Hlasy noci
byste mohli vyprávět ty nejděsivější příběhy, musíte je nejprve prožít. Eleanor Grey. Nikdy předtím ani potom jsem neviděl budovu, která by se jí podobala. Tak fantaskní, tak pitoreskní, snové panské sídlo uprostřed rozlehlé, zpustlé zahrady či spíše lesoparku na vrcholku kopce. Odbočili jste z hlavní cesty na příjezdovou pěšinu a po zhruba minutě jízdy jste dorazili k hranici pozemku. Tvořila ho zahrada, obehnaná vysokým kamenným plotem. Projeli jste monumentální vstupní branou a ocitli se v zahradě. Nejprve jste sjížděli dolů k potoku, přejeli kamenný můstek a pak jste již počali stoupat do mírného kopce. Zhruba po dvou a půl mílích přestala cesta stoupat a Vy jste vyjeli ze zahrady na otevřené prostranství. Byli jste na vrcholku kopce, který byl téměř plochý, takže před Vámi byla planina a uprostřed ní zhruba tisíc stop před Vámi stálo pochmurné sídlo Eleanor Grey.
Jak se jeho budova hodila k melancholické náladě tohoto ročního období. Temná, pochmurná silueta přede mnou povstala a tyčila se ve své ponurosti jako přízrak, tak náhle se přede mnou zjevila a okamžitě upoutala mou pozornost. Před hlavním křídlem stály v jediné řadě vysoké a teď na konci listopadu na kůru holé topoly, jejichž štíhlé siluety ještě umocňovaly tesklivost celé zamračené, deštivé scenérie. Jako tísnivý obraz v šedivých barvách s názvem Melancholie, tak jsem tehdy vnímal ten Bohem a anděly zapomenutý kus země.
Kočár dojel před vstupní portál a já vstoupil do prastaré a věky sešlé budovy a v tu chvíli se mi zdálo, že ten stín, ve kterém jsem se ocitl, vstoupil také do mé duše. Přivítala mne stará, stařičká žena, která byla stejně jako sama budova sešlá věkem, takže mě okamžitě napadlo, že oba dva, dům i tato žena, patří nerozlučně k sobě, že jsou propojeni v jeden organismus, žijící jedním životem. Mrtvá budova a živá žena, která svou přítomností dodávala kus života budově, která jakoby z ní ten život vysávala. A skutečně, tato stará žena působila dojmem, že je více mrtvá než živá.
Prohodil jsem s ní jen pár slov, ona mne potom pomalými a vratkými kroky odvedla do nejhornějších pater, ve kterých byly mé nové pokoje. Strávil jsem v nich tři noci a teprve čtvrtý den jsem zjistil, že jsem je strávil v hrobce. Stařena poté odešla a bylo to naposledy, co jsem ji viděl živou.
Vysokými a úzkými okny, umístěnými nebývale vysoko, dopadalo do pokoje jen velmi málo světla. Přes šedá mračna se do místnosti nedostalo téměř žádné světlo, každý kout místnosti byl ponořen do stínu, za každým temným předmětem jakoby se skrývalo něco děsivého. Usedl jsem ke stolu nad svou novou práci a začal opisovat dokumenty. Byla to práce, k níž jsem potřeboval klid, také to byl jeden z důvodu, proč jsem se rozhodl pro toto odlehlé, pusté místo. Poskytovalo mi dokonalé odloučení od okolního světa, tedy to, co jsem přesně potřeboval. Bylo zhruba půl třetí v noci, když moje petrolejka zablikala a zhasla. Rozhodl jsem se, že noc již natolik pokročila, že nebudu rozžínat novou a půjdu spát. Ostatně dnes jsem již vykonal více než dost, vlastně téměř dvakrát tolik, než jsem si prve vymínil, že udělám.
Neuplynulo však ani deset minut a má do snů se nořící mysl byla vyrušena podivným zvukem. Byla to ozvěna, tupá, kovová ozvěna, která se ozývala v dlouhých, zhruba tří minutových intervalech a která se s železnou pravidelností opakovala. Právě její pravidelné opakování mne úplně probralo, protože zhruba prvních pět úderů jsem vlastně ani nevnímal. Avšak tupé údery neustávaly a to mne úplně probralo.
Otevřel jsem oči a vytřeštil je do tmy. Teprve nyní jsem si plně uvědomil, kde jsem a co se děje. Bylo ticho. Naprosté, dokonalé ticho. Měsíc byl schován za hustými mraky, takže v místnosti byla úplná tma. Ani jsem nedýchal, vteřiny se vlekly jako minuty, minuty jako hodiny. Venku se neozval jediný zvuk života, ani hlas větru.
Několik nekonečných minut bylo ticho. Potom se náhle ozval další tupý úder. Jeho chladná, kovová ozvěna mi zajela pod kůži jako břit nože. Její chlad mne pohladil po zádech jakoby mne ovál ledový vítr, až se mi zježily chlupy po celém těle. Škubl jsem sebou a otřepal se. Opět se rozhostilo mrtvolné ticho.
