V jižních mlhách
anechali mě na útesech nad mořem na pomezí života a smrti, na hranici dne a noci, světla a temnoty. Srpek lodi s bílou plachtou se ztratil na obzoru a pouze prázdnota, ticho a noc se snesli na to bizarní divadlo, jehož hlavní roli jsem měl hrát.
Nechali mě polomrtvého a samotného v soumraku snášející se noci a doufali, že noc si mě vezme s sebou do říše mrtvých, tam někam daleko na západě za ebenově černou linku horizontu, rozbouřených vod oceánu a věčných dálek nebe mlčícího nad ním. Jen purpurově zbarvená mračna jako odstíny Bohů zůstala jako němí svědkové nad mým chladnoucím tělem. Jako silueta Bohů tu na mé pohozené tělo, z něhož pomalu unikal život, shlížela hradba tmavnoucích mračen na horizontu, který v tu chvíli vypadal jako brána mezi věčností a rájem nebo nicotou a zatracením. Trvalo tři dny a tři noci, než mě na té malé skále objevila další loď, z jejíž paluby toto nyní píši.
Ten příběh začal několik měsíců před tím a zamotal se tak podivně, že se dodnes divím, že jsem ho nakonec ve zdraví přečkal. Ale o jakém zdraví se tu bavím, když moje nervy jsou dnes pouze nitkami pavučiny naproti lodním provazům, kterými byly před těmi událostmi. Ty události se udály přesně tak, jak Vám nyní vypovím a je pouze na Vás, zdali jim budete věřit. Na druhou stranu, já sám se jim dodnes zdráhám uvěřit, jakkoli cítím, že vše co jsem prožil je pravda, mrazivá pravda, a každá vzpomínka na jednotlivé události je tak krystalicky věrná, že to celé nemohl být sen nebo halucinace, protože pokud by to halucinace byla, potom by vesmír ztratil smysl, protože už by na světě nebylo čemu věřit a samotní Bohové by ztratili smysl.
Nedlouho po završení třicátého roku svého života jsem se rozhodl, že je nejvyšší čas udělat něco radikálního se svým životem a po dlouhém přemítání bez nápadu, jsem se rozhodl, že doma už všechno a všechny znám a nic nového se nemůžu naučit, že tedy to nejlepší co pro oživení svého stagnujícího života mohu udělat, je vydat se na daleké cesty. Nejprve jsem tedy projel všechny možné kouty staré dobré Evropy, vznešenými městy počínaje, nádhernými kouty pokračuje a nejzazšími výspami konče. Paříž a Řím vystřídal Londýn a Madrid, Benátky Vídeň a Mnichov Petrohrad. Italské Alpy jsem vyměnil za španělskou Andaluzii, skotskou vrchovinou za pláně Ruska nebo ostrovy Řecka. Z hranice kontinentů na Kavkazu jsem spěchal napříč celou Evropou ke břehům Atlantiku do Galicie, z horké a slunné Tarify z objetí starodávného Herkulánea na Nordkapp, té pusté výspy v půlnočním království daleko na severu. Dva roky jsem byl k nezastavení a pak jsem si náhle uvědomil, že stará Evropa je pro mne už malá. Z Janova jsem proto vyplul směrem na jih a po několika týdnech se vylodil v britské Indii. Pln nových očekávání jsem se vrhl do dalších úžasných výprav a právě tam jsem na jedné z nich potkal člověka, který byl příčinou mých dalších cest na samý konec tohoto světa.
Sir William Hobbard byl bezesporu muž nesmírně bohatý a nejméně dvakrát tak velký podivín než já, takže sami uznáte, že tato kombinace mne okamžitě přesvědčila, že tohle by mohl být skvělý společník pro můj výzkum mě doposud neznámých krajů. Právě v té době se sir Hobbard rozhodl, že část svého jmění utratí za dobročinné účely a jedním z nich podle by podle něj měla být také výprava, která objeví nepoznané, otevře lidstvu nové hranice a zpřístupní nové světy. Ty hranice se táhly daleko na jihu a ty světy měly ležet na bílých pláních zmrzlé Antarktidy.
