodní, živí. Za celou dobu, hovořím teď o několika týdnech, protože poprvé jsme vyrazili někdy na konci února, jsme nepotkali živou duši. Až doposud.
Slunce se zase sklánělo k obzoru. Sytě oranžový kotouč, přecházející nyní v sytě rudou, se konečně dotkl linky horizontu. Tvořila ji mrtvolná, temně hnědá půda rozoraného pole. Dál za ním se zvolna zvedaly tmavěmodré vlny protějších strání, bledých, ztrácejících se v mlžném oparu vrcholícího večera. Procházeli jsme kolem velkého šípkové keře, jeho trnové větve jakoby drásaly sluneční kotouč zapadající za nimi. Četl jsem kdysi o ránu, kdy se sluneční kotouč takto rodil ze země, dnes jsem s hrůzou sledoval něco, co vypadalo jako pohřeb. Rudý kotouč, drásaný keřem, podle něhož jsme procházeli, nořící se do rozoraného pole jako do hrobu. Zatočila se mi hlava, musel jsem se zastavit. Slunce nyní plálo na své poslední cestě a ozařovalo krajinu kolem. Pohlédl jsem do tváře svého společníka a polil mě mráz. Krvavě rudá tvář, znetvořená večerními stíny do jakéhosi šíleného šklebu, rudě planoucí téměř veškerého lidství zbavené oči, temná kruhová díra do pekel místo úst. Musel jsem se odvrátil a zachytit se nejbližší větve. Trvalo to jen okamžik, ale nic tak intenzivního jsem ještě nezažil. Co to jen bylo? Pohlédl jsem opět na svého přítele a poznal jsem, že hra stínu a světla v mé tváři na něj měla stejný účinek. Hleděli tu na sebe dva dospělí muži, které vyděsily k smrti obyčejné přírodní kulisy umírajícího dne. Ale proč? Stáli jsme mlčky proti sobě a neodvažovali se pohlédnout na horizont, dokud nebylo jasné, že sluneční pohřeb byl dokonán. Krajina se ponořila do stínu, kontury předmětů změkly, jakobys přejel po obraze mokrým stětcem a rozpil, co na něm bylo namalováno.
Ozval se zvuk. Kousek od nás zapraskalo v roští. Bylo to zcela přirozené - v lese, ale po těch několika měsících opušťenosti na nás ten zvuk nemohl mít zdrcující účinek. Otočili jsme se za tím zvukem a zůstali stát jako opaření. Jen několik kroků před námi u nízkého keře stálo malé děvčátko. Hledělo na nás stejně zaraženě jako my na něj. Panovalo naprosté ticho; dnes mám pocit, že jsme tam tak stáli celé roky. Konečně se děvčátko osmělilo promluvit - jako první, zjevně bylo odvážnější než my dva. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, že před sebou nemáme přízrak. Bylo to neskutečně zvláštní potkat po tolika měsících živou lidskou bytost, navíc dítě, a k tomu všemu na takovém místě. Ano, chvíli to trvalo, ale konečně jsme se zase chovali jako lidé. Přistoupili jsme k malé, objali ji, pohladili po vlasech a vyzvídali, kde se tam tak vzala. A devčátko vyprávělo. Kousek odtud je stará hájovna, která před pandemií sloužila jako lesní školka. Spolu s ní tam jsou tři třídy dětí, které rodiče nechali tady na samotě, aby je ochránili od nebezpečí, které by jim hrozilo v daleko lidnatějších částech kraje, predevším ve městě. Bylo to úžasné shledání, slovy lze jen velmi omezeně vyjádřit záplavu obyčejné lidské radosti, hřejivého pocitu setkání s dítětem po všech těch prázdných a pustých měsících přežívání. Byli bychom s malou zůstali déle, ale noc postoupila a obzor potemněl, proto jsme se s děvčátkem rozloučili - ujistila nás, že 'domů' to má sotva pár kroků - a vydali se dál na našem pravidelném okruhu. Dívali jsme se za malou ješt chvíli, dokud nám nezmizela mezi stromy a keři. Bylo zřejmé, že to místo zná nazpaměť, takže jsme neměli důvod doprovázet ji na její cestě až ke školce. Uvažoval jsem, jak je možné, že jsme na onu hájovnu nikdy nenarazili, ale potom jsem si uvědomil, že vzhledem k našemu věku - a čtyři dekády už jsou věk - jsme prakticky vždy chodili po chodníčcích a nikdy z nich nesešli dál do lesa mimo hlavní pěšiny. A terén je tady divoký, zvlněný řadou údolí, jimiž protékají potůčky, takže přehlédnout byť vetší stavení nemusí být problém. Můžete celé roky chodit kolem srubu ležícího sto metrů od vás za ohybem svahu, ale pokud nesejdete z pěšiny a nevydáte se ostružiním, nikdy jej neobjevíte.
