Planina
lížil se večer a les namísto aby řídl naopak ještě houstl. Prodíral jsem se ztraceným a zapomenutým koutem světa neznámo kam a doufal, že jednou ten zatracený les přece musí skončit.
Byl jsem na nohou už od časných ranních hodin, kdy jsem opustil hostinec. Pocházím ze zchudlé rodiny, moje matka zemřela, když jsem byl ještě malý chlapec a otec tyto nepřízně osudu pochopil v tom smyslu, že je to především zkouška mne samotného. Od těchto dob jsem tedy já byl tím, na jehož bedrech vězel úkol vrátit rodině čest, říkával, ale myslel tím samozřejmě vrátit ji peníze a s nimi alespoň část minulého pohodlí a luxusu. Faktem je, že školy, které mi i přes nedobré finanční poměry dokázal zaplatit, mi poskytly základ k tomu, abych si mohl najít povolání, které dá spočnout mým rukám a přesto mi zajistí slušný příjem. Když jsem to poté shrnul, vyšlo mi živit se jako pojišťovací agent jako celkem dobrá volba.
Není nad to cestovat krajem v nóbl obleku, klepat na dveře chudáků, kteří nemají ani na jídlo a chytrými řečmi je přesvědčit, že aby nepřišli o to něco, co vlastně nemají, musí mi to něco dát a já jim vlastně ochráním to, o co přišli. Tudíž to končí tak, že na pojištění toho svého nic si půjčí a půjčí si rovnou u mě. Dvojí zisk prakticky za nic. No co? Pokud se Vám to zdá nečestné, nebudu se s Vámi hádat. Ale pokud jsem si měl vybrat být čestný a na jejich místě nebo nečestný a na místě svém, chtěl jsem být tím, kdo klepe na dveře a ne ten kdo na druhe straně otevírá. Ve svém životě jsem postupně došel k přesvědčení, že deficiente pecunia deficit omne* a z toho jsem si vyvodil, že pecunia non olet**. Tento závěr mi umožňoval každý večer zavřít oči a klidně usnout. Prostě to fungovalo a já jsem neviděl důvod to měnit. Řekněme, že otec na mě, svým způsobem, mohl být hrdý. Tedy mohl by, pokud by ještě žil.
Ve svém oboru jsem se během těch několika let stal skutečně profesionálem. Má výřečnost byla vypilována jako diamant a uznejte, nic Vás tak nepotěší, jako poslouchat sama sebe. Nebudu počítat, kolika rodinám jsem takto pomohl od majetku. Není můj problém, že si nedokázali spočítat, že pojištění nepotřebují a půjčku si nemohou dovolit. Ale takový je život, někdo stoupá, jiný musí klesnout. Ano, přesně takový jsem vskutku byl a asi bych takový byl doteď, jenže...
Toho podzimu, musím říci, že mimořádně teplého, jsem se dostal do nadmíru chudého kraje. Celý den jsem projížděl mírně zvlněnou krajinou porostlou neuvěřitelně divokými lesy. Trvalo to někdy i celý den, než jsem se dostal k obydlí nějakého člověka. Lesy byly husté a právě teď na podzim zářily všemi barvami. Nebe bylo modré a bez mráčků a vlahý větřík příjemně osvěžoval. Pěšina se klikatila mezi stromy, co chvíli jsme klesali do údolí a brodili se býstřinami, pak jsme zase stoupali do kopce. Ale nikdy za celou dobu jsme nevyjeli z lesa. I osamocené chalupy, domy a sídla roztoušené po této bohem zapomenuté krajině, stála uprostřed lesa, nanejvýše bylo kolem vysekáno něco málo stromů, aby se sluneční světlo vůbec dostalo okny dovnitř. Skoro jakoby neexistovalo nic než tenhle les.
