Listopadové nebe
listopadu
~
Kovově šedé, těžké mraky visely z nízké oblohy. Projížděl jsem ztichlou, zcela pustou krajinou, ponořenou do houstnoucí mlhy a padajícího soumraku. Veškerý pohyb i zvuk ustal, ustrnulé, zkamenělé kulisy kolem mě byly zbaveny veškeré barvy, zbylo jen sto a jeden odstínů šedi. S večerem zhoustlo šero, mírně zvlněné pahorky se ponořily do stínů, truchlivé koruny stromů; holé, zbavené veškerého listí, jež nyní leželo v hlubokých závějících tlejících u mých nohou; čněly na kovovém pozadí listopadového nebe jako zkamenělé sochy kdysi dávno živých tvorů, pradávných, starobylých, zapomenutých. Pohlédl jsem do jejich nehybných, jako ruce starců pokroucených větví, a sevřelo se mi srdce úzkostí. Ještě nikdy krajina nevyzařovala tolik osamělosti. Tesklivé, skličující kulisy, jakoby ponořené do neproniknutelného smutku, plazícího se jako cuchvalce mlhy, stoupající z blat a vřesovišť, vše objímající a vše prostupující ebenově černé vody močálu, drásaly mé ochablé, znavené nervy. Končil den, končil i rok. Slunce se už před několika týdny skrylo za neproniknutelnou hradbu mračen, která přikryla krajinu jako náhrobní kámen, jeho pohyb po obloze se nedal ani tušit, úsvit nyní nastával stále později a zdálo se, že plynule přechází v soumrak. Den jakoby již nebyl dnem, ale jen jakýmsi mlhavým předělem mezí dvěmi nocemi, nebo možná preludiem před jednou jedinou, poslední.
Měl jsem za sebou cestu, dlouhou cestu, a cítil jsem, že se blížím k jejímu konci. Dávné vzpomínky, častokrát neskutečně živé, jakoby se udály teprve včera, plné detailů, při nichž se mi z paměti okamžitě vybavily barvy, chutě nebo vůně, mi nyní stále častěji vytanuly na mysli. Ale bránil jsem se jim, bránil jsem se jim, seč to šlo, protože s nimi přicházela hrůza, hrůza z následného uvědomění si, jak neskutečně daleko jsou, kolik času od nich uteklo, kolik oblých pahorků leží mezi nimi a mnou, a především jak málo pohorků již leží přede mnou. Konec mé cesty se blížil. Jednotlivé kapitoly mých vzpomínek, oddělené pevnými konturami životních zvratů, které mi kdysi připadaly jako pevné dějinné hradby, mezi nimiž leží zásadní etapy mého bytí, mi dnes při pohledu zpět připadaly jako za sebou plynule jdoucí, jedna za druhou téměř následující banální, kratinké události. Jakoby všechny do jedné ležely kdesi daleko v propastných hlubinách minulosti, jakoby již samy tvořily historii, dějiny. Cítil jsem, co se děje. Čas zrychloval. Sprintoval nyní do cíle a pomale plynoucí současnost proměňoval ve stále vzdálenější minulost, propadající se kamsi do hlubin. Jakoby má vlastní minulost byla jen snovou vzpomínkou, vzpomínkou stále méně živoucí, vzpomínkou na skutečné události, a stále více jen příběhem z jakési knihy, který již s dnešním hrdinou nemá prakticky nic společného, protože stačilo se podívat do zrcadla, aby pochopil, že ten už je pryč a dnes tu stojí úplně jiná osoba, ze zrcadla hledí zcela cizí tvář.