Koncem léta roku 184. jsem proto v zapadajícím slunci naposledy hleděl na bombajský přístav, stojíce na palubě nejmodernější lodi, jakou tenhle přístav kdy viděl, a měl s ní vyrazit podél Afrického kontinentu na jih k antarktickému pobřeží. Sir Hobbard nešetřil penězi a koupil velkou a výborně stavěnou loď a vybavil ji nejlepší posádkou, jakou mohl v tom zapadlém koutě světa sehnat. Celou cestu podél afrického pobřeží nám přálo štěstí a začátkem října už jsme za svými zády nechávali Kapský mys i s jeho stolovou horou. Před námi leželo jen volné moře a divoké proudy slévajících se oceánů Atlantského a Indického. Daleko na jihu před námi se nebe za noci podivně lesklo a čím dále na jih jsme pluli, tím podivnější odstíny měla voda kolem lodi. Minuli jsme Bouetův ostrov, nabrali na něm zásoby a s blížícím se polárním létem jsme vpluli do oblastí tak jižních, že je před námi navštívilo výprav, co by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Tedy těch zdokumentovaných a těch, které se ze své daleké jižní cesty vrátily. Velice dobře jsme si uvědomovali, že v těchto zapomenutých končinách světového oceánu se ztratila spousta dřívějších výprav, které byly původně stejně odvážné a zbrklé jako ta naše. Prostě vpluly do těchto vod a už o nich nikdy nikdo nic neslyšel. Ale to nás nemohlo zastavit a my jsme vnikali stále hlouběji do těch tajemných končin.
26. listopadu jsme překročili jižní polární kruh a 4. prosince sedmdesátou rovnoběžku. Slunce teď leželo prakticky celý den nad horizontem a jen na chvíli se ponořilo do vod oceánu, který byl nyní naprosto hladký, naprosto černý a naprosto nehybný. Čím více na jih jsme se dostávali, tím méně života jakoby kolem nás zůstávalo. Teplota nijak extrémně neklesala, ale vše jakoby ustávalo. Vlny byly stále menší, vítr prakticky ustal a ozvěna našich hlasů jakoby se ztrácela někam do neznáma. To mělo za následek, že jsme se bavili stále méně, protože nám to podivné ticho nahánělo stále větší strach a my se ho neodvažovali přerušit. Něco podivně skličujícího se nám začalo vkrádat do myšlenek, něco nehmotného, neuchopitelného. Jako předzvěst nějaké neblahé události, jako visící Damoklův meč na našimi hlavami. Plně jsme si jeho přítomnost uvědomovali a s hrůzou jsme hleděli na linii horizontu před námi, na nehybné masy ebenově temných vod i na temně modré nebe bez jediného mráčku nad ním, avšak něco podivného nás nutilo pokračovat dál, hlouběji do té tajemné a nevyzpytatelné krajiny ebenového zrcadla, po němž jsme se nehlučně plavili vstříc nějakému strašlivému tajemství. Ano, nyní jsme pochopili, že to je skutečným cílem naší výpravy, objevit nějaké strašlivé tajemství. A všichni jsme cítili, že jeho rozluštění leží na dosah.
8. prosince se náhle kolem naší lodi začaly objevovat ledové kry. Proplouvali jsme mezi nimi v uctivé vzdálenosti, nebyly po moři naštěstí rozesety nijak hustě, takže se dalo celkem snadno manévrovat. Problém nastal, když se příštího dne zvedla mlha a obklopila naši loď ze všech stran. Po dvou hodinách tak zhoustla, že se nedalo dělat nic jiného, než spustit kotvu a vyčkat na místě, než se opět rozptýlí. V okamžiku kdy se naše loď zastavila na místě, projel mým srdcem podivný pocit, že právě v ten okamžik jsme se stali součástí věčnosti. V nehybném, bez zvučném bílém oparu, kde jakoby veškerý život ustal, jsme nyní ustáli na své pouti i my. Teprve později jsem se od kapitána dozvěděl, že v tom samém okamžiku ustaly odbíjet i hodiny v jeho kajutě a už se nerozběhly. Byla to první, ačkoli pro mě v tu chvíli ještě neznámá událost, za níž následovaly v rychlém sledu další, které nás přesvědčily, že jsme se ocitli na místě podivném, místě vymykajícím se všem doposud poznaným zákonům, na místě zcela jistě nepatřícím do našeho světa.
