Vesnice
ítr se v zuřivých poryvech proháněl po holé pláni a mráz sahal svým smrtelných dotekem na předměty ponořené do tmy. Jakoby to sama smrt dýchala na nebohou zemi.
Na samém horizontu kráčela pomalu temná postava a s každým dalším úderem větru se musela zastavit a zapřít se, aby ji vítr nesfoukl. Šla na samém vrcholu náhorní pláně v místech, odkud vítr sfoukal veškerý sníh a její nohy tak kráčely po v kámen zmrzlé zemi a nebořily se proto do závějí, které byly sfoukány v údolích a na úbočích pláně. Měsíc v úplňku ji svítil na cestu a ozařoval to ledové divadlo podivným, přízračným světlem, sníh jeho bledé paprsky vracel zpěv a tak vznikal pozoruhodný a děsivý klam, horizont jakoby hořel rudým plamenem, tichých, ledovým plamenem. Kam jen oko dohlédlo, nebylo vidět nic než rovnou pláň, na všech stranách nebylo vidět za mírně vypouklý reliéf pláně, takže člověk, který se ocitl na nejvyšším místě, si musel připadat jako na konci světa a naprosto sám. Jediný pokroucený pahýl něčeho co kdysi mohlo býti stromem stál ve větru a pozůstatky jeho větví se ani nehnuly jak byly zamrzlé do jednoho jediného kusu ledu.
Postava konečně došla na kraj srázu na konci planiny a pod sebou spatřila vesnici, nad níž se tyčil na kopci naproti přes údolí temný stín gotické tvrze. Poutník se ještě jednou otočil směrem k pláni a potom počal sestupovat ze svahu dolů do vesnice. Chvílemi se zdálo, jakoby vítr odněkud přinášel nějaký šum, který se v jeho ryku ztrácel a zase z něj vystupoval. Po chvíli postava poznala, že onen šum je skutečný, a že to je vlastně ozvěna nějakého reje nebo hodokvasu, který se koná někde poblíž, pravděpodobně dole ve vesnici.
Uteklo ale ještě několik chvil než postava sestoupila téměř k prvním chalupám, mezitím musela obejít další z návrší zasahujících do údolí, a hlas hodokvasu v tu chvíli jakoby ustal. Náhle bylo opět ticho, jen nyní působilo skličujícím dojmem, blízkost lidí a důkaz jejich přítomnosti vlévala do duše neznámého radost a nyní když zapochyboval, zda to nebylo jen mámení, si opět uvědomil nepříjemnou přítomnost severáku, prázdný žaludek a únavu.
Ale stačilo obejít onen poslední výběžek planiny a vítr opět přinesl k jeho uším hudbu a zpěv hodovníků. Zhruba čtvrt míle před sebou postava konečně spatřila první chalupy vesnice. Zachumlala se ještě více do svého kabátu a přidala do kroku. Hudba byla hlasitější a hlasitější. Když byl ale poutník již u prvních chalup, zničeho nic hudba, zpěv i ryk náhle jako mávnutím kouzelného proutku ustali. Poutník se zastavil, ne že by snad chtěl, ale něco neviditelného ho zastavilo. Nemohl udělat ani krok, dopředu ani dozadu. Jakoby přirostl k zemi. Něco niterného uvnitř něj samotného jakoby jej varovalo před vstupem do vesnice. Jakoby se před ním objevil zdvižený prst. Tajemné, podivné znamení, snad varování před nějakým hrozícím nebezpečím.
To vše, ten niterný pocit ale trval jen okamžik. Hned nato se ozvalo z kostelní věže zvonění. Ponurý, chladný zvuk zvonu dopadl jako kus ledu na duši neznámého a ještě důrazněji vyřkl varování, memento něčeho zlého, něčeho nasáklého pachem smrti. Třikrát se srdce zvonu zhouplo a třikrát udeřilo do těla zvonu. Třikrát opakovalo svoje varování, poté jeho hlas vzal vítr a odnesl jej někam nahoru nad pláň odkud neznámý přišel. Zároveň s tím jak vítr odnášel ozvěnu zvonu, přinášel odněkud ozvěnu hodokvasu, která sílila tak, jak slábla ozvěna zvonu. Odbily tři hodiny ráno.
Jako závan motýlích křídel, jako stín způsobený proletivším skřivanem, tak jemně a neznatelně se pocit neznámé hrůzy rozplynul a nahradila ho zvědavost, podivná tíživá zvědavost. Rozpolcená mysl jakoby stála na srázu a nemohla se rozhodnout, zda udělat krok kupředu a zemřít v pádu do neznámých hlubin, roztříštit se na tisíce kousků někde dole v temné propasti nebo couvnout, otočit se a spasit se v útěku od srázu. Zvrácená, nutkavá touha zvítězila a v jediném okamžiku rozhodla o spáse či zatracení. Neznámý udělal krok kupředu směrem k vesnici, v tu chvíli vítr zadul a hlas hudby a hodovníků naplno proťal noční ticho.
