Šeptající les
rsty mu běhaly po klávesnici jako splašení koně a vířily dým, který plul pokojem. Nevnímal nic kolem sebe, byl zcela pohroužen do svého příběhu. Seděl za stolem v potemnělé místnosti, okna byla zavřená, žaluzie zatažené, jen malá lampička osvětlovala pokoj tak mizerně, že její světlo spíše znesnadňovalo práci než aby jí usnadňovalo. Na stole ležely hromady papírů, knih, vše zpřeházené jedno přes druhé. Hned u počítače ležel hrnek s kávou, snad pátou ten večer, nedopitou, už studenou, kousek od něj popelník přetékající nedopalky a vypálenými sirkami zápalek. Papíry ležely pod ním a částečně i na něm. Všude po pokoji se potom válely nejrůznější kousky svršků, knihy, papíry, talíře se zbytky jídel.
Monitor zablikal a kurzor se posunul na začátek řádku. Písmenko za písmenkem skákalo na bílém řádku a přímo před jeho očima tu vznikala slova, z nich věty, souvětí, odstavce a kapitoly. Sám se podivoval nad tím, jaký příběh tu před ním vzniká. Na řádek skočil znak vykřičníku a poté blikající kurzor seskočil o tři řádky níž. Konečně zvedl oči od klávesnice a rozhlédl se po pokoji. Bylo dokonáno.
Dlouho předlouho hledal příběh, silný příběh, příběh, který by z něj konečně udělal opravdového spisovatele. Dokázal začít povídku, dokázal navodit atmosféru, ale zatím nikdy nedokázal přijít se silným příběhem, nedokázal povídku dokončit. Rozepsal jich desítky, ale všechny po dvou, třech, čtyřech stránkách umřely. Náhle nevěděl jak dál, nevěděl kudy se vydat, jak pokračovat. Měl desítky povídek, desítky scén, desítky rozehraných příběhů. Ale k čemu? K čemu, když chyběla hlavní zápletka a poté dramatický závěr.
Nyní ale konečně jednu povídku dopsal. Cítil, že tohle je přesně to, o co se tak dlouho snažil. Tenhle příběh je kratičký, ale zároveň silný, temný a jeho závěr je... Jediným dotekem klávesy s domečkem se vrátil na počátek svého příběhu a začal číst.
* * *
Jsou myšlenky, které by neměly být vysloveny a pokud byly vysloveny, měly by být zapomenuty. V mysli každého i sebeslušnějšího člověka jsou zasuty představy temné, zlé. I jemný člověk se dokáže proměnit v démona, pokud tyto představy vyplavou na povrch. Vyplavou z nejzasutějších hlubin lidské mysli a jsou důkazem zvířecí podstaty člověka. Neseme si je s sebou po tisíce let svého vývoje, pomáhají nám přežít. Jsou okamžiky, záblesky, kdy se tyto černé stíny vynoří z hlubin. Napadají nás jenom proto, protože sami víme, že by nás napadat neměly. Bojíme se jich, ale nemůžeme se jim ubránit. Nevíme, co je přivolá, odkud se berou, víme jen, že přicházejí neočekávaně a stejně tak i mizí. Po jejich odchodu zůstává na místě jen spoušť a hrůza. Jsou pryč a my zase jen můžeme čekat, kde se zjeví příště, aby opět přinesly stín zkázy a pachuť smrti.
Byl pozdní říjen a úzká cesta se klikatila napříč všemi barvami hrajícím lesem v úzkém a hlubokém údolí, obestoupeném mohutnými svahy hor. Tady dole byl listnatý les, takže stromy byly již z poloviny holé a na jejich větvích zbývalo jen pár lístků. Většina jich však ležela na zemi pod jejich korunami a vytvářela pestrý koberec, který přikrýval zemi jako peřina, aby jí neublížily první ranní mrazíky. Nahoře na svazích hor ale přecházel listnatý les v jehličnatý, takže hřebeny měly temně zelenou barvu, která u vzdálenějších hor přecházela v temně modrou. Jen osamělé skupinky listnáčů vytvářely na temných svazích barevné ostrůvky nejpestřejších tvarů. Středem údolí bublala divoká bystřina a v četných záhybech spadala dolů do údolí. Podél ní téměř opisovala vrstevnici cesta, rovněž vedoucí z hor do údolí.