Sir Hobbard do té doby působil jako hnací mechanismus celého našeho uskupení, neustále nás povzbuzující k cestě na jih, dál a dál za hranice možností a za hranice známých světů, od tohoto okamžiku však jakoby se zlomil, zasekl, jakoby se stal svým vlastním převráceným odrazem v zrcadle. Přestal mluvit, přestal vycházet ze své kajuty a když jsem tam za ním přišel, našel jsem za stolem sedět podivnou, bledou loutku s očima plnýma děsu. Pohlédl na mě jen jednou, ale ten pohled stačil k tomu, abych i já se zděsil, zděsil tou šílenou proměnou, a prchnul jsem z jeho kajuty neschopen dalšího pohledu na něj. Jaké strašné tajemství či jakou děsivou předtuchu ten dříve tak energický a veselý muž musel spatřit ať už živě nebo ve svých snech, že ho mohla tak dramaticky změnit? Od té chvíle jsem se vyhýbal jeho kajutě a pokud to šlo, nevstupoval jsem ani do části podpalubí, v němž se nacházela. Plynuly dny, ale mlha se stále nezvedala. Říkám dny, ale nemůžu si být jist zdali byl den nebo noc. Hodiny v kapitánově kajutě přestaly jít v okamžiku kdy se kotva dotkla vodní hladiny a šedivý opar kolem nás nám nedovoloval pozorovat slunce, které nyní stejně již nezapadalo pod vodní hladinu. V tu chvíli mě opět napadlo, že věčnost nemůže být drtivější, že to co zde prožíváme, je vlastně její dotek, že čas přestal existovat, že jsme se stali součástí věčnosti - nebo nicoty.
Posledního člena posádky jsem spatřil před zhruba dvěma dny. Byl to starý kuchař Morris a já ho potkal na chodbě před svou kajutou, jak mlčky prochází někam na záď. Teprve nyní jsem se odvážil vyjít ze své kajuty, v zoufalé snaze spatřit něčí tvář. V uplynulých dnech jsme nejen téměř nepromluvili, ale stále méně častěji jsme opouštěli své kajuty. Vyšel jsem proto ven, prošel jsem celé podpalubí, ale nikoho jsem nepotkal. Odhodlal jsem se tedy zaklepat na dveře kajuty prvního námořníka, které jsem spatřil. Avšak nikdo na mé klepání neodpověděl, ani na další zaklepání. Jen jeho ozvěna se nesla podpalubím. Zkusil jsem zaklepat na další dveře, ale ani zpoza nich se mi nedostalo odpovědi. Konečně jsem se tedy odhodlal a pokusil se je otevřít, avšak byly zavřeny zevnitř. Prošel jsem celou dlouhou uličku u ubikací, ale ani zpoza jedněch dveří mi neodpověděl lidský hlas, ani jedny se neotevřely, ani jedny nedaly tušit, že se za nimi skrývá lidská bytost. V tu chvíli jsem dostal strašlivou předtuchu, že jsem zůstal zcela sám na lodi duchů. Děs mě naprosto ovládl a já se utekl schovat za dveře své vlastní kajuty, kterou jsem zamkl zevnitř a schoulil se na svou palandu. Jen čas, neměnný, stojící, odkapával pomalu jako hustý sirup, pomalu, pomalu tu plynul skrze to stojící 'teď'.
