Dotek věčnosti
otkal jsem ho v jednom zastrčeném hostinci na samém konci světa, jak my říkáme téhle zapomenuté části Skotska. Tady na ostrově Skye dny plynou pomalu a já si kolikrát říkám, že ten konec světa, o kterém ten člověk vyprávěl a k němuž prý došel, musí být tenhle náš konec světa.
Seděl tehdy nad prázdným džbánem a hleděl někam, kam jsme já a asi ani on nemohli dohlédnout. Všiml jsem si ho okamžitě, byla to skutečně podivná postava, nehodící se do této místní krčmy. Přisedl jsem k němu a on mi po několika džbáncích vína vypověděl příběh tak podivný, že Vám jej nyní musím převyprávět, a přestože nenacházím slov, kterými mi ten příběh vypověděl on sám, i tak bude zážitek zcela jistě mimořádný.
"Míjeli jsme pusté, tmavě zelené planiny, jejichž barva místy přecházela až do šedé, táhnoucí se kam až oko dohlédlo. Z nich se zvedaly příkré skály na jejichž vrcholech se opět rozprostíraly další stolově rovné planiny, jako terasy jedna nad druhou. Dole pod nimi se opět až k šedému obzoru táhly planiny a potom v dálce opět vystupovaly z mlh další a další šedavé siluety podivných, stolových hor, které se po stranách propadaly hluboko do rovin zalitých téměř snovým oparem. Jakoby tu někdo zaklel obry, roztroušené po krajině, odsouzené navždy tu stát v tichu a šeru večera tak, jak je čaroděj přistihl na jejich cestě. Jakoby tu stáli eóny let, staří, rozpraskaní, ošlehaní severními větry, chladnými zimními dešti, obrostlí mechem a vřesem, zakleti na věčnost. A jakoby ti obři ronili obrovské černé slzy, leželo tu v údolích rozeseto na desítky tu větších, tu menších jezer a jezírek, v nichž se zrcadlila chmurná temná mračna, visící z nízké oblohy. V temné šedi krajiny černaly se ebenové hladiny slz těch jezer.
Neobyčejně pustě a tesklivě tu přede mnou ležela zapomenutá krajina jako ze snů, krajina pochmurná a truchlivá, zároveň ale čarokrásná, tajemná a panenská. Projížděli jsme jí jen já a můj kůň. Dvě živé bytosti v pustině na konci světa.
Náhle se mi zdálo, že jsem dorazil na konec své cesty, na samotný konec světa. Jakoby tam za tím posledním vrcholem v mracích končil svět, jakoby tam končil celý vesmír a začínala - věčnost. Tam v dálce se svět ztrácel v šedavém oparu, hustá temná mračna se dotýkala oparu mlh z údolí a vše splývalo v jednu těžkou šedivou oponu oddělující náš svět od něčeho jiného, ztraceného a zapomenutého, navždy utopeného v nicotě a prázdnotě. A náhle jsem z těch mlh spatřil vystupovat vrcholek ostrý jako čepel nože, čněl vysoko nad šedou krajinou, vystupoval k nebi tam nad mraky a já si uvědomil, že jsem asi nalezl to, co jsem hledal.
Tušil jsem, že právě tam jsem se musel vydat, právě tam byl nepochybně cíl mé cesty. Tam v těch mracích na obzoru museli sídlit bohové, které jsem mohl prosit za odpuštění. Právě tam jsem mohl vyprosit milost pro to černé království. Tam nahoře nad těmi mraky, kde se země a její smrtelníci dotýkali věčnosti, tam jsem musel pokleknout a prosit."
Můj vypravěč se odmlčel a sklonil svůj zrak dolů ke stolu. Chvíli tak zůstal, potom na mě pohlédl aby pokračoval ve svém příběhu.
"Podivné místo je tento svět. Projdeš tisíckrát stejnou cestou a přece je to pokaždé cesta jiná, jiné místo, jiný svět, pokaždé projdeš po úplně jiné cestě. Není dvakrát totéž, neexistuje něco jako minulost, neexistuje něco jako budoucnost. Je pouze teď a tady, je jediné místo v jediném čase. Toto jediné místo prochází podivnými prostory, a nám se zdá, že ubíhá čas, a protože jsme schopni vnímat čas, věci se začínají hýbat. Ale to vše je jen iluze, klam. Ve skutečnosti je vše statické, pevné a neměnné. Vše je dáno, nic nejde změnit. Ale stejně tak to může být naopak, možná se vše vzájemně rozpadá a vzniká v jednom okamžiku, víří, propadá se jedno do druhého, aby se to v okamžiku vynořilo jinde a v jiné podobě. Je jen jedno místo, a nikdo nemůže pohlédnout na toto místo zvenku, protože vše je uvnitř. Neexistuje nic tam, nic venku. Možná že by se tam teoreticky někdo mohl podívat. Asi by spatřil podivné věci, hleděl by na nás z jiného místa, zvenku. Ale co je vlastně venek? Ano, takový člověk by se asi stal Bohem. Snad tam na tom jiném místě jsou bohové. Doufejme, že to jsou bohové. A doufejme, že jsou milosrdní. Já si myslel, že jsem našel to místo a myslel jsem, že jsem hovořil s bohy. Ale nemohli to být bozi, ti by přece nelhali. Nebo snad ano?
