Na zamrzlých pláních
astala noc. Ocitl jsem se na zamrzlých pláních vysoko za městem. Vítr jako ledové ostří řezal do zmrzlé krusty navátého sněhu a srážel k zemi vše, co mu stálo v cestě. Drobný, zledovatělý sníh divoce vířil v zuřivých poryvech a zabodával se do tváře jako tisíce jehliček. Bledý měsíc osvětloval noční krajinu promrzlou na kost, tichou, opuštěnou, strašidelnou.
Zastavil jsem se a ohlédl se směrem k městu. Leželo někde dole pode mnou ve stínu noci. Mohl jsem jen tušit, kde asi leží široké bulváry, vylidněné bloky sídlišť, opuštěné parky ztracené pod vrstvou sněhu. Hleděl jsem do tmy pod sebou a tu jsem si všiml svých vlastních stop ve sněhu. Mizely ve tmě za mnou a sníh je zafoukával, takže netrvalo dlouho a zmizely, jako bych zde nikdy nebyl, jako bych úplně přestal existovat. Přímo před očima mi tu mizel poslední důkaz mé vlastní existence.
Polil mě mráz, ale tentokrát to nebyla práce mrazivého větru, ale pocit hrůzy, který na okamžik ochromil mé končetiny a donutil mě zalapat po dechu. Uvědomil jsem si, že jsem pravděpodobně poslední, kdo zůstal. Poslední kdo přežil příchod toho něčeho, co teď obývalo vylidněné město za mými zády. V hlavě mi neustále probleskovala jediná mylšenka, stále se úporně vracela, neustále, znovu a znovu a s každým připomenutím mě děsila víc a víc? Zachrání mě útěk z města. Nevydá se to něco za mnou a nedostihne mě to tady nahoře na pláních, bezbranného, vyčerpaného, samotného?
Znovu jsem se zadíval do tmy daleko za sebou. Stál jsem na téměř plochém vrcholu jednoho z kopců, které se zvedaly všude kolem města a vytvářely jakousi náhorní plošinu, planinu, ze které za dne město vypadalo jako dřevěná zmenšenina, jako město postavené z dětských kostek na hraní. Tu planinu jsem měl vždy spojenou se zimou, oznamovala její příchod pokaždé, když její svahy zbělely prvním sněhem, zatímco dole v údolí teprve umíralo vlahé a barevné indiánské léto. Oznamovaly, že již jen pár týdnů zbývá do nástupu skutečné zimy. A bělaly se ještě i tehdy, když už dole začínaly kvést parky a sady. Ta planina čněla nad městem snad jen nějakých sto metrů, ale rozdíl v klimatu tam nahoře, na holé, chladné a větrné planině a dole ve městě, skrytém ze všech stran před nepřízní počasí, ten rozdíl byl mimořádný, až člověku připadalo, že tam nahoře už začíná úplně jiný svět, chladný, cizí, nepřátelský.
Teď jsem stál sám uprostřed noci na tomto místě s nadějí, že jedině tady se mohu zachránit před šílenstvím, které zavládlo tam dole. Tady nahoře byla noční pustina, samota a ledový severák. Tam dole bylo... co vlastně?
Všechno začalo právě, když se vlahý a barevný podzim začal měnit v ten mlhavý a šedivý. Na celé město, jakoby padla podivná, stísněná nálada. Dříve tak veselé, životem pulsující město se propadlo do jakési letargie, stísněnosti, melancholie. Lidé přestávali vycházet z domovů, přestali docházet do práce, postupně se vylidnily parky, hospody, obchody. Město jakoby vadlo, jeho životní fukce jakoby odumíraly, jakoby se blížil nevyhnutelný konec. Večery se začaly prodlužovat, barevné parky se potáhly rzí, nakonec se celé město ponořilo do neproniknutelné mlhy.
Tou dobou už celé město vězelo v bahně temného mismiatického močálu, do duší všech se vlila černá, žlučovitá hmota a otrávila jejich mysl. Byl jsem pryč v cizině, ale náhle z domova přestaly přicházet dopisy, zprávy, město jakoby zapomnělo na svět kolem. Přerušil jsem zahraniční stáž a vydal se domů, abych zjistitl, co se to děje. Dorazil jsem v polovině prosince a to, co jsem spatřil, mě nadobro vyděsilo. Dodnes si pamatuji tu mlhu, hustou, šedivou, chladnou a lepkavou. Pamatuji si, jak jsem procházel parkem, kdysi tak zeleným, ale tehdy jsem jej nepoznal. Kde stojím jsem si uvědomil až později. Náhle se z mlhy přede mnou vynořily jakési pokroucené příšery s dlouhými chapadly a já na ně vyděšeně zíral, než jsem si uvědomil, na co to hledím. Byly to jen holé větve a kmeny stromů parku mého dětství.
