Slunovrat
ase bylo září. Seděl jsem v houpacím křesle na prostorném balkóně svého hotelu a slastně vychutnával paprsky pozdně odpoledního slunce. Nebe bylo blankytně modré, nádherně modré, téměř tak modré jako hladina jezera dole pode mnou. Protáhl jsem se v křesle a pohledem přejel po vodní hladině.
Daleko na jihu se jezero rozlévalo v široké nížině, takže jeho břeh nebyl vidět a zdálo se, že jezero nemá konce a je jen zálivem či fjordem moře, ale směrem k severu se po obou stranách zvedaly hory a obestupovaly jej stále těsněji a výše, takže na severu již jezero vypadalo jako tenká a hluboká rána v krajině. Na západní straně se mohutné štíty příkře zvedaly nad vodní hladinu, bělavě šedé, téměř kolmé, a jejich vrcholky se ztrácely v mracích, které se nad horami držely téměř pořád. Na východní straně byly hory stejně vysoké, ale nebyly tak příkré a proto byly na rozdíl od šedých stěn protějšího břehu porostlé zelení. Tento kontrast jako by podtrhoval rozdílnost obou břehů. Každý ležel v jiné provincii, aby jste se dostali na druhý břeh, museli jste jezero objet a to při jeho tvaru znamenalo zajet si notný kus buď na jih nebo na sever. Nebo jste si mohli půjčit loď a cestu si zkrátit přímo přes jezero.
Všechna pozdní léta svého zatím poměrně krátkého, nicméně o to bouřlivějšího života, jsem trávil na cestách. Jednou do roka jsem vyrazil pryč od všedních událostí a stereotypů svého života, zpřetrhal jsem na několik týdnů veškerá pouta a odjel někam daleko, abych poté opět začal s čistou hlavou úplně od začátku. Letos mě cesta zavedla sem, do jedné jižní země pod horami. Nejprve jsem se vydal daleko na jih, podél pobřeží. Projížděl jsem palmovými háji podél nekonečných písčitých pláží stále na jih, ale čím dále na jih jsem jel, tím pustější a divočejší krajina mě vítala. Já ale potřeboval život, zábavu, společnost. Otočil jsem se proto na sever a nakonec skončil zde na severu pod obrovským horským masívem u jezera, které se náhle vynořilo přede mnou a okamžitě mě uhranulo.
Když jsem se zde jednoho večera objevil, nebe bylo zatažené, drobně pršelo a vše bylo zahaleno do vlhké mlhy, která stoupala od jezera, jehož hladinu jsem v bílém oparu mohl jen tušit. Ubytoval jsem se v prvním hotelu, na který jsem natrefil a smířil se se skutečností, že pro tentokrát je dnům mé volnosti konec, léto skončilo, je načase se vrátit do šedi domova. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se ráno probudil do slunečného dne a vyšel jsem na balkón svého hotelového pokoje. Přede mnou se rozevřel úchvatný, fantastický pohled. Za zdobeným zábradlím mého balkónu leželo jezero s azurově modrou hladinou, v níž se zrcadlily šedavé skály mohutných hor, které jakoby vyrůstaly přímo z jezera na druhém břehu, vzdáleného dobré tři, čtyři kilometry. Na sever i na jih se táhlo nádherné pobřeží se žlutým štěrkem a narůžovělými balvany a s jedinou cestou, obtékající břeh celého jezera jako pentle, lemovanou palmami a občasným seskupením nádherných domečků s fasádami z těch nejsladších pastelových barev. Hned z vody stoupal břeh prudce do kopce, né však tak prudce jako stěny na protějším břehu. Otočil jsem se, za mými zády se zvedal mohutný pás hor, zelený pás porostlý různorodou středozemní flórou. Ve svazích byly rozházeny domečky, byly navršeny jeden na druhém, střecha jednoho mnohokrát sloužila jako terasa druhého. Byly rozesety všude kolem, ale jen do určité výšky, protože potom se sklon hor výrazně zostřoval a hory prudce stoupaly ke svým vrcholkům.
