Návrší vdov
yl už zase listopad. Sloupek teploměru se propadl o dobrých pětadvacet stupínků někam dolů, noc nemilosrdně ukrojila dne a téměr to vypadalo, že nás neopouští; den se vracel stále později, byl stále smutnější a stále dříve umíral; a potom se jednou ráno na větvích mrtvé aleje na nedalekém kopci objevila černá hejna havranů. Jejich melancholické krákání bylo posledním nezvratným důkazem toho, že rok se zlomil do své temnější a slzavější půle.
A přitom jakoby léto skončilo teprve včera, vzpomínka na něj nás ještě pořád hřála a přesto už byly téměř všechny stromy holé a ve vzduchu byl cítit první sníh. Bylo to ani ne deset týdnů od konce léta a přesto to stačilo k tomu, aby se celá krajina tak drasticky proměnila.
Těžké, nízko položené nebe jakoby viselo těsně nad holými korunami stromů a já čekal, že co chvíli zmizí v jeho kovově šedé mlhavé podstatě, kterou jako bych se bál popsat nějakým konkrétním slovem, jakoby to bylo něco nadpřirozeného, děsivého, něco, jehož jméno by nemělo být vysloveno, jinak se tomu propůjčí moc, která uvolní děsy v něm skryté. Těžké mraky visely až téměř k pokrouceným větvím stromů a já jsem stoupal alejí těch holých pokroucených paží nahoru Návrší vdov.
Na samém jeho vrcholku ležel starý, stařičký hřbitov. Nevěděl jsem, proč tam jdu, to ráno jsem se vzbudil jako obvykle, bylo to ráno jako kterékoli jiné a přesto bylo jiné. Probudil jsem se v okamžiku, kdy jak se říká, střídá se noc se dnem a příliv nebo odliv jsou nevyšší. V tu chvíli jsou citlivé duše nejvnímavější k různým podnětům, o nichž toho zatím víme tak málo. Vzbudil jsem se tedy v tom čase a trvalo dlouho, než jsem si uvědomil, že jsem vzhůru. Ve vzduchu jakoby viselo něco zvláštního, nějaká těžká vůně, opojná, sladká a přesto podivná, trpká.
Ležel jsem dlouho na zádech a hleděl bez hnutí do tmy. Jakoby něco spolu se mnou sdílelo pokoj, jakoby další entita bděla v těch zdech a stejně jako já čekala. Na co? Noc už sice končila, ale úsvit byl ještě hodiny vzdálen a v takových chvílích se zdá, že každá vteřina trvá minuty a každá minuta hodiny. Snad jsem znovu upadl do polospánku, protože pak se pamatuji až na krákání havranů. Jsem si téměř jist, že si jeden z nich sedl na zábradlí verandy mého domu a v krátkých intervalech krákal své krá krá, které mi v tu chvíli připadalo jako umíráček. Jakoby oznamoval, že něčí dům v okolí právě navštívila ta stařena s kosou.
Ani si nepamatuji jak, stál jsem najednou u okna a hleděl do té nejsmutnější zahrady jakou si Vaše mysl dokáže představit, zhmotnění smutku do scenérie podzimní přírody. Prázdná, polostínem zalitá veranda pod vrstvou mokrého listí, které ještě včera zářilo všemi barvami, ale dnes už je jen hnědavě šedé rzí a hnilobou rozkladu a smrti. Za ním pustá, mrtvá zahrada plná šedi, šedé ostřice trávy, deštěm nasáklých závějí spadaného listí, temně se lesknoucích kmenů a pokroucených pahýlů stromů. A za tím vším na mrtvolně šedém nebi probleskují zpoza těžké neproniknutelné mraky první matné paprsky listopadového slunce. Jako byste se dívali do tváře umrlce. Jakoby začínající den byl již při svém zrodu příslibem svého konce.
Chodil jsem či spíše bloumal celé ráno, míjel předměty a známá msta v domě, která jsem však nepoznával. Všude kolem domu panovalo naprosté ticho, neozval se ani hlásek, jen občas se odněkud ozval ten havran a stále jakoby oznamoval řečí mrtvých, že se někdo odebral na sovu poslední pouť. Za celé Boží ráno jsem nespatřil ani jednu jedinou lidskou bytost. Šeď a nečas listopadu asi donutily všechny živé tvory zůstat v teplém, osvětleném bezpečí čtyř stěn úkrytů svých domů.
Ještě stále jsem se neprobral z toho mrákotného stavu. Na jídlo jsem si ani nevzpomněl, jen jsem bloumal po domě a nahlížel ze všech oken ven, snad v bláhové naději, že jedno z těch oken nepovede do toho melancholického listopadového rána. Konečně zhruba hodinku před polednem jsem se odhodlal; přiznávám, že to byl podivný niterný pocit, že to musím udělat; oblékl se a vyrazil ven. Ani nevím jak a proč, ale náhle jsem zjistil, že mé kroky mě vedou tou starou alejí do kopce na návrší vdov.