Polovina mých přátel byla po smrti, část z nich zemřela na nějakou podivnou nemoc, o které nikdo nic bližšího nevěděl, ale asi byla psychického rázu, protože další část mých známých spáchala sebevraždu. A na těch, kteří ještě žili, jsem pozoroval, že k tomu nemají daleko. Zcela se změnili. Byli bledí, vyzáblí, patrně téměř zcela přestali jíst. Chodili jako mátohy, jejich obličej ztratil jakýkoli lidský výraz, oči jim pohasly a ti, kteří ještě byli ochotni se mnou mluvit, působili dojmem, že ztratili jakoukoli vůli žit. Jejich slova byla zmatená, plná neurčitých, bizarních a někdy až děsivých vizí o zmaru a zániku. Pochopil jsem, že to byl jakýsi neurčitý děs, neustálý narůstající strach z nečeho neznámého, nespatřeného, ale přesto přítomného. Alespoň oni prý tuto hrozbu cítili. Pamatuji na slova svého přítele z dětských let, po kterých se mi zježily chlupy na krku a projel mnou ledový mráz. Bylo to, když pozvedl oči k nebi, jakoby ukazoval někam k nebi a řekl: "Visí to tam někde nahoře nad námi. Ty to ještě nemůžeš cítit, jsi tu teprve krátce, ale i ty se s tím setkáš."
Od té doby jsem také já pocítil neurčitý strach. Nejprve jakýsi pocit tísně, neklidu, ale tyto mlhavé věmy postupně sílily a zhmotňovaly se v něco děsivějšího, s ostrými konturami a přece obsahu nezbadatelného, nepopsatelného, neuchopitelného. Několik dní od této události jsem přestal vycházet ven a to bylo také naposledy, kdy jsem spatřil živého člověka. Ven jsem se odvážil teprve po dalších třech dnech, ale ač jsem prošel město napříč tam i zpět, nepotkal jsem už ani jedinou lidskou duši. Jen severák fičel vylidněnými bulváry a hnal před sebou poletující sníh. A zase přišla noc, opět o kousek dříve a zase trvala o něco déle. A já si uvědomil, že už i do mé duše se vlila podivná bahnitá čerň.
Nastal slunovrat s nejkratším dnem a nejdelší nocí v roce. Prázdné ulice ještě nikdy nepůsobily tak opuštěně a prázdně. Podivný pocit zmaru teď nade mnou visel jako břit osudu, připraveného k smrtelné ráně. Co to bylo, co vyhladilo toto město, co naplnilo myšlenky lidí až po okraj ebenově černým splínem. Cítil jsem, že se zblázním, že zešílím z toho nesmírného tlaku, který mě drtil od chvíle, co jsem se vrátil. Náhle jsem měl pocit, že ve zdech tohoto města se ukrylo cosi plíživého, děsivého, co vysává život a mění ho ve smrt. Rozhodl jsem se k poslednímu zoufalému kroku. Musím uprchnout a musím uprchnout nepozorovaně. Nechám ten děs za sebou tady dole v mrtvém měste. A tak jsem se hned po setmění, tajně jako zloděj, vyplížil ze svého domu a potemnělou ulicí se rozeběhl ven z města. Jeho poslední žijící obyvatel.
Nyní jsem byl již téměř na vrcholu planiny. Město už dávno zmizelo ve tmě a stejně bych je přes horizont neviděl. Teď už jsem šel téměř po rovině. Náhle jsem před sebou spatřil jakýsi temný bod. Přidal jsem do kroku, jak jen to šlo. Netrvalo to ani nijak dlouho a došel jsem k něčemu, co z dálky vypadalo jako osamocený strom, ale nyní jsem poznal, že to je jen starý rozcestník a hraniční kámen na samém vrcholku planiny. Stál tu v největším náporu větru a byl oblepený kusy nafoukaného sněhu a ledu, takže vypadal, jako postava člověka zamrzlého v čase, jako zakletý poutník, který zašel až tam, kam není dovoleno dojít žádnému smrtelníku a proto byl na něj uvalen tento trest a on tu musí navěky stát ve své bizarní, pokroucené poloze jako memento všem ostatním odvížlivcům, kteří by se odvážili až sem.