Okamžitě jsem vyrazil na procházku podél břehu. Zjistil jsem, že vesnička v níž jsem skončil, leží na výběžku či téměř poloostrově, který je tvořen mírným kopcem a proto vybíhá do jezera, které jej obklopuje ze tří stran. Na vrcholku výběžku stál nevelký, ale hrdý hrad, který působil přímo magicky, už jen proto, že z jedné strany se za ním zvedala kulisa majestátních hor vystupujících z jezera v úhlu dobrých pětačtyřiceti stupňů a z druhé strany se za ním rozlévalo čarokrásné modravé jezero, obestoupené ještě majestátnější hradbou šedavých skal, jejichž vrcholky se ztrácely s mracích.
Vyrazil jsem do kopců nad jezerem a shora sledoval tu nádheru, tento ztracený a schovaný ráj na zemi. Úplně nahoře pod holými skalnatými vrcholky rostly jen kosodřeviny, lišejníky, mechy a různé zimostrázy, ale stále níž přibýval borovicový a modřínový les, níže potom listnatý les, který v těchto výškách již hrál všemi barvami, především ale žlutou a rudou, potom cesmínové duby a dole u jezera potom olivovníky, již napůl opadané kaštany, tamaryšek. Svahy prorůstaly vonnými keři myrty, růžového oleandru, ostře vonící máty a tymiánu, mezi nimi byly na svazích rozesety štíhlé cypřiše, košaté pinie, mohutné cedry a dole podél břehu pak vysoké štíhlé palmy, které lemovaly úzkou cestu, která se klikatila tu městečkem na břehu, tu kamenným nábřežím, estakádou nebo tunelem.
Vychutnával jsem tu nádheru plnými doušky a svůj návrat jsem odložil o dalších pár dní. Prošel jsem celé městečko i jeho úzké a spletité uličky s desítkami hospůdek a bazarů, prošel jsem přístav s bílými loděmi, vystoupal jsem na skalnatý ostroh nad jezerem a navštívil zdi hradu, vyjel jsem podél pobřeží na jih, potom na sever, ale nakonec jsem stejně zjistil, že ze všeho nejvíce mě láká protější břeh. Zhruba kolmo naproti mému hotelu se přímo přes jezero zvedala kolmá stěna hor a vytvářela mohutný výběžek či spíše oblouk, vypadala jako mohutná podpěra, na níž stojí celý horský masív ležící za ní. Dole pod ním se přímo ve skále hned nad hladinou a v několika terasovitých řadách choulilo malé městečko, které i přes tu dálku působilo velmi malebně. Zatoužil jsem stanout na druhém břehu a pohlédnout z druhého břehu na na ten náš. Jaká scenérie by se mi otevřela?
Příštího dne ráno jsem si v přístavu zamluvil malou loď i s kapitánem a vyrazili jsme přes jezero k protějšímu břehu. Slunce stálo na jihovýchodně a ještě nízko, takže teprve několik stovek metrů od břehu se objevilo nad vrcholky hor. Hory na východní straně házely dlouhý stín, který přikrýval celou jejich západní stranu. Zatím co západní skalnatý břeh svítil ve slunečních paprscích, ten východní byl ponořen do stínu. Hleděl jsem na něj jak se vzdaluje a jak se zmenšují důvěrně známé věci na něm. Palmy, hotel, hrad, přístav. Ale potom vyhrála zvědavost a já se otočil a začal sledovat protější břeh. Šedé skály svítily v paprscích vycházejícího slunce a jak jsme se blížili, vypadaly stále větší a větší. Zároveň se měnil úhel pohledu a určité části hor mi zmizely z dohledu, jiné detaily se začaly vynořovat. Otočil jsem se, abych pohlédl na protější břeh. Za mými zády se zvedal temný horský hřeben, snižující se směrem k jihu a zvyšující se směrem na sever.
