Hranice stínu
ůj pane, vnější hradby padly!'
Pohlédl jsem z citadely dolů na podhradí. Davy ozbrojenců se v panice hnaly k hradbám v poslední zoufalé snaze zabránit nepříteli proniknout za brány vnějších hradeb. Ale ze svého prozatím bezpečného stanoviště jsem mohl okamžitě přehlédnout, že situace je ztracena. Ve večerním šeru, který plál tu jasně, tu temně rudou, podle toho, zda to byl odstín tisíců ohňů planoucích všude kolem nás, nebo odstín krve, která se jako řeka vpíjela do vyprahlé země, zračil se mi před mýma očima konec města, konec říše a s ní i konec můj. Slunce již zapadlo za temný obzor, ale nebe právě nejjasněji plálo krvavě rudou, tisíce plamenů osvětlovaly kulisy města a krví nasáklá zem černala pod nohama zoufalých ochránců města, v marném boji proti několikanásobně početnějšímu nepříteli. Temné stíny postav těch mužů, projektované světlem ohňů na zdi, dodávaly tomuto divadlu děsivou ba přímo pekelnou kulisu. Jako by se tu samo peklo otevřelo a z něj se vynořily ty barbarské, nevěřící stvůry.
Vše bylo ztraceno. Turci dobyli vnější hradby a jako zkázonosná vlna se přes ně přelili na zbytky ochránců pevnosti. Decimovali vše živé, co jim přišlo pod ruku. Dolní nádvoří se proměnilo na jatka a nejzuřivější boje se teď přenesly pod vnitřní hradby. Turci čím více byli přesvědčeni o svém vítězství, tím zuřivěji se vrhali proti svým křesťanským nepřátelům. Byli jako smyslů zbavení. Vnitřní hradby, nižší než ty vnější, znamenaly pro tu chátru jen malou překážku. Posilněni prvním vítězstvím vzpřičovali první opěry a žebříky a šplhali po hradbách ke strážným věžím.
Došlo mi, že zkáza bude dílem hodiny. Padnou-li vnitřní hradby, což bylo jisté, dostane se pevnost do rukou Turků a citadela byla spíše jakýmsi vyhlídkovým místem než skutečnou tvrzí uvnitř tvrze. Naposledy jsem se rozhlédl po horizontu. Pod rudými nebesy se rozléval záliv s vodami černými jako tuž, jen právě vycházející měsíc se v nich zračil jako němý svědek tohoto soudného dne. Dvě míle vzdušnou čarou od pevnosti kotvila flotila tureckého sultána a temné siluety lodí se odrážely od vodní hladiny jako kůly, na něž Turci nabodávali své zajatce.
Bylo třeba jednat. Vše co může být, musí být ještě vykonáno. Mám před sebou poslední, nejdůležitější úkol. Musím okamžitě do zapomenutého archívu a musím jej celý zničit, musím tak udělat stůj co stůj, protože kdybych tak neučinil a archív padl do rukou nepřátel, důsledky by byly fatální. Musím zničit archív se všemi svazky posvátných svitků a především musím zničit Zavřenou knihu.
Já, můj turecký sluha Nasir a dva z vele knězů jsme nyní sestupovali po točitém schodišti do vnitřku citadely, k jejím samotným základům zapuštěným hluboko do skály, na které stál celý hrad. Srdce mi tlouklo až v krku a ve spáncích pulsovala krev takovou silou, že jsem téměř slyšel vlastní srdce, jako by to byl buchar se železnou kovadlinou. Nikdo z nás nemluvil, byla to chvíle tak závažná a tak posvátná, že nic než ticho nemohlo být adekvátním projevem našich pocitů. Konečně jsme sestoupili až na samé dno té propasti. Pohlédl jsem nad sebe, ale spatřil jsem jen spirálu schodiště ztrácejícího se někde vysoko nad námi v černočerné tmě. Řev bitvy sem nemohl doléhat, byli jsme o několik pater níž, ukryti ve skalnatém masivu hory, na níž citadela vyrostla. Oba z vele knězů sundali z krku řetězy s velkými klíči a vsunuli je do zámků v ocelových dveřích před námi. Položil jsem si ruku na hruď a ucítil, že mi srdce tluče tak divoce, že téměř vyskočí z hrudi. Zatočila se mi hlava, ale rychle jsem se opanoval. Právě nadcházel nejdůležitější okamžik mého dosavadního života. Nahmatal jsem třetí klíč, visící na mých prsou a přistoupil ke dveřím. Vsunul jsem třetí klíč do třetího zámku a pohlédl jsem na své dva průvodce. Pokynuli hlavou a všichni tři jsme naráz otočili klíči.
