Deštivý březen v Carnacu
ostal jsem se k tomu náhodou, během studia různých historických pramenů, čerpajících ze záznamů starých civilizací, sumerských, etruských, egyptských, perských, civilizací jihoamerických indiánů, kultur jižního Pacifiku. Spojilo se mi to v okamžiku, kdy jsem pak náhodou zavadil o geografické a geologické záznamy konkrétních míst na planetě. Stačilo přidat lokální etnografické záznamy a jako královskou korunu připojit klimatické údaje. Tehdy vše dostalo pevné kontury a dalo smysl. Bylo to jako prozření. Uvědomil jsem si, že jsem přišel na něco, co celou dobu unikalo badatelům, snad proto, že ve svých oborech vždy bádali odděleně. Spojení - to bylo to slovo. Stačilo propojit poznatky napříc konkrétními vědními obory, potom z mlhy počaly vystupovat tvary.
Je to dlouhý pás, obtáčející celou planetu, zvláštní, podivný, v němž se poskládaly přírodní a lidské síly tak, že vytvořily tajuplná místa plná skrytých záhad, v nichž, jak různé starobylé kultury věří, se mohou setkat a prolnout spolu linie různých světů. Leží zhruba kolem čtyřicáté třetí, čřtyřicáté čtvrté rovnoběžky, jen někde poněkud uskočí na sever nebo na jih, když se v té části světa přímo nevyskytuje pevnina.
Hluboko na jihu tak v jižních mořích, napůl cesty mezi obyvatelnými krajinami tropů a ledovým, tajemným příkrovem polárních zemí, leží rozesety zcela opuštěné ostrovy, čnící z oceánu osamoceně tisíce kilometrů od pevniny, a přece plné pozůstatků po podivných civilizacích, které se sem dostaly nikdo neví kdy, odkud ani jak. Ostrovy s podivnými kamennými sochami, strukturami, gigantickými kameny, které z geologického hlediska na ostrovy nepatří a v dané době neexistovaly technologie, jak je na místo dopravit. V jižní Patagonii na americkém kontinentu lze zase najít stopy indiánských kultur, které však připomínájí spíše kultury cestovatelů mezi galaxiemi, neboť nehledí směrem k zemi, z níž pocházejí, ale k nebi a ke hvězdám nad ní.
Na severní polokouli pak na samém konci světa, na chladném pobřeží Asie, leží dnes již opuštěné a zapomenuté pozůstatky dávných osad starodávného národa, které daleko později překryly nově příchozí mongolské, čínské, japonské a ruské vlivy. Ty japonské z nich mnohé přebraly a vytvořily svébytné kulty na severojaponském ostrově Hokkaido. Tady, ve stínu hor a severských lesů, v tichu a přítmí, je duch starodávných kultur nejvíce patrný. Lidé zde dodnes věří v tajemno a uctívají zakleté lesy a jejich duchy, či spíše duše v nich bloudící. Druhou část pozůstalosti pak s sebou odnesly místní kmeny, vytlačené postupně na sever do pustiny ruské tajgy a tundry. Ne náhodou lze mnohé rituály dodnés nalézt u eskymáků, žijících podél severního oceánu.
Rovná oregonská pobřežní linka, kde se americký kontinent náhle propadá do hlubin Tichého oceánu, s osamocenými, zapomenutými rybářskými vesničkami, mezi kterými leží dlouhé úseky pusté prázdnoty divoké přírody, ošlehané větry plnými deště, vanoucími od oceánu. Divoké, skalnaté pobřeží, po miliony let bojující s věčným příbojem Pacifiku, neustále ukusujícím z americké pevniny. Zde je ta hranice, rozdělující dva světy, téměř viditelná. Lidská stopa vymizela, vrací se jen skrze přírodu, v níž zůstalo to tajemno otištěno jako v posvátné knize předků.