Po ní směrem k horám uháněla dvě auta. Honila se, dojížděla a předjížděla, řezala zatáčky přes protisměr. Konečně dojela do míst, kde bystřina spadala z vysokého vodopádu a údolí jakoby zde končilo a přecházelo v prudký svah. Auta počala stoupat po dlouhých serpentinách do příkrého svahu. Uplynulo několik minut a auta se ocitla v sedle mezi dvěma vrcholky, projela jím a opět počala klesat. V příštích chvílích sjížděla po cestě dolů, načež konečně zpomalila a odbočila na téměř nepostřehnutelnou lesní stezku. Kolébala se na mechu, jehličí a spadaném listí a skrze nízko visící větve stromů si pomalu razila cestu do šedé hloubi lesa. Náhle po zhruba pěti stech metrech se před jejich osádkami vynořila ze stínu lesa dřevěná bouda či spíše srub, schovaný ve svahu mezi mohutnými modříny, jejichž rezavé jehličí leželo již z větší části na zemi pod nimi než na jejich větvích.
Osm mladých lidí ve věku zhruba těsně pod třicet, dvě dívky a čtyři chlapci vyskočili z aut a nadšeně začali komentovat vzhled a polohu dvoupatrového srubu, který se měl v následujících dvou dnech a dvou nocích stát jejich útočištěm na cestě za hýřivým a alkoholem prosáklým víkendem. Plán měli jasný, přes den spát a v noci žít. Všichni začali pobíhat kolem aut, vykládat z nich batohy a bágly, tašky s jídlem a alkoholem a nakonec dva objemné sudy piv a výčepní pípu s pumpou a chlazením. Dvě štíhlé dívky, jedna vyšší s vlasy na ramena, druhá menší s vlasy v copu a čtyři kluci, jeden vysoký a rozložitý s přísným knírem a bradkou, druhý vysoký a štíhlý, třetí se zrzavými vlasy a týdenním strništěm na tváři a nakonec malý, drobný klučina s ještě chlapeckým úsměvem.
Během několika dalších minut bylo vše důležité pod střechou, auta bezpečně zaparkována mezi modříny a celá veselá společnost uvnitř chaty. Obě dívky okamžitě zabraly dva pokoje v horním patře a počaly vybalovat, zatímco prvním úkolem 'chlapů' bylo co nejrychlejší uvedení do chodu jejich nejcennější zařízení. A aby jim narážení soudku a zprovoznění chlazení šlo co nejlépe od ruky, rozlili do malých kapesních kalíšků svou domácí kořalku a posilňovali se na nadcházející večer. Pracovali jako správní chlapi, totiž jeden zapojoval hadičky a narážel sud a ostatní tři se předháněli v radách tomu prvnímu.
Za chvíli už na stole stálo šest půllitrových sklenic rezavé barvy různých velikostí, podle toho, v jaké restauraci byly zcizeny, a za nimi na dřevěné lavici kolem stolu sedělo šest mladých lidí. Debata začínala být stále vzrušenější, poté se však děvčata odebrala do jednoho z rohů, v němž bylo něco, co vzdáleně připomínalo kuchyňku a po dalších zhruba deseti minutách už většina osazenstva pojídala večeři, připravenou z polotovarů, zakoupených toho odpoledne v hypermarketu nějakých sto kilometrů odtud.
S přibývajícími hodinami a ubývajícím obsahem sudů se společnost rozdělila na dvě skupinky, děvčata se odebrala do poněkud pohodlnějšího pokoje s krbem a chlapi u stolu nad pivem debatovali o nesporně nesmírně důležitých věcech. Zhruba hodinu po půlnoci už ale obě skupinky opět popíjely společně v pokoji s krbem a živá debata byla vystřídána pokusy o tanec přerušovanými podnapilými hláškami, bujarým smíchem a hlasitou hudbou, linoucí se z reprosoustavy domácího kina, napojeného k jednomu ze dvou firemních notebooků.
