Na cestě
en les. Hledím na něj z věže svého ponurého paláce. Celé dny a celé noci. Je všude kolem, na všechny strany se rozprostírají vlny korun stromů. Je zakletý, stejně jako můj palác. Panuje v něm věčné předjaří, jeho větve jsou holé, skrze koruny stromů prosvítá kovově šedivé nebe. Táhnou se od obzoru k obzoru. Kam oči dohlédnou, všude z prastaré, nesvaté půdy, na níž leží les i můj palác, vyrážejí kmeny stromů. Dny a týdny ubíhají a já procházím chodbami svého paláce a hledím na ten les. Jakoby za těmi okny šel se mnou. Procházím dlouhou chodbou, míjím vysoká, štíhlá okna, a za nimi stojí les, a stejně jako já hledím ně něj, on hledí skrze ta okna na mě. Zbyli jsme tu jen my dva, já a on.
Dny se vlečou a noci ještě více. Občas nedokážu rozlišit, jaká část dne tam venku právě je. Z nízkého nebe visí po většinu roku těžká dešťová mračna. Stejně jako dnes. Ale jsou i dny, kdy se déšť spustí z nebe a obloha se zbaví své tíže. Ale ani pak sem nepronikne sluneční svit. V těchto končinách vládne setrvalé, soustavné přítmí, trvalý stín. Dodává předmětům podivný odstín, propůjčuje jim zvláštní rozpité tvary. Jakoby rozmazal jejich ostré kontury, takže se věci zdají téměř snové. Slunce v tomto místě nevysvitne, střídá se tu jen jakýsi poloden s nocí. Jakoby den už už chtěl propuknout, ale nakonec k tomu nenajde dostatek sil. Za úsvitu počne temné nebe blednout, nachovatět, pak se zbarví do ruda, přechází do oranžové a následně mine žlutou a stává se šedou. V té je pak uvězněno po zbytek dne, aby se s večerními stíny opět ponořilo do oranžové, přešlo v šarlatovou a z ní pak dál do temné fialové. Než opět zčerná ebenem noci, na okamžik se mi zazdá, že kdesi na obzoru slyším šum ptačích křídel, jakoby odkudsi přilétali noční ptáci, ale asi je to jen mámení, přelud, protože jsem je nikdy nezahlédl.
Ó, jak zvláštní je procitnout právě v době, kdy se noc láme v den. Za mořem temných zkroucených větví, skrze holými korunami stromů, prosvítá krvavě rudé nebe, téměř hoří plamenem, pekelným snad. Temné siluety stromů na něm planou temnotou, až se zdá, že jejich postavy ožily a nyní se naklánějí blíž a blíž, aby celý palác objaly do svého hrůzného náručí. Ale temný palác nehnutě stojí. Každý jeho prastarý kus kamene. Ano, nesmírně prastarý je můj palác. Nesčetněkrát jsem procházel jeho truchlivými zdmi, od samotných základů v hlubokých sklepeních až po cimbuří jeho hradeb, až do nejvyšší západní věžě. A za ty roky jsem poznal, že jeho základy vyrůstají přímo ze skály, palác je jejích součástí a stojí tu pravděpodobně stejně dlouho, jako samotná zem pod ním, vyrostl z ní, nebo pokud byl zbudován, stal se za tu dobu její součástí. Je tak starý, že prakticky zkameněl, stal se fosílií sebe sama. Jak to mohu tvrdit? Stejně jako zkamenělina ani palác již není skutečným palácem, ale v prostoru a čase přetvořeným a neměnným otiskem paláce původního. V jeho zdech nelze cokoli změnit. Ustal v něm pohyb, puls času utichl a stal se věčností. Ale pokud se zastavilo plynutí času, jak můžeme vědět, že místo o věčnost se nakonec nejedná o nicotu? Jediný pohyb v jeho zdech představuje houpavý pohyb kyvadla posledních živých hodin, stojících v mé komnatě, a můj vlastní pohyb, pohyb stínu, ploužícího se setmělými chodbami a pokoji pusté stavby. Proměnil jsem se ve stín, svůj vlastní stín. Původní živoucí obálka je pryč a její stín je odsouzen do konce věků bloudit zdmi setmělého paláce, opuštěného a zapomenutého hluboko v lesích, stejě jako on sám.
V temných zdech starodávného paláce jsem našel svůj osud, svou přítomnost proměněnou ve věčnost. Stal jsem se součástí té stavby. Stejně neměnnou, jako ona sama. Nepamatuji se, co bylo předtím. Snad žádné předtím nebylo. Snad jsme tu palác i já od samého začátku. Možná ani nic jiného než palác a já není. Kolíkrát jsem hleděl z mrtvých očí oken do stínů lesa, ani jednou jsem se neodvážil opustit jeho zdi a vystoupit z přítmí jeho stínu ven, vykročit k lesu, splynout s jeho stínem a ztratit se mezi stromy. Je něco za ním? Dá se jím projít a opustit toto zakleté místo? Byly dny, kdy jsem o tom přemýšlel. Nekonečné noci naplněné představami. Ale s hrůzou jsem je zavrhl, protože mě vyděsilo něco, co přišlo s nimi, vkradlo se do mé mysli, a co je na tomto místě hrůznější než všechny tortury světa - naděje. Na tomto místě není prostor pro naději, protože pro zatracence znamená naděje očistec. Věčný očistec. Propad do šílentví.
