Bloudění
odkovy cinkaly o tvrdou zem, a jejich ozvěna se zvedala k holým korunám stromů, a ztrácela se v dálce. Odpovídalo jim jen vytrvalé krákaní havranů, jejichž hejna seděla na pokroucených větvích stromů pod šedivou oblohou. Vypadalo to, že nadcházející jaro je ještě vzdálenější než to předloňské, ale rovnodennost již nebyla daleko. Zbývaly do ní tři dny. Temný jezdec srazil nohy v třmenech, a kůň vyrazil ještě rychleji. Stromořadí na horizontu rychle ubíhalo, a za šedými mraky jen jako světlá skvrna prosvítalo bledé slunce, jehož slabé paprsky probleskovaly skrze větve stromů, a kůň letěl tichou krajinou jako o závod. Zbývají tři dny a cíl cesty je ještě hodně vzdálen. Pouhé tři dny, poté již bude pozdě. Jezdec opět ostře pobídl koně.
Šedivá krajina s šedivým nebem visícím nad ní působila téměř snově. Jakoby barva šedi byla vepsána ve všem kolem, jakoby samo slunce posílalo dolů šedivé paprsky, které celé to ponuré divadlo ještě umocňovaly. Špinavě, truchlivě pustý kraj předjaří tu spal, zdálo se, věčným spánkem, a jakoby nic nenasvědčovalo tomu, že by měl ještě kdy procitnout. Stíny stromů byly dlouhé jako pařáty čarodějnic, a bledé slunce těsně nad obzorem působilo dojmem obrovské dálky, nedosažitelné, zatracené. Jezdci se sevřelo srdce.
Na pustém horizontu se objevila silueta stavení. Stálo hned u nevysoké zídky či spíše kamenného valu, který se táhl nahoru na kopec, a ztrácel se někde na obzoru v šeru vysokých holých topolů. Začínal tady dole u cesty, obrostlý divokými keři a vřesem. Toto lidské obydlí bylo za celý den prvním náznakem živých bytostí v tomto bezútěšném liduprázdném koutu země. Předtucha lidských bytostí, teplého jídla v žaludku, kavalce na přespání a uklidňujících plamenů krbového ohně, dodaly jezdci okamžitě na náladě, ale ani nemusel pobídnout koně, protože ten jakoby sám vycítil, že dnešní putování končí, rozeběhl se k cíli ještě rychleji sám od sebe.
Stavení se krčilo na horizontu u cesty, z obou stran obestoupené zídkou, takže každý kdo chtěl tudy projet, musel projet přímo pod jeho okny. Slunce se do něj opíralo od západu, a jak bylo nízko, házelo stavení dlouhý stín z úbočí kopce. Kůň až doteď pádil v trysku, ale nyní snad nadobro vyčerpán zvolnil, a jen doklusával, jakoby opatrně, bázlivě. Stoupali tak spolu pomalu do mírného kopce, obestoupeni hradbou dvou valů v posledních paprscích umírajícího dne.
Konečně stanuli před divokým vínem obrostlým hostincem. Jezdec seskočil z koně, a uvázal koně ke sloupku. Potom se rozhlédl, a vstoupil do hostince. Poslední večerní paprsky na okamžik ozářily místnost, když kolmo dovnitř dopadly dveřmi. Jakmile se za ním zavřely dveře, ocitl se jezdec v nepříjemném šeru. Stál nyní sám v potemnělé místnosti, a hleděl do temných koutů stavby, která však působila pustě. Nicméně tak úplně pustá být nemohla, v koutě místnosti totiž spatřil plápolat v krbu oheň. Popošel tedy směrem ke krbu, a nastavil prokřehlé dlaně jeho horkým plamenům. Oheň zářil podivným matným plamenem, který ale téměř nehřál. Musel pokleknout až ke kraji krbu, a sklonit se nad ohniště, aby pocítil příjemný žár, který mu proudil skrze konečky prstů do celého těla, jak jej tam žilami odváděla jeho krev.
