Ztracená dálnice
ílé pásy, jako duchové z pekel, se vynořovaly ze tmy, do které se zakusovaly dva kužely světel, prolétly podél auta, zkrvavěly rudou od zadních světel a zase mizely ve tmě, která, zdálo se, se před autem jen na okamžik rozestoupila, aby se za ním zase okamžitě zavřela jako bezedná tůň na utonulým.
Blížil se úsvit dalšího dne v období roku, kdy se léto pozvolna proměňuje v podzim. J. řídil prakticky celou noc a do cíle mu zbývalo už jen nějakých sto kilometrů. Cesta monotónně ubíhala pořád dál a dál, bílé pásy mezi jizdními pruhy problikávaly a jejich bílý had se plazil tu doleva, tu doprava, podle toho, kam se dálnice stáčela. Svět se smrsknul na dvacet metrů před autem a dva za ním, vše ostatní jakoby přestalo existovat, vesmír se rozplynul a jediným živým tvorem v něm byl J., volant v jeho rukou a pár světel, který mu vytvářel iluzi jeho vlastního uzavřeného světa.
Noc se chýlila ke svému konci a monotonní jízda se pomalu měnila. Vepředu před autem přibývalo rudých zadních světel dojížděných aut, ve zpětných zrcátcích se potom zničeho nic objevovala zářívá bílá světla aut předjíždějících. Dva rudé body jako ďáblova očka zvoucí do pekla a pak dva bílé zářící body, které jako by byly předzvěstí nového jitra a vyrvávaly vás ze spárů pekel.
Bílé pásy se monotonně míhaly jeden za druhým. Přistihl se, že ho na okamžik přemohl mikrospánek. Vytřeštil oči před sebe a pevně sevřel volant. Bílé pásy na cestě se mírně zavlnily, ale zdálo se, že teď už je auto zase pod kontrolou svého majitele. Protíral si červené oči a hleděl na bílé hady blikající před autem. V místech, kde nebyla bariéra oddělující protisměr dost vysoká, jej vždy na pár okamžiků osvětlila světla protijedoucích aut. Stále hůř a hůř si nyní oči přivykaly na změny a na temnotu, která pak vždy na chvíli, nyní ale na stále delší chvíli, zahalovala ty bílé pásy před autem.
Bylo jasné, že dojezd do cíle na jeden zátah bude na hranici jeho možností. Rychle si protřel oči, profackoval si obličej a skrze klimatizaci pustil do auta chladný ranní vzduch. Trochu ho to probralo, ale sám věděl, jak dočasné takové probrání bývá. Podíval se na hodinky. Bylo těsně před šestou. Každou chvíli musí začít vycházet slunce. Bude více světla, přibude provoz, to je nejlepší recept proti spánku za volantem.
Na virtuální mapě ve své hlavě uvažoval, kde asi tak je. Nejezdil touto dálnicí nijak pravidelně, ale přeci jen už znal jednotlivé sjezdy a zátačky, pamatoval si cedule i motely podél dálnice. Ale nyní se mu zdálo, že daný úsek vůbec nepoznává. Bílé pásy před autem ho vedly pořád dopředu, ale konstrukce dálnice i její okolí mu přišla úplně jiná, nová, neznámá. Kolem auta se míhala betonová svodidla, železné sloupy, další a další mosty, tu a tam betonové stěny sjezdů a nájezdů na ně, šedě, chladně a nepřirozeně působící postmoderní tepna s mnoha uzly, spojující svou chladnou mrtvolností ostrovy života ve městech.
Některé sjezdy působily vskutku bizarně, pitoreskně, beton a zase beton, chladný, šedivý a vlhký rosou a chladem budoucího úsvitu. A z toho betonového moře vyrůstala železná ramena, podpěry a nosníky jako zakleté ruce, odsouzené do konce větů nést a vzpírat. Ale co? Místo volné dálnice a otevřených polí kolem ní tu ležela dálnice sevřená betonovými hradbami, lemovaná železnými pahýly stromů, zarůstajícími svými kořeny pevně do betonové země.
