Temné okno
yl pozdní večer, vlastně už noc, začínal listopad. Lampy matně svítily do tmy a vlhký, mlhavý opar ležel na tlejícím spadaném listí. Neměl náladu nad ničím přemýšlet, hlava mu třeštila jako střep a přece musel neustále dokola myslet na tu jednu jedinou věc. Spěchal prázdnou, mrtvou ulicí a přál si už být v pohodlí čtyř stěn svého podkrovního bytu, do kterého se teprve nedávno přestěhoval. Jeho hodinky ukazovaly tři čtvrtě na dvanáct, přidal do kroku. Cestu měl rozdělenu do jednotlivých bloků tvořených semafory, které cestou míjel, letmým zamyšlením si uvědomil, že polovina cesty před ním je vzdálena více, než místo za ním odkud spěchá.
Podivný trpký pocit se mu rozléval někde hluboko kolem srdce a jakoby pomalu stoupal také do úst. Mix hořko sladké pachuti, která ač na začátku sladká, nyní dostávala stále více podobu trpkého, zkaženého ovoce, které zhořklo na jazyku. Podrážděné nervy vnímaly naprosto nové, neznámé vjemy, mozek se jim nedokázal bránit a jeho zmatenost rostla tím více, čím více se snažil si nový příval pocitů zdůvodnit a zbavit se jich. Avšak ony se tím více vtíraly a drásaly duši.
Zastavil se na rohu ulice a ohlédl se. Pocit zmaru, křivdy a pokoření právě vyhrál nade všemi ostatními a okamžik přiznání si skutečnosti jakoby částečně osvobodil zmatenou duši. Pocit potupy a urážky přišel hned vzápětí. Jedinou obranou proti takovéto vnitřní prohře bylo zatvrzení se. Hněv trval jen chvíli, protože by byl doznáním prohry, kterou si nyní o to více uvědomoval. Jediným mávnutím se rozhodl vše smazat, oprostit se od toho, povznést se nad to, uzavřít se jednou definitivně tomuto problému.
Vyrazil ostře do další ulice. Rychlý krok a chladný, vlhký vzduch mu za chvíli pročistil hlavu a on konečně dýchal svobodněji. Dokonce se přistihl, jak se usmívá. Ale byl to spíše úšklebek než úsměv a zase ho přesvědčil o tom, že to je jen vnitřní protijed proti té zatracené nákaze, obrana rozumu proti tomu šílenství. Jak rychle se zbavujeme rozumu a pokoušíme štěstěnu. Zbavujeme se klidu, jistoty, pevného místa na němž stojíme a vydáváme se všanc tomuto nesmyslu, otevíráme se, nabízíme se zcela a potom zůstáváme zcela zdrceni a odhozeni - odmítnuti.
Znal ji delší dobu, ale vlastně se vždycky jen tak míjeli. Ani nevěděl, kde a kdy nastal ten zlom, zkrátka kdy si všiml on ji a ona jeho a kdo vlastně koho dřív. Faktem ale je, že to, že ji skutečně začal vnímat jako konkrétní osobu, si uvědomil v okamžiku, kdy zcela náhodně zvedl oči snad podvědomě směrem k ní a spatřil, že ona se dívá na něj.
Zlomovým okamžikem je, když ztratíte nadhled, když znejistíte, když si uvědomíte, že tu je šance. Naděje by Vám měla dodat sebedůvěru, ale udělá s Vámi pravý opak. Ta nejistota, respektive ta možnost. Do té doby proplouváte dějem jako nezúčastněná osoba, ten pocit Vám dává výhodu nezaujatě a nepoznamenán nahlížet na události kolem sebe. Netýkají se Vás. Jste divákem divadla, které se odehrává kolem Vás. To Vám dává svobodu vystoupit z toho divadla, odejít, přepnout scénu. Máte moc řídit události kolem sebe. To vše končí v okamžiku, kdy se z diváka stanete hercem. Teď už se věci nedějí kolem Vás ale Vám, ztrácíte nad nimi moc, jste součástí scénáře a neznáte jeho konec. Stáváte se loutkou a můžete jen čekat, co má autor v plánu s hlavním hrdinou.
