Přístav v mlze
a nocí v nichž se každý šepot mění ve výkřik, kdy se i šeptat bojíš, za těch nocí přichází něco cizího, cizího pravým smyslem tohoto slova, cizího svou neuchopitelností, pro níž nemáme myšlenku, aby ji uchopila ani slovo, aby ji popsalo, svou cizostí, jdoucí až za hranici našeho chápání, něco zcela podivného, vymykajícího se všemu co dosud dokázal lidský intelekt obsáhnout perem vědy, filosofie či poezie, něco tak jiného, že samotné zlo, zlo poznané, bledne svou černí jako bledý úsvit na obzoru. Ty noci přicházejí jen jednou za eon let. Ale kdy začal ten současný a kdy přijde ten budoucí? Divil by ses, kdyby čas předání jejich žezla měl přijít dnes v noci?
Prchal jsem nocí a v mých patách se hnala bouře, která stále zuřivěji dorážela a nebylo pochyb, že co chvíli propukne přímo nade mnou. Blesky osvětlovaly divokou krajinu kolem mne a pokřivené kmeny a větve holých stromů vrhaly děsivé stíny, blesky jeden za druhým osvětlovaly to šílené divadlo, až se zdálo, že stromy ožívají a také ony mě pronásledují.
Vřavu a běs bitvy jsem nechal za svými zády. Unikl jsem jen o vlas smrti a to, co se rozpoutalo nade mnou, nemohlo být ničím jiným, než zuřivostí té staré vychrtlé ženy s kosou nad tím, že se mi podařilo ji obelstít a uniknout, tedy alespoň pro tentokrát, z jejího dosahu.
Ano, prchal jsem z dosahu její kosy a doposud se ani jednou neohlédl. Teprve nyní jsem se zastavil a ohlédl do míst, kde zuřila bitva. Byl jsem už daleko, tak daleko, že sem z místa apokalypsy nedoléhal žádný zvuk boje, jen na obzoru se blýskalo, poslední leč neklamný důkaz toho, že dílo zkázy ještě není dokonáno. Dnešní noc ještě neměla skončit.
Povichr v této chvíli zuřil nejzběsileji, větve stromů stojících podél cesty, se zmítaly v jeho poryvech až se dotýkaly jeden druhého a při nárazech větví vydávaly hrůzné zvuky, jakoby spolu zápasili kostlivci svými kostnatými údy.
Oblohu proťal další blesk, ozářil tu scenérii kolem mě a zase pohasl a zahalil ji do tmy, jako když spadne opona. Jakoby mělo začít další dějství. A skutečně, sotva nebe opět pohaslo, spustil se z něj liják, proudy vody se valily z černočerných nebes a smáčely vyprahlou krajinu, kterou jsem prchal vstříc neznámu. Během několika okamžiků jsem byl promočen až na kost a v příštích minutách jsem se už až po kotníky bořil v chladném, lepkavém bahně. Každá moje stopa se okamžitě zalila vodou a bahnem, takže i kdyby mě někdo pronásledoval, smazal déšť všechny důkazy toho, že jsem se zachránil. Pro všechny své blízké jsem padl v boji na těch prokletých pláních.
Brodil jsem se nyní hotovou bažinou, déšť proměnil vše kolem mě ve vodní svět. Avšak vítr se postupně utišil a rovněž déšť polevil a vypadalo to, že již nebude mít dlouhého trvání. Nebe ještě stále občas protnul blesk, ale ozvěna hromu přicházela stále z čím dál větší dálky, až nakonec bouře ztratila všechny zvukové projevy a zůstala jen vizuální stránka, která ale v tom tichu působila ještě úchvatněji a ještě hrůzostrašněji. Dokonce i déšť ustal a celý kraj se ponořil do ebenově černého ticha, ticha tak nepřirozeného, tak varovného, až mnou projel mráz.
Šel jsem tou černočernou krajinou jako ze sna snad několik hodin, ale za celou dobu jsem nenarazil na jediné lidské obydlí. Procházel jsem pustou, ztracenou krajinou, v níž se neozval jediný zvuk života a vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že se na tom v blízké době něco změní.
Noc musela vstoupit do své druhé poloviny a já stále šel po stejné blátivé cestě. Dešťová voda se odpařovala a kolem mě se začala zhmotňovat mlha, nejprve jen dole u země, posléze stoupala výš k mým kolenům, pasu a pak stále výš a výš. Na své nohy už jsem vůbec nedohlédl, takže jsem nevěděl, jestli jsem nesešel z cesty a v příštím okamžiku nezapadnu do bažiny podél cesty. Mlha zhoustla tak, že před sebe jsem viděl snad jen na pár metrů. Ticho bylo dokonalé, mlha dokonale umlčela jakýkoli zvuk, dokonce i zvuk mých vlastních kroků. Svět kolem mě se zmenšil na pár metrů čtverečních, vše dál bylo neviditelné, nedosažitelné, přestalo existovat.