Jen pár nedočkavých kroků a před poutníkem se objevil rej hodovníků, společenství lidí s maskami na tvářích, ve škraboškách a v kostýmech nejrůznějších bizarních tvarů a údů. Divoká, bláznivá maškaráda či spíše karneval tu vířil v bizarním mumraji. Masky byly podivné, nadpřirozené. Nejčastěji se jednalo o masky připomínající ptačí hlavy, s dlouhými zahnutými zobáky, s velkými vypouklýma očima, s podivně ohnutými údy. Celé to společenství tu hopsalo, skotačilo a proplétalo se jeden mezi druhým a druhý mezi třetím. Za skupinou nejrozvášněnějších hodovníků šli pomalu hudebníci s hudebními nástroji, které si ovšem v ničem nezadaly s bizarností svých majitelů. Byly tu basy, housle nebo dudy podivných tvarů, nepřirozených rozměrů a podle toho také vydávaly tóny tak podivné a tak falešné, že to celé působilo spíše jako jedna velká parodie, jako hloupý pokus o orchestr. Celý karneval zakončovala nejpočetnější skupinka masek, které podle všeho musely být nejvíce zmoženy medovinou a pivem, protože se spíše jen motaly, neustále zastavovaly a poté zase prudce docházely hlavní skupinu ve strachu, aby se jim hlavní skupina neztratila z dohledu.
Něco podivného nedovolilo poutníkovi, aby se k nim přidal. Proto jen pomalu šel za průvodem masek a z opatrné vzdálenosti pozoroval, co se bude dít. V čele průvodu kráčela postava, která hned napoprvé upoutala jeho pozornost. Byla totiž mimořádně hubená a ještě více vysoká, takže ji kombinace těchto dvou vlastností dodávala přímo nadpřirozeného vzhledu. Skoro jako byste na kostru navlékli oblečení, až tak v tu chvíli poutníkovi připadala. Tato postava, jak jsem již řekl, kráčela důstojně v čele průvodu a odměřeným nicméně rozhodným krokem vedla celou společnost. Díky své výšce a tudíž velkému rozpětí kroků mohla jít pomalu, což jí ještě přidávalo na důstojnosti, zatímco společnost za ní musela krokovat už daleko rychleji. Nejkomičtěji potom působila poslední skupina nejvíce zpitých masek, která měla s tempem celého uskupení největší potíže a motala se jeden přes druhého v zoufalé snaze udržel krok se svými spolu hodovníky.
Skupina procházela ulicemi a jejich hudba a zpěv, dá-li se to co vydávali vůbec takto nazývat, se nesla do noci. Vypadalo to, že v bizarním průvodu je celá vesnice, protože ani jedno okno ve vesnici se nerozsvítilo, ani jeden člověk nevyšel na práh, aby se podíval, co se to děje nebo aby průvodu zamával. Poutník se stále vzrůstající zvědavostí a stejnou měrou rostoucím úžasem sledoval celý průvod. Uteklo několik minut a celá společnost pomalu došla na konec vesnice a zamířila druhou ulicí zase zpět. Náš neznámý se rozhodl, že se podívá pro změnu na čelo průvodu a proto si další ulicí nadešel skupině a počkal si na ni.
Vysoká maska šla stále v čele hodovníků, ale teprve nyní si poutník mohl prohlédnout masky v jejím nejbližším okolí. Po obou stranách v závěsu za ní šly dvě masky, které vypadaly jako lékaři, oblečeni byli v dlouhých hábitech spadajících až na zem, na hlavách měli podivné klobouky a na tvářích měli podivné škrabošky s velkými nosy a ještě většími brýlemi na nich. Při pohledu na ně se poutníkovi zdálo, že něco podobného již někdy někde spatřil, ale ať se snažil sebevíce, nebyl schopen si vzpomenout kde a co to bylo. Hned za nimi šla malá skupinka masek, které vypadaly jako mniši a nesoucí na dlouhých tyčích něco, co vypadalo jako tři komety letící po obloze. Dále za nimi šla skupinka lidí, kteří byli oblečeni v oděvu, který připomínal svou barvou i tvarem nahé lidské tělo, které mělo jen kolem pasu omotáno bílé látky. Tito lidé nesli v rukou karabáče, takže to vypadalo, že se jedná o sebe mrskače, flagelanty. Poutník hleděl se stále větším zájmem na různorodou směsici masek a stále usilovněji přemýšlel, co mu ta změť figur připomíná.
