Odstíny šedi
am až sahá paměť lidstva, náš prastarý rod tu byl vždy po celou historii dějin kusu této země. Pravděpodobně neexistuje jiný takový šlechtický rod, o kterém by se dalo prohlásit, že byl součástí dějin. Prorůstal napříč staletími spojen s tímto krajem jako břečťan na zdech našeho velkolepého sídla. Jeden bez druhého už nebyl sám sebou, smysl měli pouze spolu. Popravdě žádná kronika mapující naše kořeny se nikdy nedobrala okamžiku, o kterém by se dalo prohlásit, ´hleďte, od těchto dob se datuje počátek slavného rodu A´. Několikrát jsem svého děda slyšel prohlásit, že když Bůh stvořil tuto zemi, našel na ni náše předky. Ne, nechápu ta slova jako rouhání, popravdě jako rouhání bych mohl chápat slova o tom, že Bůh stvořil zemi pod našima nohama.
Náš rod je velkolepý a velkolepé je také jeho sídlo. Co svět světem stojí, shlížíme na svět z vrcholku závratné železné hory, chladné, šedivé, na které naši předci kdysi dávno, ještě v dobách, kdy součástí každé kroniky byli draci a čarodějové, vybudovali největší a nejvelkolepější palác, jaký kdy spatřilo oko Boží. Ční nad krajinou jako zdvižený prst, jako memento hodné pozornosti, úcty a velebení. V tom paláci je tolik komnat, že se doposud nikomu nepodařilo je všechny spočítat, protože palác je tak rozlehlý, že za celý život byste nestihli jej projít. Pošetilci, kteří se o to pokusili, dodnes bloudí ztraceni v bludišti chodeb a sálů. Jak jinak definovat velkolepost?
Narodil jsem se pod ledovou hvězdou v mezidobí dvou táhlých válek a tato konstelace měla důležitý vliv na útváření mé osobnosti. Říkají, že noc ještě nikdy nebyla tak dlouhá a měsíc tak velký, ale já tato slova beru jako pověry a legendy. Pravdou je, že samotná podstata našeho rodu, jeho nekonečná historie a vůbec charaktery děděné z generace po generaci eóny let, samy o sobě musely vytvořit osobnost vskutku mimořádnou a obdivuhodnou a žádné hvězdy s tím nemohly nic učinit. Vždyť hvězdy tu jsou co existuje noční nebe, ale v okamžiku, kdy vzplála první hvězda, dopadly její paprsky na naše předky. Kdo může říct, že u toho byl?
Mé dětství je pro mne skryto za roušku oparu noci a smrti. Mé smysly jsou citlivější než nejjemnější přístroje, které kdy věda vyrobila. Tento dar, předávaný z děda na otce, z otce na syna, ze syna na vnuka a tak pořád dál, způsobil, že určité vlastnosti a schopnosti se postupně znásobily a vybrousily k naprostré dokonalosti jako krystal diamantu. Chladný, tvrdý, lesklý a dokonalý. Avšak každá dokonalost má svůj kaz a protipólem geniality je šílenství. Své dětství jsem strávil v knížkách naší obsáhlé knihovny, jejíž regály neměly konce a v postelích s nebesy, které nebyly nebesy nýbrž očistci.
Prvních pět let si nepamatuji a dalších deset jsem strávil v ziminičných horečkách a stavech bezvědomí, v nichž jsem problouznil celé dny a noci. Mými dny byly dlouhé těžké závěsy skrývajcíí sluneční paprsky a ještě delší noci plné tísní, strachů a nočních můr. Mé lůžko je v mých vzpomínkách stále propoceným chladným ložem umrltce, odsouzeného k věčnému umírání bez konce. Mé dětství je jednolitým obdobím děsů, problouzněných v horečnách. Toto období skončilo až s mým patnáctým rokem.
Když jsem tehdy vstal z lůžka a došel k velkému zrcadlu, stojícímu na druhé straně mé komnaty, spatřil jsem v jeho chladné, šedivé tváři patnáctiletého starce, chladného a šedivého jako to zrcadlo. A stejně jako to zrcadlo byl i ten stařec zasazen do zlatého rámu. Tehdy jsem nechápal, že by cokoli lidského mohlo mít tak kovovou barvu. Tak kovovou, jako sama hora, na jejímž vrcholku jsem strávil patnáct let svého zakletého dětství. Když jsem později vyrazil mezi lidi, viděl jsem, jak se ode mě odtahují, jak se štítí, jak se bojí mé kovové kůže. Zprvu jsem toužil mít rudé tváře a rty a jako oni, ale nakonec jsem zahořkl vůči jejich světu barev a naučil se nejprve rozeznávat a poté milovat kovové odstíny šedi. A nenávidět lidi.