Ozval se podivně dunivý zvuk, potom bylo slyšel jak se kdesi uvnitř skály dává do pohybu nějaké soukolí a potom se dveře samy od sebe otevřely. Zpoza nich se vůči nám vyvalila podivná trpká vůně, něco jako směsice kadidla a vonných tyčinek, páleného dřeva a uzeného masa, zkrátka podivně omamná vůně, jakou jsem asi ještě nikdy necítil, nicméně v určitých okamžicích, když jedna složka vítězila nad složkami zbylými, v těch okamžicích bych byl přísahal, že už jsem ji kdysi cítil.
Před námi se otevřela černá díra. Avšak stejně rychle jako se před námi zjevila, stejně rychle zmizela v okamžiku, kdy jeden z mých průvodců pozvedl louč a osvětlil prostor před námi. Hleděli jsme do úzké chodby prudce se svažující někam dolů. Na první pohled jsme si všimli, že zdivo je je zcela odlišné než to, které jsme kolem sebe viděli až doposud. Věděl jsem, že na základech původní muslimské citadely vyrostl mnohem později křesťanský hrad, ale nyní se zdálo, že ani muslimská pevnost nebyla první stavbou na tomto místě. Zdálo se, že místo, do kterého jsme sestoupili je mnohem mnohem starší, daleko starší než byl rozdíl mezi dobou vybudování citadely a dobou vybudování hradu. Na stěnách byly staré hieroglyfy, ne nepodobné těm egyptským. To by ale znamenalo, že katakomby do nichž jsme sestoupili, mohly a vlastně musely být starší než samotné křesťanstvo, jejich vznik musel sahat až před dobu Krista, dokonce daleko před něj. Čím hlouběji jsme sestupovali, tím podivnější a méně známé se hieroglyfy jevily. Plameny loučí blikaly po zdech jakoby se ony samy snažily rozluštit jejich tajemství, záhady a příběhy v nich zakleté věky, které mezitím prošly. Nyní již znaky na zdech nepřipomínaly nic, co by mi jen náznakem připomínalo cokoli z jazyků moderních civilizací.
Sestupovali jsme stále níž a níž. V uších mi zvonilo, před očima se mi začínaly dělat mžitky a poletovat plamínky, v ústech jsem cítil podivnou pachuť a nos pomalu ztrácel schopnost vnímat pachy. Uvědomil jsem si, že musíme být nesmírně hluboko, v samém srdci posvátné hory, možná až pod hladinou moře. Konečně se spád chodby narovnával a sotva jsme opět stanuli na rovné zemi, vynořily se před námi další dveře. Toto byl tedy posvátný zapomenutý archív. Vše pro co jsem byl na toto místo vyslán, vše to, co jsem měl bránit vlastním životem, to vše leželo za těmito dveřmi. Na okamžik jsem se zarazil. Otočil jsem se na své průvodce, abych se ujistil o nezbytnosti svých příštích činů, ale ve tvářích mých průvodců se zračilo odhodlání tak pevné, že mi vlilo do žil novou sílu a odvahu a já sáhl na dva velké kruhy a podle starých instrukcí jimi otočil proti sobě. Zdálo se, že odolávají mé síle, čím více jsem se snažil je otočit, tím přesvědčivěji vzdorovaly. Avšak stačilo povolit, uvolnit sevření a náhle jsem cítil, jak mi proklouzají mezi prsty a samy se vlastní sílou otáčejí, jakoby pouze stačilo naznačit můj záměr a ony už samy vykonají mé přání. Zcela neslyšně oba opsaly plnou otočku a poté se dveře rozestoupily ke stěnám.
