Okno do zamčeného pokoje
očár se nemotorně pohupoval ze strany na stranu, jak se prodíral vzhůru do mírného svahu po nepříliš udržované cestě. Jeho jediný pasažér, nepočítáme-li kočího, seděl hluboko v pohodlném sedadle, ale přesto nadskakoval s každým větším kamenem, přes který přeskočilo kolo vozu. Dvojice koní běžela i přes mírné stoupání s větrem o závod a kočár proto nadskakoval o trochu více, než by se jeho jedinému cestujícímu líbilo. Ale den se již krátil a čím dříve se dostane do svého cíle, tím dříve bude toto martyrium u konce.
Opět se poodhrnula záclonka kočáru a kulatá hlava cestujícího vykoukla ven do krajiny, která rychle ubíhala kolem vozu. Kočár stoupal do mírného návrší po cestě, která spíše než na starobylé sídlo, mohla vést někam do močálu, v takovém stavu byla. Již podle ní se dalo usoudit, že velký provoz tu asi není a sídlo bude stát někde na kraji světa. Obtloustlý pasažér se podíval dolů pod kola vozu, jak nejvíce mu to sklo v okně dovolilo a souhlasně pokýval hlavou. Tak tak, přesně tak to bude. Potom opět zvedl oči ke krajině a začal si ji s náramným zájmem prohlížet. Na cestě byl ostatně už několik hodin a proto se začínal ve svém dopravním prostředku poněkud nudit.
A skutečně, ubíhající krajina kolem ho neobyčejně zaujala, letěla tu před ním a pozvolna se měnila. Zelené pastviny rozeseté na pahorcích se táhly kam až dohlédl, nicméně ten výhled nebyl zase tak daleký, protože všude kolem se zvedaly přesně takové pahorky, jako ten na který právě kočár stoupal a tudíž nebylo vidět nic za nimi. Bujná tráva se zelenala mezi kamennými valy jednotlivých pastvin, které zarůstaly ostružiním a vřesem a na nichž se pásly krávy, tu dvě, tři, o kus dál tucet a zase jedna samotná. Nad tou úrodnou krajinou se lesklo nebe modré jako šmolka a jen nadcházející večer ho pomalu barvil barvou kávy s mlékem.
Kočár se přehoupl přes pahorek a rozletěl se po rovince. Netrvalo ale dlouho a počal opět sjíždět do údolí. Za pár okamžiků už byl na jeho dně a už za sebou nechal i kamenný můstek a divou býstřinu, která tu ve stínu dalšího pahorku ztékala po svahu. Kočár letěl dál, minuty ubíhaly a také krajina se počala pomalu, ale zřetelně měnit. Především ubylo pastvin a stále častěji se kolem kočáru objevovaly divoké keře ostružiní, tu a tam doplněné nízkou pokroucenou borovicí, osamělým remízkem bíle svítících bříz s posledními zbytky nádherně žlutého lístí, lesknoucího se ve večerním slunci nebo jedním, dvěma buky. Jen na horizontu pahorku stála alej již téměř opadlých kaštanů, pod nimiž se rezavě červenalo jeho spadané listí. Stromů přibývalo, krajina se stále mírně zvedala. Za chvíli už kočár projížděl téměř lesíkem, barvy jeho rozličných stromů zářily do kraje, jakoby všechny děti z okolí vyběhly do kopců s olejovými barvami a obarvily je podle svých představ. Naprosto dominovala svítivá žlutá, přes ní občas pár červenohnědých fleků, nějaký ještě téměř zelený a tu a tam i holé díry stromů, které se k zimnímu spánku ukládají o něco dříve. Místy stála jedna nebo dvě borovice, jejichž tmavá zeleň svítila v té záplavě žluté snad ještě více, než jasná rudá tří vedle osamělě stojících jeřabin.
Náš cestující hleděl na tu scenérii s dojetím, všechny barvy podzimu se mu tu míhaly před očima, jedná velká barevná přehlídka dalšího grandiózního umírání přírody. Vždyť co jiného je podzim než umírání. Podzim je vždy tím klidným obdobím roku, kdy se příroda zastavuje, ukládá se k spánku, je to čas umírání, odcházení, loučení. Ano, říjen je měsíc teplých dnů, prohřátých sluncem, které už nemá sílu pálit, teď už jen příjemně hřeje. Rána jsou chladná, večery přicházejí brzy a jsou dlouhé a tiché, krajina se zbarvuje všemi barvami a s posledními ptáky táhnoucími na jih utichá a mlčí. Nebe je modré, čisté a žluté stromy šustí v mírném vánku, léto se ještě naposledy připomíná, aby během jednoho dvou dnů přišly ranní mlhy, nebe se zatáhlo šedavým oparem a jemný déšť začal padat a neustávat. Potom se holé černé kmeny stromů zalesknou jako náhrobní kameny a žluté listí na zemi se změní hnědou rzí listopadu. Pak přicházejí ranní mrazíky, nebe se rozjasní, ale už to není to modré říjnové nebe, už je to šedé nebe nadcházející zimy.