Náhle za svými zády zaslechl zašustění, prudce se otočil. Ve stínu výčepu spatřil malou, temnou, shrbenou postavu. Vyšla ze stínu, a zamířila k nejbližšímu stolu. Potom na něj bez řečí položila kalich, a ze džbánu do něj nalila víno. Zase se otočila, a odcházela do stínu místnosti, ze kterého se prve vynořila. Jezdec nasucho polkl, a poněkud znejistěl.
"Kde mohu na noc uložit svého koně?", vyrazil ze sebe. Postava se na okamžik zastavila, a potom opět beze slova ukázala rukou někam za hostinec. Poté zase zmizela v šeru hostince. Jezdec zůstal v místnosti opět sám. Chvíli stál u krbu, ale potom došel ke stolu, a pozvedl číši ke rtům, aby do sebe jediným hlubokým douškem vyprázdnil celý její obsah. Víno ho v ústech začalo pálit, a na jazyku ucítil trpkou chuť. Hned nato se ale celým jeho tělem rozlilo příjemné teplo. Vyšel ven na zápraží, odvázal koně, a vydal se prozkoumat okolí stavení, a skutečně za hlavní budovou našel nevelkou, ale čistou stál se spoustou nové slámy. Zavedl koně do jedné ze stájí, a začal jej kartáčovat. Po chvíli byl s prací hotov, zavřel tedy ohradu, a vyšel ven. Obzor už začal černat, jen na jihozápadě bylo nebe ještě bledé.
V hostinci ke svému překvapení našel pohár opět dolitý, a nyní i s plným džbánem, a vedle něj na talíři urostlou pečeni a pecen chleba. Místnost nyní osvětloval svícen, jeho plamen se rozléval do všech koutů, a dělal ji tak daleko příjemnější. Všechny jezdcovy obavy a podezření jakoby tím pominuly, usedl tedy spokojeně ke stolu, a dal se do jídla. Pečeně byla slaná a kořeněná, takže druhý pohár vína v něm zmizel téměř stejně rychle jako ten první, a po třetím už nemělo smysl je počítat. Uběhlo sotva půl hodiny, a na stole zbyl prázdný talíř a prázdný džbán. Poslední číše zmizela v sedící postavě, a s kovově prázdným cinkotem zazvonila o stůl.
Hned na to za sebou jezdec opět uslyšel podivné šouravé kroky. Zmožen jídlem a vínem se ohlédl jen na půl ramena. Na konci místnosti opět stála ta podivná postava, a kynula mu. Zvedl se tedy ze židle, a vydal se za ní. Vešli do zadní části hostince, a začali stoupat po schodech do prvního patra. Postava šla deset schodů napřed, nesouc svícen. Světlo z něj ozařovalo schodiště, ale jak postava stoupala, osvětlovala jen prostor před sebou, zatímco schody za ní vrhaly dolů na jezdce strašidelné stíny. Dole pod schody byla úplná tma, paprsek světla tam nedopadl. Konečně vystoupali do prvního patra, a došli na samý konec jeho dlouhé, úzké chodby. Postava otevřela dveře do pokoje, a opět bez jediného slova pokynula jezdci. Ten na okamžik zaváhal, ale poté vstoupil dovnitř. Dveře za ním se zavřely, a on slyšel pomalým, šouravým krokem postavu odcházet.
Stál v potemnělém pokoji, a oknem dovnitř svítil bledý měsíc. Ve světle měsíce neviděl dost dobře celý pokoj, okamžitě však v měsíčních paprscích spatřil něco bělavého, co leželo hned u okna. Byla to postel, a svítila bílým, téměř fantaskním jasem, jakoby ho k sobě volala. Opatrně, aby o něco nezakopl, došel k ní, a dosedl na ni. Byla to skutečně postel, zcela normální kus kavalce. To bylo vše, co mu nyní stačilo vědět. Teprve teď na něj dolehla únava celého dne stráveného v sedle. Vydatná večeře a spousta vína k tomu z něj udělalo jen bezvládný stokilový pytel písku. Povolil si opasek, stačil si rozepnout kabátec, zbavit se těžkých bot, a pak se překulil na bok, a v okamžiku usnul.
