Mračna na obzoru
řiznávám, že událost, o které Vám budu vyprávět, mě hluboce zasáhla a dodnes mi při vzpomínce na ni naskakuje husí kůže. Za mrazivých zimních dnů se ohlížím za každým stínem a s pocitem podivného neklidu vzhlížím k obzoru.
Bylo mrazivé únorové ráno. Okolní kopce a svahy byly obtěžkány mohutnou vrstvou bílé přikrývky, ale tady v údolí bylo sněhu podstatně méně. Havraní skřekot se nesl společně s vytím severáku nad bizarně zkroucenými větvemi holých korun stromů a chvíli vítězil jeden, hned zase druhý. Slunce stálo nízko nad obzorem a spíše jako rozpitá skvrna nežli objekt pevných tvarů, plálo chladným modravým jasem a působilo dojmem, že tak činí z nesmírné dálky. Šedivé zimní nebe plálo na horizontu oranžovým světlem, takže se zdálo, že obzor je v plamenech gigantického požáru, odehrávajícím se kdesi dál, než může dosáhnout náš zrak. Severák nepříjemně zalézal pod kabát a krákání havranů znělo jako varování z onoho světa. Přidal jsem do kroku, podle mapy jsem už nemohl být daleko.
Co svět je světem, znám profesora F. Mám ho spojeného s téměř každou vzpomínkou svého života a to i přesto, že jsem ho poznal až na střední škole. Ale i tak mám často pocit, že jsem ho musel znát už dříve. Snad to bylo způsobeno tím, že mi okamžitě padl do oka a já jemu. Tím, že naše přátelství učitele a žáka vzniklo okamžitě po našem seznámení hned v prvním ročníku školy, dalo vzniknout pocitu, že se vlastně známe odjakživa. Znám toho dnes prošedivělého pána mírně po padesátce, s hubenou tváří, malými těkavými očky, prošedivělou bradkou a oduševnělým vystupováním, již dobrých dvacet let a popravdě nevzpomínám na období života před touto dobou nebo alespoň nevybavuji si, že bych ho v této epoše svého života postrádal.
Přeskočím svůj neúšpěšný pokus vystudovat univerzitu a přidat si před jméno titul a hned řeknu, že s tímto pánem jsme zůstali v blízkém kontaktu i po završení mých studijních let. Spojovalo nás mnoho společných zájmů, z nichž především jeden svou intezitou mnohonásobně převládal nade všemi. Byla to přímo posedlost po studium starých civilizací a národů a především civilizací dávno ztracených a zapomenutých. Naše cesty do Egypta, Íránu, Íráku, Sýrie, Mexika nebo Peru byly fantastickým zdrojem neobyčejných informací a vzešly z nich naše mnohé články a publikace.
Teprve před několika léty jsme se společně nadchli pro jeden spcifický národ. Zhruba dva roky jsme se naplno věnovali studiu Keltů. Procestovali jsme většinu oblastí, kde se Keltové vyskytovali a především potom oblastí, kde se z části vyskytovali dodnes. Takže přes zelené pláně a oceánem stále bičované černé útesy Irska jsme se dostali do věčně pošmourného Walesu, divokého zelenavě hnědého Skotska, na pláně a vřesoviště jižní Anglie, do věčně deštivé a větrné Bretagně a skončili jsme v divoké Galícii, plné kopcovitých poloostrovů, vybíhajících hluboko do oceánu a zálivů, hluboko se zařezávajících do pevniny. A skutečně, keltská Galície byla jak svým zvezřením tak i svou atmosférou daleko více Bretaní, Walesem nebo Irskem než jakoukoli jinou částí Španělska. Keltský severozápad Evropy působil neuvěřitelně podobným dojmem, ať jste stáli u skotského Skye nebo na španělském Cape Finisterre.
Naše keltské studijní cesty byly vskutku obsáhlé, ale vždy se omezovaly toliko na evropský kontinent, respektive na evropskou stranu Atlantiku. Ale štestí nám přálo a jednoho dne blikal v naší mailové schránce dopis s oficiální pozvánkou z bostonské univerzity. Konečně Amerika. Procestovali jsme kanadské pobřeží Newfoundlandu, Nove Scotie, New Brunswicku a pokračovali v Maine a New Hampsire s tím, že se postupně přesuneme na jih až do Západní Virginie. Nová Anglie byla opakem evropského pobřeží, zatímco tam jste na keltské pozůstatky naráželi na každém kroku, tady jste museli pečlivě hledat nebo přesněji řečeno, vydávat se za osamocenými důkazy přítomnosti Keltů na americkém kontinentu do i dnes ještě mimořádně odlehlých míst.
