Koráb
ehybná, temná rovina, byli byste ochotni přísahat, že hledíte na pevnou zemi. Hladina severního oceánu, věčná, mlčící. Hleděl jsem na linku horizontu, na nízké kovově šedé nebe, visící nad ní, jakoby bylo mrtvé, a v tu chvíli jsem věděl, že nemůže být ve vesmíru opuštěnější místo. Ó, jak truchlivými kulisami jsme již sedmý týden proplouvali. Bez jediného náznaku po životě, bez jediné velryby zhoupnoucí se na hladině, bez jediného pohybu křídel ptáků na obzoru.
Vyrostl jsem na úpatí Západních kopců, v místech, kde se za městem ze stále hlubších údolí zvedaly stále výš oblé vrcholky, takže když jste hleděli za zapadajícím kotoučem Slunce, za každým pahorkem vyrůstal vzdálenější a vyšší pahorek - během dne bledší než ten před ním, a tak stále dál, dokud se poslení z nich neztratil v oparu - ale večer, když přes ně zářilo zapadající Slunce, jejich obrysy zčernaly stínem blížící se noci, takže jste i ten poslední, nejvzdálenější, většinu času skrytý v mlhách, mohli spatřit, jak se černá na obzoru, v místech, kde jste jej jindy mohli jen tušit. Jen tehdy se zjevoval, jen tehdy se nechal spatřit. Na konci podzimu jste mohli sledovat, jak se k Vám od západu blíží zima, to jak každé ráno zbělel další a další - bližší a bližší kopec. Jejich vrcholky byly téměř ploché, místy dokonce tvořily jakési náhorní planiny, jejich údolí však byla hluboká a strmá a zatímco vrcholky se neustále koupaly ve slunečním světle, na dně údolí panoval povětšinu dne stín, v některých zákoutích pak od podzimu do jara nepřetržitý. Tu zvlněnou krajinu, v níž jsem strávil celý život, vystřídala tato nepřirozená všudypřítomná rovina. Kam jsem se otočil, rozpínala se všude - děsivě, truchlivě, zlověstně.
Němý poutník po severních mořských planinách, temná silueta vznášející se na šedém pozadí horizontu zapomenutých, ztracených končin vesmíru. Zbloudilý koráb. Byli byste přísahali, že jeho paluba, ráhnoví, brlení, nic z toho že není ze dřeva, ale z chladného, tvrdého kamene. Tak starobyle působil oku pozorovatele. Stará, prastará loď, brázdící moře odnepaměti, jakoby po hladině oceánu bloudila od samotného stvoření světa. Stěny i stropy podpalubí byly pokryté plísní a ledkem, dřevo se skutečně místy proměnilo v kámen. Loď působila jako velká obživlá fosílie z pravěku světa. A v jejich stínech jsme už několik měsíců pluli vstříc něčemu, o čem jsme nevěděli jak vypadá, ale věděli jsme, že až to uvidíme, poznáme to.
Na již tak truchlivé kulisy severního oceánu tíživě dopadl soumrak, a ještě umocnil pocit tísně. Detaily a kontury předmětů kolem zčernaly a slily se do jediného stínu. Stál jsem na přídi a hleděl před sebe vstříc nadcházející noci. Jakoby nás ta temnota, ta čerň před námi, volala. Jako bychom věděli, že plujeme do zatracení, ale nemohli mu uniknout. Jakoby ta noc před námi byla náš úděl, náš osud. Poslední noc bez rána, bez úsvitu. A nehybné kulisy scenérie rozprostírající se do nekonečna kolem nás byly jedinými svědky našeho blížícího se zániku. Vplouvali jsme do poslední noci našich existencí.
Přede mnou se na černajícím se horizontu hrozivě kupila mračna. Zdálo se, že plujeme vstříc obrovskému horskému masívu, o nejž se musíme v příštích hodinách roztříštit. Kdesi daleko před námi zuřila bouře, a musela to být bouře skutečně gigantických rozměrů, už jen proto, že jsme její průvodní jevy sledovali již třetí den, a za celou tu dobu jsme se k ní přiblížili jen o polovinu. Na obzoru velkolepé záblesky osvětlovaly temnotu, díky nesmírné vzdálenosti k nám však ještě nedoléhal jejich hlas. Hleděl jsem na tu hru světla a temnoty a nebyl sto od ní odtrhnout oči. Bez map i bez kompasu, věděl jsem, že právě tam je cíl naší pouti, jakoby vsechny možné směry vedly do toho jednoho místa přede mnou. Jak jinak to nazvat, než osud?