Vskutku nesmírně zajímavé, pomyslel si J., jak může noční čas a únava podivně působit na psychiku lidí. Je to skutečně tak podivný čas, když se noc láme v den? I odsouzení na smrt odcházejí vstříc svému osudu právě za ranního rozbřesku. Jsme v tu chvíli snad blíže věčnosti než si sami dokážeme představit?
Nikdy ho příliš nezajímalo, jak vypadá krajina nebo nedej bože dálnice, po které projíždí. Ale dnes ho ta podivná proměna nesmírně zaujala. A dálnice mu ukazovala další podivně cizí scénu za scénou, dnes se tu odehrávalo vskutku bizarní divadelní představení. A bílé pásy dále ubíhaly kolem auta a světlo odrazek v postranních betonových svodidlech se dál rozsvěcela v dálce před autem a dál zvala návštěvníka hlouběji a hlouběji do cizí, nové krajiny, kterou ale nemohl vidět, jen jakoby ji cítil nějakým šestým smyslem.
Hodiny u tachometru ukazovaly šest dvacet pět. J. hleděl na nebe před autem i za ním, ale po úsvitu nikde ani stopy. Na chvíli jej to trochu znepokojilo, ale potom si řekl, že obloha je asi zatažená a tím pádem úsvit dorazí až o hodně později. Nikde na obzoru nespatřil ani náznak blednoucího nebe, takže mraková pokrývka musela být jednolitá a hustá.
Co ho ale začínalo znepokojovat nyní, byla skutečnost, že už notnou chvíli nespatřil ani jedno auto. Očekával pravý opak, protože s ránem se na dálnice vždy vyrojí mraky aut, nicméně dnes se dělo něco naprosto opačného. Dokonce i v protisměru dálnice zčernala temnotou a prázdnotou, skoro se zdálo, že zůstal na celé dálnici úplně sám. Ta představa, že jede na celé dlouhé dálnici úplně sám, že je tu jediným jezdcem, že jede a vlastně to to vůbec nepoznává, jede a ani neví kam, ta představa ho notně vyděsila. Sjel snad někde špatně a nyní jede úplně jinam, než má namířeno? Odbočil do špatného pruhu, přehlédl nějaký rozcestník a jede nyní někam do neznáma?
Nesundával nohu z plynu, ale nejistota v něm začínala převažovat. Pak sešlápl plyn až na podlahu a auto se rozletělo po chladném betonu dálnice jako o závod. Ručička tachometru se dotkla čísla 160, pak 180 a zastavila se těsně pod 200. Dálnice se nyní vlnila v šíléném tempu, doleva, doprava, jako had na útěku před predátorem. Bílé přerušované pruhy vodících pásů se slily v jednolitý pás, v jednoho dlouhého bílého hada. Odrazky podél cesty se míhaly zběsilou rychlostí a spíše než odrazky připomínaly stroboskop, který pulsoval monotonním, mrtvě tepajícím světlem.
Jel tak snad deset minut, musel ujet dobrých čtyřicet kilometrů, ale za celou dobu nedojel jediné auto a ani v protisměru ho neozářila žádná světla aut protijedoucích. Pohlédl znovu na hodiny. Dvacet minut zbývalo do sedmé hodiny. Sundal nohu z plynu a auto výrazně zpomalilo. Jednolitý bílý pruh se opět proměnil v oddělené úsečky a dálnice jakoby se narovnala.
Co se to zatraceně děje? Vjel snad omylem na doposud neotevřený úsek dálnice? Při této představě ho polil mráz; když si uvědomil, že právě jel dvousetkilometrovou rychlostí. Jak by asi dopadl, kdyby takovou rychlostí dorazil na konec dálnice. Opět zvedl nohu z plynu, auto znovu zvolnilo. Tachometr ukazoval devadesát kilometrů v hodině a dálnice se ještě více narovnala, až se zdálo, že je teď daleko širší. J. začínal cítil podivný strach, tady bylo rozhodně něco špatně. Ale co?