* * *
Spal a snil, a přesto cítil, že spí a sní. Nebe černé jako tuž, a na něm zářivý bílý měsíc, svítící vysoko nad ním. Mraky bílé jeho paprsky letěly po tom černočerném nebi, a ticho a klid ovládl celý vesmír. Potom se scenérie změnila, mraky zakryly měsíc, šedivé nebe nad ním se lesklo od světel blesků, křižujících bouřné nebe. Vítr jakoby mu rval oblečení z těla, ale ani ozvěna hromů, ani vanutí větru neslyšel. Potom se opět změnila scenérie. Na mírném kopečku přímo před ním stál baculatý dřevěný větrný mlýn s velkými, širokými lopatkami, které se netočily. Kam až oko dohlédlo byly lány pole, vlnící se ve větru. Ty lány svítily nepřirozeným jasem, neslyšný vítr je čechral, a mrtvý mlýn stál na kopci, a náhle vypadal zvláštně, cize a bizarně. Jakoby se vůbec nehodil k těm lánům, tak moc cize působil, jak moc by mlýn v lánech obilí cize působit neměl. Potom nebe začalo černat, mlýn zmizel, a místo něj tu stála kamenná věž, vysoká černá. Nebe bylo černé mračny, a z nich se na zem valily proudy vod. Černá věž se zvedala ze skály nad divoce se dmoucím mořem, a mizela vysoko vysoko v těch černých mracích. Náhle padal a padal, a potom už jen procital ze sna do oparu, takže přechod mezi snem a realitou byl ještě nejasnější.
Cítil, že stále spí, ale už nesní, a vnímá. Zdálo se mu, že vše kolem prostupuje bílé světlo, ale neviděl odkud přichází, pomyslel si tedy, že musí přicházet odevšad. To ho na okamžik zmátlo, protože si uvědomil, že to nejde, a že tedy asi stále sní. Konečně se mu zdálo, že se probral. Cítil se otupělý, zmatený, a neklidný. Při vzpomínce na vize, které měl ve snu, cítil podivný neklid, tak živé a tak bizarní se mu zdály. Posadil se na posteli, a nyní konečně cítil, že stále sní, protože si neuvědomoval své fyzično. Znovu se s ním zatočil svět.
Cítil, že jede na svém koni. Ohlédl se, a daleko za sebou spatřil mezi dvěma kamennými valy hostinec, v němž tuto noc spal, v němž stále spí. Přímo nad ním vycházel bledý kotouč slunce, a pálil jej do zad. Otočil se tedy v sedle, a vyrazil kupředu. Připadalo mu to tak skutečné, jel celý den, a každá minuta trvala minutu, a každá hodina hodinu. Slunce jen pomalu klouzalo po nebi, a cesta se před ním klikatila, kopce a údolí po obou stranách se vlnili, chvíli klesal, pak stoupal, pak následovala rovina. Zdálo se mu, že skutečně jede dál k cíli své cesty, ale zároveň cítil, že stále spí - tím víc ho čas který plynul tak pomalu a tak reálně znervózňoval. Ten dlouhý čas a ta dlouhá cesta, kterou už ujel. Ale jen ve snu. Jen ve snu. Taková ztráta času a taková zbytečná cesta, vždyť jede celý den, a stejně až se probudí, bude jen v tom hostinci pod kopcem.
Jak bizarně můžeme vnímat ve snu dvě věci, jak živě jsme si schopni uvědomit délku cesty a délku jejího trvání, a přitom nejsme schopni pousmát se nad tím, přestože to víme, že pouze sníme. V ten okamžik i přesto vnímáme sen neuvěřitelně vážně, neschopni spojit dvě věci patřící k sobě. Neuvědomujeme si sen, je pro nás reálný i přestože víme, že to je sen. Jakoby nám v tu chvíli chyběly vzpomínky na to, co je skutečně reálné. V tuto chvíli je pro nás nejreálnější právě sen, nevnímáme ho jako sen, známe význam slova sen, ale nejsme schopni uchopit skutečnou realitu. Znovu se s ním zatočil svět.