Na druhé straně kontinentu je to pak pobřeží Maine, se svými zátokami a ostrůvky, první polovinu roku ponořené do mlh a druhou do deště. I zde leží po pobřeží roztroušeny rybářské osady, sálá z nich starobylost, jsou to většinou nejstarší osady na americkém kontinentu, zde se usadili první Poutníci. Osady si uchovaly všechny ty starosvětské, puritánské rituály, zůstaly zakonzervovány i se svými pověrami v mlhách a deštích, už jen proto, že dostat se z pevniny na výbežky a ostrovy oddělené zátokami je výlet na celý den, a kdo by jej zbytečně podnikal. Pobřeží je tak dokonale odloučeno od dění 'tam na pevnině' i díky zimním bouřím, kdy větry od oceánu přinesou špatné počasí a osada třeba na měsíc zmizí odstřižena od okolí, skrytá pod sněhovým krunýřem. Ale i tato původní společenství do svých rituálů načerpala něco, co zde po svém příchodu našla, cosi podivného, neuchopitelného, přesto všudypřítomného. Něco, co zde přebývá v mlhách dodnes.
Na opačné straně Atlantiku do rozbouřených vod ční majestátné Finistéry, kde kdysi končil známý svět, a kde dodnes stojí největší pozůstatky po keltských obyvatelích tohoto světa, světa tak tajemného, že ač skutečně existoval, působí dnes jako mýtus a z bájí a pověstí. Pohané pro Římany a později i pro křesťany, národ spojený s přírodou a jejími taji, jež úzkostlivě chránil před okolním světem pod příkrovem dolmenů, masek zelených můžů a dlouhých kápí. Kraj tisíců menhirů rozesetých při pobřeží, chránících nepřeberná tajemství, odkazující k dnes již neexistujícím posvátným místům, kraj kamenných domků, bizarních sýpek na nohách zvaných hórreo, pozůstatků kamenných kruhových oppid, ale také širokých zálivů přecházejících hluboko na pevnině v úzké a strmé rokle, porostlé divokými zelenými lesy, ležící ve věčných mlhách.
A právě v západní Evropě je tento pás, do nějž se otiskla pozůstalost starodávného národa, a kde přírodní podmínky dovolily ji zachovat, nejširší, a během století se protáhl od jihu dál na sever, takže dnes se rozkládá od severního Portugalska, přes Galícii a sever Španělska, pobřeží francouzské Bretaně, anglického Cornwallu, Walesu, Irska a Skotska, až po ostrovy rozeseté severně od britské pevniny ke břehům Islandu.
Široké zálivy mezi finisterami, nořící se do galicijské krajiny jako hluboké rány, utopené v zimních mlhách, i v mracích věčně uvězněné vrcholky hor ostrova Skye a jezera, býstřiny i blata Glencoe jsem nechal za sebou a stanul v půli cesty mezi nimi. Do Bretaně jsem dorazil na konci listopadu, kdy se celé atlantické pobřeží noří do zimních mlh. Projel jsem celé severní pobřeží od snového Mont Saint-Michel s jeho prudkými uličkami a na vrcholu posazeném opatství, čnícím jako koruna nad zálivem, z nějž jsem pozoroval nedříve odliv a poté příliv, kdy se vody oceánu ženou po tekutých píscích rychlostí pádícího koně, strávil jsem mnoho večerů na přístavních hrázích starobylého Saint-Malo, a přes záliv hleděl na domy v přístavu v Dinanu, abych druhého večera hleděl z Dinanu na zapadajícím sluncem nasvícenou scenérii Saint-Malo, navštívil kamenné Côte de Granit Rose s jeho fantaskními tvary, připomínajícími předměty, zvířata i lidi, a vystoupal na nespočet majáků, němě čnících nad rozbouřenými vodami oceánu, hlídajících v dešti a větru temnou mořskou linku horizontu, dokonce i tehdy, kdy s blížící se bouří tato linka zmizí a oceán i nebe nad ním splynou v jedinou ebenovou čerň. V těch okamžicích jsem si přál stát se strážcem majáku, stojícího na nějakém malém skalnatém útesu, ztraceném