Utekla spousta času, alespoň mi to tak připadalo. Tak mi to připadalo. Tuhle větu jsem od té doby musel použít snad tisíckrát, protože jsem neměl žádný jiný prostředek, jak zjistit skutečné plynutí času. Zdálo se mi, že jsem spal, spal jsem dlouho a tvrdě, nepochybně velmi dlouho, protože po procitnutí jsem se cítil mimořádně slabý, zmatený a s výčitkami, které máte, když prospíte celý Boží den. Odvážil jsem se otevřít dveře své kajuty. Vyšel jsem na pustou potemnělou chodbu. Napravo ode mě začínala v temnotě podpalubí a končila nalevo za ohybem v další temnotě. Vyšel jsem tedy ven ze své kajuty a podruhé jsem se odhodlal zaklepat na dveře svých přátel. Tentokráte se opět nikdo neozval, ale ke svému překvapení jsem nepocítil žádný silný odpor a dveře se po stisku kliky otevřely. Zámek v nich se vylomil, jakoby by se působením věků rozpadl na prach. Vešel jsem na práh pokoje, pozvedl lampu. Přede mnou ležela prázdná kajuta, ne nepodobně zařízená té mé. Avšak působila podivným dojmem. Dojmem, že tu ještě před chvílí někdo byl, četl knihu, kouřil dýmku, popíjel gin, ale že před okamžikem někam odběhl. Na druhou stranu ale místnost působila naprosto protichůdným dojmem, totiž že v ní lidská bytost nebyla celé věky. Na všem jakoby ležel závoj času, dech staroby, prachu a hniloby. Pach po čemkoli lidském byl pryč, zůstal jen pach dlouho nevětrané, mrtvolně pusté místnosti. Tyto dva tak protichůdné pocity byly tak bizarní a tak divné, že teprve po dlouhém uvažování mi došlo, co mi vlastně chtěly sdělit. Teprve až se mysl přestala bránit přijmout tuto pravdu. Konečně mi došlo, jak přesně na mě tento pokoj působí. Působil dojmem, že byl skutečně velmi narychlo opuštěn, že nikdo nic nebalil, neuklízel, jakoby si jen odskočil. Avšak poté se již nevrátil. Odešel neznámo kam. A hned poté to bylo uvědomění, že se tak stalo již před strašlivě dlouhou dobou. Že kdokoli kdy tuto kajutu obýval, zmizel zcela náhle neznámo kam, avšak již velice dávno.
Opět mnou roztřásl pocit zimy a hrůzy. Bylo to tak děsivé poznání nad tímto bizarním divadlem, kulisami tohoto bizarního divadla, že se mi na okamžik zastavilo srdce. Prošel jsem poté všechny kajuty, zámky všech byly stále ještě zamčeny, avšak nedalo mi velkou práci je vyrazit, stejně jako první se vylomily prakticky bez větší námahy. Ale ani v jedné jsem nenašel stopy po jejich obyvatelích. Zkrátka celá posádka i s kapitánem a sirem Hobbardem zmizela jako mávnutím kouzelného proutku ze svých uzamčených kajut. Někdy během doby, co jsem spal, doby která se mi zdála jako několik hodin, maximálně pár dnů, která ale zapsaná v prachu sedlém na stolech prázdných kajut musela být delší než samotná cesta z Indie sem. Přemohl mě děs a hrůza a nyní jsem už doopravdy ztratil vědomí.
Procitl jsem. Ležel jsem v šeru své kajuty do níž malým kulatým oknem dopadalo slabé světlo. Vše se mi slévalo do kupy, nebyl jsem z to rozpoznat, je-li to co právě prožívám sen nebo realita, kolem všeho byl neurčitý, bělostný opar. Konečně jsem se posadil a uvědomil si, že sedím na podlaze. Oknem dovnitř skutečně dopadalo trochu světla a celá kajuta se utápěla v jakési bílé mlze, která ale vůbec nebyla vlhká nebo chladná. Pomalu jsem se postavil a rozhlédl. Vše bylo jiné, né snad že by věci nebyly na svém místě, ale zdály se jiné. Nevím jak to popsat, ale bylo to tak. Vyšel jsem na chodbu a po ní ke schůdkám a po nich k průlezu na palubu. Když jsem na ní stanul, spatřil jsem, že je jasný den a že onen bílý opar je všude kolem lodi, ale dál od ní mizí. Dál od lodi jsem spatřil mořskou hladinu a také nad hlavou jsem spatřil světle modré nebe. Opar se skutečně držel jen kolem lodi, jen pár yardů kolem lodi.
Postavil jsem se k zábradlí a opřel se o ně rukama. Mořská hladina se ztrácela daleko na horizontu. Potom jsem se otočil a pohlédl přes palubu na druhou stranu. Projel mnou podivný pocit, necelých dvacet yardů od lodi jsem totiž spatřil pevnou zemi. Netrvalo dlouho a už jsem na člunu pádloval ke břehu, který byl od lodi co by kamenem dohodil. Zachvátila mě sžírající představa, představa že jsem vlastně celou tu dobu byl pár metrů od břehu. Celou dobu, ale jakou? Jak dlouho jsem na lodi spal či byl v bezvědomí? A co mí přátelé, odešli také oni na břeh?