Do doby než si ho všimla, na ni vlastně ani nemyslel, bral ji jako něco, kolem čeho chodí, ale co se ho nedotýká. Hned od začátku se mu líbila, to ano, ale neznali se a on neměl ani čas ani odvahu s tím něco dělat. Možná se za ní občas otočil, ale vlastně si to ani nepřipouštěl a tudíž nepamatoval. Byla součástí divadla kolem něj, kterým probíhal a kterého se neúčastnil. Až do toho osudového okamžiku.
V tu chvíli si uvědomil, že se něco změnilo, uvědomil si, že se náhle mávnutím kouzelného proutku stal z diváka hercem. Nebo to alespoň začínal tušit. Končilo léto a on nemohl tušit, jak moc spolu s ním končí i něco jiného, něco co mu prakticky do dneška nikdy nechybělo. Jeho klid. Do té doby nikdy ženy moc neřešil, možná proto, že se vždy snažil proplouvat mezi nima. Žádný vztah s ženou který měl, nebyl v pravém slova smyslu vztahem, ale spíše jednotlivými okamžiky zábavy. Tak je bral, tak je vlastně braly i ony. Když to tak nebraly, udělal to co vždy předtím. Opustil představení a nechal herce, vlastně herečky jejich osudu. Nic mu nechybělo, nic nepřebývalo, tak mu to vyhovovalo, tak to chtěl. Nyní se ale něco změnilo. Začínal cítit, že ztrácí nad věcmi kontrolu. Uvědomil si, že teď se stává hercem on.
Nyní se potřeboval ujistit, že se nemýlil. Snažil se objevovat na místech, kde ji mohl z povzdálí sledovat, kde mohl nenápadně číhat a čekat, jestli něco podobného dělá také ona. Potřeboval na sebe upoutat pozornost, stal se tedy bavičem společnosti, která ho vděčně poslouchala a která se, jak se zdálo, skutečně bavila. Stáhl na sebe maximum pozornosti. A zdálo se, že právě tuhle dívku vždy nejvíce rozesměje, že právě ona čeká na další jeho komentář, na další jeho poznámku, že sleduje co právě udělá. Je zbytečné zde rozepisovat, jak ho další a další indície přesvědčovaly o jeho pravdě a ta ho stále hlouběji zbavovala toho krunýře, který kolem sebe po léta budoval. Byly to ty pohledy, které z něj udělaly to, čím nyní byl.
Toho večera opět vyrazil mezi přátele a od dnešního dne si sliboval a přísahal, že se konečně projeví, buď ona nebo on. Opět je zbytečné zde popisovat, co přesně se událo. Stačí říci, že tentokráte se nesetkal s tím pohledem, tentokráte ten pohled nepatřil jemu. Teprve nyní se mu zdálo, že takhle se vlastně dívá na všechny kolem. A dnes nejméně právě na něj. Nejprve byl přesvědčen, že to je hra, zkouška. Čekal, doufal, začal se pochybovat, obávat se.
Potom mu to náhle došlo. V tu chvíli v něm zahořkl celý svět. Ten světlý bod před ním, před chvíli tak opojně sladký, teď zčernal a zhořkl jako pelyněk. Celý svět zešedl, tváře lidí se slily v jeden jediný stín, hlasy v jediný šum a světla v jedinou šmouhu. Otočil se na podpatku a vyběhl do noci.
Konečně došel domů. Na chodbě ani nerozsvítil a pomalu vyšel schodiště potmě. Strčil klíč do dveří a otočil. Dveře za ním zapadly, na chodbě opět zavládlo ticho. Stál v pokoji a v ruce držel sklenku. Otočil ji do sebe a zase ji dolil. Hleděl skrze záclonu ven do noci. V jeho obličeji se objevil ironický úšklebek. Toho dne tam u toho temného okna s výhledem na blyštící se noční město v potemnělé místnosti jeho duše zčernala, srdce ztvrdlo v kámen a z herce se stal věčný divák.
* * *
Mezi stoly plnými veselých, přiopilých lidí stála mezitím ona. Překvapeně a zaraženě se rozhlížela kolem sebe a těkala po tvářích, ale nenacházela tu, kterou hledala. Pak sklopila hlavu a přisedla mezi rozverné společnice u svého stolu. Ještě naposledy se otočila směrem ke dveřím. Dopila svou skleničku a s podivným pocitem prázdnoty tam někde uvnitř ji postavila na ušmudlaný ubrus. Po chvíli s úlevou kývla na nápad a s přítelkyněmi vyrazila k baru na konci sálu. Listopad ještě nikdy nebyl tak šedivý.
22. září 2009 / -