Hluk a pohyb byl vystřídán dokonalým opakem, naprostým tichem a stavem strnulosti. Mlha přikryla všechny kulisy a pevné kontury předmětů zmizely v jednou mlhavém oparu, v mlhavém stínu, který mě obklopil. Cítil jsem, jak mě objímá svým ledovým, lepkavým dotykem, jak mi plní plíce vlhkostí, jak se vsakuje do mých šatů. Jakoby vše přestalo existovat a já zůstal sám, ztracen a zapomenut v nějaké jiné, děsivé dimenzi.
Zastavil jsem se. Všude kolem mě byla bílá zeď, skrze kterou nešlo prohlédnout. Otočil jsem se, ale jak jsem tak stál, uvědomil jsem si, že vlastně ani nevím, odkud jsem přišel a kam jsem šel. Svět ztratil svůj rozměr, zdálo se, že kamkoli jdu, stojím stále na jednom místě, ztracen mimo prostor i čas. Kdybych bloudil v kruhu, nepoznal bych to. Mohl bych tak bloudit do skonání věků nebo bych mohl procházet kolem lidských obydlí, vzdálených coby kamenem dohodil a přesto bych je minul, prošel bych kolem nich, aniž bych je spatřil a šel dál, až na samý konec světa.
Tato představa mě vyděsila natolik, že jsem rázně vykročil, jako bych chtěl protrhnout tu zatracenou mlhu a vykročit z toho začarovaného kruhu. A skutečně, netrvalo to víc než několik minut a mlha počala řídnout, až jsem nakonec opět spatřil zemi, po které kráčely mé nohy. V několika příštích okamžicích se z mlhy vynořily neostré obrysy, jakoby rozmazané šmouhy, kulisy nějakého města, do něhož jsem vstoupil, aniž bych spatřil jeho brány. A skutečně procházel jsem nyní kamennou vesnicí jako z pohádky. Mlha jakoby rozpila kontury věcí, jichž se dotkla, jakoby tady nějaký umělec rozmázl obrysy staveb mokrým štětcem.
Vesnice se pomalu a neochotně vynořovala ze tmy a já si ji nyní konečně mohl prohlédnout. Čím hlouběji jsem přicházel, tím více mi připadala jako vesnice z kraje mého dětství. Vyrostl jsem v Bretani plné středověkých kamenných vesniček, divoké, větrem ošlehané krajiny a tajemných kamenných uskupení, které tu rozesety po kraji, zanechali naši dávní předci. A přesně takovou vesnicí jsem nyní procházel. Byly tu kamenné domky, natlačené jeden na druhém, s úzkými a vysokými okny, zdmi obrostlými plazivým divokým vínem a břečťanem, s ostrými černými střechami a nespočtem vikýřových oken, uličkami tak úzkými, že se domy svými rozšířenými patry a střechami téměř dotýkaly a vytvářely pocit jakési klenby. A celé to fantaskní divadlo se nořilo to tajemné, strašidelné mlhy, kterou prostupovalo přízračné záření, bledé světlo vystupující z mlhy.
Procházel jsem tou spící vesnicí a ona působila tak pustě a mrtvě, jako snad ani žádné lidmi obývané místo působit nemůže. Míjel jsem jeden dům za druhým, nahlížel do každého z mrtvých oken a nespatřoval nic než naprostou tmu. Zdálo se, že jsem se ocitl v místě, které zmizelo z povrchu zemského, místě, na které zapomněl celý svět okolo a ono zapomnělo na něj, místo, které se propadlo do jiné dimenze, ztraceno někde mezi věčností a nekonečnem. Jako bych se ocitl na místě, které nějaký čaroděj začaroval, zaklel a pak ztratil svou kouzelnou hůlku. A z temnoty přede mnou se vynořoval další obrys zakletého domu a další ve tmě mizel za mými zády. A mlha vše halila do bílého závoje a veškerý pohyb se omezil na moje kroky, stejně tak jako jejich ozvěna byla jediným zvukem, který se v tom přízračném království ozýval.