Blížil se večer. Vůně ovzduší se změnila, nastala známá změna, která přichází se soumrakem nebo s úsvitem. Jakoby něco končilo, jakoby vše, co mělo být, bylo řečeno, vše, co mělo být, bylo uděláno. Události posledního dne, posledního roku, všech uplynulých let. Uvědomil jsem si, že stojím na místě - můj kůň došel na konec pěšiny a zastavil se. Pohlédl jsem před sebe. Stál jsem na konci lesa, před námi z šera večera vystupovalo jen několik posledních kmenů stromů, jejichž popraskaná kůra se leskla v podzimním mžení, neodbytně zalézajícím pod kůži. Za nimi, jak jsem spatřil, se rozkládala nevelká mýtina, zcela zarostlá vysokými trsy šedé ostřice. Na ní v moři mrtvých trav stálo roztroušeno několik šedých stínů téměř zcela rozpadlých budov. Hleděl jsem na pravděpodobně velmi dávno opuštěnou vesnici, kterou mohlo tvořil, jak jsem se dopočítal, asi osm budov v posledním stádiu fyzického rozkladu. Téměř jako fantastický obraz - snový, bizarní, podivně děsivý, zlověstný, varující. Hleděl jsem na pozůstatky staveb s již neexistujícími, dávno propadlými střechami, pobořenými zdmi, které se již před dekádami let proměnily v hromady suti. Jen tu a tam zbyla osaměle stojící zeď, naklánějící se zlověstně buď dovnitř nebo vně stavby, v níž strašidělně vězely temné, slepým očím podobné díry, tu po okně, tu po vstupních dveřích. Dávno opuštěná vesnice duchů, zapomenuté, zakleté místo, ztracené hluboko v lesích. Pochopil jsem, proč se můj kůň zastavil. Nad ruinami jakoby se vznášela cizí, nepřátelská atmosféra, jakoby vzduch vyplňovalo něco starobylého, tak starobylého, že se ani kdysi nemohlo jednat o nic lidského, něco tak dávno mrtvého, že to přímo prorostlo do těch prázdných zdí, něco, co se za eony let v těch zdech zhmotnilo, stalo se sice neživou, ale vnímající entitou, a teď se to něco dívalo na mě, tak jako já se díval na to. Jak se to stalo, že jsem zabloudil právě na tohle Bohem zapomeuté místo? Zlověstný přízrak ruin jakoby tu skryt v lesích číhal na zbloudilé oběti, které omylem zabloudí k těm prokletým zdem. Cítil jsem, jak stavba dýchá, byl bych přísahal, že jsem cítil, jak mě sledují mrtvé oči děr oken a dveří, jak duch vesnice vyčkává, co udělám. Cítil jsem, že se to místo vymyká přírodním zákonům, jakoby nepocházelo z ničeho živého, z tohoto světa, jakoby to přicházelo z nekonečných, věčných ebenově černých dálav, v nichž nikdy nevládl život, ale něco zcela cizího, nevyslovitelného, nepopsatelného, pro co na tomto světě neexistují slova. A zárověň se mi zdálo, že stále více ztrácím vlastní vůli, že se blížím k těm zdem, že se propadám kamsi do neurčitých, mlžných hlubin...
4. listopadu
~
Dnes pro malou nejedu, zase něco přitáhla domů ze školy, bude doma. Večer můžu skočit na pivo. Dva dny normálního spaní - žádný další ujetý sen.
Byl to klasický příběh. Postupné odcizení, roky míjení se, rozvod. Odstěhoval jsem se do nového nájemního bytu, starý byt i s hypotékou nechal - zatím stále ještě manželce; aby malé zůstal domov čtyř známých zdí. Nechal jsem tam prakticky vše, krom varné konvice - když jsem odcházel, žertoval jsem, že k ní mám citové pouto, ale asi to byla pravda; jedné skřínky a dvou matrací, které jsem pak na novém bytě provizorně nechal na zemi, než si pořídím rám postele. Spát jsem chodil hluboko po půlnoci, vlastně až nad ránem, dny jsem prakticky prospal a z provizorního lůžka na zemi s obtížemi vstával až s večerním šerem - výhoda téměř čtyřletého home officu. Sám v prázdném bytě v posledním, pátém patře domu bez výtahu, přímo pod střechou, respektive pod půdou. Dvě matrace v ložnici, pracovní stůl v obývacím pokoji, internet - samozřejmě; kuchyňská linka, sporák, nově zakoupená lednička a pračka se sušičkou v kuchyni. Konec října, prakticky týden po nastěhování se měnil letní čas na zimní, takže teď už byla tma prakticky celý den, město za okny zmizelo v temnotě ještě dřív, než jsem si jeho obraz stihl zapamatovat, zůstal jen prázdný byt a černá nicota oken vedoucích kamsi. A v něm já, samota a zhmotňující se stíny.
5. listopadu
~
Další mizerné spaní. Mě se prostě daleko lépe spí přes den. V okamžiku, kdy usnu ještě před půlnocí, je jedno, jak moc jsem byl utahaný, v jednu mě probudí nějaký ujetý sen a už neusnu. Jakoby mezi jednou a druhou v noci něco dělo, nějaké napětí ve vzduchu. Nevím co to je, snad nějaké rozpoložení psychiky citlivých osob, související s pohyby Země a Slunce, protože se to většinou děje, když se láme noc, když je Slunce přesně na opačné straně Země. Připadám si, jako nějaký ezoterik. Jasně, to dělá hodina duchů. Ne, ale opravdu by mě zajímalo, co to způsobuje. Já prostě před jednou nemůžu chodit spát. Nechápu. V jednu se člověk probudí celý vystihovaný, a stačí počkat dvě hodiny a... Nad ránem se usíná nejlíp. I spí.