Vesnice na druhém břehu se krčila na úpatí obrovské, převislé skály. Pár nádherných domků tu stálo na nábřeží a pak v kaskádovitých řadách nad sebou a něco malebnějšího jsem popravdě ještě asi neviděl. Každé okno, každá veranda byla doslova obsypána truhlíky s divoce rostoucími květy všech možných barev a rovněž po zdech se plazilo víno a jiné popínavé rostliny. Právě jsme vjížděli do malého, soukromého přístavu. Vodní plocha se zde hluboce zakousávala do nábřeží, takže náhle jsme byli ze tří stran obklopeni břehem, z něhož pravá a levá strana byla tvořena jakýmisi moly. Samotný konec přístavu ležel snad dvacet metrů od jeho vjezdu a přístav nebyl širší než deset metrů. Tři metry od konce přístavu už stála budova malebného hotýlku a na ni z obou stran namačkány další budovy, které jakoby obestupovaly malý přístav, takže stačilo vylézt z loďky, udělat tři kroky a byli jste na recepci. Hned nad hotelem stály další dvě řady domků a nad nimi se tyčil už jen obrovský šedý skalní masív.
Vystoupili jsme na břeh. Od hotelu vedly dvě úzké uličky, sevřené z obou stran okolními domy. Jejich teplé pastelové barvy jim dodávaly zvláštní kouzlo. V přístavu stálo několik palem, několik truhlíků květin a hotelový poutač. To bylo vše co jsem mohl vidět, protože jak jsem již řekl, přístav byl ze tří stran obklopen domky, které těsně přiléhaly k vodní hladině. Jen na konci úzkých uliček jsem tušil zbytek městečka. Poděkoval jsem kapitánovi, zaplatil mu a poté jsem se ubytoval. Řekl jsem si, že tu dva dny pobudu, nebylo mi líto zaplatit si hotel i přesto, že jsem stále platil hotel na druhém břehu. Okolní krajina a vůbec celá scenérie jezera mi bohatě vynahradila i sebevětší vydání.
Hned po ubytování jsem vyrazil do města, které bylo vskutku pohádkové a po zhruba hodince a půl, během níž jsem prošel většinu spletitých, úzkých a strmých uliček, jsem se usadil v nábřežní kavárně, tedy přímo na její předzahrádce a objednal jsem si vydatný oběd. Ten byl nakonec stejně skvělý jako samo okolí a já se skvěle nasycen pohodlně usadil v pleteném křesle a nechal sluneční paprsky dopadat na mou tvář. Zavřel jsem oči a asi jsem na chvíli usnul, protože když jsem je otevřel, měl jsem pocit jakéhosi provinění, který míváme když neplánovaně usneme. Otevřel jsem oči a zjistil, že vedle mě sedí starý muž s dlouhými bílými vousy a jasně modrýma očima. Kývnul na mě hlavou a já kývl na něj, že jej beru na vědomí a že může zůstat sedět. Opět jsem zavřel oči.
* * *
Už nevím o čem ke mě promlouval, ale byl to dlouhý a monotónní monolog. Hovořil o něčem na co se nemohu upamatovat, bylo to něco tajemného, děsivého i čarokrásného zároveň, něco starého eóny věků. Něco, co slovy naší civilizace nejde popsat, něco co je nad naše chápání. Pamatuji se, že hovořil o ukrytých pokladech, o daru světla a tmy, o dávné věštbě, proroctví. O tom, že existuje místo, kde všechny naše skutky dokáží vytvořit nový, lepší nebo horší svět. Že člověka dobrého povznesou a člověka zlého zdrtí. Poslouchal jsem ho dlouho. Potom jsem se jako ve snách vydal za ním a on se stal mým průvodcem.
* * *
Vstoupili jsme do jeskyně. Konečně jsem procitl z něčeho, co mi připadlo jako sen, jako blouznění, jako hypnotický stav. Přechod mezi jasným, slunečným dnem, provoněným, teplým ovzduším a naprostou temnotou, chladnou, vlhkou, neměnnou, tento přechod přes hranici světla a stínu měl na mě tak silný dojem, až jsem se zachvěl. Bylo to zcela jistě způsobeno tou náhlou změnou s jakou končilo ovzduší jedno a začínalo druhé, jakoby je oddělovala neproniknutelná a neviditelná zeď.