Znovu pustil dálková světla. Bílý prostor před autem se notně zvětšil, ale zdálo se, že dálnice končí dříve než kam dohlédnou světla auta. A skutečně, nyní se mu opravdu zdálo, že světla svítí do nějaké bílé mlhy, která nyní obklopila auto, což vyvolávalo pocit, že dálnice začiná pár metrů před autem. Ještě zvolnil, ale ani po deseti minutách ho nedojela žádná světla aut. Byl na téhle zakleté dálnici úplně sám. Teprve nyní si plně připustil tuto skutečnost. Polil ho ledový pot. Celé to bylo tak zvláštní a nepřirozené, že sám sebe musel přesvědčovat, že se mu to jen nezdá. Konečně nad ním zvítězil strach.
* * *
Naposledy nad ním strach zvítězil před léty. Zvláštní, že si ten příběh okamžitě vybavil, ačkoli doufal, že na něj už dávno zapomněl. Ale stačilo zažít podobnou situaci a vzpomínky se vracely s autentickou věrností.
Odjel tehdy do vzdáleného města navštívit svého známého a protože ho chtěl překvapit, nedal mu o tom dopředu vědět. Jenže stalo se, co se v takových situacích stává, známý nebyl doma a na klepání a zvonění odpovídala jen ozvěna. Teď už nešlo dělat nic jiného, než zvednout telefon, ohlásit svůj příjezd a dozvědět se, kam známý odjel a kdy se vrátí. Ten ale naštěstí potvrdil, že odjel jen na dva dny a v poledne příštího dne už by měl být zpátky doma. Oba dva se tedy dohodli na tom, že J. na známého počká u něj doma; náhradní klíč od domu byl na známém místě; a ten svůj návrat poněkud urychlí, takže bude doma už ráno příštího dne.
J. si tedy odemkl a jelikož něchtěl běhat po cizím bytě, rozhodl se, že si na noc ustele dole v přízemí na pohovce, ostatně jako vždy, když sem za známým dorazil na nějaký prodloužený alkoholový víkend. Na západní a severní straně obývacího pokoje byla okna bez žaluzií, ale s masivní venkovní roletou. Rolety byly staženy, ostatně jako vždy, když byl dům prázdný. Kvapem se blížil večer, ale venku ještě bylo celkem dost světla, proto, aby ještě nemusel rozsvěcet světlo, povytáhl roletu na západní straně tak, aby do pokoje dopadalo světlo ze zapadajícího slunce a chvíli ještě něco sepisoval na svém notebooku. Netrvalo ale dlouho a pokoj potěmněl a jelikož měl J. za sebou celkem dlouhou cestu, vypnul počítač a šel si lehnout.
Probudil se uprostřed noci. Všude vládlo ticho a tma, ale klid rozhodně ne. Ležel na rozložené pohovce, přikrytý tenkou dekou a snažil se přijít na to, co ho vlastně probudilo. Náhle si uvědomil, že to je jakýsi podivný neklid, plíživý strach, jakoby mu hrozilo nějaké nebezpečí, jakoby se ve vzduchu vznášelo cosi zlověstného, nějaká tížívá hrozba. Nedokázal si ten pocit vysvětlil, ale nyní si již plně uvědomoval, že to co ho vzbudilo, je skutečně strach. Strach, který, ač netušil proč, jej přepadl ve spánku a rostl a rostl tak dlouho, až tělo spustilo nějaký obranný mechanismus a donutilo ho se probudit.
Přivřenýma očima přejížděl po tmavé místnosti. Jen tak tak mohl v pokoji rozeznat předměty, jejichž obrysy byly jen o něco málo světlejší než černočerná tma, která je obklopovala. Ale pokoj se zdál být prázdný, žádný cizí narušitel v něm nebyl, odnikud se neozýval jediný zvuk, noc byla mrtvá, jak jen noc mrtvá může být.