v rozbouřených vodách oceánu, skryt veškeré lidské rase. V čase, kdy se starý rok lámal s novým, jsem stanul na samém konci světa a hleděl do nekonečených dálav Atlantiku, kde se rudý kotouč zapadajícího slunce nořil do jeho temných vod, aby s umírajícím dnem pochoval i starý rok. Zamířil k jižnímu pobřeží, navštívil pohádková středověká městečka Locronan, Quimpier nebo Pont-Aven, v nichž se zastavil čas, strávil u nesčetných linií menhirů deštivý březen v Carnacu, abych konečně zamířil přes pohádkový Rochefort-en-Terre dál do vnitrozemí, kde se skrývaly pověstmi opředený Brocéliandský hvozd, les plný mýtů o starých Keltech, Merlinovi, Artušovi a dalších postavách z bájí starého Avalonu, a nakonec se oklikou vrátil zpět na západ, kde se na úpatí arreských hor rozkládá Huelgoatský hvozd. Byla to zajížďka zpět, ale musel jsem ji podniknout, protože po návštěvě Brestu jsem se nedokázal odtrhnout od pobřeží a vydat se plánovaně do vnitrozemí, nýbrž jsem pokračoval podél oceánu směrem na Carnac.
S večerními stíny jsem stanul před malým opatstvím na samém okraji arreských hor. Nejedná se o žádné skutečné hory, jsou to vlastně jen zalesněné kopečky, nicméně je to pravděpodobně nejdivočejší kus země, jaký lze v tomto kraji nalézt, protkaný hlubokými údolími, jimiž protékají divoké býstřiny, jezírky, zrádnými jeskyněmi, porostlý neproniknutelným pralesem, na nějž ruka člověka nesáhla. Slunce ještě nezapadlo, ale leželo nad horizontem, skryto za korunami mohutných dubů, které zde jsou na konci dubna již zelené. Zůstal jsem stát před vysokým vstupním portálem s bohatě zdobenou bránou, z níž na mě z obou stran zlověstně hleděli chrliči. Nahoře nad vstupem pak dolů hleděl basreliéf zeleného muže, vytvořeného z bukových listů a plodů. Buk, odjakživa posvátný strom Keltů. Jeho význam se propsal i do pozdějších křesťanských motivů. Po levé straně se u zdi kláštera krčil skromný hrázděný dům se starou doškovou střechou, v tu chvíli mi připadal daleko útulnější než monumentální, nicméně zlověstně čnící zdi opatství nebo chateau, jež jsem míjel před pár minutami, se svou barokní okázalostí. Napravo podél zdi stoupal zalesněný pahorek, ale nemohl jsem si nevšimnout kalvárie, začínající u jeho paty. Nad vršky stromů prosvítala kaple, stojící pravděpodobně na konci křížové cesty na vrcholku pahorku.
Na krajinu padlo šero, vzduch se citelně ochladil. Odkudsi z dálky jakoby se nesla ozvěna kostelního zvonu, jejíž závěr, ačkoli panovalo dokonalé bezvětří, mizel, jakoby ho odnášel vítr. Podivné, pomyslel jsem si, protože tady na konci světa fouká od oceánu prakticky nepřetržitě. Ale zde vládl naprostý klid. Ve vzduchu viselo cosi zvláštního, téměř posvátného. Snad to byl onen gunius loci, jehož jsou určitá místa schopna vytvářet již jen specifickým seřazením předmětů na nich umístěných. Ještě jednou jsem pohlédl na černající se chrliče a přitáhl si límec kabátu až k bradě. Vykročil jsem k domku krčícímu se ve stínu klášterní zdi a mohutných stromů, které nad ním vytvářely jakousi slavobránu. Zaklepal jsem na dřevěné dveře. Vysoko nade mnou se v korunách stromů nepohnul jediný list. Pak se dveře otevřely a v ních se objevil stařec, jehož věk mi v ten okamžik připadal stejně úctýhodný, jako věk mohutných stromů nad námi. O několik minut později jsem již stoupal po starých schodech do podkroví starcova příbytku. Pohostinství zdejších lidí je známé, ale sehnat postel k přenocování u prvního člověka, kterému zaklepu za dveře, to bylo skutečné štestí dne.