Právě takový byl tento nedělní podvečer, plný posledního teplého slunce, modravého nebe a žlutých remízků, plný sváteční pohody, klidu a pocitu, že něco příjemného definitivně odchází a proto je poviností každého účastníka tohoto divadla být zde a vychutnat si je až do konce. Slunce se pomalu zhouplo po obloze a házelo teď dlouhé stíny. Jednotlivá údolí se již nořila do tmy, aby se pak kočár přehupující se přes vrcholek dalšího pahorku opět vykoupal v ostrém slunečmí světle a opět mohl začít sjíždět do stínu pahorku následujícího. Zvlněná krajina se postupně měnila, stromů ubývalo, přibývalo hnědavé barvy vřesovišť a pahorky kolem cesty byly stále šedší, stále vyšší a stále divočejší. Cesta začala ještě více stoupat a nyní se daleko častěji klikatila, tu doleva, tu doprava. Přijíždíme na blata, pomyslel si cestující a náhle jakoby pocítil chladný závan větru z vřesovišť, rozklepal se zimou. Přitáhl si svůj kabát ke krku a sáhl do náprsní kapsy. Vytáhl z ní malou stříbrně lesklou plaskuli a přiložil ji k ústům. Skotská ho zahřála až v žaludku a v puse zůstala ta důvěrně známá, příjemně sladká chuť s nádechem kouře a řašeliny. Pousmál se, vždyť co lepšího si mohl vzít s sebou do takové bažinaté pustiny než skotskou whisky, sušenou a pálenou právě na rašelině. Teplo se mu rozlévalo po těle a vše bylo hned příjemnější. Polkl naprázdno slinu, jakoby se ujišťoval, že tam ta chuť stále je. Byla tam a pořád byla sladká a hřejivá. Napil se ještě jednou a vrátil láhvinku na její původní místo. Posilněn opět vykoukl ven.
Krajina se ještě více změnila, po stromech už nebylo ani vidu ani slechu, žlutá, červená, zelená, všechny barvy se slily dokupy a teď tu všude kolem byly jen hnědé vřesy a smutně šedavá návrší, zvedající se stále výš podél cesty. A na jejich vrcholcích se stále častěji objevovaly velké balvany, kusy skal i docela velké skály. Slunce jíž téměř leželo na horizontu a i nepatrnější trs šedé trávy házel do údolí stín dlouhý celou míli; ztrácel se ve stínu pod ním, ve stínu v němž se nyní ztrácelo celé údolí. Dobrou míli za kočárem se v posledním slunečním světle leskl jen hřeben předchozího návrší.
Tu kočí zaklepal na okno mezi kozlíkem a kočárem a otevřel ho. "Hraniční kámen, pane, jsme na hranicích pozemků. Od teď to jsou k sídlu jen tři míle, za pár minut jsme tam."
Cestující spíše jen pro sebe pokýval hlavou, že vzal tuto zprávu na vědomí a když se kočí nedočkal odpovědi, zavřel opět okno a švihl bičem. Baculatá hlava cestujícího se opět přitiskla na sklo dveří kočáru a vyhlížela do dálky před sebe. Kočár ale ještě musel několikrát odbočit, sjet do nehlubokého údolí a přejet mírnou vyvýšeninu, aby se na obzoru konečně objevil cíl jeho cesty. Na samém vrcholku nejvyššího z návrší tu stálo podivné, černé sídlo, ne nepodobné starodávné tvrzi nebo hradu. Říkám na vrcholku návrší, ale toto návrší zde vytvářelo spíše jakousi náhorní plošinu, téměř rovnou a jen samý její vrcholek tvořil další nevelký, snad dvacet stop vysoký pahorek, ne strmý, ale přesto viditelný v poměru k téměř rovnému okolí. Na jeho vrcholku stála černá, poměrně vysoká a poměrně rozložitá stavba se dvěmi věžemi a kolem ní stálo stromořadí stromů, které na tu dálku vypadaly jako topoly. Od Sídla, jak se domu říkalo, vedla dolů cesta rovněž lemovaná topoly, takže vytvářela jakousi alej. Ze Sídla muselo být vidět na míle do okolí daleko, na míle kolem také nebyl na celé pláni jediný strom, za kterým by se příchozí mohl skrýt pohledům obyvatel Sídla. Dokonalá tvrz, pomyslel si cestující. A ztracená, jakoby zapomenutá, na samém konci světa. Skutečně, podivné sídlo.
Slunce se právě schovalo za horizont a celá krajina se ponořila do tmy; ačkoli nebe zůstávalo ještě světlé, právě v okamžiku, kdy sebou kočár smýkl pod mohutnou kamennou bránou zdobenou reliéfy a železným mřížovím a počal stoupat alejí k černé stavbě. Její dvě věže stále svítily do krajiny oslnivým jasem, byly to nejvyšší body, poslední místa, na nějž ještě zpoza horizontu dopadaly sluneční paprsky. Ale než kočár projel těch tisíc stop temným stromořadím, pohasly i věže a celý kraj se ponořil už definitivně do tmy.