Za další dvě hodiny se scéna opět změnila. Většina zúčastněných už jen polehávala nebo přímo pospávala v křeslech a na gauči a jen dva poslední opozdilci se potichu a dost zmateně, vzhledem k množství požitého alkoholu, bavili nad sklenicemi zvětralého piva bez pěny. Konečně se první pospávající dívka odhodlala vstát, rozloučila se s ostatními a odebrala se na kutě do svého pokoje. Vyšší a starší z obou dívek, Martina, vešla do pokoje, spíše mechanicky než vědomě rozestlala lůžko, zavřela a zajistila pootevřené okno, aby ji ráno nebyla zima a plácla sebou do lůžka. Vteřinová ručička hodinek na jejím zápěstí ani nestačila doběhnout od čtyřky k pětce a ona už spala jako špalek.
Probudila se, rozespalá a zmatená, ale téměř střízlivá, alespoň ji to tak připadalo. V pokoji byl těžký, chladný vzduch. Rozespalýma očima se rozhlédla po pokoji. Okno u paty její postele bylo dokořán a dovnitř jím proudil noční chlad a mlha. Prudce se posadila na posteli. Dobře se pamatovala, že když šla spát, okno bylo zavřené a zástrčka zajištěná. Kdo a proč tedy okno otevřel? Nohama vyklouzla z pod peřiny a dotkla se podlahy. Byla chladná a vlhká. Projel jí nepříjemný pocit až se rozklepala. Rychle vklouzla do pantoflí u postele a přehodila přes sebe svetr, přehozený přes opěradlo židle. Od úst ji stoupala pára a ve vzduchu bylo cítit něco zlověstného. Pomalým krokem došla k oknu a zavřela ho.
Opatrně otevřela dveře svého pokoje a vykoukla ven na chodbu. V celém srubu bylo ticho, nikde ani živáčka. Vrátila se do pokoje, nahmatala baterku ležící na stole a rozsvítila ji. Tenký pruh slabého světla se rozlil po pokoji. Vyšla zpět na chodbu a rozhlédla se. Naproti jejímu pokoji byl Ivetin pokoj, dveře do něj byly zavřené. Pomalu k nim přistoupila a zmáčkla kliku, dveře povolily a otevřely se. Pruhem světla přejela po pokoji a konečně skončila na posteli. Byla rozestlaná a prázdná. Opět přejela baterkou po pokoji a nyní zamířila na další bod. Bylo jím okno a stejně jako to v jejím pokoji bylo dokořán.
Neurčitý, podivný pocit někde uvnitř ji pomalu začínal děsit. Ujistila se, že pokoj je skutečně prázdný a potom z něj opatrně vyklouzla. Opatrně sestoupila po vrzajících schodech do přízemí, kde byly pokoje kluků. Pomalu přistoupila ke dveřím prvního pokoje a zaklepala. Nikdo se neozval a proto zmáčkla kliku. Dveře nebyly zamčeny a otevřely se dokořán. Do tváře jí okamžitě dýchl závan větru. Přímo naproti ní zelo do lesa otevřené temné okno. Obě lůžka byla prázdná.
Strach ji konečně přemohl. Vyběhla z pokoje na chodbu a otevřela dveře do dalšího pokoje, a potom do posledního, ale v obou našla to samé. Prázdná lůžka a okna dokořán. Pokoj s krbem i kuchyňka taktéž zely prázdnotou, toaleta a sprcha jakbysmet. Polil ji ledový pot a rozklepala se zimou. Konečně si uvědomila, že je v celém srubu úplně sama. Všichni někam beze stopy zmizeli a všechna okna jsou dokořán. Vnitřek srubu jí nyní neskýtá žádné bezpečí a vně srubu je všude kolem široko daleko temný les, ponořený do noci. Uvnitř srubu je úplně sama a co je tam venku ve tmě netuší, ale cítí, že právě to něco je zodpovědné za zmizení jejich přátel. Rychlým pohybem vyklouzla z pokoje a tisknouce se ke zdi chodby, doběhla ke schodišti a začala po něm stoupat do patra ke svému pokoji. Konečně sáhla po klice a vklouzla do pokoje. Jediným rychlým pohybem ruky za sebou přibouchla dveře a otočila klíčem v zámku.
