Na hoře Melancholie
a prahu nového dne, který se šedivě rodil z temnoty umírající noci, kráčel jsem po prašné cestě vzhůru k hoře Melancholie. Měsíc přímo přede mnou jako strážný noci a blednoucí obzor za mnou jako příslib nového jitra byli mými jedinými společníky, průvodci a druhy zároveň na té trudné, leč nutné cestě za odpovědí na otázku, kterou jsem nemohl dostat nikde jinde, než na samém vrcholku hory Melancholie. Obzor na východě začínal blednout, ale noc stále držela dominium nad touto bezútěšnou krajinou pokřivených pahýlů starých stromů a němých stínů bludných balvanů podél cesty, jejíž prach sedal na můj starý obnošený kabát a dusil mě v chřípí. Vdechoval jsem jej odporný, suchý a těžký, jako pozůstatek něčeho dávno mrtvého, něčeho co však kdysi pulsovalo životem. A s tím poznáním odcházelo s každým nadechnutím také kousek mne samotného, část po části mne kus umíral, každé vdechnutí zabíjelo část mého jsoucna, mého života, mého já. Z vrcholku hory nebylo cesty nazpět, ale já neměl na výběr, nebylo cesty nazpět, ale nebylo cesty jinudy. Můj osud byl vepsán do balvanů podél cesty, a jeho rozuzlení mne čekalo tam nahoře. Mělo alespoň něco smysl?
Hora Melancholie se vypínala jako nejvyšší a nejstrmější vrcholek mezi nižšími vrcholky hor Zapomnění, k jejichž úpatím vedlo hluboké údolí Smutku. Slunce tam nikdy nezasvítí kvůli strmým stržím a ostrým štítům, ale nebe tam vždy hořelo temně rudým jasem, jak se sluneční paprsky lámou od černočerných skal těch hor. V úpatích těch hor jsou nekonečné propasti a jeskyně, v jejichž nitrech bylo kdysi dávno vepsáno vše o tomto světě, o všech jeho možných záhadách a všech jeho zapomenutých tajemstvích. Tmavě modré hory a tmavě zelená země tu dostává nádech šedi, a krvavě rudé nebe sálalo smrtí, která celý kraj objímala svým černým pláštěm. Nebylo zvuku v údolí Smutku, protože nebylo života v jeho stínu, který by ho vydal, a nebylo ozvěny v jeho skalách, protože vše bylo tak daleko, že ozvěna každého zvuku dříve umřela než stačila doletět ke skalám kolem, aby se od nich odrazila zpět. Nebylo naděje v tom údolí, byla jen úzká pěšina klikatící se středem jako jedovatý had, a ta pěšina vedla přímo pod horu Melancholie, kde začínala stoupat nahoru. A po té cestě jsem prošel i já a stoupal jsem nyní k vrcholu té hory, na němž se krčil jediný pokřivený kmen stromu s jedinou, ještě pokřivenější větví, trčící od východu k západu, a ukazující někam do hlubin těch hor, do míst, kde se všechny stíny slévaly v jeden, a kde Černé jezero slz vpíjelo své temné vody do mrtvé a pusté země. To jezero se táhlo k severu, úzké, s vysokými, strmými břehy jako stále krvácející rána na zemi. A ačkoli jeho jméno znělo Černé, nebyla to čerň inkoustová, nýbrž temně krvavá. A celá tato krajina ležela za posledním ohybem cesty pod klenbou stromořadí za hlubokou propastí se starým, visutým mostem, který byl schůdný pouze jednou stranou. Mnoho stop vedlo tímto jedním směrem, zpět žádné.
Já, úsvit na obzoru, bledý měsíc, velký jako nikdy předtím a shlížející dolů na mě jako Jeho oko, a potom už jen můj stín, věrný společník kráčející neúnavně v mých patách, jsme se ocitli v tomto zapomenutém kraji světa pod klenbou nekonečného vesmíru. Můj vlastní obraz s každým dalším krokem blednul, aby můj stín mohl pokaždé ztmavnout a dostat pevnějších kontur. Měnil jsem se ve svůj vlastní stín, odsouzený navěky bloudit v této krajině temnoty, protože co je stín bez světla, nežli nic uvězněné v ničem. Prohrál jsem svůj život, ale prohrál jsem jej už dávno, dnes jsem se pouze rozhodl vyrovnat účet, splatit dluhy a udělat krok do temnoty, abych v ní našel světlo, temnoty, v níž jsem už dávno bloudil, jen jsem to nevěděl nebo snad nechtěl vědět. Možná není problém v tom, že nevíš, kde hledat. Možná je problém v tom, že nevíš, co nalézt. Zbývalo jen dojít si pro odpověď na otázku, na otázku, kterou jsem neznal, ale jejíž odpověď jsem musel poznat dříve, než bude můj účet ofrankován a založen.
Čas plynul a nebe stále bledlo, vyšplhal jsem konečně až k samotnému vrcholu hory Melancholie. Zatímco její svahy byly příkré, její úpatí a rovněž vrcholek byl mírný, téměř nepoznatelný. Nyní jsem již kráčel téměř po rovině. V šedavé dálce přede mnou konečně začal dostávat pevné kontury ebenově temný kmen stromu Odpovědí. Jeho jediná větev čněla jako zvednutý ukazovák k věčnému mementu poutníkům, kteří sešli z cest nebo snad dobrovolně vyšli vstříc zatracení. Netušil jsem, co mne na konci mé cesty čeká, věděl jsem ale, že to je něco, co dá smysl a význam všem věcem, které jsem v životě udělal nebo neudělal, všemu co jsem stihl, nestihl, odložil a zapomněl, vše před čím jsem utekl, vše k čemu jsem utekl, všemu co mne minulo, všemu co mne dohnalo, všemu co jsem chtěl i nechtěl, všemu co chtělo i nechtělo mě. Tam dostanu odpověď. A poté budu moci odejít s klidem.
Pak se bledý kotouč měsíce dotkl špičky větve, a v tu chvíli jako bych slyšel povzdech, který se rozeběhl krajinou jako černý kůň, přeskakoval přes hrbolky a balvany podél cesty, a ztrácel se někde v údolí pode mnou na pokraji či spíše pomezí věčnosti a nicoty. Z jejího nitra potom dolehl v odpověď sten ještě žalostnější a ztrápenější, a sedmkrát zakroužil nad krajinou, než na ni usedl jako černý pták s křídly barvy sazí. Stál jsem pod stromem Odpovědí, a jeho stín ležel v prachu u mých nohou. Bledý měsíc nad jeho siluetou byl ještě bledší, a havraní křídla se rozprostřela přes bludné balvany, a vše splynulo v jediném černém stínu. Potom se měsíc vynořil na druhé straně kmenu stromu, a jeho barva byla barvou zániku. Temně rudý měsíc teď shlížel na můj zděšený, mrtvolně bledý obličej, na vytřeštěné oči s bělmem zrudlým krví. Jako ledová ruka se mne dotkl paprsek měsíce, a mne polil pot hořký jako černé slzy. Konečně jsem se vzpamatoval, sklopil oči a pokračoval v cestě dál. Čnící strom zůstal za mými zády, a blednoucí nebe úsvitu se ztratilo za temným horizontem vrcholu hory Melancholie, jakmile jsem počal sestupovat do tmy přede mnou. Tam nahoře zůstal také můj stín. Vrchol hory s děsivým ukazovákem jsem nechal za sebou, a hlas skřivana, který zdálo se, že slyším, umlkl, když měsíc zašel za mraky, které na bez hvězdném nebi vytvořily slovo Ne.
12. března 2010 / +++