Ano, skutečně, došel jsem na samý kraj světa a spatřil bohy. Byli skryti na nebesích za těmi mraky a promlouvali ke mě beze slov. Pln radosti vydal jsem se dolů z té hory, spěchal jsem zpět, abych přinesl svému králi rozhřešení. Cesta tam mi trvala dlouhé měsíce, zpět jsem ji zvládl za týdny. Avšak..."
Zadrhl se mu hlas, u oka se zaleskla slza. Trvalo notnou chvíli než pokračoval ve svém příběhu, ale nenavázal na stejném místě. Hovořil nyní jako v transu. Podle jeho slov jsem pochopil, že je zpět na zámku. Nuže takto pokračoval...
"Vystoupil jsem ze stínu promenády a pod nohama mi zašustilo spadané listí. Ten zvuk mne konečně probral a já se zastavil a pohlédl nejprve pod své nohy, na rezavě šedivé listí nebo spíše to, co z něj po dlouhé a kruté zimě zbylo, poté před sebe do matného světla rozbřesku.
Přede mnou ležela stará, zpustlá zahrada a já do ni na hranici noci a rozbřesku vkročil. Ta stará známá zahrada, to jasné voňavé světlo mých dětských let, hřejivá vzpomínka starých časů. Ach jak moc se změnila za těch pár měsíců mé nepřítomnosti, ostatně jako vše v tomto prokletém království.
Nechal jsem za svými zády velký černý stín zdí starého zámku a vykročil jsem do ponuré, černé zahrady. Udělal jsem pár kroků a náhle si uvědomil, že od chvíle kdy jsem vyšel ze zámku, rozhostilo se všude kolem hrobové, mrtvolné ticho. A skutečně nyní jsem stál na prahu mrtvé zahrady, ponořené do mlhavé šedi, plížící se při zemi jako smrt.
Šel jsem zpustlou zahradou, která kdysi bývala parkem, a procházel kolem starých známých věcí, které jsem však dnes nepoznával. Kráčel jsem po starých chodnících, pohřbených pod několika vrstvami tlejícího listí, míjel jsem rozpadlé kamenné vázy zarostlé šedivou travou a lišejem, prázdné, zanesené kašny s něčím hnilobně černým na jejich dnech, sochy zarostlé divokým trním, oprýskaný altán s mapami plísní a mechů na kdysi zářivě bílé malbě, mezi šedými trsy mrtvé trávy, mezi několik století starými stromy s holými pokroucenými pahýly větví a mechem porostlými kmeny.
Všechny mé vzpomínky byly zničeny a spáleny, veškerý jas minulosti nahradila temnota a zkáza, vůni jara a sadu nahradil mrtvolný zápach hniloby a plísně, zápach noci, smrti a rozkladu.
Otočil jsem se a spatřil černý stín zámku za svými zády, jeho temné zdi porostlé břečťanem, hluboká temná okna, rozbořená cimbuří, černou střechu porostlou travou. Na konci chodníku ve stínu hlavní brány stal starý sluha, poslední žijící obyvatel tohoto zámku, poslední živá duše v této ponuré krajině a sledoval jak odcházím. Stále mi v uších zní jeho truchlivý hlas, stále se mi vrací ozvěna jeho temné zpovědi.
Jak jsem si sám pamatoval z dětství i pozdějších let, celé království bylo tím nejnádhernějším místem široko daleko, přímo rájem na zemi. Vládl mu moudrý král a vlídná královna a jejich poddaní je chovali v úctě. Skřivani tu pěli ódy na radost a v zámecké zahradě se v jezírku u altánu uhnízdily nádherné bílé labutě. Lidé si o nich někdy vyprávěli, že je jako dar tomuto ctnostnému místu museli seslat samotní Bozi, někteří dokonce věřili, že přímo labutě jsou Bozi, kteří nás navštívili. Dny medu a slávy však měly být zcela náhle vystřídány dny zmaru a černých praporů.
Jednoho dne našlo služebnictvo zámku v zahradě labutě mrtvé. Čtyři labutě bílé jako pel, mrtvé na hladině jezírka. Pluly na vodě a jejich dlouhé krky visely z vychladlých těl. Jejich bílé hlavy ležely v bahně na dně jezírka. Netrvalo dlouho a roznesla se zpráva, že je někdo otrávil, snad jim nasypal otráveného chleba. Od té doby se nad zámkem stáhla mračna a snad sami bohové prokleli celé království za tento hanebný čin.