Stáli jsme v nevelké místnosti, jejichž zdi plápolaly podivnou, fosforeskující barvou, jakoby hořely zeleným plamenem. Ke svému údivu jsem vzápětí poznal, že mne oči neklamaly a zdi skutečně hoří světle zeleným plamenem, po celé své ploše, od země až ke stropu a na všech stranách, jako jedna ohnivá zeď. Do středu místnosti až doposud nebylo vidět, neb tak hluboko světlo plamenů nedosvítilo, ostatně bylo to velmi slabé, téměř nepostřehnutelné světlo. Avšak náhle nastávala změna, celá místnost se pomalu zalévala světlem, jakoby sluneční paprsky proudily skrze skálu nad námi a žádná žula jim nestála v cestě. Vzhlédl jsem a pochopil, ve stropu byla oválná díra a tou sem dopadal pruh světla. A zhrozil jsem se, když můj pohled opět klesl na podlahu a já pohlédl kam světlo dopadá. V těch místech totiž zela díra zhruba pět stop široká. Opatrně jsem došel k jejímu okraji a byl bych padl přímo do ní, protože když jsem do ni pohlédl, zatočil se se mnou celý svět a poslední co si pamatuji, je několik rukou, které mě na poslední chvíli zachytily. O vteřinu později jsem již nechápavě hleděl na své průvodce. Pokud existovalo peklo, jeho vchod byl zde. Světelný kužel dopadal přímo do jámy, avšak jediné co v ní bylo vidět, byly neustále se zužující stěny, končící někde nepředstavitelně hluboko dole. V té chvíli mě napadlo, že nějak takhle vypadá nekonečno, že věčnost znamená padat do té jámy a že zatracení nemůže být hlubší.
Dna jsem nedohlédl, světlo ozařovalo hloubku sice matně, ale naprosto dokonale, lesklé stěny s přibývající hloubkou postupně nešedly, aby končily černým bodem někde hluboko dole, ba naopak svítily stále stejným matným bílým světlem a jak se zužovaly, jejich nedohlédnutý konec svítil jako světlý bod, v němž se nekonečné stěny sbíhaly v optický klam. V ten okamžik jsem cítil, že ve skutečnosti není místo, v němž by se ještě někdy potkaly. Nemohlo být pochyb, zdi prohlubně tvořilo sklo, čiré, hladké sklo. Teprve po bližším pohledu jsem překvapeně zjistil, že co se zdálo být lesklým sklem, je vlastně dokonalé zrcadlo. Proto tak skvělá vodivost světla. Vzápětí mě ale napadlo, že aby světlo stejně dobře dopadlo až na dno jámy, musela se prohlubeň rozšklebovat jako rána, čím hlouběji jste byli, tím větší musel být obvod jámy. V těch nepředstavitelných hloubkách se musel rozbíhat do jednoho obrovského sálu, do jednoho obrovského podzemního místa, nezbadatelného, nepředstavitelného. V peklu tedy svítí horké denní slunce, napadlo mě tehdy. Avšak jakmile jsem pohlédl opačným směrem, tedy z hloubek jámy nahoru ke stropu, abych poznal, odkud se bere ten oslnivý světelný kužel, pochopil jsem, že to nebude denní slunce, ale chladný noční měsíc. Ve stropě byl stejný otvor, který vedl vysoko nad nás až k zemskému povrchu. Jelikož musel mít stejné parametry jako jáma pod námi a vzhledem k hloubce v níž jsme byli, muselo se nahoře jednat o díru ne větší než mince, tedy útvar velice jednoduše přehlédnutelný. Hleděl jsem nad sebe a pochopil, že měsíční kotouč by se nevešel do tak malého bodu, jakým je otvor vysoko nade mnou. Byla to hvězda. Jediná, malá, nepatrná hvězda, která ve správný okamžik poslala své světlo do těchto hlubin.
Hned vzápětí jsem však přišel na to, že jáma neměla být tím hlavním, co mělo být osvětleno. Konečně jsem si všiml i něčeho, co jsem zprvu přehlédl. Jak hvězda putovala po obloze, padl pruh světla za jámu. Za tou stál stále ještě v polostínu zhruba pět stop vysoký kamenný podstavec, připomínající oltář a na něm ležela zavřená kniha. Nikde nebylo nic jiného. Pochopil jsem, že celý archív je obsažen v této jediné knize. Tento jediný svazek je celým posvátným archívem. Pohlédl jsem opět na své průvodce.