Píši my, protože člověk se zaměstnáním, jako mám já, musí, jednak aby působil důvěryhodně, druhak aby vůbec někam dojel, vlastnit koně. A tady se dostáváme k problému, který vlastně způsobil, že se můj příběh začal odvíijet právě tak, jak se nakonec odvinul. Zkrátka stalo se, že jsem za sebou uslyšel dusot kopyt a jelikož v tak odlehlých končinách není radno přátelit se s každým, na koho narazíte, pobídl jsem koně a za nejbližším ohybem pěšiny s ním zajel hlouběji do lesa, abych se ukryl. Moc dobře jsem si uvědomoval fakt, že ač obchodník s penězi, nemám u sebe na svou obranu žádnou zbraň. Ke své hanbě musím přiznat, že vytáhnout z někoho poslední peníze jsem schopen přijmout i si sám před sebou omluvit, ale zastřelit lidskou bytost, na to jsem moc velký zbabělec. A není moudré šermovat mečem, který nechcete použít, prostě proto, že protivník může mít meč také a on navíc se třeba zdráhat jej použít nebude.
Stalo se tak, že jsem zajel tak hluboko do lesa, že ač jsem se posléze snažil sebevíc, lesní pěšinu jsem už nenašel. Tak dlouho jsem se na svém koni motal mezi větvemi a křovisky, až něco toho nerozumného tvora vyděsilo natolik, že se vzepjal a učinil to přímo pod jednou z nejnižších a zároveň také jednou z nejmohutnějších větví nejbližšího stromu. Když jsem se po neznámo jak dlouhé době probral na zemi v listí, byl kůň ten tam a zbylo jen šumění v uších a velká boule na hlavě. A neurčitá obava, protože představa noci uprostřed této pustiny mi začala nahánět hrůzu.
Nebudu Vás zdržovat líčením událostí zbylého dne. Jejich obsah se dá shrnout slovy les, les a zase les. Nekonečný, divoký, pořád stejný. Netuším kolik mil jsem ušel, v takovém terénu se nedalo jít příliš rychle, ale podle svých hodinek jsem tím lesním peklem šlapal dlouhých pět hodin. A právě zde se vracím na začátek svého vyprávění.
Slunce se počalo zlověstně blížit k horizontu a barvy podzimního lesa se začaly slévat j jednu těžkou, studenou, tmavou modř. Jednotlivé stíny se slily v jeden šedivý flek a citelně se ochladilo. A právě tehdy, jak už jsem psal, počal les ještě houstnout. Škrábal jsem se z posledních sil do svahu, ne snad, že by byl tak prudký, to jen mé nohy nenavyklé tak dlouhé chůze po tak špatném podkladu, začínaly vypovídat službu, a v duchu se modlil, aby za tím vrcholkem už byl konec toho zeleného pekla.
A skutečně, svah se počal narovnávat, už nebyl tak prudký a v několika okamžicích jsem šel opět téměř po rovině. A nyní se zdálo, že i les začíná řídnout. Dokonce se mezi stromy objevilo zubaté podzimní slunce. Ještě pár metrů a budu z lesa venku. Poslední divoký keř, dva mohutné kmeny stromů, poslední poodhrnutí větve.
Zastavil jsem se a hleděl před sebe. Dnes již vím, že to, co mě přimrazilo k zemi, byl šok, šok z tak náhlé změny krajiny, ale tehdy mě to tak nesmírně vyvedlo z rovnováhy, že jsem sám nechápal co to je za pocit a čím byl způsoben. Ten první a jediný pohled byl, přemýšlím jak to nazvat, naprosté ohromení.
Stál jsem na hraně lesa, ale vypadalo to jako hranice dvou světů. Přede mnou se otevírala mírně zvlněná krajina, holá jakékoli vegetace vyjma žlutavě šedivých trsů suché trávy, tmavého vřesu lezoucího po zemi jako zloděj plížící se nocí a při zemi se krčících pokroucených keřů pichlavých bodláků. Tato zvlněná pustina či planina se táhla v mírném stoupání až k horizontu, odhadem jednu dvě míli a na samotném vršku tohoto volného prostranství stálo něco, co z té dálky vypadalo jako osamocený pokroucený strom. Les v uctivém kruhu obestupoval tuto planinu a mizel za prvními pahorky planiny.