Cestující ještě přemýšlel nad mocným dojmem, který na něm Sídlo zanechalo, ale to už kočár stoupal stromořadím k temné siluetě stavby před ním. Vysoké, hubené stromy s holými větvemi působily jako strážci hlídající její bezpečí, jejich koruny jakoby se ztrácely někde vysoko v mracích. Potom se alej rozestoupila a na krátký okamžik se stavba ukázala v celé své mohutnosti a pochmurnosti. Časem, deštem a větry ošlehané zdivo dodávalo sídlu punc něčeho neuvěřitelně starodávného, jakoby z něj na člověka dýchly aeony let. Vysoký černý štít působil jako hradba, nebýt nesmírně úzkých a nesmírně vysokých oken, mohlo být zdání valu dokonalé. Jen na okamžik mohl cestující spatřit sídlo zvenku, hned v zápětí se již kočár zanořil do stínu brány, aby se z něj po krátké chvilce vynořil na druhé straně na vnitřním nádvoří sídla. To bylo čtvercového tvaru, zhruba sto na sto stop, vysoké zdi budovy však v několika patrech šplhaly tak vysoko, že nebe působilo jen jako kostka vysoko nad hlavami příchozích, na nádvoří panovalo šero, téměř přítmí, okamžitě bylo jasné, že sluneční paprsky se po celý rok nedotnou země, sevřené těmito zdmi.
Kočár se po dlouhých hodinách zastavil. Vědomí nastáleho klidu zafungovalo naprosto opačně a cestujícímu se zatočila hlava. Dveře kočáru se otevřely a on vyhlédl ven do šera večera. Nádvoří se zdálo být prázdné, jen kočí vykládal zavazadla. Návštěvník pomalu vystoupil z kočáru a otřel si kapesníkem čelo. Stavba vypadala zevnitř přeci jen obyvatelněji než zvenku. Zvuk odemykaného zámku a otevírajících se dveří ho přinutil se otočit. Z černé díry mohutných dveří vyšla postava. Dlouhý a neuvěřitelně hubený člověk došel pomalým, důstojným krokem na deset stop k němu a v této vzdálenosti se zastavil.
"Dobrý večer pane, dovolte abych Vás co nejvřeleji přivítal na Sídle. Mé jméno je Hector a mám pověření lorda Wilcockse, abych Vám byl k službám během Vašeho pobytu v těchto zdech."
"Právní zástupce Stapleton, Morris a Stapleton, York. Tedy Vy jste člověk, který mě má seznámit s pozůstalostí lorda Byrona?"
"Ano pane, jsem... býval jsem komorník jeho Lordstva, už sedmatřicet let. Jsem poslední, kdo zde zůstal poté co... Vezmu Vám zavazadla, pojďte za mnou, odvedu Vás do Vašich pokojů."
Advokát se ještě jednou rozhlédl po chmurných zdech Sídla a vstoupil do temné díry dveří. Ocitl se v prostorné, leč naprosto temné hale. Někde hluboko ve skrytu haly na protější zdi hořela mdlým plamenem jediná lampa, jinak byla všude naprostá tma.
"Je vše připraveno pro mou práci, Hectore?", pronesl do tmy návštěvník spíše aby se ujistil, že v hale nezůstal s večerními stíny sám, než ze skutečné zvědavosti.
"Ano pane, ve Vašich komnatách jsou připraveny veškeré dokaldy týkající se pozůstalosti, hned zítra můžete začít s Vaší prací. Pokud byste cokoli potřeboval, stačí zazvonit a já přijdu a budu Vám k dispozici. Jen omluvte mé staré nohy, schodů je v tomto domě nepočítaně a chodby jsou dlouhé a temné, proto asi nebudu nejrychlejší komorník. Ale po dobu Vaší návštěvy zde jsem se přestěhoval do horního patra, abych byl co možná nejblíže. Je ironií osudu, že budu nyní obývat panské pokoje, až nyní, kdy zde již nezůstal nikdo jiný."
Komorník mezitím došel na druhou stranu haly a uchopil lampu. Pokynul advokátovi a ukázal před sebe. Lampa osvětlila široké schodiště, zužující se směrem nahoru. Jeho poslední stupně se ztrácely ve tmě, lampa tak daleko svými ubohými paprsky nedosáhla. Počali stoupat a s každým dalším krokem jakoby světlo ukusovalo kus tmy před nimi, odhalovalo další a další schod. Advokát se otočil a spatřil, jak zároveň za jejich zády zase ukusuje tma schod po schodu, jakoby se rozlévala všude kolem nich, otevírala se před nimi a zase slévala. Tma kráčející v jeho stopách a dlouhý stín jeho samého, propadající se do tmy hluboko pod nimi ho přinul otočit se zpět a přidat do kroku tak, aby došel starého sluhu pokud možno na dosah.