Již jako dítě jsem miloval hřbitovy. Tu jejich děsivou, strašidelnou atmosféru. Tento pocit byl ale v pozdějších letech nahrazen pocitem pokory, klidu, smíření. Navštěvoval jsem ten hřbitov jednou do roka právě v tomto čase, kdy říjen předával žezlo listopadu. Čím starší jsem byl, tím více jsem si těmito návštěvami připomínal konečnou smrtelnost veškerého života kolem mě, jakobych si teprve nyní uvědomoval, že všichni jednou odejdeme, že celý život je jedno velké odcházení. A oni postupně odcházet začali. Známí, přátelé, příbuzní. Každý rok jsem se vracel na to návrší a jakobych si připomínal, že i já jsem nyní o kousek blíže tomu konečnému stavu, který nastavá po životě.
Stoupal jsem tou alejí holých pokroucených stromů, jejichž černé kmeny a koruny se leskly v drobném mžení, které se s tichých šuměním snášelo z těch kovově šedých mračen nade mnou. Je to podivné, ale když nad tím teď přemýšlím, čím více jsem se blížil k vrcholu, tím větší klid se mi vléval do duše. Jakoby na mě na konci té cesty čekalo něco dobrého, něco na co jsem celý život čekal. Cesta stoupala nejprve znolna, potom více příkře, takže koruny stromů nad cestou vytvářely jakýsi tunel, v němž se ztrácel konec cesty. Dnes mi ta cesta připadala delší, stále jsem nemohl dohlédnout ven z toho tunelu před sebou. Teprve po dlouhé předlouhé chvíli se sklon stoupání začal zase narovnávat a přede mnou se pomalu ukázala dlouhá, téměř nekonečná alej a na jejím konci v dálce v mlze, která teď počala sedat na zem, jsem spatřil vysoký kovový plot hřbitova.
Nebe se zatáhlo ještě víc, takže se mi zdálo, jako bych kráčel ze dne přímo do večera. Mlha byla hustější a hustější, padala na obrubníky u cesty, na lesklé kostky v ní, místy chybějící nebo zarůstající travou. A z dálky jsem opět zaslechl ten havraní umráček. Cesta se již téměř narovnala, byl jsem na rovince u vrcholu kopce.
Konečně jsem došel k vysokému kovovému plotu, který ozdobila zručná ruka kovářova a opět jsem hleděl na známé reliéfy a symboly na železných tyčích. Procházel jsem kolem plotu a hleděl na první náhrobky za ním. Tyčily se tiše a téměř schovány jeden mezi druhými a já si náhle uvědomil, že jsou připomínkou něčeho velmi dávného, nečeho co zmizelo již před mnoha a mnoha lety. Vzpomínky na lidi, tváře a osudy, které ani nepatřily do naší doby, protože žily a umíraly v době úplně jiné. Nepoznali bychom je ani oni nás. Nic nás s nimi nepoutá. A přesto tu jsou jejich náhrobní kameny se starými šedými fotografiemi vyleptanými do chladného mramoru. Hleděl jsem skrze železné pruty plotu na ty fotografie před sebou. Stál jsem tam a náhle jsem měl stejný pocit jako ráno po svém probuzení, pocit, že něco podivného je velmi blízko, že stačí jen natahnout ruku a zjeví se to.
Havran nyní zakrákal velmi blízko, rozhlédl jsem se, ale mlha byla už tak hustá, že jsem přes ni nemohl prohlédnout ani k nejbližším stromům. Jakoby mě popoháněl k cestě dál. Vykročil jsem tedy a netrvalo dlouho a procházel jsem zdobenou bránou hřbitova, kovovou bránou na dvou mohutných kamenných podstavcích, z nichž na mě z každé strany žalostně shlížel jeden anděl. Přísahal bych, že se za mnou dívali, když jsem kolem nich prošel a otočil se.
Opět jsem stoupal hřbitovem a míjel mohyly v posledním svahu za nimž už byl samotný vrcholek kopce. Stejné pocity, které nikde jinde nepocítíte, zapomenete na ně, ale na jediném místě se Vám plně vrátí, přesně takové pocity jsem zase zažíval. Věkovité stromy tu dnes stály tak jako tehdy a shlížely na poutníka pod svými korunami. V jejich větvích jsem spatřil hejno havranů, seděli na větvích a hleděli bez hlesu na mě dolů. Prošel jsem jim pod křídly a konečně stanul na nejvyšším místě Návrší vdov. Přede mnou z mlhy vystoupila kaplička a hned vedle ní dobře známá nízká budova. Musel jsem přemýšlet, co to vlastně je. Cítil jsem se tu dnes příjemně, skoro jako když se po dlouhé době vracíte domů. Konečně jsem si uvědomil, že stojím před márnicí. V tu chvíli tu byl opět onen pocit, byl tak blízko, že stačilo natáhnout ruku, abych ho uchopil.
26. října 2010 / +