Ve stínech
estoupili už téměř až na samé dno krypty. Vzduch tu byl chladný a těžký, s každým nadechnutím jakoby hnilobný puch, valící se do plic, otupoval mysl všech přítomných, kteří čím déle zůstávali tady dole, tím zmateněji a vyděšeněji mžourali do šera, které protínala světla z desítek policejních baterek.
Komisař Nemens před sebou konečně spatřil úzký průchod, vedoucí do temné místnosti na samém dně krypty. Stanul na posledním schodu, sehnul se, aby se vešel do nízkého otvoru průchodu a nahlédl do nevelké místnosti, která mohla mít zhruba osm metrů na délku a asi polovinu na šířku. Za postavami svých kolegů, kteří se nyní jako na povel rozestoupili ke stěnám krypty, spatřil to, kvůli čemu dnes do tohoto podzemí sestoupil.
Čtvrtá mrvola v řadě vypadala naprosto stejně jako tři předchozí. Tělo bylo křečovitě schouleno v nejvzdálenějším rohu krytpy, tváří ke zdi, hlava schoulená mezi pažemi, končetiny přitažené k tělu. Poručík Nemlin již věděl, co má očekávat, nicméně pár policistů asi ne, protože několik z nich uskočilo jakoby šláplo na hada nebo pohlédlo do tváře přímo smrti. Jejich tváře zesinaly hrůzou, když se jim podařilo tělo opatrně otočit. Nemlin už počtvrté během pouhého týdne hleděl do tváře, která jen velmi vzdáleně připomínala tvář člověka. Žádná vnější zranění na ní nebyla patrna, zato byla strhaná děsem; smrtelný hrůzný škleb, který se na ní zračil, změnil ji k nepoznání, takže téměř ani nevypadala jako lidská.
Nemens opět hleděl do vytřeštěných, doširoka otevřených očí, jejichž bulvy jakoby chtěly vyskočit ven ze svých jamek, hleděl do zkřivené tváře, do černé, téměř kruhové díry rozšklebených úst, které byly otevřeny v děsivém šklebu smrtelného výkřiku, že se zdálo, že stále můžete slyšet jeho ozvěnu. Nemens okamžitě věděl, že i tato mrtvola má vykloubenou čelist. Mráz mu běhal po zádech, když si opět uvědomil, že dotyčný si vyhodil čelist z pantu sám svým posledním výkřikem hrůzy. Hleděl opět na v pořadí čtvrtou oběť a s hrůzou, kterou ještě nikdy nezažil si uvědomoval, že to, co všechny oběti vyděsilo až k smrti snad nemohlo pocházet z tohoto světa.
"Stejně jako minule. Vše se naprosto shoduje. Žádné stopy, nikde nic. Jen jedna drobná změna, komisaři. Vidíte támhle ty malé díry u stěny?"
Nemens přistoupil ke stěně a namířil jednu z baterek na místo, kam ukazoval poručík. Chvíli hleděl na to místo, potom se nechápavě otočil k poručíkovi.
"Jsou to díry po krysách. V těch dírách jsou krysy. Jsou tady všude podél zdí. A teď se držte komisaři, tohle nás opravdu dostalo. Ty potvory muselo něco vyděsit, stejně jako našeho muže", a pohlédl zpět na schoulené tělo u zdi, "doslova se totiž prožraly maltou, jakoby se snažily před něčím utéct nebo schovat. Dvě jsme už vytáhli, byly tam doslova vpáčené. Mají úplně obroušené drápy a vylámané zuby, jedna měla zlomený vaz. Asi se tak zuřivě chtěla zavrtat do díry, že si tlakem vlastního těla zlomila vaz. Krysy mohou ve zdech postupně vykousat průchody mezi místnostmi, ale to jim trvá dlouhé hodiny. Tyhle potvory se vkousaly do těch zdí během několika málo vteřin. Nedokážu si představit, co je mohlo tak vyděsit.", pokračoval poručík Nemlin a cítil, jak se mu při těch slovech zježily chlupy na krku. Jakoby si teprve nyní uvědomil tuto hrůznou skutečnost.
"Ten člověk před někým utíkal. Našli jsme stopy nahoře v chodbách, běhal tím bludištěm a nemohl najít cestu ven, vběhl sem do štoly, musel ty schody brát po pěti, několikrát upadl, stěny jsou obité a od krve. Když se dostal sem dolů, uvědomil si, že je v pasti. Ten někdo už za ním asi běžel dolů, schodiště je dlouhé, jak jste si všiml, takže mu muselo být jasné, že odsud se nedostane. Schoulil se tady do rohu, musel mít strašlivý strach, tohle jsem ještě nikdy neviděl. Začínám se skutečně bát, komisaři, tohle je už čtvrtá oběť. Kdo může proboha někoho vyděsit až k smrti? Čtyři dospělé chlapy. A teď navíc ty zatracené krysy?", říkal poručík Nemlin komisaři, ale vypadalo to spíše, že pronáší monolog sám k sobě, ke svému podvědomí.