A potom mu oči zabloudily k západnímu oknu. V ten okamžik ho zamrazilo. Než šel spát, samozřejmě už se nenamáhal s tím, aby těžkou železnou roletu spustil dolů na své místo, protože by logicky v pokoji zavládla taková tma, že než by došel k pohovce, určitě by se cestou o něco přerazil. A nyní když vzhlédl k protější zdi, spatřil v místě, které představovalo díru okna, nyní jen asi poloviční světlejší plochu než bylo její okolí, která představovala asi do poloviny oken povytaženou roletu. V té díře, kterou do pokoje z venku prosvítalo jen něco nepatrně více světla, stála hned za oknem, které v tu chvíli představovalo jen minimální překážku, zcela nehybně temná postava.
Tento fakt sám o sobě není nijak děsivý, tedy, né někomu, kdo o něm čte za denního světla mezi dalšími lidmi a v důvěrně známém prostředí. Ale kdybyste se náhle probudili uprostřed noci na zcela opuštěném místě, které jste navštívili snad jen třikrát za život a za nezataženou roletou stála nehnutě temná postava, jen tak, uprostřed noci, asi byste přehodnotili svůj názor na to, co může působit děsivě.
A ta postava tam skutečně stála. Její černá silueta se rýsovala v okně a svou nehybností; jakoby tam zkameněla; působila téměř nadpřirozeným dojmem. J. z pod deky vyděšeně třeštil oči na ten přízrak a z části jeho zcela nečekané zjevení, z části jeho nehybnost a vůbec samotný fakt, že něco nebo někdo stojí uprostřed bezměsíčné noci u jeho nezataženého okna, v něm tento děs vygradovalo až na hranici snesitelnosti. A temný stín se nehýbal, prostě tam dále jen stál.
J. se pokoušel myslet, ale čím více se snažil, tím méně toho byl schopen. Je to jen nějaký tulák, který šel kolem a nahlédl dovnitř? Nebo je to zloděj, který si vyčíhl opuštěný dům? A potom ho napadla myšlenka, která ho už opravdu ochromila hrůzou. Vidí mě ten člověk? Může ve tmě pokoje rozeznat, že na pohovce se pod peřinou zoufalý strachem choulí člověk. Ví o mě?
Uvědomil si, že se ten člověk asi hodlá vloupat do prázdného domu. A došlo mu, že asi nepočítá s tím, že by v něm na někoho narazil. Patrně sledoval odjezd majitele a je přesvědčen, že dům je prázdný. Co se stane, když se vloupá dovnitř a narazí tu na něj? Nebo o něm ví, vidí odlesk jeho vyděšených očí a přesto, ne, ne, právě proto se chce dostat dovnitř? Není to nakonec nějaký uprchlý, šílený vrah?
Už jste si někdy uvědomili, jak strašně opuštěni jste uprostřed noci i v tom největším domě, na velkém sídlišti uprostřed přelidněného města? Noc má magickou moc proměnit ten obrovský bublající přelidněný mumraj v nejopuštěnější místo ve vesmíru. Víte, že v každém bytě někdo spí, že ti lidé tam opravdu jsou, ale i tak vám v tu chvíli připadá, že jste tu vlastně úplně sami, ztraceni, opuštěni, bezbranní. Že ještě nikdy nebyla druhá lidská bytost tak daleko a pomoc tak vzdálená. Tak umí s vaší psychikou zapracovat temnota noci.
Je dále zbytečné popisovat agonii, kterou J zažíval. Taková hrůza nemůže být zprostředkována popisem, ta musí přicházet přímo z vás, z vašich nejtemnějších, nejniternějších hlubin. Lásku nebo radost sdílíme, i o nenávist se můžeme podělit. Ale hrůza, hrůza je pouze naše, nemůžeme se o ni podělit, nelze ji delegovat na někoho jiného. Niterná hrůza je stav mysli těsně před zešílením, je to také většinou poslední krok mezi životem a smrtí.
Postava v okně, která jak se zdálo, hleděla do pokoje, se pohnula. Pomalu přešla za oknem a zmizela z jeho světlého prostoru. J. spíše cítil než by slyšel, jak přešla kolem rohu domu a nyní skutečně uslyšel tiché kroky tentokráte u severního zataženého okna. U okna, pod kterým ležela ta část pohovky, kde nyní spočívala na polštáři jeho hlava. Přízračný noční vetřelec stál v tu chvíli za druhým oknem ani ne metr od něj.
