Žena ve stínu
ento dopis budiž odevzdán do rukou představeného tohoto opatství, ať je jím v okamžiku předání kdokoli. Autorem následujících řádků je svobodný občas města Piacenza, počestný, leč osudem dostižen A...... a na jeho řádcích popisuje poslední den svého krátkého života. Ať je vysvětlením událostí, které předcházely jeho sepsání a zároveň rozhřešením tohoto krátkého, o to více šťastného života.
Promiň otče, že jsem nebyl sto dodržet svůj slib, daný ti na smrtelném loži a nestihl jsem se zachránit uvnitř zdí tohoto azylu, abych pokračoval v odkazu tvém i generací před tebou. Se mnou odchází také náš rod, ale nebyli-li jsme předurčeni k tomu míti budoucnost, můžeme býti alespoň hrdi na svou minulost.
Zkáza mne dostihla před spásnými branami tohoto svatého místa, osud mi krutě připomněl, že jemu uniknout nelze, že co je dáno, je dáno a není úniku ani záchrany před cestami Páně. Ale pokud jsem již na počátku byl předurčen k zániku, ptotom to musela být vůle Boží a tedy nemohu nikomu spílat, protože to znamená, že Bůh si mě povolal k sobě a pokud se tak stalo již tak brzy, má se mnou jistě svůj záměr. Jdu tedy za ním a jsem nyní šťasten, protože to znamená, že se již brzy opět setkám také s tebou...
* * *
Na konci léta již Černá smrt zdecimovala celou Itálii. Ve městech hořely hranice, jejichž černý kouř stoupal k nebi a tvořil na něm černou clonu. Jakoby na nás Bůh zapomněl, jako by se od nás odvrátil. A ty černé mraky toto odloučení ještě umocily. Vyděšení lidé tady dole náhle neviděli modré nebe a spásu tam nahoře a jejich utrpení bylo skryto očím nejvyššího. V městech kolem pomřela většina mých známých, přátel i rodinných příslušníků. Pak mor překročil hradby Piacenzy. Stovky lidí denně umíraly posety černými mokvajícími vředy a bylo jedno, jednalo-li se o ctihodného občana nebo poslední couru. Smrt si nevybírala a kosila životy napříč společenskými vrstvami. Když zemřel i můj bratranec C......, který mi byl spíše bratrem než bratrancem, rozhodla se celá moje rodina, že unikneme před zkázou na venkov. Ale ještě jsme se ani nestihli sbalit a horečka přepadla také mou matku. Ulehla a pár dní nato ulehl také můj otec, který se o ni skrze dny i noci staral. Pohřeb měli mit ve stejný den, ale nenašel se nikdo, kdo by je pohřbil. Děs zachvátil všechny kolem a nikdo neměl tolik odvahy, aby sáhl na mrtvého. Mor lidi zbaboval jejich lidství, nemocné uvrhoval do klatby a stavěl je na okraj společnosti. Ti lidé byli pro všechny okolo mrtví ještě před svou skutečnou smrtí. Ostatně během pár dnů se tak skutečně stalo. Na smrtelné posteli jsem otci slíbil, že alespoň já se zachráním, že přežiji ten Boží trest. Byl jsem mlád, silný a zdravý, sotva šestnáct let. Pohřbil jsem své rodiče, vykonal krátkou, ale vroucí modlidbu a příštího rána se vydal vstříc modrým vrcholkům Apenin v šedavém mlžném oparu brzkého rána.
Brány města jsem nechal za sebou a před sebou jsem měl jen širokou cestu, linoucí se polem obilí, které ji z obou stran obestupovalo. Vytratil jsem se ještě před úsvitem a jako zloděj jsem prchal pryč, tak jako zloděj z dosahu spravedlnosti. Ale já utíkal z dosahu smrti, která vstoupila do našich životů a převrátila je naruby.
