Krajina stínů
ítíte tu podivnou vůni? To je vůně noci. Znenadání visí ve vzduchu, je jí plné povětří, je všude kolem Vás. Vdechujete ji a cítíte její chlad, vnímáte její mlčení, tušíte její temnotu. Přichází náhle s prvními stíny, s posledními paprsky zapadajícího slunce. Nikdy jsem si to neuvědomil, nikdy jsem o tom nepřemýšlel, až tehdy. Od té doby mě provází, je stále se mnou, noc plná stínů, stínů uvnitř mé duše.
Daleko na západě za touto planinou se zvedají tmavě modré hory porostlé neprostupnými lesy. Nikdy jsem nebyl na jejich druhé straně, až jednoho večera jsem se ocitl na jejich úbočí na staré silnici vedoucí na druhou stranu, jediné silnici, která se klikatí napříč těmi horami. Večerní slunce zrovna zapadlo za hřbet temné hory přímo přede mnou a já přijel na křižovatku. Byla opuštěná, rozbíhaly se z ní na čtyři světové strany čtyři silnice. Daleko na východě za mými zády zůstalo mé rodné město, na jih a na sever se rozbíhala silnice vedoucí podél hor. Přede mnou se černala silnice ztrácející se ve stínu hor.
Křižovatka byla pustá, večerní šero se rozlévalo po kraji a nastálé ticho nahánělo strach. Člověk by řekl, že tahle křižovatka je zakletá a že její ramena nikam nevedou. Nad silnicí strnule visel semafor a do šera zářil zlověstným, temně rudým světlem. Zastavil jsem před ním a čekal. Celý kraj se ponořil do šera, kontura hor přede mnou už byla čirá čerň, jejich stín působil, jakobyste z pozdního odpoledne vjeli přímo do noci. Právě tam a tehdy na té křižovatce jsem ucítil její přítomnost.
Čas ztratil svůj objem a já někde hluboko uvnitř pocítil přítomnost něčeho temného a chladného, až mě z toho píchlo u srdce. Procitl jsem z letargie do které jsem upadl. Křižovatka se stále utápela v šeru, pustá, prázdná, zapomenutá. Vzhlédl jsem k semaforu, stále svítil červeným světlem, varovným, zlověstným. Prošlápl jsem plynový pedál, snad jsem chtěl podvědomě popohnat to světlo, které mě s každou další vteřinou znervozňovalo více a více. Ale v mrtvém tichu svítilo do tmy stále to výstražné, temně rudé světlo.
To ticho už se nedalo vydržet, sešlápl jsem plyn a povolil spojku. Auto poskočilo kupředu a rudé světlo zůstalo někde za mnou. V okamžiku jsem prolétl křižovatkou, stačil jsem se jen rozhlédnout. Minul jsem dvě pusté silnice a nechal je za sebou, auto prolétlo křižovatkou a najelo na silnici, mírně stoupající k horskému sedlu přede mnou. Netrvalo dlouho a svahy hor se přiblížily natolik, že jejich štíty zmizely za temnými korunami stromů, které začaly obestupovat silnici stále těsněji, až se jí dotkly. Vjel jsem do temného lesa.
Pár týdnů před touto událostí jsem prožíval nejkrásnější chvíle svého života. Každá minuta strávená s ní vydala za tisíc obyčejných, jakými byl můj život do té doby naplněn. Náhle jsem vnímal věci, které jsem do té doby neznal a vnímal jsem je tak intenzivně, jakoby se vpalovaly přímo do mé kůže. Jakoby byl každý pocit, každý vjem znásoben. Kolem všeho se rozprostřela růžová nasládlá pachuť, vše bylo barvitější, příjemnější, snažší. Zaplavil mě příliv radosti, příliv doposud nepoznané energie, svět se prozářil jasným světlem a sytými barvami, světlem ďábelských plamínků v jejích očích a oslnivě zářícími barvami duhy ukryté za hádankou jejího úsměvu.
Potom odešla a s ní odešlo to všechno. Pád byl zdrcující. Z prozářených oblačných výšin jsem dopadl do špinavého prachu propasti, kam světlo slunce nedohlédne. Celý svět v jediném okamžiku ztvrdl, zešedl a zhořkl. Čím silněji jsem uplynulé týdny vnímal radost a naplnění, tím drtivěji na mě dolehl žal a prázdnota. Svět přestal mít smysl, bylo to jako odsouzencovo probuzení ze sna, náhlé, drtivé, nezměnitelné. Naprostá prázdnota a pocit hořkosti a zmaru někde hluboko v ústech, se propalovalo do srdce, do duše, do hlavy. Veškeré myšlenky zhořkly, vpálily se do mozku a odmítaly odejít. Jakoby vše před byla jen cynická iluze. Jakoby vše ztratilo smysl, jakoby slunce zapadlo a nemělo již nikdy vyjít, jakoby svět tam venku přestal existovat. A svět tam uvnitř, uvnitř mé duše, se smrskl na jeden malý prázdný a uzamčený pokoj, šedivý, s okny zazděnými, s dveřmi uzamčenými, pokoj ve zchátralém domu někde daleko za městem lidí, opuštěný, zapomenutý.