Odvrátil jsem se od toho velkolepého divadla a sestoupil do podpalubí. Dole v mé kajutě panovalo tíživé ticho. Hrůza z někonečné prázdnoty se zde měnila na hrůzu z hroutícího se prostoru, drtícího cokoli živého, co se zde vyskytne. Usedl jsem ke stolu a hleděl do map na něm rozložených. Zbytečně. Už nekolik dní jsme pluli v dosud nezmapovaných oblastech, kam před námi noha smrtelníka nezabloudila. Modrá barva moře s vyznačenými body zaznamenaných ostrovů tady přecházela v prázdnou bělobu nezbadaného. Vypluli jsme mimo mapu a ocitli se v místech, která pro náš svět dosud neexistovala. V tento okamžik jsme pro svět tam za námi přestali existovat i my. Pohlédl jsem do stínu rohu místnosti. Až ke stropu se tu tyčila stará knihovna, plná starých svazků. Byly v nich všechny moudrosti cestovatelů a objevitelů, kteří se vydali na moře neznáma, co by v něm objevili před námi. Teď byla tedy řada na nás. Náš úkol byl zřejmý a přece jakoby utopený v mlhách. Vydali jsme se objevit něco, co ještě nebylo objeveno, ale protože to nebylo objeveno, nikdo netušil, co vlastně hledáme. My ale věděli, že až to najdeme, poznáme to. A tento niterný pocit vedl, tak jako poutníky před námi, naše kroky. Vlnu za vlnou, den za dnem, noc za nocí, vstříc poznání.
Ve stínu v rohu kajuty se něco pohnulo. Otočil jsem hlavu a pohlédl do temnoty. Potom jsem to spatřil. Ze stínu jakoby vystoupil druhý stín, temnější, než ten, z nějž se zrodil, chvíli jen zůstal nehybně stát, potom pomalu, plynule; a byla v tom pohybu jakási vážnost, snad až důstojnost; proplul podél protější zdi, aniž by opustil stín přítmí, které tam panovalo, na druhou stranu kajuty, kde opět splynul s temnotou, která byla v rozích kajuty nejhustější. Zůstal jsem nehybně stát, hlavu otočenu, ruce bezvládně podél těla, dlaně ledové. Jakoby na mě sáhla smrt. Byl jsem si naprosto jistý, že to nebyl nikdo z posádky, a zároveň jsem věděl, že to nebylo mámení. Viděl jsem ten stín, jeho ebenovou čerň, jako vidím tento bílý list papíru deníku, do něhož to nyní píši. V tu chvíli byl realný, skutečný, ačkoli se zhmotnil z ničeho a opět v té nicotě zmizel. Ale já věděl, že tam někde ve stínu pořád je. Že tam setrvává, nespatřen, přesto tušen. Skrývá se v největším stínu, a jen když projde místností, vystoupí z něj a zhmotní svou existenci před lidským pozorovatelem. Na okamžik.
Bylo to přízračné, hrůzné. Odkud se vzala ta entita? I kdyby se jednalo jen o nezvaného hosta, černého pasažéra, týdny jsme nezastavili u žádné země, odkud by mohl nastoupit na palubu lodi. Zjevil se zde, v místech vzdálených stovky mil od nejbližší pevniny. Duch, přízrak. A potom mě napadla myšlenka, která mi uvízla v hlavě, a dnes už jsem o její pravdivosti přesvědčen, protože ten stín už tu s námi zůstal, je tu stále, i teď, když toto píši. Spatřil jsem jej od toho okamžiku již mnohokrát, vždy tady dole v podpalubí, ve své komnatě. Nevnímá mě, nevnímá loď, zjevuje se, proplouvá kolem, a zase mizí. Jakoby se jen zrcadlil z jiné dimenze, neovlivněn tou naší. Jako bych já ze svého světa mohl nahlédnout za oponu do světa oné temné entity, ale ne neopak. Nebo jakoby ten cizí svět zrcadlil do toho našeho, prolínal jím, ale neinteragoval s ním. A já dnes již vím, že se nejedná o černého pasažéra, vím, že je to entita patřící k tomuto místu, že to on je tu doma, a návštevníci v jeho domovině jsme my. Připluli jsme na toto místo, a on k němu prostě patří, stejně jako k jakémukoli jinému místu patří určité scenérie. Je jeho součástí.
Dny plynou, slévají se ve věčnost. Náš koráb jakoby téměř strnule; jakkoli to u popisu pohybu může znít absurdně; putuje vstříc svému osudu, ať už je tím myšleno cokoli. Truchlivé kulisy nehybného oceánu, bouře zuřící kdesi před námi, mlčící posádky, stínu tajemného návštěvníka v podpalubí. A já, opakující své denní rituály. Během dne stojící na přídi, hledící do šerých vln oceánu před sebou, do nekonečné bouře bezhlase bouřící na obzoru, odpočítavající minuty a hodiny setrvale plynoucí věčnosti. Pak nastane večer, a já scházím do podpalubí a v mlčenlivé sounáležitosti své vlastní kajuty s onou mlhavou bytostí hledím do bílých map rozložených po stole a marně se snažím uhádnout, kam již naše loď doplula.
