Stmívání (Zánik domu P.)
vláštní, že člověk od chvíle, kdy si uvědomí sama sebe, snaží se utíkat před temnotou. Celý lidský život není ničím jiným, než jedním velkým útěkem před temnotou a démony, kteří z ní vystupují, aby nás pohltili. A ačkoli se snažíme seč můžeme, celý ten dlouhý běh před stíny končí v jediné nekonečné temnotě.
Dlouhá potemnělá alej vedoucí odnikud nikam, jejíž obě strany se podobaly jeden druhému jako vejce vejci, byla ten večer svědkem podivného příběhu. Ačkoli teprve začátek října, tvářil se ten podvečer jakoby byl jedním z posledních listopadových. Oba jeho konce mizely v šedivé mlhavé temnotě, jakoby zde končil veškerý známý svět a začínalo cosi nepopsatelného a bledé světlo pouličních lamp tento dojem spíše umocňovalo než aby ho zjemňovalo.
Stál tu ve stínu nadcházejícího večera a hleděl zděšeně nejprve na jeden, pak na druhý konec té své křížové cesty. Oba konce vypadaly stejně, oba působily jako průchod do říše, z níž není návratu. Náhle si uvědomil, že vlastně neví, ze kterého konce přišel. Chvíli se mu dokonce zdálo, že celou věčnost co svět je světem, prostě jenom stál uprostřed a nemohl se rozhodnout, ke kterému z temných konců se vydá, pak se mu zatočila hlava a celé toto alegorické divadlo mu náhle připadalo nesmírně směšné. Připadal si jako figurka, kterou Bohové pro svou potěchu postavili mezi stěny nějakého antického amfiteátru a nyní se šklebem ve tvářích pozorují svou obět, jak lapá po dechu a snaží se rozpomenout, kdo je a odkud a kam vlastně šel.
Svět se zatočil a jakoby nad sebou viděl křídla temných ptáků, jakoby nějaký stín přelétl nad jeho hlavou. Bylo mu zle, k smrti zle. Snažil se rozpomenout, co se dělo během posledních hodin, ale náhle si uvědomil, že by se úplně stejně mohlo jednat o dny. Věděl jen, že je na cestě na sever, na cestě domů. Ale netušil, jak dlouho již cestuje, kam se dostal, kde vlastně je. Kulisy kolem něj mu připadaly známé a přesto byly okamžiky, kdy cítil, že už nemohou působit cizeji. Cítil, že kolem něj procházejí lidské postavy, ale vnímal je spíše jako rozmazané stíny, jako neživé, neosobní bytosti plující šerem, vynořující se z mlhy a zase v ní mizející. Tak bezhlesně, Bože tak bezhlesně, skoro jakoby svět oněměl.
Bledé světlo luceren se protáhlo, zdálo se, že teď podél cesty stojí vysoké úzké svíce, planoucí podivným bílým světlem. A za nimi jakoby se vynořovaly dlouhé stíny, další a další. Hučení v uších se začalo slévat v jediný šum, svět se zatočil a zmizel. Jak drtivá dokáže být prázdnota. Teprve postupně si začal uvědomovat, že je v neprosté temnotě, stojí sám a i šum pominul. Zdálo se mu, že kolem něj se rozpostírá nekonečný vesmír, bez začátku a bez konce. Ale potom se před ním začaly zvolna vynořovat zvláštní podivné kulisy. V jakémsi nadpozemsky světelkujícím jasu spatřil nejprve obrysy a poté i celé předměty, zhmotňovaly se tu před ním jakoby je malovala jeho představivost, cítil, že ze tmy nyní vyroste pokroucený pahýl stromu a on tam vzápětí skutečně vyrostl, pak suchý trs ostřice, kámen na cestě, šedý pahorek na temném horizontu.
Uvědomil si, že jde tou podivně truchlivou snovou krajinou vlastní fantazie a náhle cítil, že jí šel vlastně celý svůj život. Kulisy míjely další a nebylo na světě tomto ani jiném vpravdě truchlivější a bezútěšnějšího kusu země, než byla tato půlnoční krajina stínů. Nízké mraky visely nad touto scenérií pustiny lidské duše jako kovový příkrov a chvílemi se zdálo, že se dotýkají vrcholků pokroucených větví těch mrtvých stromů, které vyrůstaly z ebenově temného močálu, který se rozléval všude kolem. Jen úzká pěšina lemovaná mrtvými stromy coby jejími němými strážci se vinula mezi nehybnými zrcadly hladiny mrtvého jezera pod mrtvým nebem bez hvězd a ptáků.