Ocitl jsem se v malém, nízkém pokoji, z nějž sálalo stáří, ale kupodivu nepůsobil zchátrale nebo ošuntěle. Dokonce to tu vonělo dřevem. Večeři jsem s díky odmítl, měl jsem ještě nějaké jídlo s sebou a nechtěl jsem starce vyrušovat v jeho večerní činnosti. V tomto požehnaném věku se již i běžné denní činnosti stávají rituály, jež by neměly být nikým narušovány, tím méně nezvaným hostem. Prohodil jsem se starcem několik vět o zdejším kraji a jeho lidech, a pak se s poděkováním rozloučil. Usedl jsem na postel, ihned jsem poznal, že sedím na slamníku. Peřiny byly rovněž, jak jsem očekával, vycpané peřím. V pokoji bylo jediné okno, klasické půlkulaté, jimž dovnitř padalo více stínu než světla. Pokoj osvětlovala stará petrojka, postavená na masivním dubovém stole, u nějž stála jediná osamocená židle. Idyla starobylosti nemohla být dokonalejší. Ten pokoj dýchal vlastní atmosférou, byl to svět sám pro sebe. Bylo tu teplo, bylo tu útulně a byl tu pocit bezpečí, který poutníkovi venku s večerními stíny začně chybět. Bylo tu bezpěčí čtyř stěn a teplé postele.
Přesunul jsem se ke stolu, abych seřadil poznámky nashromážděné za celý den. Venku se mezitím zcela setmělo. Za malým oknem jsem nesptřil nic než ebenovou čerň. Zavřel jsem svůj notebook a zaposlouchal se do ticha. Bylo dokonalé. Zespodu ze starcova příbytku sem nedoléhal jediný zvuk, bylo zřejmé, že už spí. Převlékl jsem se do spacího a usedl na postel. Petrolejka blikala a stíny předmětů jakoby tančily po pokoji. Sledoval jsem tu fantaskní hru světla a stínu několik minut než jsem se odhodlal zhasnout. Místnost se ponořila do naprosté temnoty. V ten okamžik bych mohl trvdit, že nejsem v malém pokoji, ale v nekonečném temném vesmíru. Hleděl jsem do naprosté a neznámé temnoty a uvědomil si, že je to světlo, co vytváří pevné kontury našeho světa, že je to světlo, co jej definuje. Ještě chvíli jsem nechal myšlenky plynout, potom jsem ulehl na postel a zřejmě téměř okamžitě jsem usnul.
* * *
Uvědomoval jsem si, že sedím na posteli. Jsem tedy vhůru. Hleděl jsem před sebe, už asi delší dobu. Pokoj se změnil, zatímco jsem spal. Přejížděl jsem očima po vnitřním vybavení - stůl, židle, skříň. Tam problém nebyl. A potom jsem to spatřil. Dveře. Dveře v místech, kde večer žádné nebyly.
Všude kolem se plazila slizká mlha. Vzpomněl jsem na jeden z večerů v Saint-Malo, kdy se po vytrvalém mžení přístav ponořil do neproniknutelné mlhy, plazící se od oceánu, a vytvořil z něj snový svět, fantaskní krajinu zcela odloučenou od skutečného světa. Procházel jsem jeho vylidněnými uličkami a proplouval bílou hmotou, která se za mnou okamžitě zavírala, jakoby nějakým kouzlem skrývala ten začarovaný kraj. Nad ránem se mlha rozplynula a budovy i chodníky vodou nasáklého města se v pouličních lampách leskly jako snový přelud.