Na okamžik mě něco nutilo otočit se a utíkat pryč z tohoto místa, něco jiného v tu chvíli způsobilo, že jsem si uvědomil, že už jsem stejně ztracen, protože jsem překročil tu tenkou hranici mezi těmito dvěma světy. Na okamžik jakoby mnou projelo ledové ostří a na tu krátkou chvíli jsem pocítil, že tam dole mě čeká něco zlého, že od tohoto okamžiku je můj osud zpečetěn.
Hned nato jsem se zarazil a setřásl ze sebe ten pocit, který musel být způsoben jedině přechodem ze světla do tmy, přechodem ze zdravého letního ovzduší, svěžího ovzduší, které horský vánek čeřil nad stříbrným jezerem do ovzduší uzavřené, temné jeskyně, ovzduší neměnného tisíce let, ovzduší jež nespatřilo paprsky slunce déle než trvala doba, za kterou vznikla celá naše civilizace, doba za kterou se vyvinul celý nový živočišný druh myslících bytostí.
Počali jsme sestupovat do hluboké jeskyně, tak hluboké, že žádný z paprsků našich lamp nedosáhl jejího dna. Dřevěné schody klesaly v úzké šachtě stále níž a níž a lomily se jednou vlevo, podruhé vpravo, pak se lomily v ostrém úhlů pod svou horní část a zase se narovnávaly. Potom se okolí kolem nás změnilo, přestali jsme neustále zatáčet a schody před námi se narovnaly. Muselo to znamenat jediné, a sice že už jsme v samotné jeskyni, v samotném sále. Schody klesaly hluboko pod nás v ostrém úhlu, avšak byly naprosto rovné, desítky metrů před námi spadaly do hlubin bez jediné zákruty. Sestup trval snad desítky minut, jeskyně musela být neskutečně hluboká, respektive neskutečně vysoká, její strop musel být dobrých sto, možná dvě stě metrů nad jejím dnem.
Uplynula nekonečně dlouhá doba, alespoň mi to tak připadalo. Za tu dobu musely tam nahoře nad námi uplynou celé věky. Konečně se něco zalesklo v hloubce pod našima nohama. Můj průvodce mi pokynul a pustil mě před sebe. Opřel jsem se o zábradlí a pohlédl přes ně dolů. A tam dole pod sebou jsem spatřil temnou, mrtvolně klidnou hladinu podzemního jezera. V okamžiku kdy jsem pohlédl do jejich vod, hleděl jsem náhle na zrcadlový obraz svého vlastního obličeje, na zrcadlový obraz tváře ozářené slabým světlem lampy a jak jsem tak hleděl na tu tvář, uvědomil jsem si dvě podivné věci, a sice že je to úplně cizí tvář a že já sám hledím skrze její mrtvolné, lesklé, vodní oči na svůj vlastní zděšený obraz toho člověka tam nade mnou. Omdlel jsem.
* * *
Procitl jsem, můj průvodce zmizel. Už ani nevím, jak jsem vyšel zpět na povrch. Cosi mne tam dole však posedlo, jakoby se mě dotklo něco zlého. Vrátil jsem se do hotelu, sbalil se a přeplul jezero. Ale ani tady na druhém břehu jsem nenacházel klid. Něco se změnilo, když jsem byl tam dole. Ještě pár dní jsem zůstal, ale krásy jezera mne nyní pouze zneklidňovaly. Cosi mě nutkavě hnalo domů, podivný neklid, dříve naprosto neznámý mému nitru. Sbail jsem věci a vydal se na sever, domů.