Konečně vystoupali na poslední schod a ocitli se na jakési plošině, přímo pod úzkým a vysokým oknem, jehož vrcholu ani nebylo možno dohlédnout. Zdobené, trojité gotické okno s barevnými skleněnými tabulkami a zdobenými kovovými reliéfy mířilo k východu, takže se za ním černala temnota přicházející noci. Komorník udělal úkrok o devadesát stupňů a vykročil do chodby, která se před nimi otevřela.
Advokát učinil totéž a v okamžiku stanul na začátku vysoké chodby, jejíž strop v šeru večera nedohlédl. Zdála se nekonečná a její konec se ztrácel jakoby hluboko ve stínu nadcházejícího soumraku. Skrze úzká vysoká okna na západní straně do ní dopadalo poslední světlo umírajícího dne, které věcem kolem sebe propůjčovalo kovově šedý odstín; zdálo se, jakoby s odcházejícím dnem s sebou odnášelo barvy života i život samotný. V šeru večera tak vysoká hubená okna působila spíše jako rány na zdi domu, jako jizvy. Středem chodby se vinul starý koberec, jehož barva již nebyla poznat, táhl se pouze jako černá skvrna a mizel stejně jako samotná chodba v temnotě odlehlé strany budovy. Komorník vykročil do chodby a advokát hned za ním, jakoby se bál, že jestliže jej ztratí, již ho v tomto bludišti nenajde. Míjeli jednotlivá okna, za nimiž krvavě umíral den a ebenově se rodila noc, jakoby havrani rozevřeli nad krajem svá křídla. Advokát nasucho polknul, podivný, tísnivý pocit mu sevřel hrdlo. Dojetí poetických kulis nadcházejícího podzimu bylo rázem pryč, zůstala jen šedá, nahořklá pachuť nečeho nového, neznámeho, černého jako tuha. Něčeho, z čeho šel chlad a strach a co bylo cítit rozkladem a smrtí.
Míjeli jednotlivá okna až konečně stanuli na konci chodby, která se nyní lomila v úhlu pětačtyřiceti stupňů. Minuli poslední okno a vykročili do tmy před sebou. Zhruba po padesáti krocích se chodba opět lomila, tentokráte v opačném směru a zde opět byla okna, ale na opačné straně. Advokát pochopil, že se ocitli na druhé straně stavby, tako okna byla o mnoho tenčí, směřovala ven za hradby Sídla, zatímco vysoká okna na opačné straně vedla na nádvoří. Opět ušli asi padesát kroků, když se komorník zastavil, z kapsy v plášti vyndal svazek klíčů a jeden z nich zastrčil do zámku. Ozval se kovový zvuk otevírajícího se mechanismu a ve dveřích cvaklo. Komorník otevřel dveře a pokynul advokátovi. Ten vešel dovnitř, sluha vešel hned za ním a zavřel za sebou dveře. Na druhé straně prostorného pokoje prosvítala šedá rána okna, tentokráte ale né tak úzkého jako okna na chodbě. V okamžiku se místností rozlilo pronikavé světlo, komorník rozžal velkou lampu, stojící na stolku u dveří.
Jakoby z něj spadlo napětí, advokát se konečně volněji nadechoval a vstřebával světlo všemi póry těla. Stál v prostorném pokoji a prohlížel jeho vybavení. Jeho zrak spočinul nejdříve na obrovské posteli s baldachýnem, spokojeně si prohlížel to místo zasvěcené klidnému odpočinku po namáhavém dni. Zde bude jistě spokojeně spát nerušen sny. Potom jeho zrak sjel na masivní psací stůl pod oknem s obrovským, zdobeným křeslem, vedle stojící skříň. Spokojeně pohlédl na komorníka. Ten stál vedle něj a čekal, až se host seznámí se svým dočasným příbytkem.
"Je vše v pořádku, pane?"
"V nejlepším, Hectore, vypadá to, že v nejlepším.", usmál se ukázal směrem ke stolu. Hector kývnul a uložil tam advokátova zavazadla. Potom mu stručně vysvětlil, kde najde vše potřebné pro svou práci, kde je toaleta a zároveň mu pokynul ke stolu. K advokátově překavapení na něm stála večeře o třech chodech a láhev vína se sklenkou. Všechny večerní stíny byly rozehnány a on se opět cítil ve své kůži, jako když přijedete do cizího města, které neznáte, ale najdete znamenitý hotel. Každý cestovatel zná ten pocit, kdy stojí ve čtverci čtyř stěn, ve kterých stráví noc. Sám v cizím městě a přece konečně ve svém, ta úleva, že je nablízku lože, strava a bezpečí zamčených dveří, že je kde složit hlavu. Můžete být od domova jak daleko chcete a přece v okamžiku, kdy za sebou otočíte klíčem ve dveřích a usednete na postel, cítíte, že v těchto čtyřech zdech je alespoň pro dnešní noc něco málo z domova, který jste našel v tomto cizím městě. Jistota noci strávené na lůžku a né v kočáře Vám dodává pocit zklidnění, úlevy. Konečně se můžete uvolnit, rozepnout knoflíky na saku, zout boty.