Končilo léto, či spíše začínal podzim a rána již byla mlhavá a chladná. Na zemi ležela jinovatka a krajina se tak leskla podivným strašidelným třpytem. Krajina byla vylidněna, z města utekla většina lidí hned po propuknutí nákazy, ale to ráno bylo ještě mrtvolnější než rána ostatní, alespoň mě se tak zdálo. K nebi stoupal černý dým z desítek neustále doutnajících hranic, na kterých se pálily ostatky mrtvých. Štípal v nose a pálil na jazyku jako jed.
Otočil jsem se. Věžě a střechy města se leskly v šeru nadcházejícího rána, ale hradby se ztrácely v mlžném oparu. Netrvalo dlouho a ztratilo se v něm celé město. Za mými zády se do mlhy propadlo město mrtvých, město ve kterém jsem zanechal pochovánu celou svou rodinu. Přidal jsem do kroku - sotva vypukl mor, většina pacholků se rozutekla a naši koně tak buď pomřeli hladem nebo se rozutekli do polí, takže nic jiného než vydat se do hor pěšky nepřipadalo v úvahu. Cílem mé cesty bylo opatství svatého Kolumbána, ležící jižněji v horách na úpatí jednoho z kopců u vesničky Bóbbio. Bylo vzdáleno zhruba dvanáct hodin cesty a bylo to místo, o němž mi otec na smrtelné posteli řekl, že je uzavřeno všem lidem zvenku. Mniši, kteří zde žili, nepouštěli nikoho za brány opatství a rovněž jejich styk s lidmi se omezil pouze na jednoho muže, který město zásoboval potravinami. Otec mi na smrtelné posteli prozradil, že pokud se mohu někde zachránit, je to pouze na tomto místě. Jediný důvod, proč mě mniši vpustí do zdí opatství je předmět, o němž otec nikdy nemluvil, ale nyní mi prozradil, kde jej mám hledat. A tak jsem s sebou nyní v brašně u pasu nesl velký stříbrný klíč, zdobený zvláštními reliéfy. "Ten klíč otevírá dveře k záchraně. Předej ho představenému opatství, je to starodávný posvátný předmět, který tě opravňuje vstoupit do jeho zdí, ačkoli nejsi členem řádu. Ten kdo jej má v držení je pod ochranou řádu." Pouze tolik mi otec sdělil, ale nebylo třeba vědět více.
Město za mými zády se ztratilo z dohledu a slunce se mezitím vyhouplo na nebe. Bylo modré jako šmolka a začínal další teplý den. Krajina kolem mě se počala pomalu měnit. Pole vystřídaly louky a cesta se zužila jen tak, aby po ní projel povoz. Ale i tady jsem nacházel neblahý důkaz toho, že mor je přítomen i v těchto končinách. Čas od času jsem míjel opuštěné povozy, pohozené nářadí vesničanů a další a další pozůstatky po lidech, kteří narychlo opouštěli tato prokletá místa. V těchto okamžicích se mi vše vybavovalo znovu a zase. Nekonečné průvody lidí zahalených do dlouhých černých hábitů v černých kloboucích a s bizarními ptačími škraboškami na tvářích, pomalu se ploužící mrtvolnou krajinou jako ze snu či spíše noční můry, zahalenou do černého dýmu desítek hranic podél cest lemovaných mrtvými těly, znetvořenými hnisavými černými boláky, rozesetými po celém tělě. Vybavila se mi krajina věčné noci, krajina zmaru, utrpení a smrti. Černá krajina věčné noci, prosvětlované jen chabou září plápolajících loučí a plamenů hranic. Znovu se si vybavilo, jak příšerný a krutý konec čekal lidskou bytost, na kterou sáhl mor svou jedovatou, vražednou rukou. Ten dotek byl odsouzením k neodvratnému, děsivému konci v bolestech, agónii a bezmoci. Ten dotek smrti byl jednostrannou jízdenkou na onen svět do míst, kde paprsek slunce nezasvítí a zvuk života se neozve. Ten dotek spustil temné hodiny, jejichž děsivé ručičky začaly odpočítávat zbývající čas na tomto světě. Černé ručičky na krvavě rudém pozadí s děsivými číslicemi. Hodiny smrti.