* * *
Podzim nastoupil prakticky ihned poté, co jsem se vrátil z ciziny domů. Ještě nikdy na mě jeho pochmurnost nedolehla tak náhle a tak drtivě jako letos. Vrátil jsem se z vyhřáté a prosluněné země na jihu do šedé a tiché krajiny svého domova, ale ke svému zděšení jsem si uvědomil, že ji nevítám s radostí syna vracejícího se domů do krajiny svých předků, ke známým, přátelům, rodině. Vrátil jsem se do cizího prostředí, alespoň jsem to tak cítil.
Krajina se zbarvila všemi barvami podzimu, spadané listí šustilo na zemi a já pociťoval, že mé toto jinak tak oblíbené období roku mě vůbec netěší jako prve. Náhle jsem nedokázal vnímat jeho barvy, jeho mírné a stálé počasí, nedokázal jsem užívat poslední paprsky slunce, propůjčující listí nádherné barvy, hřející ještě naposledy na tváři. Náhle jsem si uvědomil, že mě netěší vůbec nic, že dokonce věci, na které jsem se vždy těšil, mě nyní zneklidňují. Začal jsem se stranit přátel, přestal jsem vycházet. Své dny jsem proměnil v noci, ulehal jsem s prvními denními paprsky a budil se už za tmy. Ale tím jsem ještě více zabředával do stínů.
Podzimu kvapem ubývalo a blížila se zima. Říjnovou rez spadaného listí vystřídala listopadová šeď mlh a já náhle cítil, že má ztráta radosti ze života se mění v něco ještě daleko horšího. Na můj život dolehlo něco temného, těžkého, něco zlého a začalo jej stravovat. Z ničeho nic se náhle přede mnou vynořovaly stíny a začaly ovládat mé pocity, nejdříve nenápadně, ale později jsem si stále častěji a jasněji uvědomoval, že všechny mé pocity se stále více potápějí do hlubin něčeho temného. Začaly noční můry, nevysvětlitelné záchvaty smutku, stavy sklíčenosti, celou mou duši prostoupil neklid, strach, podivný kalný filtr sedl mi na duši a vzal barvy všem věcem kolem mě. Temná ebenová řeka melancholie se mi vliva do duše, zalila a utopila srdce a to je potom černými tepnami s každým dalším úderem pumpovalo do celého těla, zamořovalo jej, otravovalo, zabíjelo.
Jasně jsem si uvědomoval, že to něco je se mnou od toho prokletého sestupu do jeskyně. Od té doby se má radost pomalu začala měnit v žal, má odvaha ve strach a má krev ve žluč. Vše kolem mě se ponořilo do hnusné, lepkavé, bezbarvé šedi, všude kolem ležel temný močál, páchnoucí, nehybný, černý močál. Stále častěji jsem se uprostřed noci budil ze snů, promočen ledovým potem. Probouzel jsem se z děsivých, bizarních, temných snů, ale jejich můry, jejich sklíčená atmosféra mě neopouštěla ani po probuzení. Děsivé, trýznivé kulisy zůstávaly se mnou. Z milovníka noci stal jsem se její obětí. Promočen potem seděl jsem s drkotajícími zuby na posteli a jako na spasení čekal na první sluneční paprsky a s každou minutou po polední se děsil toho, jak slunce zase kvapem klesá k obzoru, jak věci kolem mě ještě více šednou, stíny se prodlužují, můj pokoj se ponořuje do šera.
Začal jsem se bát lidí, začal jsem se bát vycházet ven, stále častěji jsem si z děsivé noční můry odnášel pocit, že jsem spáchal něco strašného, a stále častěji jsem nebyl schopen rozeznat, kde končí můra a kde reálný svět, co je sen, smyšlenka a co už má pevné kontury reality. Mé děsy se slily s mým skutečným já, stal jsem se přízrakem. Roztřeseným, vyděšeným přízrakem, stínem své minulé vlastní existence.
Někdy tehdy mi to došlo. Uvědomil jsem si to, v tu chvíli v mé duši zahořela jiskra naděje, jiskra vysvobození. Co když mé stavy souvisí s prodlužující se nocí, s nedostatkem světla. Tato skutečnost byla psychology i laickou veřejností dobře známa. Tedy i já jsem musel podlehnout podzimní depresi, i já jsem se tedy z nějaké příčiny stal tak vnímavý k nedostatku světla kolem sebe. To je zcela určitě hlavní důvod mých děsů. Řekl jsem si tedy, že se vydám opět na jih, vyrazím za sluncem.