Dýchala jakoby uběhla míli a její srdce jí divoce tlouklo až někde v krku. S každým jeho úderem cítila, jak ji krev tepe v žilách, ve spáncích jakoby ji bušila dvě mohutná kladiva. Cítila, že musí uchránit svůj pokoj před tím, co jen tam někde venku. Přitiskla se ke dveřím a naslouchala do nočního ticha.
Náhle se jí zazdálo, jakoby slyšela nějaký zvuk. Přitiskla ucho ještě více ke dveřím a ani nedutala. Její srdce nemělo daleko k tomu, aby puklo. Dokonce se jí zdálo, že buší tak hlasitě, že slyší jeho ozvěnu. Teď znovu se jí zazdálo, že slyší zvuk, tentokráte podobný tichému šepotu, ano, vypadalo to, že tím zvukem je šepot. Tichý, téměř neslyšný šepot. Nasucho polkla a zaposlouchala se ještě víc do ticha, snažíce se zaměřit odkud zvuk přichází. Zvuk se ozval potřetí a ona si nyní byla jistá, že to je skutečně šepot. Zlomek vteřiny po tomto okamžiku jakoby na ni sáhla sama smrt. Jediným prudkým pohybem se od dveří otočila do pokoje. Na jeho druhém konci u paty její postele zelo dokořán okno, to, které před pěti minutami zavřela. Tichý šepot se už neozýval v jednotlivých záblescích, ale nyní již šeptal nepřetržitě. Přicházel do pokoje skrze otevřené okno, přicházel z do tmy ponořeného lesa a šeptal její jméno. Jakoby to sám les šeptal její jméno.
Jediným hrůzou hnaným skokem skočila k oknu a silným máchnutím jej zavřela. Zamáčkla zástrčku a zůstala stát ve tmě. Rozhostilo se ticho, naprosté ticho. Zdálo se, že šepot umlkl. Chvíli tiše stála a potom se přiblížila k oknu a naklonila se, aby vyhlédla ven. Venku se nedělo nic, jen vítr šustil větvemi a drobný déšť bubnoval na střechu a šuměl na spadaném listí, které se i ve tmě lesklo pod jeho sraženými kapkami. Jakoby předešlé události nebyly ničím jiným, než snem, noční můrou, děsivou představou. Konečně volněji vydechla. Nahnula se ještě více k oknu, aby viděla co největší prostor kolem srubu. Náhle těsně za jejími zády ozvalo téměř neslyšným šepotem: "Martino!".
Mrtvolné ticho se rozlévalo všude kolem a mlha plíživě lehala na chladnou zem. Dveře srubu se pomalu otevřely. Z jeho nitra vystoupila na verandu temná postava. Zablácené turistické boty s mohutnou zubatou podrážkou dvakrát kleply o vlhké desky verandy. Drobná postava vyšla ze stínu a zastavila se. Teprve nyní se v její ruce zablýskalo ostří nože, ostří nože zborceného krví. Na tváři postavy se objevil téměř chlapecký úsměv!
* * *
Spokojeně dočetl svůj krátký příběh. Tohle je konečně něco, čím na sebe upozorní. Konečně si jej všimne pořádný vydavatel. Pousmál se. Rutinním pohybem ruky provedl ten magický dvojhmat k uložení rozepsaného dokumentu a usadil se pohodlně v hluboké pohovce. Dlouze nasál kouř do plic a jediným mohutným hltem do sebe otočil zbytek studené kávy. Položil hrnek na stůl a vydechl cigaretový kouř do prostoru.
Bude potřebovat další příběh. Musí pokračovat v práci a proto potřebuje další inspiraci. Jak osvobozující je nepsát v první osobě, místo toho vytvořit cizí postavu, vdechnout ji život a poté na ní přenést své pocity, tužby, své hříchy. Ano, musí pokračovat psát. Hned zítra. Nyní už může, už ví jak, našel systém, stimul, má šablonu. Nebude vymýšlet příběh, to je náročné, zdlouhavé a vůbec nepřirozené. Vyrazí opět ven do přírody, v paměti svého telefonu má ještě mnoho přátel. A příběh pak přijde sám. Hned zítra.
Pohlédl do rohu místnosti a na jeho tváři se rozhostil téměř chlapecký úsměv. Ve stínu lampy tam na zemi stály zablácené turistické boty s jehličím na zubatých podrážkách.
1. listopadu 2009 / +