Soumrační ptáci
tak jsem došel až na kraj světa do míst, kde se přede mnou ještě žádný smrtelník neodvážil a procházel jsem nyní podivnou snovou krajinou, která se zcela nepodobala ničemu známému, žádné lidské představě o reálném světě nebo prozkoumaných končinách světa ze kterého jsem přicházel.
Byl to šedý svět stínů zahalený do tmavomodrého odstínu, jakoby namalovaný na plátně pomateného umělce, daleko více připomínající křehkou, éterickou smyšlenku než pevnou zemi na níž lze stanou pevnou nohou. Přede mnou se středem údolí klikatila cesta, po obou stranách se k nachovému nebi zvedaly rozeklané štíty bizarních hor, jejichž vrcholky se místy ztrácely v těžkých mračnech, visících nad mou hlavou jako těžká opona plná zimního sněhu, zpoza kterých sálal krvavě rudý jas neznámého původu a barvil čerň noci do odstínů šarlatu, purpuru a nachu, podle toho, jak daleko od zdroje záření se ta která část nebe nacházela.
Na konci údolí se hory sbíhaly a uzavíraly to údolí smutku, jejímž dnem jsem právě kráčel, v impozantní kulisu duševního chaosu, který jsem prožíval. Půda všude kolem měla nádech hnědavěčervené mědi, hory okolo se barvily temnými odstíny modré a zelené a barva řeky protékající pod mýma nohama zase zářila lesklou černí ebenu, jakoby tu Bohové kdysi ještě v dobách bájí a pověr ukápli tuž ze svého kalamáře. Na konci údolí se řeka vlévala do jezera, ebenového jezera. Neznatelný vítr čeřil jeho lesklou hladinu a vlny narážely na břech za zvuku tak skličujícího, že jsem se musel odvrátit a na okamžik zůstat stát. V tom okamžiku jakoby mé sliny zhořkly pelyňkem věčné noci a svět se propadl někam do hlubin nezbadaného. Pohlédl jsem před sebe na jezero. Kam až oko dohlédlo, rozlévala se ta ebenově truchlivá vodní hladina, lesklá a zářící, ale chladná a skličující. Snad míli od břehu se z těch černých vod vypínal ostrov, vysoká skála s podivně čarokrásným zámkem na svém vrcholku. Ta hora zářila bělobou alabastru a zámek, také bílý, ale s nádechem žluté až červené, nemohl být postaven z ničeho jiného, než ze slonoviny.
Bylo to úchvatné divadlo, čerň a běloba lesknoucí se jedna ve druhé, zrcadlící se jedna ve druhé, jako neustále soupeřící dobro a zlo, den a noc, život a smrt. V těch místech bylo nebe jasnější, světlejší, skoro se zdálo, že se nad jezerem někde za zámkem rodí nový úsvit. Zdálo se to jako celé věky, ale nakonec jsem poznal, že to není rodící se ale umírající den, že místo na úsvit hledím na soumrak. Nebe nad zámkem však tehdy ještě plálo jasným světlem, obrysy mračen se trhaly a celý zámek zářil nadpozemským jasem, leskl se a třpytil jako diamant.
A potom jsem si všiml těch nesčetných hejn sněhově bílých ptáků, vysoko nad mou hlavou, jako sotva viditelné tečky, letící ze všech stran vstříc tomu jasu. Odlétali a odlétali neznámo kam, odlétali však za sluncem, za jarem a za životem.
Konečně jsem došel k jezeru. Bílá pěna na hřbetech černých vln u břehu se rodila a zase mizela a zvuk, který jezero vydávalo, mi v tu chvíli znělo jako žalozpěv z druhé strany, ať už si pod tím pojmem představíte cokoli. Vydal jsem se po břehu a nespouštěl zrak z bílého zámku na obzoru, tyčícího se nad tou černou planinou, čnícího do nadpřirozených výšin jako Boží prst. Zdálo se, že by trvalo celý život, než by člověk jezero obešel, ale kdo může říci, kolik života je ještě v každém z nás a kolik nám ho zbývá, než ručička hodin stane na dvanáctce. Měřeno tímto prchavým okamžikem času, tímto ošidným metrem věčnosti či přítomnosti, mohlo to jezero být pouze kapka na rozpálené plotně. I stařec může žít ještě půl věčnost, i dítěti může zbývat celý okamžik.