Opřel se o nejbližší dům a skryl se v jeho stínu. Nechal projít hlavní skupinu průvodu, poté falešné hudebníky a poté se opět zaměřil na poslední skupinky, jdoucí za orchestrem. Hned po orchestru šla hlavní skupina masek, která vypadala vcelku normálně, byly to masky řemeslníků, rolníků, studentů, lékarníků, obchodníků, kněžích, učitelů. Všechny měly ale na tvářích podivné škrabošky, které propůjčovaly svým majitelům výraz skutečně děsivý, protože byly mrtvolně bledé a propadlé, skoro jako tváře umrlců. Ještě dál za nimi potom šly masky, ve kterých poutník okamžitě poznal Židy v černých kloboucích a s dlouhými pejzy a ještě dál za nimi v obvazech zamotané malomocné. Hleděl na ten podivný slepenec masek stále užasleji, ale místo zvědavosti se do jeho duše pomalu počal vkrádat strach. Masky na něj působily čím dál podivnějším a hrůznějším dojmem.
Musela utéct spousta času, i když se to nezdálo. Konečně kolem něj prošli i motající se opilí, ale daleko méně, než jich šlo v závěsu za průvodem na počátku. Rozhlížel se tedy, kde zůstali ostatní, a tu si všiml, jak se vzadu na konci ulice motá jeden z opozdilců. Udělal ještě několik kroků, zastavil se a padl k zemi jako podťatý. Poutník přemohl strach a vyběhl ze stínu, ale stejně si ho nikdo nevšiml, i když se málem srazil se dvěma maskami. Otočil se a zíral na ně, ale oni klidně kráčeli dál, jakoby byl jen duch. Stál tu a zíral na odcházející masky jako na nějaké přízraky z jiného světa. V tu chvíli mu tak skutečně začali připadat. Celý snový průvod se mu náhle počal jevit jako přízrak, jako noční hosté z pekel. Náhle cítil v jejich bizarnosti něco temného, zlého, fatálního. Otočil se a rozběhl se k ležící postavě na konci ztemnělé ulice. Průvod mezitím zmizel v záhybu ulice mezi chalupami.
Doběhl k postavě a přiklekl k ní. Sklonil se nad ní a pokusil se ji otočit na záda. V tom okamžiku vyděšeně vyskočil a dopadl na zem kus od ležící postavy. Pod oblečením se v měsíčním svitu bělala místo lidské bytosti jen dokonale vybělená kostra. V němé hrůze hleděl k místu, kde ještě před okamžikem stál člověk a teď se tu bělely jen kosti. Rozhlédl se kolem sebe, kus od sebe spatřil další postavu. Doběhl k ní, ale pod rozpadajícím se oblečením se opět bělely jen kosti. Hleděl na lidské pozůstatky, které náhle vypadaly, jako by tu ležely dobré měsíce a né pár vteřin.
V hrůze se rozběhl za průvodem, aby zjistil, kdo si to s ním tak ďábelsky hraje a která zlá síla ho takto klame. V okamžiku kdy dobíhal do zlomu v ulici, kde před několika minutami zmizel průvod, ozval se opět kostelní zvon. Tentokráte se jeho hlas ozval šest krát. Poutník konečně doběhl do zatáčky a pokračoval dál. V několika vteřinách doběhl na prostorné náměstí, ale ať se rozhlížel jak chtěl, smuteční průvod nespatřil. Doběhl doprostřed náměstí a zůstal stát. Naprosté ticho všude kolem něj přerušovalo jen kvílení větru, který vířil suchý prachový sníh po dlažbě náměstí. Vyděšeně se rozhlížel kolem sebe, potom vykročil k první a nejvyšší budově, kterou spatřil. Byl to kostel s vysokou věží. Nad ní se na kopci černala silueta staré tvrze. Kostel byl opuštěný a poničený, vstupní dveře byly otevřeny dokořán. Vešel dovnitř, celý strop kostelní věže se propadl dovnitř, střechou do kostela svítil bledý měsíc a ozařoval starý zrezlý kostelní zvon, který tu ležel pod hromadou sutě.
Bledý jako smrt vyšel opět na náměstí. Měsíc svítil jako bláznivý a ozařoval celé bílé náměstí. Na jeho druhé straně se lesklo něco bílého, ale z té dálky to nebylo vidět. Vykročil tedy k oné věci a konečně stanul před ní. Byla to lesklá měděná deska, připevněná na vysokém zátarasu. Chvíli nechápavě hleděl na těch několik slov a opakoval si je stále dokola, než konečně pochopil jejich význam. Stálo na nich latinsky toto:
VSTUP ZAKÁZÁN POD TRESTEM ZTRÁTY HRDLA
ÚZEMÍ V KLATBĚ
MOR
Pohlédl nad zátaras, tyčil se nad ním vysoký kříž. Vysoko na něm byla přibita cedule a na ní obraz kostlivců, kteří tančí nad právě zesnulým. Nad obrazem byl nápis. Opět musel chvíli přemýšlet než si uvědomil, že dvě slova na ceduli jsou
MEMENTO MORI
Prchal pryč z toho děsivého místa, ale vysoko na planině ho přepadla horečka. Přišla náhle, zákeřně. Klesl v bolestech u pahýlu, který tu zbyl po starém stromu. Severní vítr zadul ještě více, sníh se zatočil ve vzduchu a hnal se dál do údolí.
23. listopadu 2009 / +++