Má noha se dotkla pevné země. Člun jsem vytáhl ven z vody a zajistil ho několika kameny. Otočil jsem se k lodi, která tu stála opuštěná v mlze jako přízrak, trčely z ní jen stěžně. Nechal jsem ji tedy za svými zády a počal stoupat do velmi mírného svahu do nitra té tajemné země. Pod nohami mi chřestily malé šedé oblázky a mě se zdálo, že pod mou tíhou praskají, jakoby byly duté, nebo nějak podivně vysušené. Opět jsem z nich měl ten podivný pocit dlouhověkosti, jakoby tu ležely eóny času, jakoby se jim vyhla eroze a ony se nyní rozpadaly jen svým stářím. Kam až mé oko dohlédlo ležely všude tyto valouny, krajina kolem měla monotonní šedivou barvu, jediná věc tu neměla jiný odstín, jakoby vše pokryl šedivý popel.
Ušel jsem téměř půl míle, když jsem si uvědomil, že v takto jednolité krajině mohu velice jednoduše ztratit směr, odkud jsem přišel. Sklon svahu byl velice mírný, takže bylo těžké poznat, odkud přesně jsem přišel. Už už jsem chtěl začít v valounů vršit malé hromady, když tu jsem si přímo před sebou všiml podivného stínu, který jakoby prosvítal či se ztrácel v tom jemném šedavém oparu všude kolem. Vykročil jsem za ním a po pár krocích jsem poznal, že to, k čemu kráčím, je jakási podivná stavba. Přidal jsem do kroku a nyní se konečně přede mnou vynořila stavba celá, vyloupla se z toho bělavě šedivého oparu a stála tu přede mnou jako nějaký temný monument. Už samotný tvar i materiál působil jako z jiného světa. Neumím tu stavbu popsat, snad proto, že nic podobného jsem ani předtím, ani potom nikdy neviděl. Všechny úhly byly ostré a stěny dokonale hladké, ani zrnko malty nekazilo ten dokonalý dojem. Zároveň musel být materiál nesmírně porézní, protože se vůbec neleskl, ba dokonce řekl bych, že bylo vidět skrze něj. Ale po pečlivějším zkoumání jsem si uvědomil, že to celé je jen iluze, materiál stavby byl naprosto neprůhledný, nicméně já viděl krajinu za ní, jakoby ta stavba projektovala její odraz na své stěny. Něco tak zvláštního jsem jaktěživ neviděl, ale okamžitě mi to připomnělo mimikry rostlin a živočichů, kteří se snaží splynout s prostředím, aby nebyli viděni lovcem. Ta budova tu aplikovala na neživou hmotu dokonalé mimikry a splývala tu s okolím tak, že jsem si ji všiml teprve až jsem stál pár stop od ní.
Bezděčně jsem couvl, nicméně moje zvědavost přemohla strach a já opět vykročil kupředu. Došel jsem až ke stěně budovy a opatrně se jí dotkl. Bylo to jako bych se dotkl něčeho neuvěřitelně lehkého, ale zároveň neskutečně tvrdého. Obešel jsem pomalu celou stavbu, která mohla mít na obvod snad dvě stě yardů, avšak nikde jsem nenašel žádné stopy po dveřích nebo oknech. Teprve až jsem podruhé obešel celou stavbu a ještě důkladněji ji prohlédl, narazil jsem na něco, co se zdálo být nějakou tabulí, nebo spíše plaketou, jaké umísťujeme na sochy. Byla to vlastně součást zdi, přímo sama zeď, ale byla zalomená ne směrem ven ale dovnitř a sestávala ze tří zdí, přičemž ta prostřední byla kolmá k pohledu pozorovatele a dvě další po stranách se lámaly směrem ven, čímž dohromady utvářely jakýsi výklenek. Přišel jsem až ke zdi a začal ji studovat.