Okamžitě jsem se vydal na cestu, ale sotva jsem opustil brány rodného města a spatřil šedavé paprsky zapadajícího slunce, přepadl mě takový neklid a posléze děs, že jsem se otočil a prchal zpět do bezpečí čtyř stěn svého pokoje. Nebyl jsem schopen opustit svůj domov, nebyl jsem schopen vydat se do neznáma, do cizích krajů. Má duše byla natolik zlomena, že cokoli nového, cokoli cizího by ji bylo okamžitě zabilo, ten neklid by ji roztrhal na kusy.
Zavřel jsem se doma a rozhodl se, že tak prostě přečkám zimu a na jaře, až břímě noci opadne, jak jsem doufal, uteču z těchto severských krajů a již se sem nevrátím, usadím se daleko na jihu, kde slunce celý rok svítí na tváře požehnaných. Byl už prosinec, do slunovratu zbýval týden a má nemoc, dá-li se tento stav nazývat nemocí, dosáhla svého vrcholu. Již jsem nevnímal rozdíly, žil jsem v jednom bizarním, šedém a děsivém snu, v jedné noční můře. Ó jak silně jsem cítil, že žiji v jiném světě, v jiné dimenzi, v obrovské bublině, která byla naplněna úplně jiným ovzduším, než v jakém žili všichni kolem mě. Zprvu chvilkové stavy neklidu, strachu, posléze děsu, hrůzy, stavy kdy jsem vnímal svět pokřiveně, zvráceně, tyto zprvu občasné stavy jichž jsem se děsil, nicméně které pomíjely, tyto stavy proměnily se postupně v něco trvalého, stálého. Můj předchozí život byl ten tam. Již jen pár záblesků mě osvobozovalo z této trudné, šedé kletby.
Konečně přišel ten den. Hleděl jsem na oblohu a na hodiny. Jejich ručičky odpočítávaly neúprosný čas, tvrdě, přesně, neúplatně, jako soudce, který nade mnou vyřkne buď svůj ortel nebo mi dá milost a propustí mě z tohoto slzavého údolí. Nastal zimní slunovrat, začal nejkratší den v roce. Hleděl jsem na bledé slunce nad obzorem a odpočítával vteřiny. Od dnešní noci začne ubývat noci a přibývat dne, sluneční paprsky se začnou vracet do mého života, opět jej prosluní. Ulehal jsem s podivným pocitem štěstí, pocitem klidu v té dlouhé žalostné a neklidné etapě svého bytí. Druhý den jsem opět seděl u okna a odpočítával vteřiny. Slunce tam stálo na obzoru, ale mě se zdálo ještě bledší a truchlivější než den předtím. Třetí den do mého srdce bodlo jako dýka podezření, ale ještě další týden jsem si to odmítal přiznat. Teprve potom jsem ke svému naprostému, fatálnímu a konečnému zděšení poznal, čeho jsem se obával, čeho jsem se odvážil obávat jen v nejhorších snech.
Bylo týden po slunovratu, ale slunce se nezačalo vracet. Stále více a více bledlo, s každým dalším dnem vystoupalo na obloze o něco níž, stále později se objevovalo nad horizontem a stále dříve za ním mizelo. Vyděšeně jsem hleděl z okna svého bytu. Venku jsem viděl lidi, nikdo z nich si toho nevšiml, nikdo to nevnímal. Žili si své dřívější životy a mě napadlo, že toto vše se děje pouze v tom mém světě. Od toho okamžiku ztratilo vše svůj smysl, svůj význam. Děsy se proměnily v odevzdání, neklid se stal nekonečnou a neměnnou, pevně danou podstatou existence. Slunce stále více klesalo na obloze a já si uvědomil, že se blíží den, kdy již nevyjde nad obzor a navždy zmizí, že se blíží okamžik, kdy věčná noc nahradí vše ostatní. Hleděl jsem z okna, ale už jsem neviděl nikoho venku, všichni chodci zmizeli. Naše světy se naprosto a úplně oddělily.