Tehdy to začalo, respektive tehdy jsem to poprvé pocítil. Stalo se to někdy hned poté, první nebo druhou noc. Probudil jsem se kolem třetí ráno. Okamžtě mě to upoutalo. Jakoby někde za zdí kapala voda. Respektive jakoby kapala hned za zdí, u níž mám hlavu postele - ehm, matrace. Byl to naprosto normální zvuk, ale přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že je na něm něco zvláštního. Teprve po chvíli mi to došlo - ono to znělo, jakoby to snad ani nebylo za zdí, ale spíše uvnitř zdi, nebo možná i uvnitř v pokoji, u mě v pokoji. Než mi to došlo, ležel jsem potmě dobré tři minuty a natahoval uši. Hned pak jsem vstal a rozsvítil, abych se podíval, jestli mi tam fakt odněkud nezatíká. Ale všechny zdi byly suché. Zhasl jsem tedy a opět si lehl. Zvuk byl ten tam a už se neozval. Usnul jsem a spal až do rána. Tedy do dvou odpoledne.
11. listopadu
~
Tři týdny nejsem schopný zbavit se rýmy a kašle. Tuny posmrkaných papírových ubrousků. Vysmrkáš ze sebe zelený bordel, vezmeš další ubrousek, a vše se opakuje. Kdybys to dělal pět minut v kuse, pořád budeš mít co vysmrkat. Nechápu, kde se to bere. A kašel, začíná z ničeho nic, ale když začne, nic ho nezastaví. Včera jsem kašlal půl hodiny. V kuse. Dneska mě bolí každý sval mezi žebry. Co to zase lítá ve vzduchu. Aspoň, že už nemám teplotu. Díky Bohu za home office. Čtyři týdny jsem nebyl ve fitku. Zbytečně vyhozených dvanáctset.
14. listopadu
~
Včera u mě spala malá. Klasicky, jako doma. Takže celá postel její a já na krajíčku. Dneska se nemůžu narovnat. Asi jsem si v noci skřípl nerv někde pod lopatkou. Sotva trochu povolí ta rýma... Škoda slov.
Oslavil jsem první měsíc v novém bytě. Ze stromů před domem už opadalo téměž všechno listí, v korunách zůstalo jen několik opelíchaných žlutých větviček, zato cesty, chodníky a tráva teď ležely pod žlutou peřinou, která ale rychle hnědla. Vše se nyní lesklo, země se lepila na podrážky, vzduch byl nasáklý vodou, každou chvíli se z nebe spouštěl drobný déšť, téměř nepostřehnutelný. Slunce se mezi truchlivě potrhanými listopadovými mraky objevilo jen zřídka, takže nemělo čas vysušit ani střechy, natož chodníky, a i kdyby dostalo čas, nemělo už sílu. Den se zkrátil, a stejně jako v mém snu, proměnil se v jakýsi mezičlánek mezi včerejší a dnešní nocí. Chod světa, celý život se smrsknul na jakési udržování nutných denních úkonů k tomu, abychom se dočkali jara. Znovu jsem doma odvzdušnil radiátory, a ty asi proto konečně začaly hřát. Mohl jsem odložit domácí kalhoty a nasadit klasickou trenýrkovou domácnost, a byl jsem rovněž rád, že už nemusím kupovat žádné instantní polévky, kterými jsem suploval nefunkční topení. I když je fakt, že na noční se jednalo o nejrychlejší a nejjednodušší cestu, jak na pár hodin vypnout hlad a ošálit mozek slanou chutí glutamátu.