Komorník se uklonil, popřál dobrou noc a odešel. Ozvěny jeho tichých kroků konečně zmizely v nočním tichu a advokát se konečně otočil, aby vybalil svůj kufr. Usmál se představě, že jej stíny starého Sídla tak vyděsily a počal vybalovat své věci na postel. Po chvíli ho však tato činnost přestala bavit a veškerý jeho zájem přitáhlo jídlo. Netrvalo dlouho a utíral si ústa do ubrousku. Byla to vskutku výtečná večeře. Dopil další sklenici vína a prázdnou ji postavil na stůl. V tichu noci viselo něco ve vzduchu, co nedokázal popsat, ale nemohl se zbavit pocitu, že tomu tak skutečně je. Rozlížel se po pokoji, ale nepřišel na nic, co by mohlo způsobovat tento prazvláštní pocit. Potom ho upoutaly těžké ebenové závěsy u oken, visící až ze stropu. Došel k nim, nahlédl za ně, jakoby se za nimi mohlo skrývat nějaké strašidlo, ale jak předpokládal, žádné tam nebylo. Přinutil se k úsměvu, ale musel se k němu nutit. Jeho zrak roztěkaně bloudil po pokoji, až padl na starou knihovnu, stojící u dveří. Došel k ní a počal studovat díla a autory v jejích poličkách.
Zaměstnán touto činností, vytěsnil postupně onen podivný pocit. Se zájmem studoval staré autory na hřbetech svazků a konečně otevřel prosklené dveře knihovny a sáhl na první knihu, která mu padla do oka. Počal v ní listovat, přečetl první větu, odstavec, přelistoval o pár stran dále a opět zkusil číst. Sahal tak po další a další knize a nakonec si ty, jež ho zaujaly nejvíce, donesl ke stolu a usedl k němu. Nalil si ještě vína a počal studovat ještě detailněji staré svazky. Trvalo to snad hodinu, když si uvědomil, že noc už notně postoupila. Odložil rozevřenou knihu, tak jak byla a rozhodl se, že ještě zkontroluje doklady, které měl přichytány pro svou práci. Ležely na druhé straně stolu a trvalo jen několik minut, než se přesvědčil, že všechny dokumenty jsou rozděleny ve složkách tak, jak by měly být. Potěšen tím, že tak bude mít o mnoho méně práce, otočil se opět ke knize, kterou před chvíli odložil.
Přelétl očima po prvním řádku a ihned ho zarazilo, že čte text, kterého si předtím nevšiml. Prve se začetl do jakési téměř až vědecké studie, byl to text značně odborný, nyní hleděl na úplně jiný druh literárního díla. Čím více se snažil tu změnu pochopit, tím více toho nebyl schopen. Byl si jist, že kniha zůstala otevřena na stejné straně, mezi oběma stránkami ležela záložka. Uchopil knihu a místo vědecké studie, kterou četl před několika minutami, držel v ruce něco úplně jiného. Zarazil se, ale pak četl.
'Prchal jsem nocí a v mých patách se hnala bouře, která stále zuřivěji dorážela, nebylo pochyb, že co chvíli propukne přímo nade mnou. Blesky osvětlovaly divokou krajinu kolem mne a pokřivené kmeny holých stromů potom vrhaly děsivé stíny, blesky jeden za druhým osvětlovaly to šílené divadlo, až se zdálo, že stromy ožívají a také ony mě pronásledují.'
Zvedl oči od knihy a zahleděl se do tmy za oknem. Tohle prostě nechápal. Jakoby byl součástí divadelního představení a někdo mu mezi jednáními změnil kulisy. Opět hleděl na knihu, jejíž obsah se tak náhle a před jeho očima změnil. Otočil o několik stran o četl dál.
'Za nocí v nichž se každý šepot mění ve výkřik, kdy se i šeptat bojíš, za těch nocí přichází něco cizího, cizího pravým smyslem tohoto slova, cizího svou neuchopitelností, pro níž nemáme myšlenku, aby ji uchopila ani slovo, aby ji popsalo, svou cizostí, jdoucí až za hranicic našeho chápání, něco zcela podivného, vymykajícího se všemu co dosud dokázal lidský intelent obsáhnout perem vědy, filosofie či poezie, něco tak jiného, že samotné zlo, zlo poznané, bledne svou černí jako bledý úsvit na obzoru. Ty noci přicházejí jen jednou za eon let. Ale kdy začal ten současný a kdy přijde ten budoucí? Divil by ses, kdyby čas předání jejich žezla měl přijít dnes v noci?'