Cítil, že je večer. Přijížděl po cestě k hostinci, obestoupenému dvěma kamennými valy. Teprve nyní si uvědomil, že po celodenní jízdě dojel zase tam, odkud ráno vyjel. Náhle pocítil ještě větší zlost. Ne snad údiv nad tím, jak se mohl dostat na stejné místo, odkud vyjel, aniž by odbočil, protože ve snu nám příčina vyvolá jiné důsledky, a my je jinak vnímáme. Jen zlost nad tím, že celý den je ztracen, že se vlastně ani nehnul z místa. V té zlosti bodl koně do slabin, a vyrazil v divokém cvalu kupředu, projel kolem hostince, a nechal ho daleko za sebou. Mezitím jakoby večer plynule přešel v ráno, a slunce se mu opět opíralo do zad.
Opět projel celý den, hnal koně dál a dál. Míjel doliny a hory, šedivá cesta mu běžela pod nohama a bledé nebe zase nad hlavou. Náhle projížděl lány polí, ale ať vyhlížel jak vyhlížel, nespatřil žádný mlýn stát němě na návrší nad lány. Jak smutně a opuštěně vypadaly teď lány bez mlýna. Truchlivá marnost a sebe žal mu náhle vstoupily do duše, a odteď jakoby vše bylo tak žalostné a tak marné, a on se cítil náhle tak daleko a tak sám. A ten žal se postupně měnil v jiný lidský cit, měnil se ve strach, měnil se v předtuchu něčeho zlého, něčeho co čeká v těch mračnech tam na obzoru, někde tam v příštích hodinách, na konci cesty.
S večerními stíny se krajina konečně začala měnit, byla teď opět pustší. Před jezdcem se počalo zvedat mírné, jakoby známé návrší. Ale nyní již nehleděl před sebe se zlostí, ale s děsem v srdci, protože si uvědomil, že je uvězněn v jakési bludné smyčce, v děsivé pasti, ze které není úniku. Navždy uvězněn v této pusté krajině nikoho, navždy odloučen od svých blízkých, kteří v tomto světě neexistují, kteří pro něj v tomto světě zemřeli, kteří jsou v tomto světě mrtví nebo hůř, nikdy zde neexistovali. Hleděl před sebe, a opět spatřoval místo, ze kterého vyjel, a k němuž opět, již podruhé dojel. K místu, od něhož, zdálo se, nebylo úniku. Vyděšeně hleděl jak se před ním němě tyčí hostinec obestoupený dvěma valy a kopcem s topoly nad ním.
* * *
Promočený ledovým potem se probudil. Ležel na posteli, okno dokořán. Okamžitě si uvědomil kde je, a jak se sem dostal. Okamžitě si vybavil sen, ze kterého právě procitl. Otřepal se odporem, a náhle mu bylo příjemněji. Realita byla tak jiná, její kontury tak ostré, a samo každé nadechnutí tak určité, že v ni nemohl nevěřit. Noční můra byla za ním, otevřeným oknem padalo do pokoje trochu šera rodícího se rána. Jak rád teď vstal z postele, na níž ho pronásledovaly takové noční děsy. V mžiku se oblékl, a opustil pokoj. Sestoupil do krčmy. Stejně jako včera večer i dnes tu panovalo šero a ticho. Několikrát tedy zavolal krčmáře, ale nikdo nepřišel. Nebylo mu náhle dobře v těchto zdech, počkal jen chvíli, poté sáhl do měšce u opasku, a nechal ma stole kulatou lesklou minci. Potom vyběhl z hostince, obešel jej, a za chvíli už vyskakoval na svého koně.
Hostinec nechal dávno za sebou. Nyní již dobré dvě hodiny cválal dál po cestě, aby splnil svou povinnost. Do rovnodennosti zbývají dva dny. Stihne být na místě určení včas? Musí to stihnout, místo kde má kopat se ukáže jen dvakrát do roka. Stín obelisku dopadne na toto místo přesně v danou hodinu pouze o jarní a podzimní rovnodennosti. Pouze tehdy se protnou dva stíny tak, aby ukázaly posvátné místo. Vyzvedne tu relikvii pro svého pána a vrátí se jako hrdina. Stihne to, vždyť kůň letí jako o závod.
