Poustevna
kradli mi noc. Vzali mi její temnotu, její mlčení a její nehybnost. Její samotu a rozjímání. Její stíny, chránící mě před světem tam venku. A přinutili mě žít ve dne. V oné části dne, zalité sluncem, ruchem a šumem, hemžením a mumrajem těch tak cizích bytostí. Jak dlouho to trvalo? Nemožno spočítat. Ale rozhodl jsem se, že si své stíny vezmu zpět. Že se vrátím do lůna noci, a to tak, aby mi ji už nikdo nevzal.
Se soumrakem zhoustla tma za okny, mlčící krychle mých čtyř stěn potemněla ještě více. Seděl jsem bez hnutí v temnotě, do níž se propadal umírající den, a já věděl, že žádný nový se pro mě již nezrodí. Má noc již nikdy neskončí. Na stolku přede mnou ležela lahvička s důvěrně známou tekutinou. Stačilo pár kapek, aby člověk proplul do snových světů, v nichž mu bylo dovoleno bloudit, sámotnému, do skonání věků. A stačilo spolknout těch kapek jen o trochu víc, aby se z tohoto výletu již nikdy nemusel vrátit. Jed. Vlastně nikoli jed, ale lék, lék na příští úsvit, lék na život.
Byly to již dva roky, co jsem byl vytržen ze svého života, spojeného tak niterně s nočním chladem a tichem. V tyto okamžiky jsem byl sám, na celém světě jen já sám. Ulice venku umřely, světla okolních budov pohasla a jen temná, strnulá a mrtvá silueta spícího města dávala tušit, že tam někde, pro mě v tu chvíli nepředstavitelně daleko, číhá další prokletý den. Nekonečné hodiny ticha a klidu. Čas myšlenek. Obklopen temnotou a tichem, nekonečnou zhmotnělou samotou. A potom se noc dostávala do své druhé poloviny. A pak náhle, z ničeho nic, jakoby něco ve vzduchu cinklo, přepnulo, jakoby se celým prostorem rozeběhla nějaká slabá elektrická energie, temné bzučení, které rozvibrovalo každičký atom, a já věděl, že to začalo svítat. Obzor bledl, temná silueta mrtvého města se vynořila nad obzorem, noc ustupovala, její stíny mizely jako hadi, schovávajíce se do rohů, zákoutí a děr. V dřívějších dobách jsem vycítil, kdy ona změna změna nastane, a dokázal jsem před ní uniknout do temnoty svého pokoje, skrytého za ebenovými čalouněnými závěsy. Hrubé a těžké, spadající ze stropu až k zemi, dokonale utěsnujíce probouzející se svět tam venku, od toho propadajícího se do snění tady uvnitř. Tehdy se dalo uniknout dennímu světlu a všemu tomu, co s ním přicházelo. Slunečním paprskům, hluku, pohybu. Lidem. To vše zůstávalo skryto za neproniknutelnou bariérou, za hradbou těžkých čalouněných závěsů, oddělujících tyto dva světy, oddělujících je téměř tak dokonale, jak řeka Styx odděluje světy živých a mrtvých. Dobrý Bože, jejich záhyby byly stejně nehybné, jako hladina té řeky.
Ale těmto dnům mělo být učiněno zadost. Těžké závěsy byly rotzaženy a já byl z krychle svých čtyř stěn vytažen ven. Ocitl jsem se tam venku, pod slunečními paprsky, obklopen přemírou hluku a pohybu té divoké masy lidské rasy, vířící v šíleném reji, pachtícími se za nesmysly pozemského bytí. S úsvitem jsem byl přiváděn k vědomí a sotva jsem se vrátil domů, a s přicházejími stíny jsem se mohl navrátit do náruče noci, přepadal mě krutý spánek. A v čase úsvitu, kdy bych se mu s radostí byl odevzdal dobrovolně, mě naopak šílený zvuk, připomínající trumpety andělů apokalypsy, vytvrhával se spánku i z noci samotné, a já věděl, že mě opět vrhá útrapám dne. Jak dlouho to trvalo, jak dlouho?
Pokoj se konečně ponořil do tmy. Začínala nejdelší noc mé existence. A poslední. Věděl jsem, co nastane na jejím konci. S jakou něhou a klidem v duší jsem hleděl na tu malou lahvičku. Jakoby v ní bylo ukryto celé dobrodiní universa. Jsou rozhodnutí, která vyřeší vše. A když člověk vyřeší vše, rozhostí se v jeho duši klid, nekonečný, všeobjímající a vším prostupující klid.
