Šarlat noci
ohleďte! Opět se blíží noc. Moje sedmadvacátá noc na tomto vraku, potácejícím se již měsíc mezi životem a smrtí, visícím na hladině a zmítán temným oceánem, pustým a prázdným jako poslední poušť na zemi. Ztracen, zapomenut, pohřben a oplakán. Poslední zbytky jídla mi došly před devatenácti dny, vody jsem se napil při vydatné leč krátké bouři přede dny osmi. Na obzoru není nic, jen temná obloha se daleko na horizontu odráží v těch truchlivě pustých vodách jako v obrovském, všeobjímajícím zrcadle. Ebenová hladina, lesklá a tichá jakoby mrtvá, kam jen až oko dohlédne. Pustina světa, hřbitov všech řek, krajina zapomnění. Osmadvacátá noc se blíží, na obzoru visí jako temná opona tragického divadla mrtvolně hrozivá oblaka, jehož poslední jednání vstupuje do svého velkého finále. Vše je strnulé, něco neblahého visí nad mou hlavou jako ostří gilotíny, cítím, že ve vzduchu se vznáší stín smrti. Stín mé smrti. Naplňuje mé chřípí, proniká do plic, dusí mě. Jak truchlivé je umírat ztracen a zapomenut v tom moři zatracenců.
* * *
Večer se přehoupl v noc, ten okamžik už bezpečně poznám. Je to jako dotek něčeho chladného, temného, lepkavého. Obejme Vás a prostoupí Vámi. Poslední paprsky slunce zmizí pod vodní hladinou a Vámi proběhne jako elektrický imuls pocit, který naplní Vaši duši chladem. Je to hranice stínu, je to dotek věčnosti, je to ozvěna ticha, které Vás obklopuje. Nebe tmavne, žlutá přechází do šarlatové a pak dále do purpurové. Kdysi jsme tomu říkali šarlat noci, čas kdy noční ptáci opouštějí pevninu a vydávají se nad oceán, aby nad jeho vodami rozpřáhli svá černá křídla, aby jimi zašustili ve větru a přinesli noc, pro mnohé věčnou. A dnešní noc bude nocí věků, vidím jak stíny ožívají, jak se prodlužují, jak v nich mizí vše kolem mne. I já v nich mizím.
* * *
Spatřil jsem ji jako přízrak vystupující z temnot. Náhle, tiše a zlověstně, v ten okamžik jsem ji nevnímal jako záchranu, spíše jako posla temnot. Hned druhá myšlenka ale patřila andělům, protože jsem si uvědomoval, že je to záchrana, záchrana vznášející se téměř na dosah. Její ebenový obrys vystoupil z temnot a nyní se rýsoval na horizontu před téměř nachovým nebem. Věděl jsem, že musím svést boj s temnotou noci o svou záchranu. Loď plula přímo ke mě, ale ve stínu šera mě nemohla vidět. Zoufalství každý okamžik přebilo mou radost, ale loď stále rostla, blížila se. Konečně jsem si mohl prohlédnout její tvar. Podle všeho musela být neuvěřitelně stará, v jejich obrysech jsem rozpoznával staré, prastaré tvary lodí. Její plachtoví, její brlení, její stožáry, to vše působilo jako ze starých spisů, bájí a pověstí. Jakoby připlouvala z dávných dob, z dob dávno minulých, hrdinských, ale zapomenutých. Tento přízrak uprostřed pustého oceánu, připlouvající z noci, zdál se mi v tu chvíli jako bytost z jiného světa, z toho druhého, tam za ebenovou oponou, z druhé strany, ze zrcadlově obrácené krajiny za zrcadlem. Náhle jsem pocítil strach, strach z neznámého, strach z té lodi duchů. Ale potom jsem na palubě spatřil postavu, nehybnou, temnou postavu, ale z masa a kostí. Pak se vše seběhlo rychleji než jsem si byl schopen zapamatovat. Teď sedím v kajutě a čekám na svého spasitele. Ale je to vskutku spasitel nebo ďábel, který přišel pro mou temnou duši?