Ale začaly se dít i další věci. Začaly přicházet podivné sny, nejdříve jen neuchopitelné, postupně však dostávaly pevnější kontury, a ony kontury působily stále zlovolněji. Nevím, odkud se braly, odkud se vynořovaly, ale jakoby konečným jejich záměrem bylo plíživě pomalé, ale trvalé zněsvěcení vzpomínek na dětství a na domov. Kulisy těch falešných snů se utápěly v neustálém šeru, vše v nich naplňoval podivný žal, lítost, smutek, hněv, pocit křivdy, odpor, nenávist. Každá vzpomínka, každá událost, každý tvář byla spojena s těmito pocity. A zároveň z těch vpomínek ty lidské tváře začaly mizet. Nejdříve ty podružné, potom se ty nejdůležitější začaly měnit v nepřátelské - spolužáci, přátelé, rodina - a nakonec začaly mizet i ty. Zůstal jsem v těch můrách, protože to už nebyly sny, úplně sám, sám, jen s těmi zlými, vyměněnými vzpomínkami. S každou další nocí došlo k pošpinění známých mist, překroucení vzpomínek a jejich vyznění, vše krásné se nyní jevilo jako odporné. Jakoby někdo otočil význam všeho, na co jsem se pamatoval, jakoby vytáhl každou vzpomínku, vytvořil její zrcadlový obraz a ten vrátil na původní místo. Krajina mého dětství se v těch snech stávala ošklivou karikaturou, postavenou podle zvrácené šablony jakési choré mysli. Jakoby ji rozežíralo odkudsi vzbublávající šílenství. A tato krajina ze sna se nyní začala propalovat i do bdělého stavu. Cítil jsem, jak mi i reálný svět začíná černat, či mám-li být přesnější, propadat se do tmavomodré. Ano, tmavomodrá, to byla ta barva.
20. listopadu
~
Záda pořád pobolívají. Když sedím u stolu, když ležím, když se zapomenu a udělám rychlý pohyb. Jakoby na mě pořád něco sedělo. Nálada pod psa. Jsem utahaný jako kotě, ale spát už prakticky nemůžu. Zkusím přestěhovat matrace jinam, nedivil bych se, kdyby byly v pokoji nějaké geopatogenní zóny. To není normální ty sny. Malá už tu nespala dva týdny. Nedivím se jí, nutit ji nebudu. Dneska zkusím přespat v obýváku. Naštěstí jsem tak líný, a nekoupil jsem ještě gauč ani stůl. Je 5:21. Zkusím zalomit až se rozední. Naštěstí mám až odpolední. Jestli se nepodaří, v šest večer u toho počítače umřu.
Uteklo dalších pár dnů. Malou jsem teď k sobě nebral, protože jsem nebyl schopný fungovat v denních hodinách, v nichž by normálně mělo fungovat sedmileté dítě. Stalo se to tři týdny po prvních podivných zvucích, a tehdy - což jsem ještě netušil - se to konečně zcela probralo k životu. Procitl jsem ze sna. Byla hluboká noc. Pokoj vězel v temnotě, ale oknem sem dopadal bledý odraz měsíčních paprsků. Něco jakoby viselo ve vzduchu, naplňovalo prostor místnosti. Měsíc stál vysoko na obloze, takže neosvětloval předměty v místnosti napřímo, přesto mě v uspořádání pokoje něco zaujalo, něco, co tam nepatřilo, co bylo jinak. Mžoural jsem do tmy a snažil se uchopit myšlenky, které stále ještě nedostávaly pevné kontury. Konečně jsem si to uvědomil. Dveře z ložnice byly pootevřené. Hleděl jsem na zející temnou díru v rohu pokoje a nechápal, proč se mi při pohledu na ni ježí chlupy vzadu na krku. Trvalo to, ale konečně mi to došlo. Projel mnou ledový záchvěv - ale nezpůsobila jej zima. Jasně jsem si pamatoval, že před spaním jsem dveře zavíral. Nedělal jsem to pokaždé, někdy jsem dveře jen přivřel, někdy je dokonce nechal otevřené, ale dnes jsem si byl jist, že jsem je zavíral. Vstal jsem, rozsvítil, a pomalu prošel celý byt. Nikde nic, vstupní dveře zavřeny na dva západy. Vrátil jsem se do ložnice a postál u dveří, zmateně hleděl na kliku, jako bych chtěl od němého kusu nábytku dostat nějaké vysvětlení. Nakonec jsem se vrátil do postele, ale trvalo mi snad hodinu, než se opět propadl do dřímoty. Klasicky se tak stalo před ranní směnou. Už v jedenáct dopoledne jsem chtě nechtě musel na teamovém chatu zalhat, že se vzdálím na oběd, a šel se na hodinku natáhnout. Spal jsem dvě. Práci jsem dokončil před čtvrtou, donutil se ostříhat, oholit a osprchovat a zašel do obchodu. Pěšky, abych se trochu protáhl. Pojedl jsem něco malého a před sedmou sebou praštil do peřin.