Kam až oko dohlédlo, táhl se zvlněný pás této žlutavě šedivé pustiny a nad ním viselo nebe tak podivně truchlivé, zlověstné a varující, že jsem zprvu nechápal, jak může pouhé uskupení krajiny a přírody navodit člověku tak niterný a intenzivní pocit. V okamžiku, kdy jsem udělal první krok na planinu, projel mnou ledový chlad a za krkem jsem pocítit, jak se mi ježí chlupy. Vyrazil jsem k horizontu a teprve nyní si mohl všimnout, jak neobyčejně pustou krajinou procházím. Za mnou stál barevný podzimní les hrající životem a všemi barvami, tady se rozkládalo něco, co působilo dojmem mrtvé země. Všechny barvy lesa byly jako máchnutím nože přeťaty a vše za touto pomyslnou ranou jakoby zemřelo. Bledé slunce zapadalo na horizontu v šedivém oparu a jeho paprsky působily, jakoby sem pronikaly z nesmírné dálky.
Nyní jsem měl první plytké údolí za sebou a počal jsem stoupat do mírného svahu. Naposledy jsem se ohlédl. Ach jak vzdáleně působil teď les, který jsem nechal za sebou. Pln podivného neklidu jsem se otočil a přidal do kroku, jako bych ze sebe chtěl setřást ty podivné chmury, které na mě padly. Ocitl jsem se nyní hluboko na planině a stoupal do velmi mírného svahu. Sotva jsem došel na jeho vrcholek, který byl téměř plochý, otevřelo se přede mnou další plytké údolíčko a za ním další mírné návrší. Sestoupil jsem do něj a les za mými zády se mi na několik okamžiků ztratil z dohledu, protože výhled na něj zastínil vrcholek předchozího svahu.
Nevím proč, ale když se to stalo, můj niterný neklid ještě vzrostl. Krajina kolem mě působila neskutečně pustě, opuštěnost z ní doslova čišela, v ten okamžik se mi zdálo, jakkoli, uznávám, to může znít podivně, v tu chvíli jsem si byl téměř jist, že na zemi neexistuje ztracenější, opuštěnější a vzdálenější místo. Měl jsem pocit, že neexistuje místo, odkud by bylo dál k lidem a že neexistuje místo, které je před lidmi více ztraceno. Jakoby na tento kraj země zapomněl i samotný Bůh. Jakoby toto byl jiný svět, neznámý, podivný, skrytý všem kromě bláhových poutníků, kteří se ztratí a dojdou až sem, překročí hranici lesa, hranici života, hranici těchto dvou světů.
Cítil jsem nyní naprosto zřetelně podivný neklid, skoro jako když začínáte vnímat hrozící nebezpečí, ale ještě netušíte jaké. Do mé duše se vkradl podivně stístněný pocit, byl to pocit šedivý, chladný a temný, pocit obav, zmaru a smutku. Nedokázal jsem si to vysvětlit, vždy jsem byl od přírody veselý, sarkastický a arogantní člověk, tento pocit jsem ještě nikdy nezažil, neznal jsem jej. Bylo to pro mě něco nového. Část mého já toto novum chtělo prozkoumat, ta druhá se ho ale děsila. Podivná melancholie ovládla mé pocity a já s tí nemohl naprosto nic dělat. Bylo to silnější než rozum, než vůle, než logická analýza, s níž jsem se pokoušel ten stav pochopit, popřít a zahnat.
Slunce se dotklo obzoru a osamnělý strom na horizontu nyní vrhal stín do mírného údolí, kde se sléval s jedním velkým stínem svahu přede mnou. Na protilehlé svahy, které jsem měl za zády, dopadaly poslední paprsky slunce a ozařovaly je. Šedivé trsy trav nyní na okamžik dostávaly živější barvy žluté a rovněž vřes byl trochu hnědší a červenější než před chvílí. Zato svah přede mnou se utápěl ve stínu nadcházejícího večera a na mě ještě drtivěji dopadl pocit melancholie, neklidu a zmaru. Jakoby ovzduší bylo prosyceno nezdravými výpary, ovlivňujícími psychiku živých tvorů. A má melancholie se pozvolna měnila v žal, můj neklid v hrůzu a já měl náhle pocit, jakoby nade mnou viselo něco strašlivého, fatálního, konečného.
