Mlčení (Ve věži ticha)
á představivost se rozeběhla po podivných nových stezkách, a já ji nechal bežet, zvědav, kam mě dovede. Avšak pokaždé mi myšlenky zabloudily jinam, já ztratil nit a už ji nenašel. Začínal jsem tedy zase odpočátku, znovu a znovu, avšak cíle jsem se nikdy nedobral. Tyto snové destinace pro mě tak zůstávaly nedostižné. Stalo se to až jednou, kdy jsem uprostřed horkého letního dne upadl ve stínu velkého platanu do snů, zcela neočekávaných, a proto zcela nepřipraven na to, co se pak událo. Náhle jsem se ocitl v místech, která mi připadala povědomá a po chvíli jsem si uvědomil, že stojím tam, kam jsem už tolikrát došel, ale nikdy se nedostal dál. V prachu na zemi vězely otisknuty mé vlastní stopy, končily na tomto místě, dál se rozprostíralo nedotčené, neprozkoumané území neznáma. Přede mnou se rýsovaly kulisy krajiny, jakou jsem nikdy předtím nespatřil, nebo alespoň jsem si její obraz nepamatoval. Krajiny snové, ukryté za mlhami paměti, za linií bdění a snu. A tehdy jsem se odvážil proniknout za ty mlhy a vydal se dál, směrem kterým původně mířily mé vlastní stopy.'
* * *
Telefonní sloupy, stojící v řadě podél prázdné silnice, mizely daleko přede mnou. Stál jsem tu - sám; silnice se rozbíhala oběma směry a mizela kdesi v neznámu. Napravo ode mě za trsy šedé ostřice se rozprostíral mořský břeh.
Naprosté bezvětří a z toho plynoucí dokonalá nehybnost těch kulis ještě více umocňovala osamělost kraje. Monotonní pás mořského břehu za odlivu působil téměř nadpřirozeně. Zdálo se, jakoby moře zemřelo, prostě tu dnes nebylo, tam a tehdy jsem byl ochoten uvěřit, že už nikdy tu nebude. Zůstala po něm truchlivá, opuštěná pláž, táhnoucí se do nedohledna, plná pozůstatků podmořského života, teď už mrtvého, tlejícího na slunci jako v otevřeném hrobě.
Ocitl jsem se v nejopuštěnější krajině, jakou jsem kdy spatřil. Mořský břeh bez moře na konci silnice vedoucí nikam, výspa země od zbytku světa oddělená pásy mokřadů a pobřežních bažin, táhnoucích se po nalevo ode mě. Naprostá, dokonalá rovina. Místo ztracené na samém konci vesmíru, o němž při jeho stvoření nikdo nepředpokládal, že by do něj kdy mohla zabloudit živá duše. Moře zmizelo, vnitrozemí leželo nedostupné za mokřady, jen silnice vedoucí od jihu mě spojovala s mým světem. Ale z něj jsem již ušel dlouhý kus cesty, hodiny a hodiny.
Polední slunce viselo na obloze za mými zády, přede mnou šel jen můj stín. Vzhled krajiny se změnil. Telefonní sloupy náhle končily, dál už nebylo nic jen osamělá silnice, ztrácející se kdesi v dálce přede mnou. Náhle jsem to věděl, věděl jsem, že jsem první člověk, který zabloudil až sem, který došel až do těchto míst. Ano, byla tu silnice, ale já v tu chvíli věděl, že není dílem člověka, že tu byla odjakživa, že je součástí toho místa od dob, kdy takto a přesně takto bylo stvořeno. Stál jsem na konci světa. Byl jsem tu jen já a mořský břeh táhnoucí se donekonečna; věčná, neměnná linka oddělující dva světy. Bylo to místo na hranici těchto dvou světů, oddělovalo je, ale vlastně bylo oddělené i od nich samých, opuštěné, zapomenuté, ustrnulé v čase a prostoru. Stál jsem tu a bylo to jako když dojdete někam, kde tvůrce kulis nepředpokládal, že by někdo mohl dojít, a tak přestal malovat. Místo, kde vesmír přestává existovat a kde začíná nicota věčnosti. A věčnost nicoty. Strnulost, nehybnost, trvání.
