Sestup
lamen pochodně blikal stále slaběji, jakoby lapal po dechu. Vzduch byl těžký a štiplavý. Sestupovali jsme stále hlouběji do bludiště podzemního sklepení.
Konečně jsme dorazili na konec chodby. Převor vyňal z kapsy svazek klíčů a jeden z nich vsunul do zámku. Ozval se nepříjemný, skřípavý zvuk a klíč se pomalu začal otáčet. Opsal tři plné otáčky a konečně se ozval zvuk západky, v zámku zarachotilo, celými mohutnými dveřmi projel jakýsi podivný zvuk, ozvalo se něco, co připomínalo hydraulický lis, dveře zasyčely a zároveň se asi o půl palce zvedly. Převor uchopil velkou zdobenou kliku a stiskl. Zároveň se vší silou opřel o dveře a zatlačil na ně. Stačil okamžik, dveře povolily a samy se vlastní silou otevřely. Pomohlo jim v tom nepochybně nějaké důmyslné zařízení, snad pružina, protože samy o sobě vážily nejméně tolik, jako my všichni dohromady, zcela určitě však ještě víc. Byly velmi staré, pobité ocelovými pláty a ještě okovány měděnými spojníky.
Před námi se objevila úzká chodba, ze které vyrazil mrtvolný puch podzemí, pokud bylo nějaké místo věčného zatracení a zapomnění, potom to muselo být zde. Pochodeň zalapala po dechu. Převor se na nás otočil a já si nemohl nevšimnout úšklebku, který se mu mihl ve tváři. Byl tak děsivý a divoký, tak nepřirozený, tak cizí u muže jeho funkce a postavení, že v té chvíli jsem jej pokládal pouze za hru světla a stínu. I tak mne ale zamrazilo. Převor poodstoupil ode dveří a pokynul nám.
„Pánové, zde je cíl Vaší cesty.“, pronesl téměř slavnostním hlasem a předal svazek klíčů jednomu ze dvou kapucínů, kteří nás doprovázeli. Potom se na mne usmál a rychle se vracel chodbou, kterou jsme přišli. Bez jediného slova, stejně tak, jako cestou sem.
Tak daleko do nitra vatikánských zdí jsem se ještě nikdy nedostal. Vykonával jsem zde práci zámečníka. Vše od zámků, až po kovářské práce. Kdykoli se zasekl nějaký zámek, vylomila se mříž na zdobení dveří nebo kdykoli bylo potřeba pomoci s úpravou zbraní gardy, vždy poslali pro mne. Byl jsem levný, diskrétní a nikdy jsem se neptal na víc, než bylo třeba a často ani na to. Díky tomu jsem si zajistil stálou obživu za poměrně málo práce a respekt svých známých a přátel. Ačkoli kdykoli jsem vstupoval do zdí Vatikánu, zmocňoval se mne nepříjemný pocit. A zároveň kdykoli jsem opouštěl jeho zdi, jako bych se mohl nadechnout volněji, svobodněji.
Vždy se mnou jednal jeden z mnichů, nikdy nepronesl více než pár slov, zavedl mě na místo, ukázal mi mou práci, odešel a když se opět vrátil, zase mne vyvedl ven. Opět bez jediného slova. Upřímně řečeno, raději bych jednal s partou opilých žoldáků, pořád bych věděl, co od nich mohu čekat. Tady mi tato mlčící socha naháněla hrůzu, neurčitou, tím více děsivou. Vždy přicházel sám, nikdy jsem ho nepotkal s nikým jiným, když už jsme někoho potkali, prošel kolem něj jako duch, ačkoli bylo jasné, že se oba musí znát. Bez jediného pozdravu, hlavy sklopené, rychlými, krátkými kroky. Právě proto jsem užasl, když jsem ho spatřil v doprovodu převora. Ale teprve o několik chvil později jsem zůstal téměř opařen.
Můj průvodce, jeho stejně tichý společník, převor a já jsme šli dlouhou chodbou v přízemí jednoho z křídel budovy, jejíž levou stěnu tvořila řada vysokých, úzkých gotických oken, na které v pravém úhlu přiléhalo zleva křídlo druhé. Když jsme byli zhruba pár stop od tohoto zlomu, pohlédl převor náhle nahoru směrem k druhému křídlu budovy. Jeho oči se střetly s oči muže, který stál tiše ve stínu jednoho ze sloupů lodžie v prvním patře, prakticky totožné s tou naší. Šel jsem pár kroků za svými průvodci, proto jsem si této události mohl všimnout. Oba muži téměř nepozorovaně kývli hlavami jakoby na pozdrav, daleko více to však vypadalo jako otázka a němý souhlas, jako potvrzení něčeho, na čem se dohodli již dříve. Takové ujednání beze slov. V tom pohledu bylo vše a bylo to nesmírně vážné. Konečně mi došlo, že tím mužem nad námi nebyl nikdo jiný než kardinál.