Byla tu vyryta jména, z nichž pár prvních jsem ihned poznal, ta ostatní jsem viděl poprvé. Byla to jména vědců, myslitelů a filosofů od starověku až po současné autory. Řádek po řádku jsem četl jména Aristotéles, Hérón, Avicenna, Alhazen, da Vinci, Bacon, Galilei, Huygens, Newton, Michell, Bradley. Až potud jsem jména znal. Avšak seznam pokračoval dále. Četl jsem Doppler, Fizeau, Newcomb, Michelson, Morley, Planck, Maxwell, Lorentz, Fidgerald, Einstein, Rosen, Schwarzschild, Chandrasekhar, Oppenheimer, Hawking, Wheeler, Penrose, Cauchy, Cherenkov, Magueijo, Haue, Lukin a za nimi zhruba třicet dalších jmen, která končila jménem Bhnazzi, Saskhdran a Engelt. Dole pod tím vším byla samostantně vyryta tři jména, Kasshdral, Sadrsshar a Karsshamal a číslo 2167.
Potom jsem se zaměřil na druhou zeď, na které jsem pro změnu spatřil spousty vzorečků, od jednoduchých až po celé řádky matematických a fyzikálních veličin, odmocnin, mocnin a poměrů, neskutečně složitých rozvětvených matematických výrazů. Na poslední třetí zdi byly potom různé náčrty, byly tu oběžnice, jakési vlnové čáry, trychtýře, kostky, krychle uvnitř krychlí, pokřivené zprohýbané sítě, různé přímky a úsečky, zprohýbané plochy, něco, co vzdáleně připomínalo několikanásobně vzájemně propletené trychtýře či přesýpací hodiny, vzájemně překroucené smyčky, trojúhelníky, koule a vůbec spousta dalších maleb, které nedávaly smysl, tedy z fyzikálního hlediska nedávaly smysl, protože jejich strany, plochy nebo hrany se lomily, přetáčely, mizely nebo zase objevovaly, zkrátka působily jako nějaké hlavolamy, jako iluze jiné reality.
Neschopen dobrat se rozumem na co tu hledím, vydal jsem se po další půlhodince marného zkoumání zpět ke člunu. Ušel jsem ale jen pár kroků a tu jsem si všiml velice podivného úkazu, kterého jsem si do té doby nevšiml. Opar se totiž rozestoupil natolik, že sluneční paprsky počaly ostře dopadat na mé tělo a má postava začala vrhat stín. Náhle jsem před sebe hleděl a nechápal co se to děje, protože nic podobného jsem ještě nikdy neviděl. Můj stín pomalu kroužil kolem mě a zhruba jednou za minutu opsal kolem mého těla kružnici. Hleděl jsem na zem jako opařený a tu mě konečně napadlo pozvednout oči k nebi. Bledý sluneční kotouč propalující se šedivým oparem tu ležel téměř na horizontu, ale nestál na něm, nýbrž se kutálel po obzoru, rychle, nesmírně rychle, stejně jako můj stín, který jsem vrhal. Jakoby jeden den trval jedinou minutu, za tu minutu sluneční kotouč oběhl celý horizont, přede mnou se ho dotkl, za mnou potom vystoupal tři své šířky nad obzor, zmizel za budovou u níž jsem stál a zase se objevil na druhé její straně. I po dobu co byl za ní jej však bylo možno matně pozorovat, to jak jej budova projektovala na svou přední stěnu.
Teprve nyní jsem si uvědomil, že tady na jižní polokouli putuje slunce, na rozdíl od té severní, zprava doleva, hledíme-li od pólu směrem k rovníku. Avšak slunce se kolem mě točilo zleva doprava, stejně jako na polokouli severní. Chápal jsem, že musím být hluboko na jihu, velmi blízko pólu, to proto, že slunce prakticky nezapadalo. Ale jak mohlo kroužit tak rychle a na opačnou stranu? A tehdy se mi v hlavě zrodila ta šílená myšlenka. Mohlo se to dít jedině tak, že by čas slunce ubíhal rychleji, že by běžel několikanásobně rychleji než čas můj. Potom by Slunce mohlo oblétnout Zemi, respektive Země by se mohla otočit kolem své osy dříve než za 24 hodin. Ale to by se opět muselo slunce otáčet v protisměru. Leda by - a tehdy mě zamrazila druhá část té kacířské myšlenky - leda by čas na tomto místě běžel nejen zrychleně, ale zároveň pozpátku.