A právě tehdy jsme se dostali do neobyčejně pusté oblasti pod úpatím White Mountains státu New Hampshire. Tady na samém severu v mimořádně hustých a neprostupných lesích odlehlých kopců se měl skrývat další cíl naší výpravy, starodávná keltská svatyně, která navíc, jak se tvrdilo, byla postavena na ještě daleko starším obřadišti či snad dokonce pohřebišti. To mělo pocházet ještě z dob před příchodem Vikingů, tradovalo se, že tu stálo už v době, kdy sem přišli první idniáni. Celá legenda byla mimořádně zajímavá leč nepravděpodobná, ale o to víc nás přitahovala.
Ubytovali jsme se v malém Bed & Breakfast motelu u okresní cesty, vinoucí se hlubokým a mimořádně nepřístupným údolím. Všude kolem se zvedaly srázné kopce porostlé neproniknutelnými lesy, uprostřed údolí se klikatila divoká býstřina a těch několik málo břečťanem porostlých stavení, která byla rozeseta podél cesty, připomínalo spíše galské kamenné chatrče než novoanglické domky. Tak ztracený a zapomenutý kraj světa, aby jeden pohledal. Z každé zákruty na úzké silnici člověk dostával pocit, že za ní už nic dalšího nemůže být, že to je poslední ohyb a za ním končí svět. A přece se za ní skrýval ohyb další a za ním ještě jeden a tak pořád dál.
Ráno čekala profesora na recepci motelu zpráva, aby se co nejdříve spojil se svým kolegou z univerzity. Motel bohužel nedisponoval ani internetovým připojením, ani ústřednou, která by spojila mezinárodní hovor a tak jsme se domluvili, že profesor zajede do nedalekého města vyřídit si tuto neodkladnou záležitost a já mezitím obhlédnu místo další ´kapitoly´ naší připravované knihy. Naše bytná jela do města nakoupit, takže se profesor mohl svést s ní a já měl náš vůz pro sebe. Po vydatné snídani jsem sbalil několik nejnutnějších věcí a mapu a vyrazil proti proudu býstřiny nahoru do kopců. Cesta sledovala klikatící se tok, tu z pravé strany, tu zlevé, podle toho, kde byl břeh býstřiny pozvolnější. po zhruba dvaceti minutách jízdy auto vystoupalo vysoko nad koryto řeky a následovalo prudké stoupání do svahu a s ním jedna serpentína za druhou. Během pěti minut jsem se tak ocitl v místě, kde svah kopce pomalu přecházel v jeho vrcholek a cesta se opět narovnávala. Hluboké údolí s divokou býstřinou jsem nechal za svými zády a auto se rozletělo po téměř rovné silnici s jen pozvolným stoupáním. Všude kolem se rozprostírala spousta podobných kopců, všechny pokryté hustým lesem.
Čas pokročil a ráz krajiny se opět poněkud změnil. Cesta počala kličkovat zleva doprava, po levé straně znenadání vyrostl příkrý svah, po pravé se pod autem propadala do hlubin strž. Auto opět počalo prudce stoupat. To trvalo asi dalších deset minut. Znovu jsem pohlédl do mapy, bylo pomalu na čase odbočit a skutečně, po dalším kilometru jízdy se po levé straně objevila odbočka na lesní cestu. Odbočil jsem na ni. Auto se kymácelo ze strany na stranu, ale motor spokojeně vrčel a já se nořil stále hlouběji a hlouběji do lesa.
Jel jsem dobrou hodinu, cesta se klikatila mezi stromy, každou chvíli jsem stoupal do prudkého kopce, abych vzápětí sjížděl do hluboké doliny. Zdálo se mi, že jsem objel celý horský hřeben a ocitl se na úplně opačné straně masívu a popravdě, asi jsem nebyl daleko od pravdy. Tady na druhé straně hory nebyly svahy tak prudké a strže tak hluboké, horský hřbet tu přecházel v jakousi náhorní plošinu nebo spíše hřebenovku. Pás hor se táhl v mírném klesání, tu sedlo, tu nevysoký vrcholek, daleko dopředu a jeho konec se ztrácel v mlhavém oparu hor. Konečně jsem dojel na místo, o kterém mi řekla naše bytná. Až sem se dalo dojet autem, od tohoto místa pro mě začínala pěší tůra.
Zaparkoval jsem a vydal se podle mapy do mírného svahu. Ocitl jsem se pod jedním z nejvyšších bodů celého masívu. Šel jsem jen podle plánu, ke svatyni nevedla žádná vyšlapaná cestička, schovávala se ukryta přede všemi na druhé straně kopce, dalo-li se věřit mapě, dobrou hodinu chůze od místa, kde jsem zaparkoval. Nakonec mi ale trvalo téměř hodinu dostat se jenom přes hřeben hory.
