Konec léta ve stepi
yl opět konec léta. Step zežloutla a zešedivěla po horkých a suchých týdnech a na celý kraj padla únava, takže se zdálo, že vše usnulo. Jen vítr občas rozčeřil trsy trav, když se proháněl zvlněnou krajinou. Slunce mělo sice ještě pořád dost síly, ale za horizont teď klesalo mnohem dříve než na začátku léta a rovněž rána již byla chladná. Léto pomalu předávalo žezlo podzimu, a ten, ač stále teplý, dával svou převahu stále více najevo.
Seděl jsem ve vlaku a hleděl z okna na ubíhající krajinu. Vlak drkotal po pražcích a jednotvárně sebou cukal na stranu, tu doleva, tu doprava. Bylo pozdní odpoledne, teplý pozdní zářijový den, jeden z těch suchých, jasných dnů, ve kterém suché listí šustí na stromech v mírném, teplém vánku a slunce prozařuje celý kraj posledními teplými paprsky. Zkrátka přelom léta a podzimu, čas, kdy léto již plynule přešlo v podzim, jen vy jste si toho ještě nevšimli. Musíte milovat dny jako tyto.
Daleko za námi zůstaly úrodné ukrajinské lány a před námi teď byla jen otevřená a zdánlivě nekonečná step. Vyjeli jsme z malého, ubohého nádraží, stojícího uprostřed ničeho, neboť v dohledu nebyl jediný lidský příbytek a vjeli jsme do otevřené krajiny. Vlak sebou smýkl na výhybce a stočil se přímo k východu. Opouštěli jsme obydlený svět a vjížděli do pusté, široké stepi. K nejbližšímu městu, k nejbližší zastávce to bylo hodiny jízdy, během které nás čekaly jen zvlněné lány trav a nic jiného.
Usadil jsem se na lavici tak pohodlně, jak jen to bylo možné a zavřel oči. Vlak mě příjemně uspával. Tichý a monotonní hukot vlaku mi zněl v uších a já cítil, jak se propadám někam do modré hlubiny. Nakonec vše obklopilo ticho a tma a já usnul. Procitl jsem. Probudil jsem se těžce a cítil silnou únavu a malátnost, spánek tedy musel být neobyčejně tvrdý. Posadil jsem se na lavici a protíral si oči. Letmo jsem zkontroloval čas, mé hodinky ukazovaly šest hodin. Vyhlédl jsem z okna, slunce již stálo nad obzorem a zšedlé trsy trav házely dlouhé stíny. Vlak projížděl dál nezměněnou krajinou, kam jen oko dohlédlo, rozprostírala se rovná travnatá step.
Vyšel jsem ze svého kupé na úzkou chodbu. Napravo i nalevo byla dlouhá úzká ulička, na obou koncích zakončená dveřmi. Vykročil jsem doprava, pomalu procházel kolem kupé, ale jedno jak druhé, všechna byla prázdná. Došel jsem ke dveřím, prošel do druhého vagónu, ale i zde jsem nikoho nepotkal. Vrátil jsem se tedy do svého kupé a usedl zpět na lavici. Potom jsem opět vyšel na chodbičku a vydal se na druhou stranu, nicméně se stejným výsledkem jako prve. Zvláštní, pomyslel jsem si, vypadá to, jako bych byl ve vlaku sám. Chvíli jsem soustředěně sledoval ubíhající krajinu za oknem, ale potom mě opět přemohla únava a já jsem usnul.
Náhle jsem si uvědomil, že již nespím, ale civím do tmy před sebou. Skutečně, byl jsem již plně vzhůru, ale uvědomil jsem si to až notnou chvíli poté. Hleděl jsem před sebe na protější sedadlo do tmy, která mě obklopovala. Konečně jsem se rozhlédl kolem sebe, abych se upamatoval, kde to vlastně jsem. Seděl jsem v kupé ale vlak byl tichý a klidný, zdálo se, že stojíme. Venku se již setmělo, vyhlédl jsem z okna ven. Měsíc v úplňku zářil jakoby chtěl překonat samo slunce a ozařoval krajinu kolem vlaku. V jeho světle dostávala přízračný, děsivý rozměr, každý hrbolek byl nyní plastický a jeho stín jakoby skrýval cosi děsivého, cosi neznámého, nepopsatelného. Tisíce hvězd mi plály nad hlavou a zdálo se, že stačí natáhnout ruku a utrhnout je z nebeské báně. Vyklonil jsem hlavu a daleko vepředu spatřil v mírném ohybu trati lokomotivu a řadu vagónů za ní. Otočil jsem hlavu a spatřil stejnou řadu vagónů ztrácet se v dálce za námi. Krajina kolem ubíhala, jeli jsme.