A potom jakoby se změnila atmosféra, jakoby nějaký elektrický impulz prolétl po nebi, byl bych přísahal, že jsem uslyšel podivné šumění, praskání, jakoby se kolem mě nakupila statická elektřina, a to napětí narůstalo, houstlo, bylo stále intenzivnější, až se zdálo, že v příštím okamžiku už se musí zhmotnit. Ale právě tehdy projel vzduchem druhý impulz, a všechno to vrnění a bzučení se rozpadlo na atomy, vibrace náhle ustaly, až se mi zazdálo, že celým prostorem proběhla vlna. V tu chvíli, a myslím si to i teď, jsem byl přesvšdčen, že se to srazily dvě různé dimenze, dva časoprostory, že se propojily dva světy. Hleděl jsem před sebe, kdesi v dálce na obzoru se cosi zalesklo. Vykročil jsem opět kupředu, cesta tady mírně klesala do sníženiny, horizont se mi skryl za asfalt cesty na protějším pahorku. Bože, jak opuštěně ta krajina působila. Ozvěna ticha se doslova propalovala mým mozkem, a já si konečně umědomil, že tak daleko jsem asi zajít neměl. Přede mnou se opět otevřela scenérie mořského pobřeží, a nyní jsem již spatřil, od čeho se to tak odráželo světlo v dálce na horizontu. Přede mnou končila pevnina a rozlévalo se moře, a jeho vodní hladina se třpytila jakoby byla ze stříbra. V tu chvíli jsem nechápal, co se na té scéně příčí mému rozumu, ale už v příštím okamžiku jsem pochopil. Celou dobu mi slunce svítilo do zad, můj stín šel přede mnou. V tom případě, pokud jsem se díval přímo před sebe, měla mít hladina moře sytě temnou barvu. Pokud se hladina leskla jakoby byla ze stříbra, muselo slunce stát na nebi ne za mými zády, ale přímo přede mnou. Pohlédl jsem nad sebe a zůstal stát jako opařený. Na nebi přede mnou viselo slunce, jasné, zářivé, planoucí podivnou melancholickou barvou. Otočil jsem se, a nyní jsem konečně pocítil něco, co pro nedostatek slov nejsem schopen popsat. Na nebi za mými zády planulo druhé slunce. Jsou chvíle, kdy Vám i ve snu přijdou snová šálení podivná, ačkoli jiná, možná daleko absurdnější, Vás nechávají chladnými, ale já nyní zcela vážně hleděl na krajinu, která nejenže mě neudivovala svou vyjimečností, naopak jsem zažíval pocity, jaké zažívá někdo, kdo se ocitne na místě, kde už kdysi dávno byl. Je to zvláštní, když Vás Vaše pocity takto ošálí, je to, jako dojít na známé místo stejnou cestou, ale z opačné strany, nebo jako přijít na známé místo, kde se vždy tyčil horský masív, ale dnes se tu rozlévá jezero. Tisícekrát jsem si představoval neznámá místa, a když jsem se tam konečně ocitl, vypadala nakonec úplně jinak. Ne trochu jinak, ne přesně opačně, ale úplně jinak, zcela mimo rámec představ. Kouzlo toho místa bylo okamžitě to tam, bylo to zcela cizí, neznámé místo. Tady jsem zažíval zcela opačné pocity. Čekal jsem, že budu překvapen, zmaten, rozrušen, ale dostavil se pocit, jaký jsem snad; mám takový pocit; mohl zažívat kdysi dávno. A konečně jsem pochopil, že ten pocit, který jsem celou dobu nebyl schopen rozpoznat a pojmenovat, je pocit člověka, který se vrací domů. Pocit člověka, který se náhle ocitl na místě, na které kdysi dávno zapomněl, ale teď, když spatřil jeho kontury, se mu odkudsi z hloubi zapomnění otevřelo a je opět tu. Pochopil jsem, že se vracím do míst, ze kterých jsem kdysi dávno; zatím jsem netušil proč; odešel. A tak jsem vykročil k tomu stříbřitému pobřeží, abych doznal, proč tomu osud chtěl, že jsem odešel, a že jsem se vrátil. Ale jak jsem se blížil na konec pevniny, pocítil jsem nyní nepřekonatelně truchlivý pocit, a konečně jsem pochopil, že se vracím do míst, která přestala být tím, čím byla, že se vracím do míst, která jsou dnes už zcela cizí. Je to jako přijít k rodnému domu, a v jeho oknech spatřit cizí tváře; jako přijít k domu, v jehož zdech jste vyrostli, ale v nichž dnes přebývá někdo cizí. Je to jakoby Vás někdo vykořenil, jakoby Vám zároveň podťal kořeny a zlámal větve. Zůstal jsem stát a hleděl na ty nepřekonatleně skličující kulisy. Mé kořeny byly odťaty, již mě nic nespojovalo s tímto místem. Ale zároveň mi někdo odtrhnul křídla, takže jsem nebyl schopen pohnout se, odloučit se od toho proklatého místa a utéct od něj pryč, pryč z dosahu jeho moci, moci vzpomínek. A tak když jsem nemohl zpět, pochopil jsem, že musím kupředu. To byl záměr osudu. A tak jsem vykročil vstříc stínům minulosti, dál na konec té písečné kosy, až do míst, kde si stříbřité vlnky oceánu hrají s pískem na břehu. Dál, až na konec pevniny.