Postava se opět zastavila, ale netrvalo dlouho a opět se vydala na původní místo. A skutečně v pěti vteřinách se v obrysu západního obnaženého okna opět zjevil ten hrůzný přízrak. J. zalapal do dechu, když si uvědomil, že se postava snaží nahlédnout dovnitř. Zchromlý strachem by se pravděpodobně nezmohl na sebemenší odpor, cizinec byl nyní v jeho očích nadpřirozené nepřemožitelné zlo přicházející z jiného světa. Ale přízrak se opět pohnul a opět odcházel. Bylo slyšet jak obchází dům a pak mizí někde v temnotě noci.
J. ještě dlouho napjatě poslouchal nočním stínům, snaže se zachytit jakýkoli zvuk páčených dveří, rozbíjejícího se skla, dobývání se do domu. Ale nic takového se neozvalo a zbytek noci už proběhl pokojně a bez démonů.
V ranním světle se pak J. za svůj strach styděl jako malý kluk a dokonce se o své noční příhodě nesvěřil ani známému. Nědělalo mu problém tropit si v hospodě žerty z mnohem vyšších potencionálních soupeřů, považoval sám sebe za nelehkého soupeře a iracionálním strachům se vysmíval. Ale při pohledu do západního okna mu pak už pokaždé jako memento oné noci chtě nechtě zmizel úsměv z tváře.
* * *
Auto sebou pár krát škublo a zastavilo se. Teprve nyní si J. uvědomil, že stojí uprostřed pravého pruhu dálnice. Všude kolem bylo ticho. Těžké, tíživé, zlověstné ticho. Otočil klíčkem, motor se chytl a začal zpod kapoty vesele ržát. Zařadil jedničku a zaparkoval auto v odstavném pruhu. Pustil výstražná světla a vysedl z vozu. V mlze před ním se ztrácel betonový koberec dálnice. Otočil se a hleděl na stejný konec slepě vedoucí do mlhy na straně opačné. Rozhlédl se. Podél cesty se zvedala betonová svodidla a za nimi stála protizvuková bariéra, působící doslova jako hradba. Přelezl svodidla a vydal se pěšky podél té hradby.
Obloha byla černá jako tuž v kalamáři, tma kolem tichá a mrtvolná jako v hrobě a vzduch těžký a tížívý jako v hrobce. Bylo čtvrt na osm a den prostě nepřicházel. J. se rozhlédl, několik kroků od něj tiše blikala výstražná světla jeho auta. Byla to známá světla v prostředí, kam se hodila, ale dnes a tady na tomto podivném místě působila nepatřičně, bizarně, pitoreskně. Celá půlnoční krajina do níž se dostal působila zlověstně a ponuře, jakoby ve vzduchu číhalo něco... Odvrátil zrak od oranžových světel a vykročil směrem, kam původně jel. Šel dlouho než se zase otočil. Místo dvou světel nyní v mlze zářilo jen jedno slabé bledé světýlko, jakoby v posledním záchvěvu před vyhasnutím. Vykročil opět kupředu a skutečně když se ohlédl podruhé, světýlko zmizelo ve tmě.
Šel potmě kolem protizvukové bariéry, která se zdála být nekonečnou. Kopírovala mírnou táhlou zátačku dálnice, která v těch místech klesala v pozvolném spádu. Svítil si baterkou v mobilu, bledé modravé světlo propůjčovalo vlhkému betonu podivnou světelkující barvu. Bariéra, zdálo se, neměla konce, plazila se podél dálnice a nedovolovala rozhlédnout se kolem. J. se náhle zdálo, že je odsouzen zůstat navždy na této ztracené dálnici vedoucí odnikud nikam.