"Kdo? Nebo spíše co!", vyrušil ho z transu Nemens. Nemlin sebou trhl a pohlédl na komisaře.
"Co? - Jak to myslíte?"
Nemens zvedl oči, zračily se v nich obavy, předtucha něčeho zlého, co se neodvratně blíží a čemu se nevyhnou. Jakoby cítil, že to, co jim vstoupí do cesty je navždy poznamená, změní jejich životy, že to je něco, co zatím nezažili. "Tak jak to říkám, poručíku."
* * *
Vyšli ven na venkovní prostranství. Vítr zuřivě unášel drobný sníh, který se sypal z nebe, vířil jím, hnal ho před sebou a stavěl z něj podél zdí budov mohutné barikády závějí. Nemens a Nemlin se právě jednou takovou barikádou brodili k policejnímu autu, sníh se jím sypal do bot, vítr ho zanášel za límec, ale přes to všechno byli rádi, že jsou konečně tady nahoře, na čerstvém vzduchu, venku na otevřeném prostranství. Byly teprve tři hodiny, ale zpoza šedivých mračen už nebylo po dni ani památky, celé město se ponořilo do bílého šera, šedého stínu. Vánice nabírala na síle, kostel stojící na druhé straně prostranství, byl sotva vidět.
Nasedli do auta a zavřeli za sebou dveře. Vítr ustal, chomáče sněhu přestaly vířit a pomalu padaly na palubní desku. Seděli tiše, nikdo neměl chuť začít první. Nakonec se jako první odhodlal mladý poručík. "Jak jste to myslel tou Vaší poslední větou? Měl jsem tam dole divný pocit, že máte na mysli něco jiného než lidského činitele.", ptal se, jakoby se styděl, že hned nepochopil, kam komisař míří. Ten si sundal rukavice a nalil si do plastového kelímku kávu z termosky. Poslal ji dál a oběmi dlaněmi sevřel kelímek. Usrkl horkou kávu a podíval se na Nemlina.
"Tohle jsem ještě nikdy neviděl. U prvního případu to prostě jenom vypadalo, že jsme trefili na nějakého blázna, kterého zabili chlast, drogy a jeho vlastní démoni. Ale teď tu máme čtyři naprosto totožné mrtvoly, čtyři bezdomovce, kteří se schovali do toho podzemí a našli jsme je mrtvé, mrtvé hrůzou. Navíc pochopím, že člověka může k smrti vyděsit jeho představivost, ale proboha, co mohlo tak vyděsit ty krysy? Tohle není obyčejný případ, bojím se, že si zahráváme s něčím, s čím jsme ještě nikdy neměli to štestí se potkat. Netvrdím, že je to nějaké strašidlo, ale začínám mít stále nepříjemnější pocit, že možná přehodnotím svůj názor na pohádky mojí báby."
Odmlčel se, usrkl z kelímku a zahleděl se skrze přední okno na vířící vločky. "Toxikologie bude zase negativní. Alkohol určitě, ale nic dalšího. Žádná otrava, žádná psychóza, ten člověk měl určitě upito, ale tohle s tebou chlast neudělá, ještě nikdo se z flašky krabicového vína nezbláznil."
Chtěl začít novou větu, ale spatřil, jak k nim od vchodu do sklepení přibíhá nějaký strážmistr. Nemlin otevřel dveře auta a vystrčil ven hlavu. Vítr mu dýchl svým ledovým dechem za krk. Oklepal se. Bylo to ale skutečně zimou? Strážmistr doběhl a když se přesvědčil, že okolo není nikdo, kdo by jejich rozhovor vyslechl, nahnul se do auta. Nemens, sedící na místě spolujezdce se naklonil k němu. "Našli jsme tam ještě něco?"
"Co?", předběhl Nemlin svého šéfa.
"Je tam ještě jedna místnost, je částečně zasypaná, ale otvorem jsme prostrčili baterku a..."
"A co?", předběhl teď zase Nemens svého podřízeného.
"A je tam ještě nějaké tělo. Ale podle všeho tam leží o dost déle. Už je částečně rozložené."
Nemens i Nemlin na sebe pohlédli. Vyskočili z auta a rychlým krokem proběhli bílé prostranství a už zase sestupovali po schodech do podzemní krypty. Dole už několik rukou trhalo kusy zdiva a vytahovalo ze zdi cihlu po cihle. Nemens věděl, že takhle zničí veškeré stopy prvního případu, ale také si uvědomoval, že stejně žádné nenajdou, tak jako v předchozích třech případech. Veškerou jeho zvědavost nyní upoutala zasypaná místnost s tělem, které tu leželo nejdéle a mohlo tedy být úplně první kapitolou tohoto podivného případu.