Na sklonku třetího měsíce naší plavby, kdy se již jednotlivé dny dávno přelily do věčnosti, pocítil jsem, že se něco začíná měnit. Jakoby celý prostor vyplnila jakási podivná energie, bzučící a vibrující, znamení toho, že každým okamžikem se musí něco stát. Vystoupal jsem na palubu a opět pohlédl před sebe. Kovově šedé nebe na obzoru nyní planulo jasem, jaký dával tušit tomu, že snad - byť jen na okamžik - by se skrz mraky mohly prodrat sluneční paprsky. Hleděl jsem do toho světlého místa a s pocitem podivně skličující naděje čekal, co se stane. Tím slovem, popisujícím to očekávání, je vyslovení. Moře hluboko pod jasným nebem počalo blednout, planoucí obloha se v něm zrcadlila, čerň ebenu mizela, a já spatřil, jak na hladinu dopadají první sluneční paprsky, a jak se jednolitá temná hmota vod mění v jednotlivé vlnky. Tak, jako kdysi oblé vrcholky Západních kopců v mém domově, dnes zde tyto vlny vystupovaly jedna po druhé z temnoty, aby mohly být spatřeny. Konečně jsem byl schopen rozeznat jejich kontury, jejich reálný základ, konečně jsem věděl, že tam skutečně jsou. A potom zablesklo oslnivé světlo a z díry na obloze šlehlo spalujícím zábleskem slunce. Viselo těsně nad obzorem, nízko, jakoby vystoupilo z těch vod, a ozářilo celé kulisy, které jsem kolem sebe jen tušil. Stálo tam na nebi, těsně nad těmi bezednými vodami oceánu, a planulo, a vypalovalo do mě svou zdrující pravdu. Ozářilo temnotu kolem mě, temnotu, v níž jsem již měsíce plul kamsi do dálek zapomnění vstříc osudu. A ukázalo mi, na ten krátký, ale zdrcující okamžik, pravdu. Ozářilo kulisy kolem mě, doposud skryté v temnotě stínu. Potom planoucí díru v mracích zakryl šedivý mlžný cár mraku a vše ustalo. Zmizely barvy, kontury, detaily. Vše potemnělo, rozpilo se, věčnost a strnulost opět zavládly nad těmi opuštěnými severními končinami.
Je noc. Sedím ve své kajutě a hledím do map rozložených na stole. Běloba nezmapovaného a nezbadaného se rozprostírá od kraje ke kraji. Žádná země, žádný směr, žádný cíl. Jen na okamžik a naposledy jsem spatřil jasnou pravdu, aby ozářila kulisy skutečnosti, a aby mě následně v mém šílenství svrhla do propasti, z níž již není návratu. Není žádná posádka, není žádný koráb, jsem jen já a čtyři zdi mé kajuty, mého pokoje, pokoje šílenství. Odkudsi ze stínu se vynořil můj temný společník, prošel kolem a zase zmizel v temnotě rohu místnosti - můj vlastní stín.
Na předchozí dny mám jen mlhavé vzpomínky. Jakoby byly zahaleny zvláštním oparem, jímž bývají rozpity naše sny, který stále houstne. Jakoby tam někde v hloubi planulo jasné světlo a ozařovalo scenérii, jíž se pohybuji. Ale s každým dalším ránem je ta vzpomínka mlhavější a mlhavější a... byl to nakonec jen sen? Místo něj mám teď každou noc jiný sen. Pohybuji se velkým, rozlehlým a starodávným domem, domem s dlouhými, spletitými chodbami a širokými schodišti, ale nevidím tu žádné pokoje a nevidím tu žádné dveře ani okna. Je to nekonečný labyrint osvětlený umělým světlem, bludiště utopené v přítmí. A já cítím, že z těch chodeb sálá nějaké podivné nepřátelství, jakási hrozba, zlověstnost. A s každým dalším snem jsou ty chodby a schodiště spletitější, užší a nižší. A temnota přítmí těžkne.
Stalo se. Doplul jsem se svou lodí a se svou posádkou na konec své cesty. Stanul jsem na okraji osudu. Nebe se zde otevíralo k nicotě nekonečného vesmíru, moře před námi se rozestupovalo a v obrovském víru se propadalo do stejně nekonečných temných hlubin oceánu. A uprostřed toho všeho, nebo lépe řečeno mezi tím vším, čněl z těch hlubin k nebi do závratných výšin jednolitý skalnatý monument, ostrý jako opracovaný hrot obsidiánu, černý stejně tak, jako ebenově temná hladina oceánu řítícího se do hlubin u jeho paty. Nad tou propastí se hromadil mlžný opar, střední část skály se v něm ztrácela, byly to mraky visící z nízkého nebe, ale nad nimi strměl vrcholek te gigantické skály, a zatímco se mlhy u jeho paty plazily po hladině, jeho špička zela v dálavách vesmíru.
1. května 2025 / +++