24. listopadu
~
Cítil jsem, že jsem vzhůru, ale nepamatoval se, jak dlouho už takhle sedím na posteli a hlavně proč. Co se to děje?
24. listopadu později
~
Ráno mě na mobilu přivítala zpráva. Otevřel jsem ji - kdy naposledy od něj dostal zprávu? Kolega z bývalé práce. Přečetl jsem ji a zůstal sedět jako opařený. Takové zprávy na člověka působí jako z říše příběhů o Harrym Potterovi, tak nepravděpodobné jsou, obzvláště v mém oboru. Ale bylo to tam. 'Tvůj_zaměstnavatel fakt krachnul?' Za dvacet minut už jsem věděl, že odpověď zní ano. Jak ten rok začal, tak skončil. Celý rok už od prvního ledna jedna jobovka za druhou, a teď naprosto ultimátní knocknout. A do konce roku ještě zbývají tři týdny...
Probudil jsem se a hned mi bylo jasné, že je něco špatně. Už včera večer jsem v kotníku cítil podivný tlak, ráno jsem ale poznal důvěrně známou bolest. O čtyři hodiny později už mě další bývalý kolega vezl z nemocnice s nohou zabetonovanou v sádrovém těžítku. Výpotek v kotníku, pravděpodobně - stejně jako před čtyřmi lety - mi prodělaná infekce sedla na kloub. Stejná nekonečná viroza jako tehdy, stejný předvánoční čas jako tehdy. Musel jsem se pousmát - jednak té shodě s minulým atakem, jednak té neskutečné náhodě, že se tak stalo prakticky v nejlepší možný čas - jednak nebudu muset v práci makat zadarmo, druhak k penězům za nemocenskou se dostanu podstatně dříve, než by trvalo čekání na vyrovnání v rámci insolvenčního řízení. Byla mi jasná i negativa - budu potřebovat své berle, které zůstaly na starém bytě, ze svých matrací se přes celé svátky nevyhrabu, i banální cesta na toaletu bude boj, a představa nějakého připravovaní nebo přenášení jídla, nebo i jen obyčejného šálku kávy přeneseného z kuchyně do obývacího pokoje nebo ložnice byla z říše snů. A představa sprchování... Bydlíš sám, vole!
Potom se vrátil. Stejný sen, jaký jsem měl na začátku měsíce. Zase jsem byl v opuštěné vesnici, jenže tentokrát jsem se ocitl přímo na místě. Stál jsem u rozbořeného valu, který kdysi chránil vesnici, ale dnes z něj zbyly už jen kusy rozvalin. Vykročil jsem kupředu, prošel zrezivělou brankou, a stanul v neskutečně zpustlé a zarostlé zahradě. Kdysi zde mezi domky pravděpodobně nic nerostlo, dnes tu šedivá tráva, vysoká jako já, prorůstala mezi divokými keři plnými trní, na každém kroku ležela nějaká cihla nebo trám, obrostlé nízkou travou tak, že se zdálo, že je někdo pohřbil do mělkých hrobů. Temná hradba lesa němě a hrozivě čnící za vesnící konečně pohlita celou scenérii, a já se ocitl u vchodu do první rozpadlé stavby. Zbylo z ní málo. Podivně zborcená přední stěna, propadlá střecha, kterou nahradily větve kolem rostoucích stromů, a podivná temnota jakoby sálající z vnitřku stavby. Člověk by očekával, že tu bude více světla, vzhledem k chybějící střeše. Nevím proč, vzhledem k nestabilitě stavby to totiž nebyl dobrý nápad, ale udělal jsem další dva kroky a vstoupil do dveří. Ještě jeden krok a ocitl jsem se v temnotě, která mě doslova obestoupila. Udělal jsem další krok směrem do středu místnosti a otočil se. Díra dvěří, kterou jsem vstoupil, nemohla být ode mě dále než na dvě natažené paže. Přesto jsem jejich zející díru spatřil hluboko v temnotě za sebou. Nevěřícně jsem hleděl na bílý obdélník v dálce, ale udělal jsem přesně to, co bych, být příčetný, z logiky věci nikdy neudělal - další krok. Ne, ve snech se nikdy nechováme logicky. Obdélník se opět násobně vzdálil. A nyní jsem opět spatřil něco, co se vymykalo zdravému rozumu. Uvědomil