Lékaři z celé Itálie se snažili přijít na to, odkud a proč se mor vzal a jak s ním bojovat, ale byli náhle zcela bezradní. Dokonce ani církev nebyla schopna vysvětlit, proč se mor objevil a jak Bůh mohl dopustit, aby byl vpuštěn na tento svět. Utrpení neznalo konce a každý den umíraly desítky a stovky dalších lidí, mladých, starých, chudých, bohatých, počestných i hříšníků. Mor si nevybíral a veškeré učení církve bylo náhle naprosto prázdné. Mor nerozlišoval mezi dobrými a zkaženými a Bůh jakoby se odvrátil od svých oveček, jakoby opustil tento svět a odešel neznámo kam. Lidé nechápali, co se stalo. Našli se tací, kteří vykřikovali, že je to Boží trest za lidské hříhy, našli se tací, kteří hlásali, že jen oni jsou ti vyvolení, kteří mohou lidstvo vyvést z věčné noci na sluneční paprsky a tak vznikaly desítky různých spasitelů, věrozvěstů a sektářů. Ale mor se nerozhlížel a kosil každého, kdo se mu připletl do cesty. Lidé začali hledat viníka a brzy ho našli. Mor prý přivolali Židé svým bezbožným životem bez Krista. Dokonce se našli tací, kteří počali vykřikovat, že to Židé otrávili studny jedem, který nyní zabíjí vše živé. Nastala doba pohromů, vraždění a mučení. Lidská společnost se zhroutila. Takové město jsem nechal za svými zády. Město naprosto vykořeněné ze svých základů, společnost zchromlou a zdivočelou.
Ocitl jsem se uprostřed lánu obilí. Kam jen oko dohlédlo, táhlo se žlutavě se vlnící moře. Jen kousek cesty přede mnou stál strom a pod ním studna. Došel jsem k němu a rozhlédl se. Široko daleko nebylo nic jiného než jen nekonečné lány obilí. Ten strom se studnou tu stál uplně osamocen, sám na míle daleko. Působil na tom místě zcela nepatřičně, nezapadal do toho obrazu. Nikde v okolí nestálo žádné lidské obydlí. Všude jen nekonečné pole. Nyní jsem si všiml, že na stromě sedí pták. Byl to velký černý pták, kterého jsem tady ještě nikdy neviděl. Seděl na větvi nade mnou a hleděl na mě se stejným zaujetím, jako jsem já hleděl na něj. Došel jsem ještě blíž a tu jsem si všiml, že strom je uschlý. Listí na něm ještě neopadalo, ale bylo již zcela uschlé. A pak jsem spatřil to, co mi bránila vidět studna. Za ní totiž ležela rozkládající se mršina nějakého zvířete. Pohlédl jsem na studnu a došlo mi, že je otrávená. Hleděl jsem na mršinu a znovu jsem pohlédl na mrtvý strom a mlčícího černého společníka na jeho větvi. Hleděly na mě dvě černá očka a já měl náhle pocit, jakoby se skrze ně na mě dívala smrt.
Rozeběhl jsem se co mi síly stačily a běžel jsem, dokud mi to prokleté místo nezmizelo z dohledu. Teprve pak jsem se zastavil a sípavě se vydýchával. Konečně jsem pohlédl před sebe. Na obzoru se z roviny počaly pozvolna zvedat první kopečky apeninského pohoří. Za necelou hodinu už jsem vstupoval do širokého a nyní ještě mělkého údolí řeky Trebbie. Kopečky po obou stranách byly spíše jen vyvýšenými body roviny a luk na ní, ale směrem k jihu se postupně zvedaly a obestupovaly koryto řeky Trebbie úžeji a úžeji. Tady však bylo její kamenité koryto široké přes půl údolí a jen jeho středem se vinul po parném létě zesláblý pramínek vody, který byste nyní přeskočili jedním skokem.