Kolik kopců a údolí již jezdec nechal za svými zády. Poledne už minulo, ale nebylo jak to poznat, protože slunce se za celý den neukázalo zpoza šedivého příkrovu mračen. Cválal celý den, jen pozdě odpoledne seskočil, aby nechal koně odpočinout. Pod mohutným stromem si nad ohněm připravil drobný pokrm, a už zase seděl v sedle. Dále na sever, pořád dál, to místo na severu už nemůže být daleko, celá krajina se přece tak změnila, působí tak chladně.
Stále přemýšlel, co by se stalo, kdyby svůj úkol nesplnil, avšak náhle ho napadlo něco jiného. Vzpomněl si na svůj sen, a ledový mráz mu přejel po zádech. Pokusil se vzpomínky na minulou noc zahnat, stále častěji se mu ale začaly vracet. Jako by byl posedlý, stále nutkavěji se mu vtírala představa, že tam v hostinci něco zapomněl. Něco svého, něco osobního. Náhle spatřil před očima minci, kterou nechal na stole jako platbu za nocleh a stravu, a jakoby cítil, že ho ta mince volá zpět, že ho volá, jako něco, co tam zapomněl. Snad aby zaplašil takové hloupé představy, nahlas se tomu vysmál. Ale jeho smích působil tak křečovitě, že výsledek byl právě opačný, a vyděšený jezdec se až zarazil, jak cize mu jeho vlastní nepovedený úšklebek zněl. Náhle všechna radost vyprchala neznámo kam. Podivný pocit se mu usadil kolem srdce. Začal se bát - co čeká na konci dnešní cesty?
Další hodiny uběhly, další míle cesty byly za ním, a den se opět nahnul k noci. Kovově šedá krajina, mrtvolně nehybná kam až oko dohlédlo, jakoby se dnes ještě více utápěla v beznaději. Slunce bylo už od rána schováno za neproniknutelnou hradbou šedivých mračen. Holé větve stromů nyní ještě bizarněji křivily své pahýly, kůra kmenů byla ještě rozpraskanější, balvany podél cesty byly ještě černější a mlčenlivější než včera. Šedivý obzor zatažený šedivou mázdrou něčeho šedivě zlověstného tu visel za hranicí té krajiny jako temná, těžká opona, neproniknutelně oddělující dva světy. Jeden vnitřní, ztracený a zapomenutý, a potom ten druhý, skutečný, zdánlivě nedosažitelný. S nadcházejícím večerem se do duše jezdce stále více začínala vkrádat neurčitá zlověstná předtucha. Čím více se jí bránil, tím neodbytněji se vracela a zaplavovala jeho myšlenky. Nejprve začala jen jako náznak, jako stín někde v nejhlubší, nejzasutější části mozku, postupně se však stále častěji a stále urputněji hrnula na povrch, a nyní již před ní nebylo úniku.
Byl opět večer. Konečně si uvědomil, že stojí. Svíral ho neurčitý pocit něčeho strašlivého, děsivého, fatálního. Teprve nyní si všiml, že se celý chvěje. Ne snad zimou, ale děsem. Nějakým neurčitým, plíživým děsem. Uvědomoval si ledový pot, který cítil pod šaty, a snad šestým smyslem vnímal tmavnoucí nebe všude kolem sebe a nad sebou, které jakoby ho uzavíralo v temnotách. Pouze na obzoru přímo ve směru jeho cesty zbýval ještě úzký pruh světlého nebe, jak tam někde za hustými mračny zapadalo neviditelné slunce. Pohlédl před sebe, a nyní konečně jakoby procitl z hlubokého snu, hleděl před sebe němý hrůzou, hledíc na známou řadu topolů na vrcholu kopce, od kterých vyrážel kamenný val, který klesal po úbočí kopce, a končil u nevelkého stavení, k němuž mířila ze dvou stran kamenným valem obestoupená pěšina, po níž právě přijížděl.
27. března 2010 / ++