Roky plynuly a s nimi odplouvali do země stínů také členové naši rodiny. Děd, strýc z matčiny strany, strýc z otcovy strany, matka, otec. Nakonec jsem zůstal sám se sluhou, který u nás sloužil déle než je většině lidí dovoleno žít. Po otci jsem zdědil rodinný majetek, který tvořily především továrny na zpracování železné rudy, těžené z hory pod našim palácem. Dlouho jsem přemýšlel, jaký obor podnikání mi bude schopen zajistit trvalý příjem a potom jsem na to přišel. Co budou lidé dělat pořád dokola, znova a znova až do skonání světa? Válčit.
Skoupil jsem patenty, povolal nejlepší inženýry, fyziky a chemiky a vybudoval něco, co by se dalo nazvat továrnou na smrt. Ti blázniví lidé, kteří se mě dříve tak štítili, nakupovali ode mě najednou tuny a tuny zbraní a používali je jeden proti druhému. Ať dělo ovládala kterákoli strana, nakonec to byla moje bomba, která zničila obě. Ten pocit kdy ve čtvrtek prodáte granát sousedovi ze západu a v pátek si pro něj přijde soused z východu... A v pondělí a v úterý přišli jejich synové a pak ve čtvrtek a pátek jejich vnuci. Až potom neměl kdo přijít. Další dvě země, které vyměnily své barvy za mou šeď. A těžba železné rudy z mé hory pokračovala, bylo třeba nových zbraní, dalších a dalších.
Mezitím jsem ze zpustošených krajů svážel umění všeho druhu. V mém paláci vznikla nejobsáhlejší sbírka soch, obrazů, skic, dřevorytů, fresek, erbů a tapisérií, nástěnných koberců, hodin, krajek, příborů, porcelánu, naučných knih, beletrie i poezie, zeměpisných map, nádherných oděvů. Za tyto klenoty a umělecké předměty si u mě okolní země kupovaly mé zbraně na obranu před sousedem, který už si u mě koupil tytéž zbraně na obranu den před tím. Sbírka, kterou jsem shromáždil, představovala takové kulturní bohatství země, že kdybych se rozhodl ji zničit, bylo by to to samé, jako bych zničil samu civilizaci. Náš starodávný rod se stal pánem světa a skrze moji osobu prakticky vládl světu, který postupně šednul a šednul až i duha po dešti působila jako výsměch a rouhání.
Seděl jsem nyní na vrcholku jedné z věží svého paláce a sledoval armády posledních dvou národů v zuřivé bitvě. Bylo jedno kdo koho napadl první, napadení bylo vždy aktem obranné války, strategickým tahem, který vylučoval možnost, že nepřítel zaútočí první. Geniálně jednoduché, jednoduše geniální. Hustý kouř nyní halil kraj v dálce přede mnou a poslední ohně bitvy dohořívaly. Již nebylo kdo by válčil. Pocítil jsem zvláštní pocit, protože je podivné, jak truchlivě na nás působí, když něco končí. A nic nového nemůže ten pocit přebít, sic by začínalo něco ještě krásnějšího. Nostalgie je královna emocí těch, kdož žijí životem starých rodů a jejich tradic.
Přehlédl jsem pohledem po horizontu. Nuže jest dokonáno. Celé lidstvo vymazalo samo sebe z existence tohoto světa. Již neexistuje slovo ´je´ nebo ´bude´. Od nynějška navždy platí již jen ´bylo´. Lidstvo se stalo kapitolou z historie, součástí dejepisu. Sedím tu nyní ve svém paláci na vrcholku železné hory a uvědomuji si tu poctu, které se dostalo mi a mému rodu. Ach, to vědomí, že na celém širém světě jsem zůstal poslední. Bože, takhle chutná věčnost.
Avšak co to, jaké to podivné zvuky se to ozývají, jaké otřesy to rozvibrovávají celý palác a ten se hroutí i se všemi svými poklady v tisících úlomcích drcenými na prach, který se rozlétl po kraji, víří a sedá na spálenou zemi, aby ji pohřbil před pohledem Bohů...
Věčnost je neměřitelná, protože měřit lze jen ohraničené délky a jak poznáme, že věčnost je věčností, když ji nelze změřit? Každý starodávný rod jednou skončí a je jedno, jak starodávný nebo vážený byl. Nakonec se promění jen v prach a popel, zemřou poslední dědicové pokrevní linie a s nimi i jejich sláva a a lesk, zvláště pak, když jim pýcha nedovolí spatřit, že sami sobě kopou hrob nebo si podkopávají základy hory, na níž stojí jejich hroutící se paláce.
6. ledna 2013 / +