* * *
Vítr se hnal po širokém, vylidněném bulváru a vířil jemný sníh, vytrvale se sypající z ocelově šedé oblohy. Začínal nový den, ale skrze nízká, temná mračna pronikalo na zemi jen minimum světla. Všechno bylo ponořeno do tmavě modrého odstínu šedi a ten dodával pusté scenérii ještě depresivnější nádech. Sníh vířil v kruzích a vítr jej sfoukával k obrubníkům chodníků, fičel v korytech tříd obklopených betonovými břehy budov.
Nebe pobledlo natolik, že se šedé bulváry vylouply z temného stínu noci a šlo dohlédnout míle daleko, až na horizont. Avšak v žádném okně skeletonu budov podél bulvárů se nerozsvítilo jediné okno, žádný chodec nevyšel ze stínů na široké prostranství ulic, žádná světla aut se nerozsvítila a nenarušila šeď města. Jen mráz olizoval svým zničujícím dechem holý, rozpraskaný asfalt chodníků a cest a ještě hlouběji do nich zatínal své drtivé pařáty.
Vykoukl jsem opatrně z pootevřených dveří starého domu. V tu chvíli mi prudký závan větru chrstl hrst ledových sněhových vloček do tváře. Ostrých, tvrdých a pálivých jako horké uhlíky. Bezděčně jsem couvl zpět do rozšklebené díry těžkých zarezlých dveří. Kovová šeď dodávala městu neskutečný, přízračný vzhled. Vykročil jsem do svého posledního dne.
* * *
Ocitl jsem se na širých planinách daleko za pozůstatky něčeho, co kdysi bývalo městem. Vítr jako ledová břitva letěl po zamrzlé sněhové krustě, která pokryla zemi a vytvářel na ní záludné sněhové jazyky. Bledě žlutá barva oblohy za zimními mračny na horizontu opět přešla do barvy oranžové, poté do barvy růžové a nakonec do barvy fialové. Ta postupně tmavla a potom v jediném okamžiku nebe opět zčernalo nocí.
Otočil jsem se, ale za sebou jsem spatřil jen holý zamrzlý horizont. Pět minut mého posledního dne byly ty tam, začínala věčná noc. Vydal jsem se dál na pláň přede mnou, hlouběji do náruče větru, mrazu, hlouběji do náruče noci.
Vždy jsem byl zarputilý ateista a věřil jsem, že pokud se člověk z nějakého důvodu rozhodne zemřít, může tak učinit s vědomím, že tak ukončuje veškeré své trápení, ať již pozemské nebo jakékoli jiné, ať už tím druhým místem je ráj, peklo nebo něco úplně jiného. Vždy jsem věřil, že sebevražda definitivně ukončí pozemské problémy, že je jediným a zaručeným východiskem, cestou k naprostému osvobození, cestou k naprostému klidu. Cestou k definitivní neexistenci.
Pohrdal jsem věřícími svatoušky, kteří se celý život třásli, aby se potom po smrti dostali někam dál, do ráje, případně aby jejich další život, ve který tak zoufale doufali, aby tedy jejich další život byl pln radosti, aby jim jejich předchozí dobré skutky zajistily spokojenější existenci na nějakém lepším místě.
Smál jsem se a směji se i dnes. Ale jak se blíží smrt, do mé duše se začínají vkrádat temné obavy, že by něco jako definitivní konec vůbec nemuselo být. Všechny hříchy, všechny ty děsy, úzkosti a děs co jsem nechal za sebou, jsou někde tam, vzadu a čekají a já se začínám bát, že mě dohoní. Smích na rtech se mění v křeč, ve více než co jiného v zoufalý škleb. Najednou je smrt na sarkasmus příliš blízko. Co když na konci není vysvobození?
18. ledna 2010 / ++