Nyní již pocítil velmi nepříjemný pocit a uvědomil si, že to se mu zježily chlupy vzadu na krku. Odložil knihu a jakoby bezděky se rozhlédl. Vyměnil mu snad nějaký neviditelný host knihu? Hraje si s ním někdo nebo něco? Je možné, že by si něvšiml, že je v pokoji sám. Nyní ještě více se mu zježily chlupy na krku a po zádech mu přejel ledový pocit. V tom okamžiku vydechl a ke svému údivu spatřil, jak mu od úst stoupá pára, jakoby se náhle ochladilo. Prudce se kolem sebe rozhlédl, ale nespatřil nic než prázdný pokoj, čtyři zdi, vysoké okno s težkými ebenovými závěsy a dveře, vedocí ven na chodbu. Ale nyní již s čirou hrůzou hleděl na dveře ačkoli nechápal proč. Teprve po několika okamžicích si uvědomil proč hledí na dvěře s hrůzou, rozum konečně doběhl ostatní smysly. Hleděl na dveře, které ale neviděl. Ve zdi, ve které ještě před chvílí byly dveře ven z pokoje, nyní nebylo po okně ani památky. V hrůze vyskočil z křesla a rozhlédl se. A tu se mu opět zježily chlupy na krku, hleděl na dveře, ale hleděl na dveře ve zdi, v níž ještě před chvílí žádné dveře nebyly.
Odskočil od stolu a jako zvíře chycené do pasti se rozhlížel kolem sebe. Co se to tu děje? Stál tu a náhle pochopil, že se dívá na zrcadlový obraz pokoje, do něhož vešel. Hleděl nechápavě kolem sebe a hrůza ho nepřemohla jen proto, že zároveň s ní se ho snažilo přemoci i něco jiného, šílenství, selhání rozumu, to jak mozek usilovně pracoval ve snaze osvětlit tuto záhadu logickou cestou. Ale ať před sebe hleděl a snažil se uvažovat sebevíc, stále pevněji nabýval přesvědčení, že jeho pocit není jen pocitem, ale že nyní skutečně stojí uprostřed pokoje, který je zrcadlovým obrazem pokoje původního. Jakoby se propadal stále hlouběji do něčeho, co nepatřilo k tomuto světu. Jakoby někde překročil bludný kořen nebo nějakou pomyslnou čáru a ocitl se v úplně jiném světě.
Nechápavě hleděl na pokoj a jeho vybavení. Mozek třeštil, jak se usilovně snažil rozluštit pozadí záhady, která jej obklopovala. Byl to naprosto nový pocit, doposud neznámý, bystrá střízlivá mysl jakoby byla náhle sražena na kolena, jakoby se pevná země pod nohama v jediném okamžiku propadla neznámo kam a rozum začal padat do černé tmy, téměř jako byste cítili, jak vaše tělo ztrácí fyzikální rozměry a stává se pouhou hříčkou strženou nějakou nevysvětlitelnou silou kamsi do prázdna.
Racionální mysl se snažila nastálou situaci vyřešit. Zavřel oči, chvíli stál v tiché tmě a potom je otevřel, jakoby doufal, že před sebou uvidí původní pokoj. A stalo se něco nečekaného, přestože právě kvůli tomuto výsledku byl tento krok podniknut, tím více byl mozek zmaten, protože podvědomě si jednu změnu omluvíte náhlým zmatením, ale jak si vysvětlit změnu druhou, tady už se něco děje. Skutečně, stačilo pár pomíjivých okamžiků a před očima se opět rýsoval původní pokoj. Co se to zatraceně děje?
Protřel oči a mžoural po pokoji, jakoby doufal, že spatří něco, co celou záhadu objasní. Ale zrcadlový přelud byl tentam a vše bylo opět na svých místech. Jakoby se byl opět vrátil ze země za zrcadlem. Zhluboka vydechl a sedl si ke stolu. A opět hleděl na matematické pojednání, text s bouří byl pryč, vše bylo tak, jako když poprvé usedl ke stolu.
Zakroutil hlavou, tohle musí být jen únava po dlouhé a vyčerpávající cestě. Jediným pohybem ruky zavřel knihu, odsunul ji od sebe. Byl rozhodnut co nejrychleji napravit žalostný stav své chabé schránky, jejíž duševní část, jak se zdálo, utrpěla ještě více než ta fyzická. Během několika málo minut již pozoroval pokoj z postele s nebesy a opět nabýval duševní rovnováhy. Dnes už podruhé se usmál nad tím, jak může dlouhá cesta a nové prostředí pocuchat člověku nervy.