jsem si, že nestojím uvnitř stavby, ale v jakési otevírající se jeskyni. Udělal jsem ještě pár kroků, a skutečně, ocitl jsem se v jakési uzavřené podsvětní krajině, ležící v tmavěmodrém stínu, v jakémsi strnulém přítmí. Na nebi stejné barvy nezářil jediný světlý bod, kolem jsem nezaznamenal jediný pohyb, jediný zvuk. A nyní jsem hleděl na kulisy známých artefaktů mého dětství, bizarně zpřeházených v té snové krajině. Každý předmět, důvěrně známý, rodný dům, okolní stavby, stromy, známá cesta, vše se svými typickými tvary a vlastnostmi, to vše bylo skrze jakousi podivnou optiku pokřiveno, zhrůzněno, jakoby to prošlo nějakým vnitřním bojem samo se sebou, jakousi zvrácenou metamorfózou. Téměř se zdálo, že zde byly pokřiveny samotné základy prostoru, shlížel jsem na scenérii před sebou v rámci jakési naruby převrácené juxtapozice. Jako byste si svlékli kůži a oblékli si ji vnitřní stranou ven. Jak jsem tak hleděl na tu znásilněnou krajinu mých vzpomínek, přepadl mě nepřekonatelný smutek, žal, nevím, jak přesně to popsat, ale v tu chvíli mi bylo každého toho předmětu líto, jakoby mi bylo líto živých, či spíše mrtvých lidí. Ano, mrtvých, protože předměty rozesety v této do tmavomodrého stínu ponořené krajiny působily jako mrtvé přízraky, zakleté, přenesené do záhrobní říše, v níž je vše vzhůru nohama, obráceně. Ten žal se nyní vzedmul jako obrovská vlna a zalil mě čirou hrůzou náhlého zjištění, že jsem se ocitl v této v čase a prostoru zamrzlé krajině navždy až do konce věčnosti.
Probudil jsem se, nebo lépe řečeno propadl jsem ze sna do reality bdění. Ale děs, který mě v poslední chvíli zachvátil, jakoby se protáhl tu škvírou se mnou. Ležel jsem na zádech, neschopen pohybu, a něco obrovského a těžkého mi spočívalo na hrudi. Cítil jsem, že umírám, že se dusím v posledním šíleném tažení. Teprve pak konečně kouzlo povolilo, tak náhle, jak náhle jsem si ho uvědomil. Byl jsem volný, prudce jsem se posadil na posteli. Někde nebo spíše všude kolem mě někdo bušil obrovským kladivem, ale zvuk se rychle propaloval dovnitř mě samotného. Konečně jsem si uvědomil, že to je tlukot mého vlastního srdce těsně předtím, než pukne a vyletí mi z hrudi. Jedním obrovským, mocným nádechem jsem zalapal po dechu a vtáhl do sebe vzduch, chytil jsem se ho svými plícemi jako když se topící chytá stébla trávy. Temnota kolem mě jakoby se počala rozpouštět. Cítil jsem, že dnešní noc jsem tomu unikl. Ale polil mě ledový pot, protože jsem okamžitě pochopil, že to něco si pro zase přijde, že teď už to ví, zná mě to, a ví i to, že teď už to vím i já. A pak jsem to zaslechl. Jakoby se odkudsi ozvalo podivné chichotání, snad někde za zdí, ve vedlejším bytě, ale tak cizí, nelidské, zlověstné. Pak to ustalo. Uvědomil jsem si, že to je ono. Ví to o mě a ví to, že to slyším. Zůstal jsem sedět ve tmě a naslouchal do ticha. A potom se to ozvalo podruhé. Přicházelo to, bylo to někde za zdí ve vedlejším bytě, ale stále se to blížilo. Pak ten zvuk, protože teď už se to nedalo nazývat smíchem, protože v pekle se nikdo nesměje, vynechával, ozýval se stále v kratších časových intervalech a vracel se později, přesto pokaždé blíž. A potom jsem si to uvědomil. Zvuk se ozval tak blízko, že už nemohl být v sousedním bytě, teď už se ozýval hned za dveřmi ložnice v dlouhé chodbě. Prostě to něco, co zvuk vydávalo, prošlo zdí. V příštím okamžiku jsem zaslechl, jak se to zastavilo hned za pootevřenými dveřmi do ložnice. A pak se dveře zlehka, opravdu jen zlehka pohnuly.