Byla to nejúžasnější noc mého života. Každá její vteřina. Jak báječné bylo vědět, že z této noci už mě nic nevyrve. Vnímal jsem ji všemi smysly, které byly zbystřeny na maximum. Stíny byly temnější a temnota přímo žhnula barvou ebenu, ticho se doslova rozléhalo v ozvěnách, svět jakoby zamrznul v nehybnosti věčnosti, a konečně samota, ta samota. Celý vesmír byl jen můj. V celé jeho nekonečnosti nebyl nikdo, kdo by rušil můj klid. Seděl jsem nehybně a doslova vstřebával sestru noc každým pórem svého těla. Bylo to dokonalé souznění. Jakobych se já sám na okamžik stal její součástí, jakobych se na okamžik stal jen jedním z jejich stínů. Ale neúprosný čas nelze zastavit, alespoň ne na tomto truchlivém místě. Noc se přehoupla do své druhé poloviny, a já tušil, co musí následovat. Přibližovalo se to šílenou rychlostí. A pak ten okamžik nastal, celým prostorem se zase rozletěl ten onen podivný elektrický hukot, a já věděl, že přichází úsvit.
Vzal jsem si jed. Nejprve se nedělo nic. Obzor dále bledl, kontury světa tam venku vystupovaly z temnoty, dostávaly první nachové barvy, zdálo se, že nic není jinak, než dřív. Ale já už věděl, že stačí jen počkat. A potom to přišlo. Barvy opět počaly blednout, linka města za oknem potemněla. Svět venku ustupoval, ztrácel se s tím, jak jsem se z něj ztrácel já. Jakoby se vracela noc. Vplul jsem do ticha, vše kolem mě potemnělo. Vědomí odcházelo, aby bylo vystřídano sněním. Svět venku se rozplynul, přestal pro mě existovat. A já věděl, že i já přestávám existovat pro něj.
Město za okny zmizelo. Zmizel i můj pokoj. Stál jsem na počátku pěšiny, která se přede mnou ztrácela v mlze. Všude kolem vládlo ticho. Vykročil jsem kupředu. Nořil jsem se do mlhy, která se před mnou rozestupovala, aby se za mnou hned zase zavřela. Každý můj krok ji při došlápnutí lehce rozvířil. Neviděl jsem kam, ani po čem jdu. Pevný, skutečný svět zmizel, byl tu jen tento mlžný, snový. Bylo to jako procházet se v mracích. Snad proto jsem dostal pocit, že balancuji kdesi nekonečně vysoko, daleko nad světem, ze kterého jsem přišel. Mlha, všude jen ta mlha. Dlouhé nic. Chuchvalce mlhy, vířící, jeden za druhým. A potom náhlé zklidnění...
Přicházela změna. Zprvu pozvolna, pak jakoby zintenzovňovala. Neřekl bych přímo zrychlovala, protože čas jsem v tu chvíli přestal vnímat. Jen jakoby se kdesi v dálce někdo pousmál, pak se několik okamžiků nedělo nic, a potom to přicházelo. Bylo to stejné jako vždy předtím, jen nyní jsem věděl, že půjdu déle a dojdu dál. Šel jsem po známé stezce, stál jsem na jejím začátku, který jsem až moc dobře znal. Míjel jsem důvěrně známé kulisy snového světa, s každým krokem cítil teplo něčeho známeho, co bych se nebál nazvat domovem. Ale jak plynula věčnost, ocitl jsem se postupně v místech, na nichž jsem se při svých dřívějších výpravách zastavoval a vracel zpět. Pokaždé to bylo jinde. V začátcích jsem se vydal do neznáma jen kousek, pamatuji si ono místo, kam jsem tehdy poprvé došel. To místo bylo dnes již daleko za mnou. Míjel jsem další místa návratu. A potom jsem došel na rozcestí, kam jsem během svých cest došel jen jedinkrát. Nejzazší místo mých výprav. Vše za mými zády jsem znal. Přede mnou se otevíralo nepoznané území. Viděl jsem, jak se blíží ona hranice, a pak stačil jediný krok, dobře známý svět jsem nechal za svými zády, a vstupoval do říše, kde přede mnou již sice vstoupily nekonečné zástupy poutníků, ale žádný z nich se nevrátil, aby o této pěšině mohl vyprávět. Byla to podivná, snová krajina. Věděl jsem, že jsem zde poprvé, přesto jsem nemohl setřást pocit čehosi známého. Dál jsem procházel hustou bílou mlhou, neviděl jsem nic, jen podivné bílé světlo, planoucí přímo přede mnou. Jakoby se blížil jeho zdroj, protože mě obklopovalo již téměř ze všech směrů. Zdálo se, že něco je nadosah. Již jen pár kroků...
Světlo pohaslo. Nastala změna, jako když náhle procitnete ze sna. Jakoby někdo jedním jediným seknutím nože přeťal jednu realitu a vrátil vás do zcela jiné. Šok! Úděs! Hrůza! Mysl, vzpínající se k tomu pochopit, vzpínající se - k jedinému hrůznému zjištění. A to s ohromující drtivostí dopadlo. Již jsem chápal, co se to děje. V zápětí bylo dílo zmaru a zkázy dokonáno, a pařáty jakýchsi hrůzných stvůr v bílých pláštích mě popadly a z tiché věčnosti nebytí mě vyrvaly zpět do oné žalostné agonie života.
31. března 2026 / ++