Dopil vodu ze sklenice, položil ji na noční stolek a dolil ji doplna z láhve, zfoukl světlo lampy a pokoj se ponořil do tmy. Oči si pomalu zyvkaly na šero, za chvíli se ve tmě počalo rýsovat okno, poté obrysy předmětů. Vše se zdálo být na svých místech, tak jak to mělo být, zavládlo naprosté ticho noci. Otočil se na bok, upravil si polštář pod hlavou, těžkou peřinu přitáhl až nad hlavu a zavřel oči. Bylo to jako pád do vody, spánek se dostavil okamžitě, sled vědomých myšlenek byl utnut prvním nádechem pod peřinou. Tma, ticho a naprostý klid bylo poslední, co si uvědomoval, pak už přišel pocit bezvědomí a neexistence.
Procitnutí přišlo ještě náhleji než spánek. V okamžiku nabyl vědomí, téměř okamžitě si uvědomil, že už nespí. Uvažoval, co ho tak náhle probudilo, ale neuvědomoval si nic, co ho mohlo vyrušit ze spánku. Cítil ale, že celé jeho tělo je napjato jako tětiva luku, jakoby v pohotovosti vyvolané nějakým rozrušením. Nepříjemný, tísnivý pocit mu svíral hrdlo, podobně, jako když člověku hrozí nějaké nebezpečí, které ještě nevidí, ale už jej cítí nablízku. Hleděl do tmy, dokonale rozpoznával obrysy předmětů, ale vše bylo v klidu, v pořádku, nikde se nepohnul ani papír, v pokoji bylo dokonalé ticho. A přesto cítil nesmírny tlak na hrudi, pocit jakéhosi ohrožení, neklid mu pronikal celým tělem, napjatým k prasknutí. Podivný nepříjemný pocit jím prostupoval, ačkoli nechápal, co jej způsobuje.
Sáhl na noční stolek pro své kapesní hodinky a rozžal lampu. Bylo téměř půl jedné, spal tedy necelé dvě hodiny. Spánek mu ale nepřinesl očekávané posilnění, naopak cítil se zesláblý, malátný a zmatený. Pohlédl na noční stolek zalitý světlem lampy a tu si všiml sklenice s vodou. Pamatoval si, že ji doléval doplna, nyní však byla prázdná. Nepamatoval se, že by se byl probudil a upil z ní, proto na ni nechápavě hleděl. Mozek se snažil novu záhadu rozřešit, ale jeho duševní síly nebyly sto tak učinit. Posadil se na lůžku a hleděl po pokoji. Působil teď neuvěřitelně cize, ty známé zdi jakoby skrývaly něco děsivého, podivného, nevysvětlitelného. Jakoby to byl úplně jiný pokoj než ten, ve kterém usínal. V životě takový pocit nezažil, proto se snažil přijít na to, co ho mohlo způsobit. Noc byla v půli a úsvit se zdál nekonečně daleko a to v něm vyvolávalo podivný, hrůzný pocit. Včerejší paprsky zapadajícího slunce se mu náhle zdály neuvěřitelně daleko, jakoby od soumraku uběhla nekonečně dlouhá doba.
Narovnal si polštář pod hlavou a opět ulehl. Chvíli jen tak ležel a hleděl kalnýma očima na pokoj, potom konečně zhasl. Ale v tom okamžiku ho upoutal další vjem, kterého si předtím nevšiml. Cukl sebou a sáhl po lampě. Za ebenovými závěsy, téměř úplně schován v jejich stínu, visel obraz. Jeho autor na něm kdysi dávno v temných barvách vyobrazil černou skálu s hrdým hradem na jejím vrcholu. Hrad se nořil do šera večera, jeho černý stín seděl na skále jako havran na větvi a padal do rokle pod ním. Co však okamžitě upoutalo advokátovu pozornost, bylo jedno jediné okno hradu, ve kterém se svítilo. Jedno jediné okno na obrazu svítilo bledým, žlutým světlem. V pokoji za oknem hořela lampa.
Teprve nyní si uvědomil, proč na obraz zírá a proč ho to okno tak zaujalo. Ještě před chvílí byla v pokoji tma, ale světlý bod na obraze by přece svítil i do tmy. Takto výrazně světlé body jdou vidět i v naprosté tmě. Jak je možné, že si obrazu předtím nevšiml. Odhrnul snad závěsy a odkryl tak malbu až poté? Ne, se závěsy nic nedělal. Chvíli přemýšlel a pak zhasl. Obraz zmizel ve tmě, ale slabý světlý bod pořád zářil matným světlem, skoro jakoby planul jakousi podivnou fosforeskující září. Další záhada bizarního pokoje byla na světě.
Znavem a znechucen stavem svého psychického stavu naštvaně mávl rukou, otočil se na bok a oddal se snění, smířen s faktem, že dnešní noc už záhady zlovolného pokoje nevyřeší. Opět se propadl do snu, ale ani v něm nenašel odpočinku, protože jedna noční můra stíhala druhou a jeden přízrak druhý.