Vítr nyní běsnil nejzuřivěji, byl tak silný, že každý krok mě stál až téměř nadlidské úsilí, málem mě několikrát převrátil, když se v několika náporech po sobě opřel do vrcholku planiny. Obešel jsem ten ledový pomník a k nesmírné radosti spatřil, že zhruba sto metrů dál, už za hranicí města, se v závějích krčí malá kaplička. Přidal jsem tedy do kroku, počal sestupovat z mírného svahu, takže jsem se ocitl v částečném závětři, ledové jazyky větru polevily a z kopce se šlo rovněž lépe než do kopce. Avšak ledová krusta zfoukaného sněhu zmizela a já se opět bořil po kolena do závějí zfoukaných sem z druhé strany svahu. Posledních dvacet metrů už jsem se téměř brodil až po pás ve sněhu, ale konečně jsem dorazil do závětří kapličky. Byl jsem zachráněn, alespoň pro dnešní noc.
Dovnitř vedly úzké prosklené dveře, otevírající se, naštěstí pro mě, dovnitř, protože být to naopak, musel bych nejprve odházet závěje sněhu před nimi. Zatlačil jsem na ně a pak trochu silněji, ale k mému překvapení, dveře nebyly přimrzlé a okamžitě povolily. Vklouzl jsem dovnitř a rychle je za sebou přibouchl. Ocitl jsem se ve stínu prostoru, ne většího než pět krát pět metrů. Zkrze prosklené okno dveří sem doléhalo vytí větru, ale dovnitř se nedostal. Vládlo tu ticho a klid, skoro až mystická, sváteční atmosféra.
Sedl jsem si do kouta a čekal, až si oči zvyknou na tmu. Skrze okno sem dopadalo trochu bledého měsíčního světla, ale i tak mi trvalo téměř pět minut, než jsem byl schopen rozeznávat obrysy předmětů s místnosti. Přimo naproti mě stál malý oltář s krucifixem a před ním džbán s květinami, které byly zcela uschlé a musely tu stát už od dušiček.
Znovu jsem přejel zrakem po místnosti, ale tentokrát, snad že si oči přivykly tmě, zazdálo se mi, že v protějším rohu, respektive v jeho stínu, sedí nějaká temná postava. Nejprve jsem nevěřil svým očím a proto jsem si je začal třít. Ale nyní jsem si byl již zcela jistý, že nejsem v kapličce sám. V protějším rohu, snad osm kroků proti mě seděla postava v dlouhé temné sutaně s kapucí přes hlavu, takže do tváře ji nebylo vidět. Hleděl jsem před sebe a náhle jsem cítil, že mě začíná ochromovat hrůza. Postava se nebýbala, mlčela, ale já přesto věděl, že o mě ví. Třeštil jsem oči do tmy, ale místo tváře jsem stále viděl jen kapuci, vetřelec měl hlavu sklopenu na prsou.
Pak na okamžik zašel měsíc za mrak a kaple potemněla. Postava zmizela v temnotě. Vteřiny se vlekly jako celé hodiny a já se děsil toho, co se stane, až měsíc zase vyjde. A potom náhle skutečně vyšel a to co jsem spatřil, bylo to poslední, co jsem ve svém životě spatřil. Trvalo to jen zlomek okamžiku, ale to úplně stačilo. Ve chvíli, kdy měsíc prozářil temnotu, jsem se díval do tváře postavě, která měla nyní hlavu zvednutu a hleděla přímo na mě. V ten okamžik jsem spatřil, že pod kapucí se neschovává nic lidského, jen černočerná prázdnota a ve chvíli, kdy se mi hrůzou zastavilo srdce, zaslechl jsem ještě slova, přicházející odněkud z druhého světa, ze světa ztraceného, pohřbeného ve sněhu, světa, který jsem nechal tam dole pod sebou, slova, která mi zamrzla v uších a říkala kovovým hlasem "Tedy i poslední!"
1. ledna 2013 / ++