Slunce stanulo přímo nad mou hlavou, když jsem se ocitl mezi oběma zvedajícími se úbočími. Nebyly vysoké ani sto stop, ale směrem k jihu postupně stoupaly, takže jsem již mohl vidět první vrcholky hor. Procházel jsem počátkem údolí a řeka pod mýma nohama bohatě meandrovala. Horské úbočí se zelenalo stromy a keři, pole a louky nížiny za mými zády byly nadobro ty tam. Údolí bylo zarostlé divokou flórou a zdálo se téměř neprůchodné. Nejprve jsem zkoušel jít korytem řeky, ale nohy se mi bořily mezi velké kamenné oblázky a tak jsem nakonec vystoupil na břeh a nakonec ani netrvalo dlouho a našel jsem úzkou cestu, která se zničeho nic vynořila za jedním ze zdánlivě neproniknutelných keřů vonné myrty. Cesta nyní ubíhala daleko příjemněji než na jednotvárné planině rozpostírající se na severu. Přistihl jsem se, že se zájmem sleduji krajinu kolem sebe. Svahy kopců, protože za hory ještě nemohly být považovány, se nyní přiblížily těsněji k řece, takže ta přestala meandrovat a narovnala se. Kopce ji sevřely těsněji a rovněž bujná vegetace se stávala ještě neprostupnější. Cesta se klikatila podél břehu, z jedné strany odříznutá řekou, ze druhé potom stále prudšími svahy kopců. Všude kam jsem pohlédl, zelenaly se nejrůznější keře a stromy, jen tu a tam se objevila mýtina nebo obnažená skála.
Byl jsem už na cestě snad osm hodin, když jsem si toho všiml poprvé. Byl jsem již hluboko v údolí, hřebeny kopců za mými zády skryly mým očím jeho začátek, takže se zdálo, že jsem ze všech stran obestoupen horami. A právě když jsem se zase jednou otáčel, abych si prohlédl, jak se ráz krajiny mění, všiml jsem si něčeho, co v ten okamžik vypadalo jako temná postava, stojící hluboko za mnou na svahu ve stínu jednoho z urostlých stromů. Byl to jen okamžik, ono místo mi okamžitě zmizelo z výhledu, protože se mězi nás dostal záhyb cesty, ale byl bych přísahal, že ta postava byla skutečná. Nemohl jsem se ale přesvědčit, protože cesta nyní počala klesat a zároveň se stáčet doleva, takže svah za mnou se mi nadobro ztratil z výhledu.
Další dvě hodiny se nepřihodilo nic zvláštního, jen kopce po stranách se proměnily ve skutečné hory, alespoň ty na levém břehu řeky. Ta zde již byla úbočími těsně sevřena a tím, jak se svahy dostaly těsně k jejím břehům, vytvářela každá hora ohyb jejího toku, takže nyní jsem již před sebe neviděl dál než nějakou čtvrt míle, za níž následoval ohyb řeky a svah další hory.
Krajina zde byla divoká a čarokrásná, byla prakticky na dosah od životem pulsujícího města a přece tak dokonale schovaná a zastrčená, až se tomu nechtělo věřit. Způsobovala to její nepřístupnost a tehdy jsem pochopil, proč právě na tomto místě budu dokonale v bezpečí. Opatství leželo mimo všechny obchodní cesty, bylo ztracené a zapomenuté na konci tohoto neprobádaného údolí, dokonale odloučené od života tam venku. Mor zde nemohl proniknout, protože zde nepronikl člověk. Vesnice u opatství byla jen shlukem několika chatrčí a její obyvatelstvo ji skoro vůbec neopouštělo. Zdálo se, že jsem unikl zkáze, ovzduší tady bylo čerstvé a voňavé, prosycené vůní života a mrtvolné miasmatické ovzduší vylidněného města plného kouře a rozkladu jakoby bylo neskonale vzdálené, tak neskonale vzdálené.