Dveře za mnou se zavřely. Prošel jsem mlhou, která se přede mnou otevírala, a za mnou opět zavírala, jakoby mě chtěla oddělit od světa, z nějž jsem přišel. Potom se stejně náhle, jak se objevila, zase rozptýlila, a já stál před domkem starce. Prošel jsem kolem jakéhosi zámku, jehož temný stín se majestátně rýsoval na nočním nebi, a zamířil kamsi k blízému lesíku, který se postupně proměnil v divoký prales. Terén začal klesat níž a níž, a pak už se téměř propadal do příkré a hluboké rokle. Sestupoval jsem po příkrém svahu porostlém bujnou vegetací, jakou bych tady nečekal. Byl bych se byl vsadil, že lidská noha do těchto bohapustých míst ještě nikdy nevstoupila, tak divoce rokle působila. Klesal jsem po jejím svahu kamsi do hlubiny a stále intenzivněji dostával pocit, že jsem omylem překročil nějaký bludný kořen a zabloudil do míst, kam žádná jiná cesta nevede. Prodíral jsem se hustými keři, klouzal po mechem obrostlých kamenech, přelézal spadané, tlející kmeny stromů, které se již dávno proměnily v cosi měkého, nepříjemně připomínajícího rozklad a smrt, dlouhé trvání smrti.
Konečně jsem stanul na dně rokle. Odkudsi z přítmí, které tady panovalo, se neslo šumění vody, a skutečně, po několika minutách jsem narazil na divokou býstřinu, klikatící se dnem rokle. Netrvalo dlouho a našel jsem místo, kde se býstřina propadala hluboko pod úroveň okolní krajiny a její protilehlé břehy se nad ní nakláněly k sobě do té míry, že se dalo bezpečně přeskočit na druhý břeh. Ocitl jsem se nyní na jakési rovné planině, jejíž konec se ztrácel, jak se zdálo, v jakémsi podivném jasu. Jakoby tu slunce opalyzovalo horizont, nebylo možné spatřit pevné kontury před sebou. Vydal jsem se za tím rozpitým sluncem, napříč planinou. Netuším už, jak dlouho jsem šel, ale náhle jsem cítil, že okolní mlha se rozpouští, zároveň jsem cítil, že se blížím k něčemu, co jsem ještě neviděl, ale co již rezonovalo ovzduším. Uteklo jen několik okamžiků a stanul jsem v místě, kde jakoby se stýkaly dva světy. Jakoby tu procházela hranice dvou cizích realit. Původní mlha tady končila a nahrazovalo ji něco, co rovněž vypadlo jako mlha, ale bylo to asi něco úplně jiného. Udělal jsem dva kroky kupředu.
Cítil jsem, že jsem překonal onu hranici. V tomto místě jakoby něco viselo ve vzduchu, vyplňovalo prostor. Nebyla to jen ta mlha, nehybná, strnulá mlha, skrze kterou přicházelo to podivné bledé světlo, bylo to něco víc. Hleděl jsem před sebe a cítil, jak se mi cosi zcela cizího vpaluje do těla. A potom mě to něco obklopilo a já se ocitl uvnitř. S neskutečnou tíží na mě dopadl naprostý klid, nehybnost, strnulost. Jakoby prostor i čas přestaly existovat. Zavládlo naprosté ticho, dokonalé. To mě naprosto zmátlo, uvědomil jsem si, že se skutečně náhle ztratily veškeré zvuky. Najednou jsem neslyšel nic, ozvěnu svých kroků, zrychlený dech, tep vlastního srdce. Pokusil jsem se promluvit, ale neozvalo se nic než ticho, ticho naprosté prázdnoty. Zatočila se mi hlava. Náhle jsem netušil, ze kterého směru jsem přišel. Začal