Konečně se zdálo, že se domy rozestupují, klenba nad mou hlavou mizí, ulička se mění na ulici a na jejím konci stojí něco jako náměstí. Došel jsem po uličce dlážděné kočičími hlavami až doprostřed toho náměstí a stanul před osamocenou kašnou. Vynořila se z mlhy a nyní tu stála a působila na tomto místě tak nepatřičně, že jsem se musel štípnout do tváře, jestli nespím a tohle není jen podivný mátožný sen ztracený v oparu bílé mlhy. Ale byl jsem vzhůru a stál tady na tom podivném místě. Kašna působila stejně jako celé městečko, pustě, mrtvě, byla vyschlá a na jejím dně ležely chuchvalce mílé mlhy. Uprotřed se tyčila socha s tryskami a na samém vrcholu se hrozivě šklebily postavy chrličů v podivné, jakoby předsmrtelné křeči.
Obešel jsem kašnu a vydal se dál, ale náhle jsem zjistil, že stojím na mořském břehu, přede mnou se z mlhy vynořil přístav s loděmi a čluny. Hleděl pod sebe na lodě zakotvené u břehu a nyní ještě jasněji a zřetelněji než prve jsem cítil podivný pocit, který teď poprvé jsem byl schopen si uvědomit a pojmenovat, ten pocit dokonale vyjadřovalo slovo zděšení a já s tímto pocitem zděšení hleděl na ebenově černou, mrtvolně nehybnou vodní hladinu a opuštěné rybářské lodě rozeseté po její hladině, rovné a klidné jako zrcadlo. A v tom zrcadle se odrážel svět nad ním a jeho obraz vypadal ještě děsivěji a truchlivěji, než jeho skutečná předloha.
Šel jsem podél břehu jako ve snu, neschopen odtrhnout oči od toho děsivého, statického divadla, vystupujícího z mlhy. Míjel jsem jeden člun a loďku za druhou a celé městečko i s jeho zakletými domy jsem nechal za svými zády. Konečně jsem došel na konec přístavu, dál už pokračovalo jen úzké, kamenné molo. Netuším proč, ale vydal jsem se po tom mole. Město s mrtvými domy i přístav s loděmi jsem nechal za sebou šel po mole, které se ztrácelo v mlze. Po obou stranách se rozlévalo moře, tedy jeho hladina, rovná a klidná, jako by šlo o malé jezírko. Ale v nose bodala vůně soli a na jazyku jsem cítil její trpkou, hořkou chuť.
Z mlhy přede mnou se vynořil jakýsi bílý předmět, teprve po dalším tuctu kroků jsem zjistil, že přede mnou stojí bílý maják. Stál tu sám na konci mola, úplně ztracený v mlze. Narozdíl od kamenné vesnice svítil bílou barvou. Obešel jsem ho, ale ke svému údivu u něj molo nekončilo, ale táhlo se dál a opět se ztrácelo v mlze. Šel jsem tedy dál, nechal za sebou i ten maják a kráčel do neznáma ztraceném v bílém oparu. Kolem mě vládlo naprosté a dokonalé ticho, jediný zvuk jej nenarušil, jediný pohyb se neobjevil. Kdybych se ocitl na namalovaném obraze, nemohl bych cítit dokonalejší nehybnost a nehlučnější ticho. A pak jsem si to uvědomil.
Za nocí v nichž se každý šepot mění ve výkřik, kdy se i šeptat bojíš, za těch nocí přichází něco cizího, cizího pravým smyslem tohoto slova, cizího svou neuchopitelností, pro níž nemáme myšlenku, aby ji uchopila ani slovo, aby ji popsalo, svou cizostí, jdoucí až za hranici našeho chápání, něco zcela podivného, vymykajícího se všemu co dosud dokázal lidský intelekt obsáhnout perem vědy, filosofie či poezie, něco tak jiného, že samotné zlo, zlo poznané, bledne svou černí jako bledý úsvit na obzoru. Ty noci přicházejí jen jednou za eon let. Ale kdy začal ten současný a kdy přijde ten budoucí? Divil by ses, kdyby čas předání jejich žezla měl přijít dnes v noci?
Ocitl jsem se na konci mola. Přede mnou, kam až mlha dovolila dohlédnout, se rozprostírala nehybná hladina oceánu. Stál jsem tam několik minut a hleděl do mlhavého šera a tu se mi náhle zdálo, že se z mlhy ozývá nějaký zvuk a skutečně, tichem věčné noci se nesla slabá ozvěna lodního zvonu. A ten zvuk se blížil, přicházel ze stále menší vzdálenosti až nakonec se z mlhy vynořila starodávná loď, prázdná, bez jediného námořníka na palubě, bez posádky, tak jako bludné lodě navěky odsouzené k bloudění po mořích, a plula přímo naproti mě. A jakmile jsem ji spatřil, pochopil jsem, že přijela pro mě.
19. ledna 2013 / ++