V nohách jsem měl už pořádný kus cesty, když se slunce pomalu nachýlilo nad vrcholky hor. Daleko na jihu se nade všemi tyčila hora, která i z dálky převyšovala všechny hory v popředí. Na úbočí té hory stálo opatství, do něhož jsem směřoval. Již za tímto hřebenem tedy leží cíl mé cesty, místo mé záchrany.
A právě tehdy, když jsem procházel jednou z mimořádně úzkých soutěsek, spatřil jsem opět onu postavu, tentokráte ale byla blíže, snad nějakých tři sta stop. Spatřil jsem ji, když jsem se otáčel, zase stála ve stínu vysokého stromu a téměr s ním splývala. Ale protože byla nyní o mnoho blíže, viděl jsem nyní, že mě neklame oko, že se skutečně jedná o živou bytost. Byla to postava ženy s dlouhými černými vlasy a černou sutanou a opírala se o kmen stromu nebo snad jen stála vedle něj v jeho stínu a hleděla mým směrem. To nenadálé a opětovné setkání s tímto přízrakem na tak odlehlém koutu světa, mě nyní podruhé už vyděsil. Cítil jsem, jak jsem sebou škubl, když mi po zádech přejel ledový mráz, jakoby to bylo ostří nože. Polil mne ledový chlad a já nyní hleděl na postavu, stojící ve svahu za mými zády a hledící přímo na mě. Stála tam nehnutě jako socha, do obličeje jí nebylo vidět, ale mohl bych přísahat, že její oči hleděly do mých, tak jako vaše oči nyní hledí na tyto řádky. Stáli jsme tak nekonečně dlouho, hledíc jeden na druhého, bez jediného pohybu, bez jediného slova. Zdálo se mi, že uplynuly celé věky, ale když to trapné strnutí pominulo, nabraly věci opět rychlé tempo. Sotva jsem se jako první pohl, pohla se i postava a její silueta zmizela za stromem. Čekal jsem, co se bude dít dál, ale nedělo se nic. Postava opět zmizela, nevynořila se na druhé straně stromu ani o kus dál za keřem, prostě zmizela, vypařila se a byla ta tam. Ještě nějaký čas jsem se snažil ji najít, ale protější svah nemohl být více pustější, než jak pustý nyní byl.
S nepříjemným, neznámým pocitem něčeho nedobrého, co se bez mého vědomí nenápadně vplížilo do mého života, jsem přidal do kroku a každou chvíli se otáčel, nespatřím-li v ohybu pěšiny ve svých stopách tu postavu. Ale ať se poděla kam chtěla, za mnou nešla.
Konečně jsem cítil, že přede mnou je poslední úsek cesty. Ještě poslední soutěska, poslední ohyb řeky a ocitl jsem se na konci své cesty. V tom místě se údolí náhle rozšiřovalo a na jedné jeho straně se vypínala hora, za kterou jsem šel. Nad řekou na jejím úbočí leželo zalité v posledních večerních paprscích kamenné opatství, ke kterému vedl skrze široké údolí dlouhý, kamenný most. Můj pravý, východní břeh se topil ve slunečních paprscích, ale protější břeh se pomalu nořil do stínu hory a jak slunce klesalo níž a níž, sunul se i stín dále a dále k řece. Než jsem došel k mostu, leželo celé opatství ve stínu hory.