Tak jako tak, sám bych se neodvažoval posoudit, jak dlouhý byl ten okamžik, ale to není podstatné. Došel jsem k loďce, ležící opuštěně kus od břehu. V příštím okamžiku už jsem se pohupoval na vlnách jezera a plul vstříc alabastrovému ostrovu. Nyní jsem zůstal sám, jen já, loďka, dvě pádla nořící se do ebenových vln a alabastrově bílá, zářící skála na horizontu.
Plul jsem dlouho a sledoval vzdalující se břeh až mi zmizel z dohledu a já zůstal ztracen na nekonečných vodách toho ebenového jezera. Bylo to podivné, ale čím více jsem se blížil alabastrové skále, tím menší a vzdálenější se zdála. Nevzdalovala se postupně, ale kdykoli jsem se odvrátil a pak na ni opět pohlédl, byla menší, jakoby si se mnou hrála, jakoby v okamžicích, kdy se nedívám, poodběhla. Jakoby nebyla nic víc, než jen klamavý přelud. Fatamorgána.
Dnes se již nepamatuji, proč jsem došel až tak daleko a proč jsem se vydal na hladinu toho jezera. Jsou okamžiky v mém životě, které jsou skryty za závoj mlhy a jakkoli se snažím rozpomenout, asi nikdy již tou mlhou nepronikdnu zpět do své minulosti ke kořenům činů budoucích. Příčiny dnešních činů a jejich následků vězí tam někde v temnotě, ale jsou nedosažitelné. Ztratil jsem tak svou minulost a budoucnost nemám. Osudy lidí jsou nepopsatelná shoda náhod a přece se mi dnes zdá, že všechny odbočky všech křižovatek by mě stejně přivedly na stejné místo, sem. Jakoby skrze mlhu, kterou tápeme za sluncem, můžeme dojít pouze na jedno místo, které nám určil osud. Není jiné cesty, respektive není jiného cíle, ať už se vydáme jakoukoli cestou. Jsme determinováni už v okamžiku svého zrození. Jsme figurky na šachovnici Bohů, kteří námi pohybují po této šachovnici. A celý život je jen cesta skrze tyto černá a bílá pole. A na konci všechny čeká konec hry a v okamžiku, kdy se figurka dostává mimo šachovnici, nastává smrt. A je jedno jestli jste byli pěšákem nebo králem. Mimo šachovnici vše končí. Šach, mat.
Uběhlo několik hodin. Nebo to byly jen minuty? Kdo to může říci? Nebe potemnělo, jas vystřídal mat. Krajina na břehu se slila v jednolitou čerň, svět kolem jakoby náhle zmizel, jakoby přestal existovat. Zůstal jsem tu jen já a má loďka. Přicházela noc. A tehdy jsem nad svou hlavou zaslechl podivné šumění, které jsem si nedovedl vysvětlit, protože jsem byl na míle daleko od břehu. Pohlédl jsem k nebi a konečně jsem spatřil, odkud to šumění přichází. Nad mou hlavou prolétalo gigantické hejno ptáků a šum, který jsem slyšel, vydávala jejich křídla. Bylo to snové, tajemné šumění něčeho blížícího se. A potom jsem si uvědomil, že přilétají z opačné strany než kam mířila první hejna. A zároveň s tím jsem i přes večerní stíny zpozoroval, že tito ptáci nemají pera svých křídel v barvě sněhu, ale jsou černá. Černá jako jezero pode mnou, černá jako nebe nade mnou a černá jako blížící se noc. Černá jako duše ve mě samotném. Tohle nebyli ptáci odlétající za sluncem, byli to ptáci přilétající s příchodem noci. Soumrační ptáci, noční ptáci.
A sotva jsem si to uvědomil, zdálo se, že hladina jezera ustrnula jakoby umřela. Má loďka nyní ležela na nehybně klidné vodní hladině, ale já ji přestal vnímat, protože nebe potemnělo a vše kolem mě se ponořilo do tmy a náhle zmizelo. Svět kolem mě se rozplynul a zůstala jen temnota a ten hypnotický šum křídel soumračných ptáků.
12. března 2013 / ++