Uvědomil jsem si, že je mi zima, muselo se tedy značně ochladit. Zastrčil jsem hlavu a zavřel okno. Usedl jsem zpět na lavici a zkřížil ruce na prsou, abych se zahřál. Vydechl jsem a ke svému překvapení zjistil, že mi od úst jde pára. Muselo se tedy ochladit více, něž jsem prve myslel. Ve snaze trochu se probrat, rozhlížel jsem se po setmělém kupé a tu jsem se lekl, protože jsem na protějším sedadle, jen trochu více doleva, spatřil nějakou postavu. Skutečně jsem se lekl, protože to bylo naprosto nečekané. Široko daleko nebyla ani jedna zastávka, poslední jsme míjeli večer, od té doby neměl vlak kde zastavit, proto jsem nechápal, kde mohl tento cestující nastoupit. Leda by přišel z jiného vagónu. Ale proč by sedal do mého, tři vagóny dopředu i dozadu není v žádném ani živáčka.
Čím více jsem uvažoval, tím více jsem začínal mít ze svého spolucestujícího zvláštní pocit, který pomalu přecházel v podivný strach. Zdálo se, že neznámý spí. Seděl naproti mě, nehýbal se a ani nepromluvil. Hleděl jsem na něj, ale ve tmě jsem rozeznával jen jeho černou siluetu. Ve tmě jsem rozeznával pouze jeho obličej, chvíli jsem uvažoval, jak je to možné, pak mě napadlo, že ho musí mít asi hodně světlý. Skutečně, obličej neznámého svítil do tmy, jakoby byl napudrován. Kdo byl ten cizinec? Hleděl jsem na něj a snažil se přijít na to, proč mi samotná jeho přítomnost nahání hrůzu. Tu mě napadlo, že rozeznávám rysy jeho obličeje, spatřil jsem temnou jizvu úst, zdála se nesmírně tenká a nesmírně dlouhá. Rozeznával jsem splývající černé vlasy podél čela. A viděl jsem oční důlky, které byly zality stínem, takže to vypadalo, že dotyčný vůbec nemá oči, ale jen dvě zející díry místo nich.
Otřásl jsem se hrůzou a zabořil se do svého sedadla. Můj neblahý pocit pomalu přerůstal v posvátný strach, netrvalo dlouho a na čele mi vyrazil pot a na krku se mi zježily chlupy. Těžce jsem oddechoval a snažil se vymyslet, co udělat a jak se z této šlamastyky dostat. Spolucestující se stále nehýbal. V tom slabém světle, které sem dopadalo skrze špinavá okna, jsem moc detailů neviděl. I tak se mi ale zdálo, že úbor neznámého je nějaká uniforma, snad vojenská. Vypadlo to, že je zabalen v nějaké dlouhé, lesklé a patrně také tmavé látce, která připomínala dlouhý plášť, vojenský plášť. Je to tedy voják. Ale kde se tu tak náhle vzal? Že by to byl zběh z nějaké okolní posádky? Ne, to je vyloučeno, o žádné takové nevím. Přemýšlel jsem a stále jsem z neznámého nespouštěl zrak. Zdálo se, že v celém zakletém vlaku jsme jen my dva.