Celou cestu mnou projížděl neznámý strach, předtucha něčeho strašného. Neustále jsem přemýšlel, co může mít kardinál společného s převorem, respektive na jakou práci si mě to najali. Tušil jsem, že dnešní práce bude vyjimečná. A to mi nahánělo hrůzu.
Převor nyní již zmizel v temnotě chodby a já osaměl se svými dvěma průvodci. Jeden z nich mi pokynul a já vstoupil do úzké, ledkem pokryté chodby. Visel tu ze stropu a pokrýval i stěny. Druhý z mých průvodců rozžal druhou pochodeň a vykročil kupředu do tmy. Můj starý známý kapucín mi pokynul a beze slov mne následoval. Chodba se klikatila, co chvíli se prudce lámala, už nevedla horizontálně, místy stoupala, místy klesala. Po několika minutách chůze jsem nabyl dojmu, že jsme museli klesnout snad o tři patra. Původní směr jsem ztratil po prvních zlomech. Opět jsme sestoupili o notný kus a nyní jsme co chvíli odbočovali do různých uliček, kterých tu náhle bylo nespočet. Mráz mi začal běhat po zádech, když jsem si uvědomil, že bez svých dvou průvodců bych se odtud sám nikdy nedostal. Sklepení bylo hotový labyrint, po deseti minutách jsem už nebyl schopen ani odhadnout, o kolik jsme sestoupili, měl jsem však pocit, že jsme v obrovské hloubce. Vzduch tu byl téměř nedýchatelný, vlhký, těžký. Jeho slizká, štiplavá pachuť mne tlačila na plicích, obklopovala mne svou tíživou přítomností, prostupovala každým mým nervem. Citelně se ochladilo, od úst mi stoupala pára. Vzpomínal jsem na čerstvý červencový vzduch prosycený vůní květin a jasné paprsky slunce, které jsme zanechali tam nahoře.
Konečně jsme stanuli u mohutných dveří. První s kapucínů k nim přistoupil, zasunul další z klíčů a já uslyšel stejný zvuk jako prve, mechanismus zapracoval, dveře se rozestoupily. Ocitl jsem se v malé místnosti, na jejímž konci jsem spatřil točité schodiště. Došli jsme k němu a počali opět klesat. Bylo až nepřirozeně úzké, sotva pro jednu postavu, a neuvěřitelně prudké. Přepadl mě pocit, že padám do nesmírné hloubky, do černého neznáma, na jehož dně se musím roztříštit jako křehká sklenice, upuštěná z věže katedrály. Zastavil jsem se a opřel se o zeď, druhou rukou jsem si přejel přes hrůzou zpocené čelo. Zatočila se mi hlava, měl jsem co dělat, abych neupadl. Odněkud ze zdi se uvolnil malý kamínek a nyní padal a padal a padal kdesi do hloubky pod námi.
Tento pohyb asi přinutil mé společníky, aby na okamžik zastavili. Ten za mnou mne chytl za ruku a chtěl mě podepřít. Ucítil jsem na svém zápěstí pevný stisk kostnatých rukou, ledový, zpocený, lepkavý. Otřásl jsem se odporem a hrůzou, můj průvodce to asi poznal a pustil mou ruku. Měl jsem tisíc chutí otočit se a prchat zpět, nahoru, za sluncem, za čerstvým vzduchem, nahoru, na svobodu. Ale velmi dobře jsem si uvědomoval svou bezvýchodnou situaci. I kdybych unikl svým průvodcům, nikdy bych neotevřel dveře nahoře a nikdy bych netrefil labyrintem chodeb nahoru. Nezbývalo než se vzmužit a pokračovat v sestupu.
Po nekonečných minutách, které mi připadaly jako hodiny, stanuli jsme konečně na pevné zemi. Nyní se mi zdálo, jako by k mým uším odněkud zazníval zvuk podzemní řeky. Jako bych slyšel šplouchání vody. Cítil jsem nesmírný tlak, v uších mi hučelo, bylo mi jasné, že musíme být hluboko pod hladinou moře.