jsem bezděčně couvat, pak jsem se otočil, a vydal se nalevo, pak zase napravo. Ale všude, kam jsem vykročil, všude byl ten mlžný opar, vyplňující prostor. Musel jsem se točit na jednom místě, ačkoli jsem tím zmateným pohybem strávil snad desítky minut. Po celou dobu jsem nezaslechl jediný zvuk, nezaznamenal jediný pohyb. Pak náhle mlžný opar bledl, rozpouštěl se, a já konečně vystoupil z toho děsivého šedého mraku. Stál jsem jen pár kroků od bílé zdi, která se tu tyčila přede mnou, nehybná, jako zeď. Mé srdce mi tlouklo až v krku, opět jsem ho slyšel. Zvuky se vrátily. Opustil jsem krajinu věčného ticha. Ten ostrý přechod mě až děsil. Na jednom místě nebylo po mlze ani stopy, ale stačilo udělat pár kroků, a ocitli jste se uprostřed bílé nicoty. Znovu jsem s úžasem hleděl na nehybný mlžný útvar, který z dálky vypadal téměř jako pevný předmět. Odcházel jsem, neustále se otáčeje. Ušel jsem snad míli a půl, nyní konečně jsem byl schopen přehlédnout jeho tvar a velikost. Vznášel se nad zemí, jeho ostré okraje mu skutečně propůjčovaly dojem pevného předmětu. Mohl být vysoký snad pětset stop, směrem doleva a ode mě jakoby se zvedal, směrem doprava a ke mě se snižoval. Jeho hloubku jsem nedohlédl, na délku mohl mít míli. Vypadal teď jako nějaký bílý kámen, jako obrovský kus skály, která sem dopadla a zabořila se do země. Jakoby tu ten mlžný opar uvízl, zaklet, zapomenut. A potom jsem si to uvědomil, na co to vlastně hledím. Byla to díra v časoprostoru, relikt minulosti, který ustrnul v čase a prostoru, a vše co jej kdysi tvořilo, se během těch eonu let proměnilo v nicotu. Jako když z prostředku skály vyloupnete prázdný prostor, jež kdysi tvořilo mrtvé tělo amonita. Jen zde ten prostor nebyl vyplněn sedimenty, ale prázdnotou. Nebo snad něčím, co mohlo být sedimentem po prostoru a čase. Byla to nicota, jež zůstala po dobách dávno minulých, relikt již neexistující minulosti, fosílie dávno zmizelého prostoru a času. Nezbylo nic. Byl to sevřený prostor, který se proměnil v nicotu. Mrtvé, neživé, prázdné nic, které zůstalo otištěno do tohoto světa, cosi, co kdysi tvořilo starý svět, žilo, dýchalo, hýbalo se. Ten prostor se kdysi musel nějakou náhodou uzavřít tak rychle, že vše, co v něm bylo, zůstalo zachyceno, odříznuto od okolního světa, a postupem nekonečně plynoucí věčnosti se rozpadlo v nic. Dnes po tom zůstal jen tento mlžný stín, ozvěna, dávná relikvie. Otisk vypálený v prostoru a čase, vznášející se na věky na tomto podivném místě.
Přešel jsem planinu, došel k býstřině, přebrodil ji a vystoupal roklí zpět nahoru do světa živých. Dál nevím nic. Jak jsem se dostal do domu, pokoje, postele. Ráno jsem se probudil ještě unavenější a malátnější, než jsem šel večer spát. Po žádných tajemných dvěřích jsem v pokoji nenašel ani stopu. Ale boty a kalhoty jsem měl mokré, jako bych se prodil vysokou mokrou trávou. Své putování jsem musel ukončit, a sotva jsem dorazil domů, přepadla mě nemoc. Dlouhé měsíce jsem ležel na lůžku a nebyl schopen se té slabosti zbavit. Prošlo léto.