Zdál se mu sen, který byl věrně živým promítnutím jednoho příběhu, který kdysi jako chlapec četl v knihovně staré školy, kterou navštěvoval. Bože, přišlo mu, že od té doby uplynula celá věčnost. Celý jeden lidský život. V těch zdech se poprvé setkal s knihami, s příběhy, s hrdiny těch příběhů, tam poprvé prožíval dobrodružství a poprvé se bál. A nyní opět prožíval jednu z dobře známých povídek. Povídek o tajemné místnosti v jednom ještě tajemnějším hradě.
Král byl mrtev a celý kraj truchlil, z každého okna starého hradu byly spuštěny černé prapory, ale potom truchlící rytíři zjistili, že jedno okno je bez praporu. Hledali proto místnost, ze které okno ústilo, ale nenašli ji. Ať hledali jak chtěli, žádné dveře do ní nevedly, ani z hlavní chodby, ani z přilehlých pokojů. Ale nejhrůznější bylo zjištění na konci povídky, kdy se ve snaze objevit tu tajnou místnost, rozhodli probourat zeď mezi oběma sousedícími pokoji. V okamžiku, kdy zeď padla, stáli oba rytíři proti sobě, zdi pokojů mezi sebou žádnou další místnost neskrývaly. Vyhlédli z oken obou přilehlých pokojů a pozorovatelé na protějším svahu nyní hleděli na dvojici rytířů v oknech s černými prapory a mezi nimi na jediné, osamocené okno bez praporu. To okno tam bylo, ale nepatřil k němu žádný pokoj, žádná komnata.
A následovala další a další děsivá bajka, další přízrak, další záhada. Potom se vše slilo v jednu mlhavou temnotu a zdálo se, že celý vesmír padá někam nekonečně hluboko.
Konečně se běsy rozplynuly neznámo kam a on zůstal sám. Stál na pusté cestě, v opuštěné aleji s hlubokými špinavými příkopy, mrtvými pahýly stromů, promrzlým polem po obou stranách a zalesněnými kopečky na obzoru, táhnoucí se odnikud nikam a na obou stranách mizící ve večerním šeru. Vzduch byl chladný, ale s příslibem jara, které však ještě bylo daleko. Nechápal, co na této cestě dělá, ale náhle si připadal, jako v kraji svého dětství. Pak jakoby slyšel zvon, z dálky k němu přes rozorané pole běžel přes brázdny zmrzlé hlíny a rány po pluhu zvuk smutečního zvonu. To umíráček oznamoval, že někdo právě odešel na věčnost. Zvuk tichl, vítr ho odnášel až vše kolem opět zaniklo v naprostém tichu opuštěné aleje.
Procitl. Zborcený potem otevřel oči a hleděl do tmy. Podivný, tíživý pocit dostal pevné obrysy a kontury toho neklidu dostaly podobu skutečného děsu. Nechápal proč, ale trvalo jen okamžik, než pochopil. Výjev na obraze se změnil. Do tmy už nezářilo jediné rozsvícené okno. Na protější zdi byla jediná černá čmouha. Nechápavě hleděl před sebe a potom se konečně vzpamatoval natolik, aby rozsvítil. Lampa zablikala a pokoj zalilo světlo. Obraz visel přímo naproti němu, tyčila se na něm temná skála, na jejím vrcholu starý hrad a v jeho zdech spousta temných otvorů oken. Ale rozsvícené okno zmizelo. Náhle tu byla jen kamenná zeď, jakoby je někdo zazdil, zamaloval nebo jakoby tam nikdy nebylo.
Advokát popadl lampu a vyskočil z postele. Doběhl k obrazu a němý hrůzou zíral na neexistující okno, na chladnou zeď hradu, na bizarní malbu hrůzného obrazu. Okno zmizelo. A teprve nyní se vyděšený rozhlédl po pokoji a tu teprve se mu srdce zastavilo hrůzou. Z pokoje zmizelo veškeré vybavení, stůl, křeslo, knihovna, postel s nebesy a stejně tak zmizelo okno ve zdi i dveře vedoucí na chodbu. Zoufale se rozhlédl kolem sebe a zíral na uzavřený prostor čtyř zdí determinující jeho prostor, jeho život, jeho existenci. Znovu pohlédl na obraz. Jako rozšklebená tvář smrtky na něj hleděla malba černé skály nad hlubokou strží. Na vrcholu té skály však nyní nestál žádný hrad, ale jen jeden osamocený a pokroucený pahýl stromu. Nejprve okno a nyní zmizel i samotný hrad a z obrazu se černala pustá skála. Světlo lapmy zablikalo a zhaslo. Pokoj se ponořil do tmy.
* * *
Dveře konečně povolily. Rozletěly se dokořád a v nich zůstal stát udýchaný komorník s páčidlem v rukou. Udělal krok dovnitř do pokoje, přelétl zrakem vyražený zamčený zámek a klíč trčící z vnitřní strany zámku. Potom přejel pohledem celý pokoj. Skrze zavřené okno do pokoje dopadalo denní světlo a naplňovalo jej radostným žlutým světlem. Zamčený pokoj byl prázdný.
6. března 2013 / +