Hned poté zmizeli skřivani a místo nich se na pokroucených větvích stromů usadila hejna vran. Od severu začal vát ledový vítr, z nebe se spustily proudy vod a zmáčely krajinu černým deštěm. Pak přišel sníh, ale byl černý jako tuž. Netrvalo dlouho a lidé začali odcházet. Nejprve po jednom, pak celé rodiny a jednoho dne zmizeli všichni zbylí obyvatelé království, ze dne na den, náhle byly všechny vesnice prázdné, všechny domy pusté. Nedlouho poté se na celý kraj snesla mlha, posléze přišel soumrak, mračna zahalila nebe a barvy zešedly, kontury se rozpily, veškerý ruch a šum života ustal. Do kraje se vplížil podzim a pak všechna příroda uvadla a umřela, změnila se v prach a hnilobu.
Ze zámku uteklo všechno služebnictvo a zůstali tu jen ztrápený král, královna, jejich dvorní šašek a starý sluha. Tehdy jsem se vydal na svou pouť a zbytek tedy vím z vyprávění sluhy. Smutný, němý joker neměl koho bavit a proto rychle chřadl. Všechny pestré barvy na zámku vystřídala smuteční čerň a když mu místo veselého barevného mundůru navlékli smuteční sutanu, zlomilo to chudáka natolik, že ulehl na lůžko, ze kterého již nevstal a do měsíce zemřel.
Míjely truchlivé dny a týdny a také královna ochořela. Den ze dne bledla, její jindy růžová pleť šedla až nakonec její tvář vypadala jako divadelní maska, velké černé oči se propadly a zůstaly po nich jen dva černé důlky, stejně tak z dříve rudých rtů zbyla ve tváři jen rozšklebená zející rána. Následující noci zemřela. Král ji druhého rána vynesl v náručí do zahrady a společně se starým sluhou ji uložil k věčnému spánku v kryptě na konci zahrady, kde zůstal bdít u její rakve po tři dny a po tři noci. Na sklonku té čtvrté tam jeho vychladlé tělo našel sluha."
Tady vypravěč opět ustal v hovoru a nyní poprvé pohlédl na mě.
"Na svou pouť za bohy jsem vyrazil hned, jak jsem se dozvěděl, co se v království mého strýce, krále, odehrálo. V té době už bylo království prázdné a na zámku zůstali kromě vladařů jen sluha a šašek. A tehdy jsem se rozhodl, že musím udělat cokoli, abych vysvobodil to místo z kletby, která na něj byla uvalena."
Znovu sklopil zrak a konečně dopověděl celý příběh.
"Vrátil jsem se týden po strýcově skonu. Myslel jsem, že bohové mi tedy lhali. Nebylo mi souzeno vysvobodit krále, královnu, ani království. Zklamal jsem či snad jsem byl jen obelhán. Byl jsem zdrcen. Zatratil jsem všechny bohy, celý svět, i sám sebe. Starý sluha seděl naproti mě, když jsem pronášel ta slova rouhání. Smutně mi pohleděl do očí a pak pronesl slova, po nichž jsem se jako zbavený duše vytratil z těch prokletých končin. Nechal jsem ho tam samotného, bez jediného slova coby odpovědi na jeho zpověď. Nyní vím, že ten člověk nepůjde po smrti do pekla, on totiž to peklo přinesl na tento svět a uvrhl do něj s sebou celé království. On jako poslední žijící člověk toho truchlivého koutu země je v něm na věky věků pohřben za živa. Nebylo to na oné hoře v mracích, teprve až tam zpět na zámku jsem se dotkl věčnosti, jen ne té božské, ale té pekelné. Jste první a asi také poslední, komu tento příběh vyprávím. To místo musí být zapomenuto. Zůstalo tam něco ze mě, kus mého života. Odešel jsem odtamtud beze slov, ale nechal jsem tam duši. Slova, která mi tehdy starý sluha řekl, zněla:
'Můj pane, měl jste proklet jen mne. Nyní Vám vypovím, proč zůstávám v těchto zdech a nemohu je opustit, ač mě každá minuta v těchto zdech přináší neskutečná muka a připravuje o poslední zbytky rozumu, proč pouze já jsem zůstal v celém království tím posledním. Byl jsem to já, kdo přivedl na tohle království boží hněv, kdo z ráje na zemi udělal zemské peklo. To já jsem tehdy otrávil ty nebohé labutě. Otrávil jsem je, přestože mi nic neudělaly, necítil jsem k nim zášť. Přesto nebo spíše právě proto jsem to udělal, udělal jsem to bez důvodu, věděl jsem, že činím zlo, ale právě proto jsem to udělal. Když nad tím přemýšlím, udělal jsem to vlastně jen proto, že jsem věděl, že páchám zlo, a že páchám zlo pouze pro zlo.'"
21. května 2010 / +