'Můj pane, to je znamení nebes. Je čas. Kdokoli by sem vstoupil v nesprávnou dobu, byl by skončil na dně této jámy ať už končí buď v pekle nebo alespoň na místě, jež se mu zcela jistě musí podobat. Ale okamžik je správný, je to znamení. Musíme zachránit posvátný archív, musíme zachránit Zavřenou knihu a nebesa nám dávají požehnání k tomuto činu. Pospěšme.'
Obešel jsem tedy opatrně jámu a uchopil starou knihu. Byla těžká a na dotek nepředstavitelně porézní. Jakoby tu ležela miliony let. V tu chvíli se mi nechtělo věřit, že právě já mám být její zachránce, že tu celé věky čekala na dotek mých dlaní. Zaváhal jsem. Ale už za okamžik jsem ji přitiskl na hruď a opouštěl místnost. Pak ale na zlomek vteřiny nastal okamžik, kdy se jedna má noha dotkla země za dveřmi, zatímco ta druhá stále ještě zůstávala pevně na podlaze místnosti. Právě v tom okamžiku jasné světlo jako šlehnutím kouzelného proutku pohaslo a celá místnost se okamžitě ponořila do naprosté tmy. V tu chvíli mnou projel ledový pocit a na okamžik jsem cítil, jak se mě dotýkají plameny planoucí ze zdí, které nyní vyšlehly až ke stropu. Jejich dotek byl ledový a já na okamžik spatřil něco, co mi v tu chvíli připadalo jako pád do jámy za mými zády. Zatočil se se mnou svět a já ztratil vědomí.
Probral jsem se až v ležení křižáků na úbočí Svaté hory. Svítalo a já na obzoru spatřil hrdý hrad, jeho temnou siluetu a za ním nachové nebe, blednoucí úsvitem a plameny dohořívajících ohňů. Turci dobyli hrad i citadelu, ale nám se podařilo uniknout podzemní cestou. Můj sluha mi vypověděl, že poté, co jsem upadl do bezvědomí, nesl mě celou cestu zpět v náručí. Přestože prý v podzemí nenarazili na žádné rozcestí, vyšli na povrch zemský místo v citadele na druhé straně hory, daleko za ležením Turků, kteří mezitím dokonali dílo zkázy. Těsně před úsvitem potom dorazily posily vypravené z Benátek a Janova a Turky čekal osud jejich včerejších nepřátel. Do poledne třetího dne byl hrad zpět v rukou křesťanů, ale to už byl vypálen a rozbořen napadrť. Bylo dobojováno.
Od té doby uplynulo už moře času. Vyprávím tenhle příběh poprvé a Ty jsi první, komu ho říkám. Tajemství Zavřené knihy mi zůstalo skryto a stejně tak mým průvodcům. Po krátké plavbě jsme přirazili ke břehům Zakázaného města a kniha se dostala do rukou posledního Velekněze. Pokud vím, od té doby ji Boží světlo nespatřilo. Vrátila se zpět do zapomnění, zůstala zavřená a své tajemství si ponechává dál pečlivě uschováno. Netuším, jakou moudrost skrývá, ale vzhledem k tomu, jak oddaně byla bráněna, musí obsahovat alespoň moudrost Bohů.
Vše co následovalo poté je jen další obyčejný příběh jednoho obyčejného života, mého života. Mé mládí vystřídal věk zralosti, pak se stíny protáhly, světlo pobledlo a vše kolem zpomalilo. Dnes jsem bělovlasý stařec. Avšak něco se té krvavé noci změnilo a to něco je se mnou po celý můj život. Za nocí, kdy se stejně tak jako tehdy dole, setká stín se světlem hvězd, za nocí v nichž se mne dotkne plamen hvězd, vrací se něco, co se mě dotklo tam dole a propůjčuje to život temnotě ve mě. Za těch nocí ležím na bílých prostěradlech své postele a očekávám východ té podivné hvězdy, malé, nepatrné, ztracené mezi miliony družkami, jejíž bledé světlo putuje k našim očím kdo ví z jaké dálky, čekám na tu hvězdu, mého nočního průvodce a pak když přijde a dotkne se mého bílého lůžka, spatřují jak ožívá můj vlastní stín a žije si svým vlastním životem a teprve s blednoucí oblohou se vrací jako zloděj, který si je vědom svých hříchů. Můj stín sní, bdí, vyčkává a žije na hranici světla a stínu a balancuje na ní. A já jako onehdy před onou bezednou jámou na ní balancuji společně s ním.
19. května 2011 / +