Kráčel tou pěšinou kupředu a scenérie kolem něj černala a truchlivěla. Ovzduší těžklo a na jazyku ulpívala stále odpornější pachuť kovu. Snažil se rozpomenout, jak se sem dostal, ale jediné, co se mu před očima neustále vynořovalo z temnoty, byly do tmy zářící ďábelské oči černých koček, mrtvolně bledé tváře mrtvých nevěst, šílený smích králů zaživa zazdívaných v hradních sklepeních a vysoké ebenové hodiny, které se neustále vracely a ukazovaly ubíhající čas, ale čas běžící pozpátku, jakoby odpočítávající zbývající čas do konce věků.
Potom se náhle rozjasnilo a on stál na nesmírné skalní plošině a hluboko pod ním se otevíral podivný svět. Zatočila se mu z té hloubky hlava a náhle padal, padal kamsi dolů, ale drtivý dopad stále nepřicházel. V hrůze otevřel oči a zjistil, že nikam nepadá, zato sedí v jakémsi pokoji a hledí před sebe. Proč jen ho ten pohled tak zaujal, co ho nutí civět před sebe a třást se po celém tělě? Konečně si uvědomil, že před ním sedí nějaký muž a stejně vyjeveně hledí na něj. Vždyť on ho zná, ví kdo to je, Je to... Dobrý Bože, vždyť je to on sám. Hledí tu sám na sebe, na svou přesnou koupii, živoucí. Opět se s ním zatočil svět. Pohlédl před sebe a nesmírně se zastyděl, vždyť přímo před ním stojí velké oválné zrcadlo a on tu hledí na svůj vlastní obraz.
Zadíval se do té známé tváře. Podivný obraz, podivná tvář tu na něj hleděla. Levá půlka obličeje s bujnou kšticí, optimistickým čelem, jasným okem s klenutým obočím, tvrdým koutkem úst. Pravá s vysokým horečným čelem pod zbytky řídkých propocených vlasů, černým důlkem těkajícího oka, povadlými rty. Hledí tu na jednoho muže a přece na dvě osobnosti. Hledí tu na roztříštěnou bytost, na dvě protichůdné životní síly, které se jedna od druhé snaží odtrhnout a převážit, ale neustále jen obě trhají a ničí tu původní bytost někde uvnitř. Jeho duše je jako loutna zavěšená, sotva se jí dotkneš, rozezní se...
Zrcadlo se rozsypalo a scenérie se opět změnila. Zdálo se, že letí vzduchem, ven z místnosti, ven oknem do noci, budova domu se vzdaluje, mizí v šeru, konečně může přehlédnout její velikost, její bizarnost, jejich sto různých slohů bláznivě zkombinovaných jeden do druhého. Budova mizí ve tmě a opět je ticho. Ta nehybnost a ticho působí jako dotek věčnosti, ta temnota a chlad jako dotek zkázy. Jako němá ozvěna ticha. Jen tam někde na obzoru začíná nachově svítat, nad horizontem krvavě rudne nebe jako rána.
Opět stojí na pěšině mezi močálem a před ním z temnoty bažiny vyrůstá stavba. Stojí před starodávným domem či spíše hradem, jehož cimbuří se ztrácí v šedivých mracích. Nesmírná staroba čiší z každého kamene, odloupnuté omítky, praskliny táhnoucí se napříč. Je to tesklivý pohled, tím tesklivější, že cítí, že to místo zná a přesto ho nenaplňuje jasem radosti domova, ale temnotou děsu zatracení.
Náhle si uvědomil, že prožívá věci, které sám vytvořil, které už kdysi sám napsal. Jakoby se stal figurkou ve své vlastní bizarní povídce. Každý krok jakoby byl šrtem jeho pera. Sní, ano, je to jen sen. Obrovský kámen mu padá ze srdce, kulisy blednou, noc mizí, scenérie tesklivé bažiny se rozplývá, je zacháněn...
Procitl. Chlad a sychravý vítr mu sevřely hrdlo. Otevřel oči a zděsil se. Bílé pahýly zetlelých stromů svítí do temnoty noci, lesklá hladina nehybného močálu mrtvolně odráží čerň nízkých mraků, visících z oblohy a opírajících se o věž tvrze před ním. Naprosté ticho a naprostá nehybnost vládnou všude kolem, jako smrt, která rozprostřela svá křídla nad prokletým krajem. A přece tu nehybnost v této mrtvé zahradě narušuje jediný pohyb. To se pomalu a bezhlasně otevírá vstupní brána tvrze a vítá návštěvníka, aby vstoupil do její temně zející díry, která se tu před ním otevírá...
* * *
Štíhlá postava ošetřovatelky položila pacientovu ruku na bílé prostěradlo a pohlédla do stínu rohu místnosti, v němž stála nehybná postava. "To je konec, doktore Morane."
Na chvíli v pokoji zavládlo hrobové ticho, potom ho proťal tichý hlas: "Za chvíli bude svítat, pošlete doktoru Snodgrassovi poslíčka se zprávou, že pan Poe zemřel."
13. listopadu 2012 / +