Došli jsme do nevelké místnosti. Tady se mí průvodci zastavili a jeden z nich, nyní jsem je již nedokázal rozpoznat, tak přízračně působili, mě oslovil. Neviděl jsem jeho tvář, jen temnou skvrnu v kutně, kterou měl na hlavě. Připadalo mi, že ta kutna ani neschovává lidskou bytost. Mluvil tichým avšak hlubokým hlasem. Vysvětlil mi, že má práce je ve vedlejší místnosti. Mým úkolem je otevřít zámek, který se poškodil, musím to učinit co nejrychleji, nesmím se rozhlížet po místnosti, nesmím pronést jediné slovo. Po návratu musím mlčet o všem, co zde uvidím, nebo... Větu nedokončil, ale z tónu, kterým ji pronesl, mne zamrazilo. Jeho slova na mne dopadaly jako kameny na odsouzené. Beze slov jsem pokýval hlavou na souhlas, k ničemu jinému mi již nezbývala ani síla ani odvaha.
Dveře místnosti se otevřely a já vstoupil do druhé místnosti, ještě menší, velké sotva osm krát pět stop. Okamžitě mi došlo, že stojím v kobce. Uprostřed místnosti leželo lidské tělo, přikryté plachtou. Kapucín mi ukázal na dva mohutné zámky, které zamykaly čtyři těžké řetězy, jimiž bylo tělo připoutáno k podlaze. Bylo jasné, že ten člověk je mrtev, zároveň jsem však necítil zápach hniloby, takže nemohl být mrtev déle pár hodin. Přiklekl jsem k na kost vyhublému tělu a opřel jednu z loučí o zeď místnosti. Vzal jsem do ruky obrovský zámek a prohlédl ho. Byl úplně zarezlý a jedinou možností jak ho otevřít, bylo vylomit ho zevnitř. Přeřezání řetězu by trvalo hodiny a obyčejný člověk bez nářadí neměl šanci zámek otevřít.
Vyjmul jsem své nářadí z brašny a po několika pohybech jsem se dostal pod hlavní kryt zámku. Nyní jsem druhým nástrojem vylomil zarezlou západku a několika ranami kladivem jsem vylomil vnitřní západný mechanismus. Několika pohyby jsem vyloupal otočné západky a během pár okamžiků je dostal ven ze zámku. Nyní jsem již měl dostatek místa pro pár pohybů páčidlem a poslední západka konečně povolila. Obroučka byla přirezlá k tělu zámku a tak jsem opět musel použít kladivo. Nyní tedy zámek konečně povolil a jeden řetěz byl volný. Pustil jsem se do druhého zámku. Ten byl v poněkud lepším stavu, takže za pár minut povolil i on.
Stáhl jsem řetěz z těla, které nyní mohli konečně pohřbít. Nepočítal jsem, že by se s ním někdo tahal nahoru, zde je jistě spousta propadlišť ve kterých končí všichni zdejší vězni. Byl jsem rád, že jsem hotov a rovněž oba mniši byli překvapeni rychlostí, s jakou jsem problém vyřešil. Uchopil jsem tedy poslední řetěz a smýkl jím směrem z těla. Při tomto pohybu z hlavy nebožtíka spadl hadr, který mu zakrýval tvář a louče ji zalila jasným světlem. V tu chvíli jsem hrůzou, úžasem a zděšením uskočil ke stěně kopky, jakoby se mne dotkla smrt. A mi v tu chvíli bylo jasné, že se mě skutečně dotkla. Přede mnou leželo na kost vyhublé tělo minulého papeže, právě toho, který podle oficiální zprávy zemřel před osmnácti měsíci v papežském paláci. Pochopil jsem, že jsem spatřil něco, co neměl spatřit žádný smrtelník a co mě tím pádem odsuzuje k smrti.
Tato kobka je dnes kobkou mou a jako můj předchůdce v těchto zdech, také já zde čekám na bídnou smrt v řetězech. Již se blíží, cítím její hnusný dech. Je na dosah. Je na dosah. Teď...
Pohlédl jsem do tváře svým průvodcům. Již neměli na hlavách kápě a jejich oči se setkaly s mýma. Bodlo mě u srdce když jsem spatřil jak podivně se lesknou, zadíval jsem se hluboko do nich a spatřil jsem v nich svou smrt.
2. listopadu 2009 / +