Hluboko ve sklepeních svého paláce jsem hledal odpovědi. Pročetl jsem tisíce starých knih, vzácných svazků děl dávno mrtvých myslitelů. Ale jediné, co jsem našel, byly jen další a další otázky. Stanul jsem u samých základů paláce a spatřil temné jezero, jehož lesklá ebenová hladina zrcadlila krajinu nad ním, otočenou vzhůru nohama. Hledal jsem horu pravdy a našel jen propast nevědomí. Seděl jsem na břehu toho jezera a hleděl do těch temných vod, stejně nehybných, stejně mrtvolných jako vše nad nimi. Jakoby nic nemělo dávat smysl. Strávil jsem v tom podzemním králosvství den a noc a když jsem vystoupal od jeho temných vod zpět na povrch, opět začínal den. Další den beze smyslu. Jako všechny před ním, jako všechny po něm.
A tak jsem se přestal ptát. Jen bloudím chodbami a komnatami a hledím z oken na les, který tu setrvává společně se mnou. Dva souputníci ztraceni na věčnosti. Kolikrát jsem jen zkoušel zahlédnout ty ptáky, šum jejichž křídel se mi zdálo zaslechnout. Ale nespatřil jsem je ani jednou. Přesto se mi čas od času zazdá, že je slyším. Že slyším šumění jejich černočerných křídel ve větru. Mlčí, ať už je jejich hlas hlasem slavíka nebo obyčejným krákoráním. Jakoby věděli, že někde někdo naslouchá. Nechtějí se ukázat, to jsem pochopil. Snad pro to mají důvod. V tom je má naděje, totiž v nemožnosti dokázat, že neexistují. Je to jako s bohy. Dokud nemám důkaz, že neexistují, mohu se k nim modlit. Dokud nemám důkaz, že neexistují, mohu je vyhlížet a doufat, že zaslechnu šum jejich křídel ve větru.
Blíží se úsvit. Ještě nezačal, ale já ho cítím. Po všech těch cyklech ho poznám. Nemohu cítit jeho vůni, ani žádné vibrace ve vzduchu - nic se zde neproměňuje - ale přesto vím. Za celou dobu jsem nezahlédl jediný pohyb, neuslyšel jediný zvuk, v těchto zdech vládne trvání. Plyne neměnně, jako na namalovaném obraze. Jako na obraze, na němž zůstala jediná postava, která se sice může pohybovat v jeho rámu, nemůže jej ale opustit a vystoupit z něj. Nebe na východě opět začíná nachovatět. Projde opět všemi barvami, přinese kovově šedivý den s jeho pološerem, s rozpitými konturami předmětů v něm utopených. Stejné neměnné kulisy, zamrzlé v čase, projdou dalším šedivým dnem, aby s večerními stíny, poté co nebe opět projde všemi odstíny věčnosti, zmizely v temnotě další noci. Hledím z vysokého, štíhlého okna směrem k východu. Na obzoru se nyní z temnoty noci začíná rýsovat linka lesa, nebe na horizontu počíná blednout a temné siluety stromů před ním začínají vystupovat z temnoty. Kolikrát již jsem sledoval tento přerod, kdy se z noci rodí den, nebo s ní umírá. Je to vlastně jediná změna, která se zde děje. Je to jediný důkaz skutečnosti, existence. Jakoby i tento uzavřený a zapomenutý kus světa kamsi plynul, kamsi směřoval. V jistých okamžicích se má mysl odvažuje do míst, kam by se normálně neodvážila, a tehdy se probouzí ta úděsná naděje, ta možnost, že to všechno snad má nějaký smysl. Že vše, co se v tomto setmělém království dejě, se děje pro nějaký konečný záměr. Je tím záměrem nějeké vyvrcholení, nějaký cíl? Nebo je jím samotné ono plynutí? Je snad i toto setrvalé neměnné trvání jakousi cestou, nějakým údělem? Směřuji skrze věčnost k nějakému cíli? Jsem snad celou tu dobu někam na cestě?
Šílenství si sedlá hvězdný vítr, píše se v jedné prokleté knize. Je možné, že sedím na tomto větru a ten mne někam nese? Snad pochopím, poznám, až doplujeme tam, kam máme namířeno. Snad to celé dostane smysl. Snad žijeme ve snu, snad sníme ve snu. Ale čí je to sen, a co se stane, pokud se probudíme, pokud se on probudí? Je možné, že vše kolem nás je jen jeden z mnoha vesmírů, které souběžně existují vedle sebe? Nebo je to vše jen zimniční noční můra, horečné blouznění? Kam to směřujeme? Odkud? A proč?
Temný purpur horizontu počíná nachovatět. Za chvíli se promění v šarlatově rudou. Začíná další den.
6. března 2024 / ++