Po zhruba čtyřech minutách zase rozřízl onen kovový zvuk. Přicházel odněkud zezdola, ale odkud přesně nešlo rozeznat. Rezonoval, přicházel jakoby ze zdí budovy. Jakoby to samy zdi promlouvaly v řeči, jíž jsem nemohl rozumět. Jakoby se to samotný dům snažil hovořit ke svému novému hostu skrze ty zdi. Noční řeč stavby, která mi měla promlouvat do snů, aby z nich udělala noční můru, která byla ale tak důrazná, že každý sen rozdrtila a spáče uvnitř těch zdí probudila.
Minuty ubíhaly a jednotlivých vět či spíše jen slov mezi dlouhými mezerami přibývalo s mrazivou přesností. Zhruba při desátém úderu jsem přemohl obavy a posadil se na lůžku. Místnost byla temná, jediné co jsem rozeznal, byla světlejší díra vysoko ve zdi, díra okna, kterým do pokoje pronikal vzduch, ale vzduch tak chladný a těžký, že se o čerstvém závanu vzduchu z venku vůbec nedalo hovořit. Celý dům jakoby byl naplněn něčím zlověstným, fatálním.
Pokusil jsem se udělat krok do temnoty, ale hned jsem od tohoto nápadu upustil, protože jsem neviděl ani na krok. Stůl stál hned u postele, ale nemohl jsem jej teď po tmě nahmatat, jakoby tam nebyl. Se stále vzrůstajícím neurčitým pocitem obav, které se měnily ve strach, jsem po hmatu opět usedl do lůžka. Přikryl jsem se až po hlavu a vyděšeně zíral do tmy kolem sebe.
Hodiny běžely a podivné, tíživé údery odpočítávaly kousek po kousku noci. Teprve nad ránem náhle utichly. Zničeho nic. Ještě několik minut jsem v napětí naslouchal do ticha, ale údery nadobro umlkly. Ani nevím jak jsem usnul. Noční zážitek a dlouhé nucené bdění mě nadobro vyčerpaly. Usnul jsem spánkem, který se spíše blížil kómatu a prospal celý den. Když jsem se vzbudil, opět se smrákalo. Rozžal jsem lampu a sestoupil po širokém točitém schodišti dolů do haly, ale svou hostitelku jsem nenašel. Zato jsem našel kuchyni a v ní komoru s ubohou zásobou jídla. Nejprve jsem se zdráhal, ale hlad mne nakonec donutil vybrat pár kousků potravin a donést si je do svého pokoje. Po rychlé snídani, obědu a večeři v jednom chodu, který by nevydal ani jeden z nich, jsem opět začal pracovat na svém úkolu. Ale zážitky předchozí noci mne natolik vyčerpaly, že jsem nad složkami a řádky dokumentů usínal. Co chvíli jsem přestal pracovat a naslouchal do noci. Ale jediné, co jsem byl schopen slyšet, bylo naprosté ticho.
Probudil jsem se s hlavou v dlaních na stole. Lampa opět vyhasla a kolem mne se opět rozrpostírala tma, noc vrcholila. Po hmatu jsem došel do postele a ulehl. Ale snad jsem ještě ani nestihl usnout a tu náhle mi zazvonil kovový zvuk do ucha. Prudce jsem se posadil na posteli. Rozklepala mne zima a mozek začal divoce přemítat. Čím více se snažil, tím více byly myšlenky zmatené. Podivné, šílené představy se prudce vtíraly do mysli. Uběhly další minuty a kovový zvuk se ozval podruhé. Tehdy jako bych se propadl o pět příček, jakoby jediným zvukem do duše vstoupilo zoufalství a zalilo ji temnou, těžkou tuží, černou jako sama ta noc. Ten pocit znají jen lidé, kteří by rádi usnuli, jsou k smrti vyčerpáni, ale něco jim nedovolí usnout. V ten okamžik mohou být i tiché zvuky tak hlasité, jako údery kladivem do železa. Je to právě jejich opakující se frekvence, která z nich dělá vražednou zbraň, která bdícího dokáže přivést až na pokraj zoufalství, to monotonní opakování se stále dokola. Stojíte na hranici a cítíte, jak blízko ta hranice je, že mezi rozumem a šílenstvím je jen kousek, jeden krok, jeden další úder navíc. Trvalo to několik hodin, mozek mi třeštil, tupé, duté rány řezaly noční ticho na malé kousky a na stejné kousky porcovaly zbytky mého zdravého rozumu. V okamžiku kdy jsem si již myslel, že zešílím, opět zničeho nic ustaly. Na obzoru počalo svítat, ale ještě dlouho jsem zíral do šera, nakonec však spánek ukončil mé utrpení a já se doslova propadl do snu, či spíše do bezvědomí.