Slunce už stálo na obloze poměrně vysoko, když jsem stanul na vrcholu hory. Pode mnou se rozprostíralo sedlo a za ním se zvedal další hřbet horského pásu, táhnoucího se až k obzoru na západě. Hleděl jsem dolů do sedla a zdálo se mi, že mezi stromy rozeznávám zbytky kamenných zdí, dávno rozpadlých a dávno zarostlých stromy, keři a vysokou travou. Počal jsem sestupovat, cesta dolů ubíhala mnohem rychleji, navíc sedlo bylo jen děkolik desítek metrů pod vrcholem.
Ocitl jsem se v lesíku, který obklopoval stavbu. Ta mi nyní zmizela z očí, takže jsem postupoval po paměti, směrem k místu, kde jsem si myslel, že stojí ruiny svatyně. Konečně jsem mezi stromy spatřil mohutný kámen. Došel jsem k němu a nyní jsem spatřil stavbu v téměř celé její monumentálnosti. Zeleň za ty tisíce let prorostla mezi jednotlivými balvany, dávno se stala součastí tohoto lidského výtvoru, dokonce se zdálo, že přesně toto spojení bylo tím, co dávný architekt od počátku zamýšlel. Mezi vysokými stromy tu stály zbytky mohutných balvanů stojících v kruhu, navršených jeden na druhém, jakési americké Stonehenge. Kruh mohl mít poloměr zhruba padesát metrů, takže v hustém lese jsem byl schopen zahlédnout jen jeho malou část. Ale během následující hodiny jsem postupně obešel celý kruh, prodral jsem se lesním porostem a zjistil, že stavba je neobyčejně zachovalá, pravděpodobně proto, že byla před nepřízní počasí dokonale skryta lesem.
Když jsem po obvodu obešel celý kruh, vydal jsem se napříč do jeho středu a po chvilce jsem skutečně nalezl něco, co se dalo nazvat oltářem. Bylo to několik kamenných bloků naskládaných do tvaru dvanáctihranu, tvořících jakýsi stůl. Jestli se jednalo o obětiště nebo poradní místo jsem si netroufal hádat, přeci jen většina podobných staveb vypadala poněkud jinak. Strávil jsem na místě dobré dvě hodiny, důkladně jsem prozkoumal každý kus balvanu, jeho tvar, ukotvení a dokonce jsem místy narazil na zbytky nečeho, co kdysi dávno mohlo býti znaky, symboly nebo nějakou prastarou runovou abecedou.
Už jsem se pomalu chystal k odchodu, když tu se náhle celý les ponořil do stínu. Ta změna byla tak náhlá, že jsem zprvu nechápal, co se děje. Během chvíle mi ale došlo, že slunce muselo zajít za mrak, nicméně úbytek světla byl tak markantní, že to musel být vskutku velký a hustý mrak. V tom mezidobí stínu vše kolem náhle zmlklo. Jakoby někdo vypnul zvuk celé přírody jediným otočením vypínače. Šelest větru ve větvích, krákorání havranů, štěbetání ptáků, vše ustalo. A potom se to stalo.
Ve stínu jednoho z balvanů jako bych náhle spatřil postavu. Mihla sebou a zase zmizela. Bylo to až strašidelné, protože jsem si byl téměř jist, že jsem ji viděl zmizet na balvanem, ale na jeho druhé straně, kde jsem předpokládal, že se vynoří, jsem ji nespatřil. Když jsem k balvanu došel, nikdo za ním nebyl a přeci nikde jinde se nedalo schovat, nejbližší stromy byly několik metrů vzdálené. Chvíli jsem si myslel, že mě zradily unavené oči, ale potom se postava vynořila deset metrů ode mě na místě, kde jsem původně stál já. Tentokráte už jsem si byl stoprocentně jistý, že to není přelud a šálení smyslů. Ale sotva jsem doběhl k onomu místu, opět jsem po živé lidské bytosti nenašel ani stopu.
Tehdy poprvé jsem ucítil podivné varovné tušení. Na jakém podivném místě a navíc sám jsem se to ocitl. Chvíli jsem se rozhlížel kolem, ale postava byla ta tam. Uklidnil jsem se jak jen jsem se byl schopen přinutit a už bych se opravdu vydal na cestu nazpět, ale tu jsem pohlédl na místo, kde jsem postavu viděl poprvé a náhle mě zamrazilo. Ve stínu kamenu stála postava a hleděla přímo na mě. Teprvé teď jsem si uvědomil, že hledím do kamenné tváře profesorovy. Zmaten tím, že ho potkávám právě zde, jsem na něj promluvil a zároveň mu vyrazil v ústrety. Jak se sem tak rychle dostal? Ale postava postála jen okamžik, potom bez jediného slova zmizela za balvanem a s ní i ta děsivá tvář, působící spíše jako maska než obličej živého člověka.