Mořské vlny si pohrávaly s pískem na pláži. Jejich neustálé, donekonečna se opakující a přesto pokaždé jiné přelévání jedné přes druhou, mě počalo uspávat. Jako sen propadající se do snu. Nemohu to přesně popsat, pro takové stavy nejsem schopen najít ta správná slova, lépe řečeno, ta slova zatím nikdo nevymyslel, ale měl jsem dojem jakési neuvěřitelně silné majestátnosti té krajiny, prostupující vším, i když nebylo to ani tak prostupování jako spíše sálání, vycházející přímo ze mě, z krajiny kolem, ze všeho, co mě obklopovalo, z každé vlny, z každého zrnka písku. V tu chvíli jsem byl její součástí, byli jsme jedním a tím samým. Kráčel jsem po té do nekonečna se táhnoucí pláži a proplouval něčím, co zcela přesahovalo vše, co jsem do té doby zažil, co byly schopny obsáhnout mé smysly a zaznamenat má paměť. A tehdy jsem si to konečně uvědomil. Snad zásluhou těch dvou sluncí, v této krajině neexistoval stín, protože byl z obou směrů vyrušen paprsky protilehléhlo slunce. Procházel jsem dokonalou, jasně planoucí krajinou, přede mnou se otevírala bílá pláž a za mými zády se něco zavíralo. Cítil jsem to, jak jen jsem to mohl cítit, vždyť jsem se ani jednou neohlédl, nepohlédl zpět. Ale věděl jsem to, podvědomě jsem to věděl, vnímal jsem to zcela zřetelně nějakým novým smyslem, jenž mi byl v těch končinách nadělen. Nepamatuji se již, jak dlouho jsem šel, čas i vzdálenost v těch místech postrávají smyslu i definice. Jsou to veličiny z jiných světů, nepodstatné, zástupné. A potom, tak se stalo, stál jsem na místě, kam ta cesta vedla, a přesně tam, kam se po ní dá zajít, i když jsem přesvědčen o tom, že pro každého, kdo by se po ní vydal, by končila zcela jinde. Ale toto byl můj konec cesty.
Na konci cesty končí i země, je tu jen písčitá pláž, kosa, jako jazyk vystupující do moře, dál už je jen bílé nebe nicoty a zpěněných mořských vln, převalujících se směrem k nekonečnu. Na té kose stojí bílá věž majáku, planoucí v paprscích slunce. Vystoupal jsem na samý vrchol té bílé stavby, schod za schodem, patro za patrem, po nekonečném kruhovém schodišti, neustále se rozšiřujícím, míjel další a další postranní průzory, jimiž na schodiště dopadaly sluneční paprsky dvou sluncí, a stoupal stále výš a výš. Na samém vrcholku se rozprostírá místo, kde se paprsky obou sluncí setkávají a slévají v jediný božský jas. Každý, kdo vystoupí až sem, vrací se domů. Stál jsem na prahu toho světa a mlčel jsem. A všude kolem vládlo dokonalé božské ticho. Udělal jsem poslední krok a přede mnou se náhle otevřel nekonečný prázdný, zářící prostor...
Na konci cesty končí i země, je tu jen písčitá pláž, kosa, jako jazyk vystupující do moře, dál už je jen bílé nebe nicoty a zpěněných mořských vln, převalujících se směrem k nekonečnu. Na té kose stojí bílá věž majáku, planoucí v paprscích slunce. Vystoupal jsem na samý vrchol té bílé stavby, schod za schodem, patro za patrem, po nekonečném kruhovém schodišti, neustále se rozšiřujícím, míjel další a další postranní průzory, jimiž na schodiště dopadaly sluneční paprsky dvou sluncí, a stoupal stále výš a výš. Na samém vrcholku se rozprostírá místo, kde se paprsky obou sluncí setkávají a slévají v jediný božský jas. Každý, kdo vystoupí až sem, vrací se domů. Stál jsem na prahu toho světa a mlčel jsem. A všude kolem vládlo dokonalé božské ticho. Udělal jsem poslední krok a přede mnou se náhle otevřel nekonečný prázdný, zářící prostor...
V příštím nekonečně krátkém zlomku okamžiku se vše propadlo do temnoty.
7. března 2024 / ++