Seděl jsem bez hnutí až do chvíle, kdy jsem spatřil, že zpod rolety na okně do místnosti prosvítá den. Nic dalšího už se nestalo. Konečně jsem vyskočil z postele a vytáhl rolety, do pokoje dopadlo denní světlo. Ulevilo se mi, ale cítil jsem, že mistnost se proměnila. Neumím popsat jak, ale byla to teď jiná kostka čtyř stěn než ta, v níž jsem včera večer usínal. Ztěžka jsem dosedl na matraci. Sádra na noze zaduněla o podlahu.
25. listopadu
~
Něco se se mnou děje. Nebo s tímhle bytem. Jak dlouho už tady bydlím? Šest týdnů? Jak dlouho už se to děje? Potřebuju spánek. Ale ono to přichází v noci!
Probudil jsem se. Všude kolem panovala dokonalá, neproniknutelná tma. Chvíli mi trvalo, než se mozek probral natolik, abych si vzpomenul, že jsem včera ráno stahoval rolety, abych se mohl dospat přes den. Hleděl jsem do míst, kde jsem tušil okno, a snažil se vzpomenout, jestli jsem rolety večer zase nevytáhl. Zpočátku jsem si byl jist, že ano, proto jsem při pohledu na temnotu v místech, kde jsem očekával prosvítat světlo z venkovních lamp, poněkud zněklidněl. Ale čím dál víc se mi do mysli vkrádala neurčitá představa, že jsem je nechal dole, a čím déle a usilovněji jsem o tom přemýšlel, tím hrůznější pocit mnou začínal pulsovat. Ne snad přímo z toho, že by rolety měly být nahoře, a z nějakého důvodu byly dole, ne, to jen se mi do mozku začalo propalovat rodící se šílenství z představy, že nevím, že opravdu nevím, že se mi kontury reality začínají nebezpečně rozmazávat jako krajina v mlze. A bez mentálního ukotvení toho, co je skutečné, přicházelo šílenství. Lidé nedokáží pochopit, co skutečně šílenství je, dokud mu nezačnou propadat. Nedokáží obsáhnout tu zdrcující změnu, kdy veškerá dosavadní realita jejich života je nahrazena nečím cizím, jejich život už tu není, je tu cosi cizího, zlovolného, cosi, co znásilnilo jejich rozum, rozbilo jejich lidskou, smrtelnou skořápku zevnitř. Všechno a všichni, kteří byly tady, tvořili realitu tebe, jsou pryč, už tady nejsou, a s nimi jsi pryč i ty. Jsou tam, za zrcadlem, v jiném světě, a ty jsi teď tady, cizí a úplně sám.
Sáhl jsem potmě do míst, kde jsem večer nechával mobil. Nic. Začal jsem rukou poslepu prozkoumávat nejbližší okolí, ale mobil byl pryč. Už už jsem se chtěl na matraci posadit, když jsem zaslechl zvuk. Ztuhl jsem. V nočním tichu se ozvalo něco, co tam nepatřilo, něco, co nepatřilo do racionálního světa. Pokud to někam patřilo, pokud to odněkud přicházelo, pak to bylo záhrobí, peklo, iracionální svět nočních můr. Ztuhlý hrůzou jsem naslouchal do ticha. Odkudsi ze stínů noci se sem neslo podivné chrčení, sténání a chichot v jednom, a právě ten mix všech těchto zvuků v jeden mu dodával jakýsi nenormální, démonický, hrůzný háv. Bylo to něco tak iracionálního, že mozek odmítal tuto skutečnost přijmout, a tím prakticky zkolaboval, neschopen se přes nezpracovatelný a nezařaditelný vjem dostat dál. Chrčení a chichot se teď proměnili v cosi naprosto zrůdného, jakoby někde ve tmě číhala nějaká příšera a zcela záměrně se snžila svou oběť přivést až na pokraj šílenství hrůzy. Pochopil jsem, že zvuk přichází z protějšího bytu. V ten okamžik zvuk ustal, jen ve vzduchu jakoby zůstala viset jeho ozvěna. Cítil jsem, že jeho původce tam někde stále je a pokud utichl, učinil tak zcela záměrně. Několik minut jsem nedovedl sebrat odvahu a jen jsem seděl v zoufalém tichu, neschopen pohybu. Pak přeci jen jsem se opatrně zvedl, sáhl po berlích a potichu, jak jen jsem byl schopen, se vyšoural na chodbu. Byla dlouhá asi šest metrů, na jejím konci stály vstupní dveře do bytu. Její šest metrů dlouhá