* * *
Přišel a zase odešel. Jsem v kajutě zase sám, ale jsem na pevné palubě a společně se mnou je na ní také živá lidská bytost. Vytáhl mě na palubu a hleděl na vrak, který jsme minuli a nechali za sebou. S radostí člověka, který se právě vyškrábal z hrobu, jsem toho muže objal a srdečně mu stiskl ruku. Byla tma, ale jeho oči žhnuly ohnivým plamenem. Zhlížely na mě z výšky z pochmurné tváře s tvrdými, ostře řezanými rysy, zarostlé hustým strništěm vousů. Nejprve jsem myslel, že je němý, že je to jen stín, že je to posel temnot. Ale potom pronesl několik vět, tvrdým, těžkým hlasem. Přivítal mě, zeptal se kdo jsem, jak se jmenovala má loď a co se mi přihodilo. Vypověděl jsem mu vše, řekl jsem mu o té strašlivé bouři, řekl jsem mu, že jsem jediný, kdo ji přežil. Řekl jsem mu o nekonečných dnech a ještě delších nocích, z nichž každá trvala déle než věčnost, řekl jsem mu o všech úsvitech naděje, o všech soumracích beznaděje, o zoufalství každé probdělé noci, o každém dnu ztraceném v mdlobách. O žízni, hladu, zimě a strachu, prostě o všem, čím jsem za poslední čtyři týdny prošel. Seděl mlčky a naslouchal, zdálo se, že mi rozumí, že prožívá ty vlekoucí se vteřiny se mnou. Potom vstal, mlčky mi nalil sklenici brendy, postavil přede mne talíř se soleným skopovým masem a dlouze na mě hleděl. Pronesl několik věk, ale ať teď dělám, co dělám, nejsem schopen si vzpomenout, co mi v nich říkal. Pak odešel, popřál mi dobrou noc a zmizel ve dveřích kajuty.
* * *
Sedím tu v pološeru a přemýšlím. Loď vrzá a kolébá se jako stará žena. Ve vzduchu cítím stáří, nesmírné stáří. Jakoby ten přízračný koráb spustili na vodu ještě daleko předtím, než jsem vůbec přišel na svět. Kajuta je malá, téměř nezařízená, je tu jeden stůl, dvě rozvrzané židle, stará palanda v rohu. Pod nízkým stropem visí lihový kahan a spíše vrhá stíny než aby rozléval světlo. Pohupuje se a já cítím, že dnešní noc nemohu být sám. Další noc o samotě bych nepřežil. Vyhledám kapitána, dnes v noci bych nemohl spát, už tolik nocí jsem nespal, že se bojím, že kdybych usnul, už se neprobudím. Ne dokud nebude jasný den. Půjdu za kapitánem, jsou tisíce odpovědí, které čekají na mé otázky. Úsvit je ještě v nedohlednu.
* * *
Právě jsem prošel celou lodí, je vskutku stará, nesmírně stará. Kdybych měl najít správné jméno, vyslovil bych slovo věčnost. Pokud nějaké slovo dokáže popsat co právě cítím, pak je to údiv, bázeň, strach. Předtucha něčeho zlověstného, fatálního, nekonečně konečného naplňuje mou duši. Jsou to stěny kajut i chodeb tohoto korábu, je to jejich starodávnost, jejich barva, ebenově černá barva, barva tuže, nepřirozená, jakoby ani nepocházela z živých stromů, to je to, co mě naplňuje děsem. Děsem z nezmáma, z něčeho nepoznaného, nezbadaného. Na jakém místě jsem se to ocitl. Tento prastarý vrak, odkud vlastně pochází, odkud připlouvá, kam pluje a jaké je jeho poslání? Proč se v těchto stěnách cítím hůře než na svém vraku smrti? A kde má kapitán kajutu? Dosud jsem se neodvažoval sestoupit na nejnižší palubu. Vedou tam strmé schůdky a stěny tam vržou ještě více. Je to v podpalubí, pod čarou ponoru. Problikává odtud chapé světlo svítilny, mihotavé, jak se loď houpe na vlnách. Musím vyhledat kapitána. Odvahu!