Co bylo dál nevím, vím jen, že děs, který mě pohltil, mi zastřel mozek. Doběhl jsem k člunu, dostal se na něm k lodi a po dvou bezesných a sluncem prozářených nocích jsem díky vánku, který se zničeho nic zvedl, vyplul na širé moře, nebo spíš se na něj nechal odvát. Opět jsem upadl do bezvědomí a nevím jak dlouho jsem v něm setrval. Až po procitnutí jsem byl schopen začít uvažovat o tom, kde jsem to byl a co se to vlastně stalo. Teprve na lodi daleko od toho místa mi došlo, kam až jsem doputoval. Upamatoval jsem se, že jména vědců byla sepsána v chronologickém pořadí. Tři čtvrtiny vědců jsem neznal, poslední mě známý ze seznamu ještě žil. Pochopil jsem, že další jména byla jména vědců z budoucnosti, seznam prostě pokračoval dále do budoucnosti. 2167 - to bylo pravděpodobně datum, kdy byl ten podivný dům postaven. Nevím, proč na seznamu byli zrovna ti vědci, kteří na něm byli, ale asi to byli lidé, kteří se zabývali jednou a touž věcí nebo přispěli k jejímu objevu či uskutečnění. Tou věcí nemohlo být nic jiného, než cesta zpět časem. Ten zatracený ostrov cestoval zpět napříč věky, pravděpodobně od roku 2167. To jediné vysvětlovalo ty podivné úkazy v jeho blízkosti, to jediné vysvětlovalo stavbu z roku 2167, to jediné vysvětlovalo slunce prchající po obloze zpět.
Plul jsem na sever a s každou další mílí jsem se cítil bezpečněji. Věděl jsem jen jedno, čím hlouběji slunce zapadalo za obzor a čím delší noc se kolem mě rozlévala, tím dál od toho prokletého místa jsem byl. Loď si plula kam chtěla, sám jsem ji nebyl schopen ovládat. Po dvou týdnech mě objevila velrybářská loď Svatá Anna. Přenesli mě na její palubu a mou loď dovlekli do nejbližšího přístavu kdesi na nejjižnějším pobřeží afrického kontinentu. Vraceli se domů do Anglie a proto jsem zůstal na jejich palubě. Ale na její palubě mě každou noc budily noční můry a já se budil zalitý potem s několika probuzenými, nejprve překvapenými, později vyděšenými námořníky nad sebou. Noc co noc, stále dokola. Postupně se na mě začali všichni dívat jako na blázna, protože ze svých snů jsem hovořil o tom prokletém místě. Stále nedůvěřivěji a vyděšeněji se na mě dívali a po jedné obzvláště těžké noci jim došla odvaha a trpělivost a vysadili mě na malém útesu nad mořem, jediném a pustém na míle daleko, kde mě zanechali svému osudu.
Zanechali mě na útesech nad mořem na pomezí života a smrti, na hranici dne a noci, světla a temnoty. Srpek lodi s bílou plachtou se ztratil na obzoru a pouze prázdnota, ticho a noc se snesli na to bizarní divadlo, jehož hlavní roli jsem měl hrát. Trvalo tři dny a tři noci, než mě na té malé skále objevila další loď, z jejíž paluby toto nyní píši.
Nyní vím, nesmím promluvit, nesmím se již nikomu zmínit o tom, co jsem prožil a kde jsem byl, měli by mě zase za šílence. Tak jako posádka předchozí lodi. Budu mlčet, budu mlčet o těch věcech, nebo mě i tito lidé zase vysadí na nějaké opuštěné skále uprostřed širých vod. Dobře si pamatuji, že z Indie jsme tehdy odplouvali koncem léta roku 184.. Nyní hledím na kalendář na stolku své kajuty. Nechápu to. Ptal jsem se kapitána, datum je správně. 17. dubna 183.. Probůh jak dlouho jsem to zůstal na tom prokletém ostrově a jak dlouho do minulosti mě odnesl? Já přece nejsem blázen! Nebo jsem?
31. srpna 2010 / +