Má mysl se nyní nořila do temných močálů a bažin, tak tesklivý pocit jsem ještě nezažil. Náhle jakoby život neměl smysl, jakoby nic nemělo smysl. Při představě na věci, které jsem měl rád, jsem cítil hrůzu z toho, že bych je měl vykonávat. Celé mé bytí se nyní omezilo pouze na přežívání a i to mi působilo neskutečná muka. Jak ohavnou moc měl tento kus země na mou mysl, kde se brala ta děsivá síla, přemýšlel jsem. Odkud se brala ta moc měnit sebevědomou osobnost v roztřesenou trosku? A slunce pomalu zmizelo za horizontem.
Krajina se už oblékla do šera, když jsem došel k bizarně pokřivenému stromu na vrcholku planiny. Jako příval naděje na mě v ten okamžik zapůsobilo to, co jsem spatřil. Osamocený strom stál v samém středu planiny v jejím nejvyšším bodě, takže bylo vidět na všechny strany. Dobré dvě míle před sebou jsem tak ve večerním šeru spatřil hranici lesa. Tedy planina měla konec a za ním byl opět normální svět, svět živých. Jak nejrychleji jsem mohl, rozeběhl jsem se kupředu. Obloha již úplně zčernala když jsem dorazil k prvním stromům. V okamžiku kdy jsem opět stanul mezi stromy, děkoval jsem za ně Bohu.
Otočil jsem se a spatřil za sebou jen temnotu noci, planina jakoby zmizela. Zdálo se mi, že jsem zachráněn. Když jsem vyšel tam na druhé straně planiny z lesa, byl jsem mladý, silný a optimistický muž silných nervů. Teď se tu o stromy opíral šedivý, shrbený a roztřesený stařec, myslí i tělem. Stačilo pár hodin strávených na planině, aby uteklo šedesát let a do duše se vlila čerň všech jejich nocí.
Nevím už, jak jsem se dostal skrze les. Našli mě téměř mrtvého, dlouhé týdny jsem pak bojoval na pomezí dvou světů. Znovu jsem se postavil na nohy, ale ten jediný večer na planině mě změnil k nepoznání. Dnes si to vysvětluji tak, že se jednalo o místo, kde působí síly, které nechápeme a které ovlivňují vše živé a možná i neživé. Na tom místě nemůže nic žít, nic růst. Dnes si uvědomuji, proč mi to místo hned od počátku připadalo tak děsivé. Panovalo tam naprosté ticho. Ani jediný slabý hlas života se tam neozval. Veškerý život odtamtud buď utekl nebo pomřel. I ty šedivé trsy trav a černý vřes tam byly nasáklé děsem, zoufalstvím a beznadějí, jakoby v jedné nekonečné agónii umíraly pořád dokola a dokola. Co děsivého se tam muselo stát, že tam země i ovzduší zčernalo jako tuž a vše co vniklo na toto území, vše co proniklo na planinu, počalo okamžitě umírat?
Po tomto zážitku jsem nebyl schopen vykonávat své povolání a ani bych to už nechtěl. Potácel jsem se světem jak to šlo, pokusil se nějak se protloukat a po několika měsících jsem se nakonec odebral do kláštera v horách na severu a věřím, že zde setrvám až do svého konce. A ten se blíží, cítím to. Od té doby jsem se mnoho krát ptal lidí, jestli někdo neslyšel o mrtvé planině nebo jestli na ni někdo nezabloudil. Ale pokaždé mi odpovídalo jen kroucení hlavou.
* Když chybí peníze, chybí vše.
** Peníze nepáchnou.
26. prosince 2012 / ++