Vykročil jsem na most a s neblahou předtuchou se rozhlédl kolem sebe a především za sebe. Ale zlověstnou postavu jsem nikde nespatřil. Slunce zalévalo krajinu za mnou svým světlem a halilo ji do napřirozeného načervenalého jasu večerního slunce. Most se klenul nad celým korytem řeky, které zde bylo opět mimořádně široké, takže přejít most trvalo snad dvě minuty. Ten se zvedal s rostoucí vzdáleností od břehu a jeho nejvyšší bod byl právě v jeho polovině, od které opět klesal ke druhému břehu. V okamžiku, kdy jsem na něj vkročil, se mi proto jeho protější konec ztratil z dohledu. Hranice stínu v tu chvíli spočívala přesně uprostřed mostu. Trvalo jen pár okamžiků a stanul jsem v nejvyšším místě mostu, přímo nad středem koryta řeky. Ale v okamžiku, kdy jsem vkročil do stínu a oslnivé paprsky slunce mě přestaly oslepovat, spatřil jsem také druhý břeh ponořený do stínu noci. A tehdy na mě svou ledovou rukou sáhla smrt. Ve stínu na protějším konci mostu stála nehybně temná a zlověstná postava ženy s dlouhými havraními vlasy a hleděla přímo na mě. Za ní se ve tmě tyčilo opatství, ze kterého jak jsem si nyní konečně všiml, zbyly pouze zarostlé rozvaliny.
Náhle se těsně u mě ozval děsivý zvuk a když jsem sebou trhnul, spatřil jsem na kamenném zábradlí mostu těsně vedle sebe sedět havrana. Jeho pichlavé oči hleděly do mých a to co jsem v nich viděl bylo vše jen né život. Konečně jsem pochopil. Stín hory mezitím přikryl celé údolí a jen vrcholky protějších kopců za mými zády ještě planuly do dálky večerním sluncem. Ano, byl jsem nakažen morem. Nesl jsem si to zlo už od rána s sebou ukryto ve své krvi. Ta záhuba kolovala v mých tepnách, pomalu ale neodvratně mě sžírala a já byl nevědomky jejím šiřitelem dál. Už jsem nebyl uprchlíkem, nevinným. Nyní jsem byl poslem smrti já sám. Jak jen jsem mohl věřit, že jsem tomu prokletí unikl. Vždyť jsem vlastnoručně pochoval všechny blízké, kteří odešli do hrobu přede mnou.
Zůstal jsem stát na mostě a hleděl na postavu na druhé straně. Ta se v tu chvíli otočila a pomalu odcházela. Nepamatuji se, jak dlouho jsem tam jen tak stál. Když jsem opět začal vnímat, byla postava zase pryč. Jen havran stále seděl vedle mě a hleděl na mě svýma černýma očima. Klášter stál na druhém břehu a nyní tam stál nedotčený, hrdý a pulsující životem. Pochopil jsem. Vytáhl jsem z brašny pergamen a brk a právě na něj dopisuji svůj příběh. Jsem nemocen, odsouzen k smrti. Již mi není pomoci. Tam přede mnou stojí má záchrana, která je ale nyní pro mě již nedosažitelná. Je pozdě, osudově pozdě. Jediné co nyní mohu, co musím udělat, je odejít z těchto míst nezamořených ještě zkázou a smrtí, nemohu připustit, abych nákazu zavlekl do těch pokojných zdí. Ta vize rozvalin a přízrak té ženy ve stínu, to bylo varováním, co by se stalo, kdybych došel na konec své cesty. Byl jsem příliš slabý na to, abych zachránil sebe, ale jsem dostatečně silný k tomu, abych zachránil všechny v tomto opatství.
Dopsal jsem toto své memorandum, již jen málo zbývá vykonat. Opatřím je pečetí svého rodu a donesu ke dveřím opatství, kde ho zanechám společně s otcovým klíčem jako vysvětlení událostí posledních hodin. A potom se vrátím přes most a půjdu dál do hor. Nechci zemřít v tom pekle na severu z něhož přicházím, odejdu zemřít dál do hor na jihu, tam kde je vzduch plný vůní, naděje a života.
2. května 2013 / ++