Strach se změnil v děs, čerň a ticho se staly nesnesitelnými a ozvěna kroků po chladném betonu se náhle zdály jako hlasité klepání na nebeskou bránu, rozléhající se mezi zdánlivým nekonečnem betonových zdí podél dvou směrů. A náhle si to uvědomil. Přeskočil šedá betonová svodidla a rozběhl se přes vozovku. Na druhé straně přece taková zeď vůbec nemusí být. Jaké však náhle bylo jeho zděšení, když po čtvrtém jízdním pruhu přišel pátý, po něm šestý, po šestém sedmý, osmý, za nimi devátý. Na pětadvacátém přestal počítat, minutu ještě běžel, ale pak se zastavil. Zůstal stát uprostřed nekonečného prostoru betonových panelů rozprostírajících se od horizontu k horizontu. Jen mlha viditelně zhoustla, plazila se mu kolem noh, stoupala výš a výš.
Náhle vše pochopil. Jako film puštěný pozpátku mu filmová políčka vracela každou událost, která předcházela té pozdější. Náhle se film zastavil a J. si uvědomil, co se to s ním vlastně děje. Prožíval vteřinu po mikrospánku, srovnával volant a pokračoval svou jízdu nocí. A tehdy to pomalu začalo. Ta událost, kterou si ještě nepřipouštěl, byla tehdy pro něj příliš nová a příliš extrémní, ale obrysy jejích důsledků už postupně dostávaly ostřejší konktury. Celou dobu se mu to vlastní mysl snažila sdělit, teprve nyní to celé pochopil. To zjištění mu na okamžik zastavilo srdce. Sáhl si na hruď. Srdce bylo potichu. Ani jediný tep. Sáhl si na ruce. Byly úplně ledové. Vydechl do nočního chladu. Neobjevila se žádná pára.
Tam na dálnici během mikrospánku se stalo něco, co oddělilo to co bylo a to co je. S hrůzou si až konečně teď uvědomil, že svůj mikrospánek a následný manévr nezvládl, vylétl s autem z dálnice a rozbil se na tisíc kousků o betonou zeď pod jedním z nájezdů na most přes dálnici. To proto doteď bloudil věčnou nocí na ztracené dálnici mezi betonovými pilíři mostu, o než se zabil a bloudil by patrně tak dlouho, dokud by nepochopil. Proto nepotkal nikdo dalšího, proto nemohl sjet z dálnice a proto slunce nevyšlo.
Temnotu noci náhle ozářil slabý paprsek přímo před ním. Slabé světlo se postupně změnilo v bílou díru dvěří, otevřených dveří, skrze které se k němu lilo jasné světlo, uklidňovalo jej a zdálo se, že jej láká k sobě. Udělal první krok a připadalo mu, jakoby mu i světlo vykročilo vstříc. Už byl téměř na dotek, natáhl ruku. V ten okamžik ho celého pohltilo jasné teplé světlo a zároveň se jako tisícihlasý řev pekel ozval současně dunivý i pištivý zvuk.
Škubl sebou a nadskočil tak zběsile, že se o něco tak silně udeřil do hlavy, až se mu na okamžik opět zatmělo před očima. Ale vzápětí už zase vnímal a zprvu nechápavě, poté téměř s křečovitým smíchem šílence, se rozhlížel kolem sebe. Byl už dávno bílý den a on napůl ležel, napůl seděl na sklopeném sedadle ve svém autě, zaparkovaném na parkovišti na malém odpočivadle hned u dálnice, kde před pár hodinami ještě uprostřed temné noci a celý ospalý zastavil, aby si na dvacet minut zdřímnul a odpočal. Ve stejném okamžiku, kdy utichl zvuk, který ho probudil z té děsivé noční můry, spatřil již jen zadní stěnu projíždějícího kamiónu, řítícího se po dálnici, vedoucí ani ne pět metrů od něj. Zhruba o vteřinu později si na čele nahmatal bolavé místo a v příštích okamžicích na vlastní kůži poznal, jak se rodí nová boule. Nikdy v životě pak už na žádnou jinou bouli nevzpomínal s takovou vděčností.
4. září 2013 / +++