* * *
Byl zase podzim. Listí na stromech zežloutlo a počalo se snášet do trávy nabělené prvními ranními mrazíky, aby tam postupně zrezivělo. Noc se prodloužila, byla už delší než den. Nejprve jsem to přičítal nedostatku slunečních paprsků, prodlužujícím se stínům, únavě, nemoci. Ale nesmím si nic nalhávat. Přišly sny. Vracel jsem se v nich do krajiny svého dětství, do rodného domu, mezi své blízké. Ale něco bylo jinak, něco se proměnilo. Zpočátku jsem nechápal co. Bylo to jen jiné, podivné - to slovo... Cizí. Byl jsem doma, ale ten hřejivý pocit známého prostředí, klidu a bezpečí se nedostavil. Právě naopak, nic jsem nepoznával. Každý pokoj, každá jeho zeď, předměty v nich rozmístěné, vše bylo naprosto cizí. Ze všeho vanula chladná cizost, téměř až nepřátelská. Nikdy bych nevěřil, že podobné pocity můžete prožívat u věcí. Ale co hůř... V prázdném bytě se objevil můj otec. Zachytil jsem jeho přítomnost jen mimoděk. Uslyšel jsem jej z vedlejšího pokoje. Potom jím prošel, zahlédl jsem jeho siluetu otevřenými dveřmi, a zase byl pryč. Byl tak blízko, a přece nemohl být vzdálen více. Napříště se opět mihnul pokojem, jako duch, přízrak. Až napotřetí jsem se s ním ocitl v jednom pokoji. Hřejivý pocit se nedostavil. Jen nekonečný chlad. Mlčení a ignorace naplnila to prokleté místo, naprostá zvrácená cizost pronikla do každého atomu, který vyplňoval ten prostor. Chodili jsme kolem sebe a míjeli se. Jakoby každý z nás bloudil v úplně jiném vesmíru. A co hůř, jakoby z otcova vesmíru vanul do toho mého jen chlad. Ne, nebyl to hněv, opovržení nebo nenávist, to by nebylo tak fatálně zdrcující, bylo to něco daleko horšího. Byl to nezájem, lhostejnost, ignorace. Čím blíže jsem se přiblížil, tím větší chlad jsem cítil, tak ledový chlad. A potom jakoby se ten nezájem měnil v nechuť a odpor k mé blízkosti. Naplnila mě absolutní prázdnota. Jakoby někdo zněsvětil vše, co je člověku svaté. Jakoby vytrhal vzpomínky na to dobré, na to nejlepší, a nahradil je temnotou. Přestal jsem se snažit o kontakt. Vnímal jsem v tom bludišti stěn, které měly rouhavě představovat bývalý domov, ještě další duše, ale ty jsem nikdy nespatřil. Vytušil jsem, že to je proto, že osoby, jejichž jsou stíny, jsou mrtvy již příliš dlouho, abych je mohl vnímat skrze vzpomínky, abych byl ještě schopen zhmotnit jejich představu. A potom jednoho dne zmizel i můj otec. Zůstal jsem v těch zdech zcela sám, jen s hrůznou ozvěnou jeho kroků, přícházejících z nicoty, jen s mlhavou šmouhou na vzpomínku minulých, již ztracených dní. Prostor vyplnila šeď prázdnoty, rozhostilo se naprosté ticho, zavládla nekonečná a neměnná samota zatracení. Kontury světa zmizely, prostor se rozplynul v mlze.
Pochopil jsem, že jsem si něco přinesl s sebou. Tam z toho prokletého místa, schovávajícího se v těch ztracených hvozdech. Dnes jsem si jist, že se podobné průchody nacházejí všude tam, kde jsem na počátku tohoto dopisu zmínil. Na místech, v nichž se protnuly podivné síly a nechaly otevřeny brány do... kam vlastně? Přinesl jsem si tu prázdnotu s sebou, a ona celou dobu rostla a rostla. Roste dál. Ze snů, z mých nočních můr prorostla i do denního světa. Vidím její šeď, jak se blíží, jakoby vystupovala z těch rezivějících lesů před mými okny. Blíží se, je stále blíž a blíž. Pustina, prázdnota, věčnost. Bojím se, není to strach, je to hrůza. Co když mě najde i poté, co jed dokončí to, co jsem právě začal?
1. října 2024 / ++