zeď ji oddělovala od stejné chodby v sousedním bytě. A právě k této zdi jsem právě potmě došel. Chvíli jsem stál, ale potom jsem nejopatrněji, jak jsem byl schopen, ke zdi přistoupil a položil na ni ucho. Několik dlouhých vteřin se nedělo nic. Pak jsem vytřeštil oči do tmy, protože se stalo něco, co ač mozek předvídal, nějaké vnitřní ochranné pudy odmítaly připustit. Přesně naproti za zdí, na druhé straně, se ozval ten šílený chichot. To něco, co jej vydávalo, stálo přesně naproti, na druhé straně zdi v sousedním bytě, jen deset centimetrů od mé hlavy, vědělo to, že tady stojím a poslouchám, a vlastně to promlouvalo přímo do mého ucha. Odskočil jsem od zdi a téměř upadl, ale mé záda zastavila protější zeď, berly zazvonily o podlahu. Chichot ustal, opět se rozhostilo ticho, jen teď se na druhé straně zdi ozvaly téměř neslyšné kroky. Neschopen pohybu jsem naslouchal jejich téměř neznatelné ozvěně. Zdálo se, že se vzdalují. Ano, vzdalovaly se směrem podél zdi. A potom mi to došlo. Mířily ke vstupním dveřím sousedního bytu. A hned vedle nich byly dveře - do mého bytu. Jediným pohledem šílenství hrůzy jsem přelétl očima chodbu a spočinul v místech, kde byly mé vchodové dveře. A v tu chvíli mě oblela hrůza, jakou jsem do té doby nezažil. V místech, kde měly stát vchodové dveře do mého bytu, zela temná díra. Dveře byly otevřené - dokořán. Otočil jsem se na patě a jako štvané zvíře, které ví, že ať udělá cokoli, je zraceno, jsem se bez berlí se sádrou na noze vydal zpátky do ložnice, pryč od dveří, které mě vůbec nenapadlo zavřít, vůbec se k nim přiblížit, i s vědomím toho, že právě tento tento šílený, iracionalní, hrůzou hnaný ústup, je onen rozsudek smrti. Jako opice, která oblíčena lvy, začne si najednou upravovat srst. Mozek nevydrží nápor hrůzy a zkolabuje k nějaké absurdně banální činnosti, ve snaze vsugerovat si, že se nic neděje. Tak i já jsem došel do ložnice, usedl na matraci, a předstíral, že se nic neděje. A potom jsem uslyšel kroky už ve své chodbě. Blížily se. Každým okamžikem ta věc musela stanou ve dveřích ložnice. Chodbou jakoby skrz otevřené dveře zavál průvan. V pokoji se ochladilo. Potom se kroky zastavily. V přístím okamžiku se ozval chichot znovu. Ale tentokrát bylo jasně poznat, že opět přichází až z vedlejšího bytu. Jakési šílené nutkání mě vystřelilo na nohy a zpět na chodbu. Stanul jsem tam ve chvíli, kdy chichot ustal, jakoby ho uťal nožem. V temnotě chodby po něm zůstala téměř až hmatatelná prázdnota, jakoby hrůzný zvuk skutečně vyťal se svou ozvěnou i samotný prostor. Vchodové dveře byly zavřené.
Vrátil jsem se i s berlemi do ložnice a usedl na matraci. Všude opět panovalo naprosté ticho. Seděl jsem potmě a sbíral střepy roztříštěné psychiky do alespoň nějak použitelného tvaru. Netuším, jak dlouho jsem tak seděl. Snad minutu. Snad věčnost. Druhou stranou pokoje se rozlelo bledé světlo. V opačném rohu místnosti, v mistech, kam by mě nikdy nenapadlo jej položit, se zničeho nic bezhlesně rozsvítil displej mého ztraceného mobilu. Trvalo to několik vteřin, než se mobil opět uspal. Místnost zase ponořila do tmy. Jen oknem s vyhrnutými roletami do místnosti odkudsi zdola z ulice dopadalo trochu světla z pouličních lamp.
29. listopadu
~
Tři dny jsem nespal. Nemůžu. V noci se usnout děsím a přes den jsem tak znavený, že k usnutí nenajdu sílu. Něco se přede mnou otevírá. Není to vidět, ale já to cítím. Šklebí se to na mě. Netuším, jak dlouho ještě vydržím nespat. Venku za oknem visí z nízké oblohy to šedivé listopadové nebe. Jakoby se to vznášelo v té šedi. Příchází to.
30. listopadu
~
.
25. ledna 2024 / ++