Seděli jsme takto naproti sobě ještě dlouho, mlčky, bez jediného pohnutí. Noci kvapem ubývalo, ale já se nezmohl na jediný pohyb, na jediné slůvko. Jako ochrnutý hrůzou jsem hleděl na nehybný přízrak, který tu seděl jako duch metr ode mne. Celou dobu se venku za oknem míhala podivně osvícená, snad až světélkující noční krajina a vlak tiše letěl po kolejích, skoro jakoby se vznášel. Potom se mi na okamžik zdálo, že na mě přicházejí mdloby nebo snad jen spánek, na vteřinu jsem zavřel oči, abych se hned vzápětí opět probral. Mžoural jsem očima před sebe, ale tentokráte jsem žádnou postavu již nespatřil. Několikrát jsem upřeně hleděl na místo, kde ještě před chvílí seděla ta nehybná postava, ale pokud jsem dobře viděl, byla tam nyní jen lavice. Neznámý se vytratil, stejně rychle a nečekaně jako se zjevil. Ještě chvíli jsem váhal, ale potom jsem vstal a s nataženýma rukama udělal krok dopředu. Avšak ruce okamžitě narazily na protilehlou zeď. Po nějakém cestujícím nebylo nikde ani vidu ani slechu. Pohlédl jsem ven a spatřil, jak na obzoru před námi začíná svítat. Na malém kopci na horizontu stál s podivně pokroucenými větvemi bez listí osamocen jediný strom široko daleko.
Chvíli poté vyšlo slunce a zhruba hodinu nato jsme dojeli do příští stanice. Zbytek celého dne jsem prospal, spánek mě osvěžil, aby ne, usnul jsem hned po snídani a probudil se až příštího rána. Na místo své cesty jsem dorazil den poté. Své pracovní povinnosti zde jsem vyřídil bleskově během několika dnů, takže do týdne jsem opět seděl ve vlaku a vracel se domů. Na události z vlaku jsem už téměř zapomněl a pomalu jsem je začal přičítat napůl spánku a napůl mé divoké představivosti.
Ve stanici, kde jsem zažil tu podivnou příhodu, přistoupil do mého kupé malý, vetchý stařík, nicméně velmi živelný a upovídaný. Ihned zabředl do živého rozhovoru, velmi se zajímal o mou cestu a potom se rozhovořil o svých životních zážitcích a příhodách, které během svého dlouhého života prožil. Dlouho vyprávěl o válečných letech a celé povídání zakončil těmito slovy:
"Právě tady na konci léta 1942 Němci zmasakrovali celý vlak, který jel do Stalingradu. Zastavili ho, všechny nechali vystoupit a pak je postříleli. Ve vlaku byly pouze ženy a děti a potom jen starci. Všichni muži z okolí byli na frontě. Nedlouho po té události zmizel velitel jednotky, která to zvěrstvo spáchala. Našli ho po pár dnech viset na jediném stromě široko daleko. Stál tamhle na tom kopečku na horizontu, právě tam, kam se teď díváte. Faktem je, že se nikdo nepamatuje, že by tu ten strom kdy předtím stál. Tehdy na něm našli toho kapitána, jenže bez očí. Možná to byly vrány, ale já věřím tomu, že to byla práce partizánů a vsadím svůj starý kabát, že ten pacholek ještě žil, když o ně přišel. Nejpodivnější bylo, že němčouři, když tudy na jaře příštího roku utíkali, přísahali, že na tom stromě viděli viset nějakého svého kapitána. To je samozřejmě hloupost, tak dlouho by tam nevydržel, dávno by se rozpadl a to, co by z něj zbylo, by sežrala zvěř. Oni se ale dušovali a vypadali u toho tak vyděšeně, že kdybych toho byl vůči nim schopen, byl bych je politoval. Nedlouho po nich tu prošla Rudá armáda a pár dní na to tuhle skupinu úplně rozprášili, nepřežil to ani jeden. Jo a ještě jedna věc je na tom zajímavá. Vlastně dvě. Tou první je to, že od té doby ten strom už nikdo nespatřil. Stejně tak jak se náhle objevil, tak taky náhle zmizel. A ta druhá věc, čas od času, ale myslím, že to je vždycky na konci léta, zkrátka stane se, že nějaký cizinec, co tudy projíždí, tvrdí, že potkal v tomhle vlaku podivného chlapa, který vypadal jako voják. Nikdo z nich ho tedy neviděl pořádně, všichni jenom v noci a tudíž po tmě, ale spousta z nich se i tak pamatuje, že ten dotyčný vypadal strašně děsivě, prý asi proto, že se zdálo, že nemá oči. Každopádně, já osobně věřím, že oba, ten zatracenej kapitán i ten zatracenej strom, že oba přišli z pekla a zase se tam vrátili. Vy jste z daleka? No vidíte, třeba ho tu taky potkáte. Ale co je Vám, Vy jste nějak zbledl!"
24. srpna 2009 / +