Došel jsem k balvanu, obešel jej, ale po profesorovi nebylo nikde ani vidu ani slechu. Zůstal jsem vyděšeně stát a na okamžik jsem se musel opřít o balvan. Tu najednou, stejně rychle jako se setmělo, projasnil se opět les slunečním světlem. Skrze stromy do svatyně zase dopadaly paprsky bledého únorového slunce. Ta změna mě probrala z mrákot, které se o mě pokoušely. Popadl jsem své zápisky a co nejrychleji jsem odcházel z tohoto místa. V okamžiku, kdy jsem vycházel ze sedla na svah kopce a dostal se na okamžik na mýtinu beze stromů, jsem to spatřil.
Mé hodinky ukazovaly tři hodiny odpoledne a slunce už pomalu klesalo k obzoru. Na západní části oblohy se ale černala neskutečná, hrůzu nahánějící, temná mračna. Téměř snová, jakoby štětcem namalovaná, ebenově černá, s krvavě rudým podbarvením a ostrými konturami jednotlivých oblak. Většina mračen po obloze pluje hnána větrem, ale tato mračna jakoby žila vlastním životem, pulsovala, či spíše ustupovala, mizela, jakoby se stahovala z nebes hnána svou vlastní životní silou. Bylo mi jasné, že před několika okamžiky se úplně stejným škubavým pohybem přiblížila, aby zakryla slunce. A nyní se stejným způsobem plížila po nebi někam pryč. Skutečně, trvalo to jen několik minut a zmizela nad obzorem jen jako šedivý proužek na horizontu.
Nevím proč, ale příhoda u svatyně a nyní ta mračna mě silně znepokojily. Ne snad, že bych se začal bál něčeho konkrétního, co by na mě mělo zaútočit, to jen do mysli se mi náhle vlila podivná předtucha něčeho nedobrého, v ten oakmžik se mi zdálo, že mi odněkud z jiného světa přišla zpráva o nebezpečí, které odteď visí ve vzduchu. Něco hrozilo se stát nebo už se stalo. Nebudu se dál zbytečně rozepisovat o cestě do motelu, kdy mi v hlavě vířily tisíce temných předtuch a vizí. A vlastně již tehdy všechny myšlenky směřovaly k tomu, co jsem se dozvěděl, jen jsem si to tehdy ještě odmítal přiznat.
Do motelu jsem dorazil až za tmy. Přivítaly mě blikající policejní majáky a šerif s tváří podivně kamennou. Při jeho slovech mi naskočila husí kůže a aniž bych chtěl, podvědomě jsem se otočil směrem, odkud jsem právě přijel, jako bych chtěl pochopit něco, co zůstalo tam na tom místě. Profesor s naší bytnou dojeli do města, vyřídili všechny potřebné věci a vraceli se zpět. Ale cestou do motelu se z dosud nevyjasněných příčin auto dostalo smyku, sjelo z¨cesty do srázu nad řekou a skončilo zaklesnuté pod vodou. Bytná nehodu přežila s několika zlomeninami a záchranáři ji z auta vytáhli sice podchlazenou, ale naživu. Ale profesor F. zůstal zaklesnut pod vodou a utopil se. Nehoda se stala krátce před třetí hodinou odpoledne.
Příští dva dny jsem strávil jakoby v tranzu. Trvalo týden, než jsem byl schopen dopravit se do civilizace a postarat se o převoz přítelova těla. Dodnes nevím, jestli mělo to tajemné místo vliv na úkaz, který se udál v jeho zdech. Dnes již vím, že tam mezi těmi starodávnými balvany se se mnou můj přítel přišel rozloučit. Nevím, jestli to chvilkové zatmění mělo co dělat s oním místem, nevím, jestli je způsobila moje přítomnost mezi těmi prokletými kameny. Netuším, jestli jsem já sám to neštěstí nepřivolal tím, že jsem porušil klid a mír bytostí spočívajících tam v těch prokletých končinách. Vím jen jediné a sice, že již nikdy do těch míst nevstoupím, že o nich před nikým nepromluvím a že se na ně budu snažit zapomenout, jakoby nikdy neexistovaly.
Všechny důkazy a zápisky mé přítomnosti na těch místech jsem zničil. Zapomněl jsem na to místo, dnes si již ani nevybavuji jeho polohu. Je uklidňující vědět, že jsem zapomněl jak se do těch končin dostat. Jediné čeho se děsím a co mě probouzí ze sna jako zhmotňující se děsivá noční můra, jsou vzpomínky na ta podivná ebenová mračna. Ta ze své mysli vytěsnit nedokážu. Je to již spousta let, ale stále se za nocí probouzím zpocený děsem při vzpomínce na jejich krvavé obrysy. A za mrazivých zimních dnů se ohlížím za každým stínem a s pocitem podivného neklidu vzhlížím k obzoru. Děsím se okamžiku, kdy tam zase spatřím ta zlověstná mračna.
2. ledna 2013 / +