* * *
Prošel jsem celou loď. Sestoupil jsem až do podpalubí a našel jsem kapitánovu kajutu. Zaklepal jsem na pevné dveře. Ozvěna zaduněla podpalubím a nesla se výš, ven k palubě a mizela kdesi nahoře nad mou hlavou v temnotě noci. Odpovědělo mi jen mrtvé ticho a vrzání dřeva. To ticho každým okamžikem houstlo, až se to slovy nedá popsat. Prázdnota se začala zhmotňovat a ticho náhle křičelo ze všech stran, křičelo hlasitěji a hlasitěji, až to nešlo vydržet. Cítil jsem, že buším do dveří kajuty, ale zdálo se mi, že nic neslyším. Polekal jsem se toho, polekal jsem se sám sebe; v hrůze z toho, že už to nevydržím a rozpadnu se na milion kousků jsem skočil po klice a otevřel jsem dveře.
* * *
Stál jsem na prahu kajuty, kapitánovy kajuty. Hleděl jsem do ní a ona zírala na mě. Tiše, prázdně, pustě. Jeden stůl, dvě židle, palanda. Přesná kopie mé kajuty tu zírala na mě a já zíral na ni, dvě entity ve vesmíru, poslední dvě věci, které zůstaly, zatímco vše kolem nich se rozpadlo v prach. Hleděl jsem na protilehlou stěnu, visel na ní obraz a na něm byl portrét muže. Obraz byl v bohatě zdobeném, leč neskutečně starém rámu. Z obrazu na mě hleděla malba popraskaná eóny let a na té malbě byl kapitán. Podíval jsem se mu do očí. Zhlížely na mě z výšky z pochmurné tváře s tvrdými, ostře řezanými rysy, zarostlé hustým strništěm vousů. Avšak bělavě bílých vousů. Byl to ten samý kapitán, jen jakoby o dobrých dvacet let starší. Polil mne mrtvolný pot, vypotácel jsem se ven z kajuty a zůstal stát v chodbě.
* * *
Stál jsem před prázdnou kajutou, prázdnou jako všechny předešlé. Rozeběhl jsem se uličkou a nahlížel do všech kajut. Každá další se v tu chvíli zdála prázdnější než ta předchozí, každá třetí dál než ta druhá. Proběhl jsem tak celou loď a vyběhl až na palubu. Loď teď stála nehybně jakoby ji někdo přimrazil nebo jakoby se vznášela. Stál jsem nyní na přídi a teprve nyní jsem si plně uvědomil, že jsem na lodi úplně sám. Chvíli jsem nebyl schopen jakékoli myšlenky, jakéhokoli pohybu. Zíral jsem tupě před sebe a náhle si uvědomil, že se třesu. Ale nebylo to chladem noci, ale chladem hrůzy. Děs mě zchromil a já zalapal po dechu, ale ke své hrůze jsem zalapal naprázdno, všude kolem mě jakoby bylo naprosté vzduchoprázdno. Plíce se naplnily prázdnotou a vykřikly do tmy neslyšitelný skřek. Do očí se mi nahrnula krev a to poslední co jsem spatřil, byla mohutná, ebenově černá příď, svítící nadpřirozeným zelenavým světlem, vznášející se ve vzduchoprázdnu. Hladina oceánu zmizela, všude kolem se rozprostíralo černočerné nebe s tisíci neuvěřitelně jasnými body hvězd, kolem lodi visel pustý vesmír, prázdný, temný, děsivě nekonečný.
26. června 2012 / ++