Týdny se vlekly jako roky a pokoj zůstával zamčený, duha se roztříštila na tisíc kousků a jejich šedivé odstíny připomínaly paletu, kterou někdo nechal na dešti, takže zůstal jen šedivý obal, ale vzpomínka na její barvy bolela stále stejně silně. Ztráta, absolutní ztráta, pocit, že mi bylo odňato vše, co jsem měl, že mi byl ukraden můj vlastní život. Tehdy jsem se rozhodl, že nechci-li se zbláznit, musím utéct před šílenstvím, které jakoby číhalo na správný okamžik, aby udeřilo silou, které se nepůjde ubránit. Rozkopl jsem zavřené dveře, zahodil klíče, utekl před sladkou minulostí i hořkou přítomností a rozhodl se, že je čas na budoucnost. Opustil jsem své rodné město, své přátele, spálil mosty, vedoucí na druhou stranu za barevnou duhou, připomínající mi ty dva ďábelské plamínky a s ranními paprsky za zády a svým vlastním stínem před sebou jsem vyrazil na západ.
Nyní byl večer, slunce zapadlo a město bylo daleko daleko za mnou. Přede mnou byly černé hory a já doufal, že pokud mě něco může odříznout od včerejška, od vzpomínek na barevnou duhu i šedý pokoj, potom to můžou být jen tyto hory. Rozhodl jsem se zanechat včerejšek za těmi horami a vzhlížel jsem k zítřku, který mě čeká tam na druhé straně společně s novým, slunečným ránem. Sešlápl jsem plynový pedál.
* * *
Konečně se hory začaly rozestupovat, stromů ubývalo, les stále řídnul. Ručičky mých hodinek ukazovaly osm hodin ráno; cesta horami zabrala celou noc; ale obloha byla stále šedá. Nechápal jsem to, už dávno mělo vyjít slunce. Cesta klesala a klikatila se. Náhle se objevily serpentiny a já začal sjíždět do hlubokého údolí. Klesl jsem snad o tisíc stop a konečně se ocitl na rovné cestě, bělající se nad horskou býstřinou. Auto vyrazilo podél bublajícího potoka do lesního šera. Řítil jsem se po rovině, z horské býstřiny se stal klidně tekoucí řeka. Její hladina byla náhle klidná a temnější, než bych čekal. Cesta byla rovná, stromů podél ní ubývalo, hory jsem nechal daleko za sebou. Ještě pár stromů, prudká zátačka a auto se vyřitilo z lesa ven.
Povolil jsem plyn, motor přestal pracovat a auto ztichlo a letělo silnicí již jen svou vlastní setrvačností. Hleděl jsem před sebe a byl to pohled úžasu, postupně se však měnící v úděs. Přede mnou ležela planina na chlup stejná, jakou jsem opustil včera večer, plochá jako deska, nekonečná. Kam až oko dohlédlo, rozlévalo se jezero, jezero s mrtvolně nehybnou hladinou, černou jako tuže. Neobjevila se na ní ani jediná vlnka, vše tu leželo nehybně, něměnně, ticho prostupovalo celou scenérii jako kletba, jako rozsudek mlčení a strnulosti. Nad jezerem viselo kovově šedivé nebe, zdálo se, že stačí natáhnout ruku a dotknete se ho. Bylo tak nízko, že působilo jako kovový příkrov, drtící celou scenérii pod sebou. Silnice náhle končila a auto se zastavilo na kamenitém břehu asi sto stop od břehu jezera. Zůstal jsem sedět v autě neschopen pohybu a hleděl jsem skrze přední okno na černou hladinu jezera, šedivý příkrov nebes a chmurné kopečky na druhé straně jezera, které se vynořily s mlhy nad ním. Hleděl jsem na zkapalněný žal, zhmotněnou pustotu a neměnnou bezútěšnost, vdechujíce ji do svých plic.
Náhle jsem zase viděl varovné temně rudé světlo semaforu, strnule visící nad silnicí. Vpálilo se mi do hlavy a já ho viděl na šedém nebi před sebou. Prchnul jsem před včerejškem do zítřka, ale ten nepřišel. Doufal jsem v nové ráno, ale to nepřišlo a já se ocitl někde na hranici dvou světů v krajině, kde slunce nezapadá, ale ani nevychází, kde vše je bezútěšné a neměnné, strnulé a prázdné. Pochopil jsem, že mě dohnalo šílenství.
Vystoupil jsem z auta a došel k jezeru. Melancholická krajina úzkosti, neklidu a lítosti mě obklopovala a já cítil, že se stávám její součástí. Pohlédl jsem na své ruce, červeň života byla ta tam, hleděl jsem ruce šedivé jako černobílá fotka. Otočil jsem se, auto i cesta zmizela, zůstal jsem sám v krajině stínů.
2. června 2011 / +