Dostali jsme se na své pouti za bod návratu a počali sestupovat z nejvyššího místa lesa zpět k domovu. Nebe mezitím zčernalo, les se ponořil do stínu. Rozsvítili jsme čelovky, které jsme s sebou nosili, a následovali pruh světla před sebou, který vykouzlily. Okolní les se v tu chvíli ponořil do naprosté tmy. Šli jsme dlouho a ani jeden z nás nemluvil. Netuším proč, ale náhle jsem cítil, že něco zlověstného visí ve vzduchu. Ten pocit jakoby ve mě rostl, jakoby se odněkud z nitra propaloval ven na povrch. Všude kolem panovalo dokonalé ticho, jediný zvuk byly ozvěny našich kroků v tlejícím listí. Neodvažoval jsem se promluvit, a tak jsem jen šel dál a dál. Ale podivná tíha mě tlačila stále víc a víc a konečně jakoby cosi prasklo, zastavil jsem se a podíval se na svého společníka. Hleděl jsem na něj a v ten okamžik, jsem věděl, že něco je špatně, že je zle. Hleděl na mě stejně vyděšený obličej, jaký pravděpodobně zíral na něj. Něco nevyřčeného viselo ve vzduchu jako damoklův meč a my bojovali s tím, pojmenovat to. Ne, to neudělám! Mlčky jsem se otočil a vykročil směrem k domovu. Za mnou se ozvaly kroky, můj společník mě následoval. Zhořklo mi v ústech, sevřelo se mi hrdlo, cosi se dralo na povrch. Ne! Přidal jsem do kroku. Rázoval jsem stále rychleji. Kužel světla přede mnou poskakoval stále divočeji. Uvědomil jsem si, že běžím. Za mnou se ozývalo funění, můj společník běžel za mnou. Vnitřní tlak ale stále rostl a pak už to nešlo vydržet. Zdálo se, že cosi povolilo, že náhle padám kamsi do hloubky, svět se otáčí vzhůru nohama, rozbíjí se na milion kousků - a pak se zase skládá. Leželi jsme oba v listí a oddychovali. Naše světelné kužely létaly všude okolo, chvíli trvalo, než se našly. Hleděli jsme na sebe. Konečně jsme pochopili. Zimnice, horko, studený lepkavý pot, mělký, zvláštně cizí dech. Ano!
'Jsme nakaženi.', slyšel jsem sám sebe, jak říkám. Jsme nakaženi! Dvě slova, v nichž je obsažen veškerý děs světa. Dvě slova, v nichž je obsažen celý tvůj život - nebo to, co z něj zbývá. Nepamatuju se, co se dělo dál. Zbylá cesta domů neexistuje, vypařila se mi z paměti, nebo se tam ani nikdy neuložila. Můj přítel zemřel o tři dny později. Udusil se - jako ostatní. Já ležel v horečkách týden, ale nakonec jsem svou schůzku se smrtí minul. Buď na mě zapomněla, nebo to nebyl její plán. Jak náhle nemoc propukla, tak rychle polevila. Za dva týdny už by nikdo neveřil, že jsem také ležel jednou nohou na marách. Měl jsem štěstí, někteří lidé prý mají trochu jiné geny a pro ně nemoc není fatální. Pro většinu - drtivou většinu - ale je. Prý jsme se museli nakazit dlouho předtím. Virus se pomalu množí v krvi a teprve až obývá každý kout těla, v několika hodinách či dnech způsobí totální selhání organismu a smrt. Celou dobu, co se množí a šíří tělem, opouští ho a šíří se dál. Týdny, měsíce. Přežil jsem, ale asi jsem neměl. Někdy na začátku příštího podzimu jsem se to dozvěděl. V lesích za městem našli v odloučené lesní školce čtyři mrtvé vychovatelky a třiatřicet mrtvých dětí. Nikdo nepřišel na to, kdy a kde se mohli nakazit, protože celou zimu zůstávali v karanténě lesa. Ale prý se tak muselo stát někdy na konci zimy nebo na začátku jara. Snad v březnu.
27. září 2023 / ++