Opět jsem se probudil pozdě odpoledne, obzor již opět tmavnul, jen na druhé straně než na které ráno blednul. Sestoupil jsem opět dolů, abych své hostitelce oznámil, že tato noc bude má poslední v těchto děsivých zdech. Předchozí noci jsem nezvládl ani polovinu práce, které jsem udělal první noci. Byl jsem hladový, unavený a rozechvělý po dvou probdělých nocích. Jen pokročilá doba mi zabránila opustit okamžitě zdi tohoto zakletého paláce. S hrůzou jsem očekával další noc.
Avšak má bytná zmizela, nebyla k nalezení. S děsivou předtuchou jsem se vrátil do svých komnat a v naději, že tak zapomenu na děsivé myšlenky, jsem začal pracovat na další stránce své práce. Avšak neuteklo ani půl hodiny a zničeho nic se opět ozvaly ony duté rány. Naprosto zoufalý a roztřesený jsem chvíli setrvával na místě, ale poté jsem popadl lampu a prchal pryč z pokoje. Sbíhal jsem schody po třech a jak jsem klesal dolů s každým dalším patrem zvuk nabíral na síle. Čtyřikrát zazněly kovové údery než jsem seběhl schody, pátý se ozval v okamžiku, kdy jsem probíhal vstupními dveřmi na mlhou zalitý palouk před domem. Jako smyslů zbavený řítil jsem se pryč k temnému lesu, svítil si na pěšinu před sebou a snažil se z ní nesejít a neztratit se v temné zahradě. Neohlédl jsem se ani jednou, hnal jsem se temnou nocí pustou zahradou a ačkoli se mi to zdálo jako věčnost, konečně jsem dorazil k mostu nad potůčkem, který však tentokráte nebublal, jako by se zastavil nebo utichl nebo zamrzl nebo umřel. Konečně jsem proběhl velkou vstupní branou u hranic pozemku a ocitl se venku z lesa. Teprve nyní jsem odvážil se otočit. Náhle se mi dýchalo volněji, svobodněji, zase jsem v plících cítil chladný listopadový, ale čerstvý vzduch.
Našli mě jak se v polospánku, téměř jako náměsíčný potácím podél cesty. Naložili mě na vůz a odvezli do nejbližšího hostince, teprve po cestě jsem se probral tak, že jsem byl schopen vnímat kde jsem a co se se mnou děje. Probudil jsem se až druhého dne, ale konečně po zdravém, posilujícím spánku. Poobědval jsem a zaplatil dluh posledními mincemi v kapse mého kabátu. Hostinský na mne dlouho zíral a chodil kolem mne v náležitém odstupu než se odvážil se mne zeptat co se mi vlastně stalo. Neřekl jsem mu pravdu, jen si nechal zavolat svého sluhu a poslal jej pro svůj kufr a dokumenty do toho domu na kopci.
Vrátil se až pozdě večer a přišel v doprovodu policejního komisaře, který mi oznámil, že mne musí vyslechnout ve věci, která se mne přímo týká. V očích obou bylo vidět pohnutí. Můj sluha došel na místo, ale nemohl se dozvonit, dveře jsem za sebou při svém útěku asi zabouchl. Zavolal proto strážníka a ten se nakonec dostal do domu násilím. Důkladně prohledali dům, aby našli majitelku domu. A našli ji. Podle toho, co mi řekl sluha, ji našli dole ve sklepě. To co jsem poté vyslechl mne vyděsilo až k smrti. Stařena prý ležela pod schody, vlastně kus od schodiště u jedné ze zdí, jednu nohu měla přeraženu a v ruce držela železnou tyč. U té zdi bylo vodovodní potrubí, které vedlo kolmo nahoru do vyšších pater.
Polel mne ledový pot a okamžitě mi došlo, co se stalo. Prvního večera šla chuděra do sklepa zatopit, ale zakopla a spadla ze schodů a přitom si zlomila nohu. Nemohla se hýbat, ale doplazila se alespoň do jednoho z koutů místnosti a tam po tmě nahmatala tyč, kterou pak po tři noci bušila do potrubí, aby si přivolala pomoc. To byly ony tupé údery, které mne po tři noci budily ze spaní. Vyslovil jsem svou myšlenku nahlas.
"Tři noci?", ozval se nato komisař. "To je vyloučeno, pane. Podle doktora, kterého jsme zavolali k ohledání mrtvoly, by tam dole tak dlouho nepřežila. Podle jeho závěru musela zemřít nejpozději brzy ráno druhého dne Vašeho pobytu, tedy ještě před Vašim prvním ránem v domě. I ohledání mrtvoly a posmrtné znaky tomu odpovídají. Ujišťuji Vás, že cokoli jste slyšel následující dvě noci, zcela jistě nebyly zvuky, za které by byla zodpovědná ta nebohá stařena."
16. října 2009 / +