Za pár chvil už do polozasypané místnosti mohl prolézt první nejakčnější policista s baterkou.
"Je tu moc málo místa, ale půjde to." ozvalo se zpoza zdi. Potom v černé díře zablikalo světlo baterky a byly slyšet zvuky cihel a zdiva, kterým se někdo přehrabuje.
"Opatrně, nevíme, co tam uvnitř může být.", řekl Nemens jakoby spíše pro sebe a potkal se pohledem s Nemlinem. I jemu se v obličeji současně zračilo napětí a strach. Z díry ve zdi se po chvíli ozval hlas, který oznamoval, že objevili polozasypanou mrtvolu muže, který tam může ležet zhruba od léta.
"Co jeho obličej?", zakřičel do otvoru Nemlin a zase tu otázku ukradl ze rtů svého nadřízeného.
"Podle obličeje nevím, ale řekl bych, že jsme objevili oběť číslo jedna.", ozvalo se z díry zároveň z ní vykoukla hlava strážmistra.
"Vylezte ven, tohle je práce pro techniky.", řekl Nemens a pokývl na Nemlina. Začali stoupat po schodech.
"Co si o tom myslíš? Začínám se bát, že za každou zdí teď najdeme nějakého zazděného mnicha.", pokusil se o žert Nemlin, ale do smíchu mu rozhodně nebylo. Nemens po něm šlehl pohledem, ale výtka nepřišla. "Budeme to tu muset důkladně prohledat. Tenhle případ nám byl čert dlužen. Navíc v tohle zatraceném počasí."
"Čert? A zatracené? Možná nejste daleko od pravdy.", nuceně se pousmál Nemlin. Jejich pohledy se opět setkaly. Zbývaly poslední dva metry schodů, když se zpoza jejich zad ozval děsivý výkřik. V obou se zastavilo srdce a krve by se nedořezal. Pohlédli jeden na druhého a už sbíhali po schodech dolů.
Schodiště jim uskakovalo pod nohama, točilo se doleva, teď zase doprava. Konečně seběhli dolů do kobky. Uprostřed hloučku policistů seděl na zemi strážmistr, který objevil tělo. S výrazem čiré hrůzy zíral do díry a křečově do ní ukazoval prstem.
"Co se stalo?", zmohl se na dotaz Nemlin. "Netuším, vzal si nějaké věci a zase vlezl zpátky a pak najednou se ozval výkřik a on se vyřítil z té zatracené díry. Něco ho tam asi muselo pořádně vyděsit.", řekl nejblíže stojící strážmistr v letech se slušným pivním bříškem.
Nemens pohlédl do černého otvoru a pak přistoupil k roztřesenému strážmistrovi. "Co se stalo? Co jste tam viděl?"
Mladý strážmistr si konečně uvědomil, že na něj někdo mluví. Trhavě pohlédl Nemensovi do očí, chvíli do nich s hrůzou hleděl a pak ze sebe vyrazil: "Přísahám, že se mu změnila tvář. Přísahám na svou smrt. Změnila se mu tvář. Teď je na ní hrůzný škleb."
"Komu sakra?"
"Tomu mrtvému.", zašeptal strážmistr a pohlédl do černého otvoru. "Tomu mrtvému se změnil výraz ve tváři. Jak je to možné? Jak je možné, aby se mrtvole změnil výraz? Šéfe, řekněte mi, jak je to možné?"
Všichni zírali na vyděšený výraz ve tváři svého kolegy. Ale hned zase jejich pohled sjel do černé díry.
* * *
Nemens seděl ve své kanceláři. Na stole vedle něj ležela krabička cigaret. Už čtyři roky. Ale dnes měl nesmírnou chuť ji otevřít. Před chvílí mu telefonovali z prosektury. Tělo, které nalezli, patřilo zhruba třicetiletému muži a neleželo tam dole déle než několik měsíců. Sucho a chlad jej zakonzervoval, takže bylo prakticky neporušeno. Zcela určitě to nebyl bezdomovec. Tělo bylo sice pohublé, ale oblečeno bylo ve značkovém a udržovaném oblečení. Ale to nebylo to nejzajímavější. V koženém saku oběti se nenašly žádné dokumenty, zato se našel jakýsi deník. A právě ten deník už byl na cestě za Nemensem.
Rozletěly se dveře a do místnosti vešel Nemlin. "Už je to tady?", vychrlil ze sebe. "Ještě ne, ale každou chvíli by to mělo dorazit.", dostalo se mu odpovědi. Nemlin si sedl na židli, ale dlouho na ni nevydržel. Začal chodit po místnosti sem a tam. Hryzal se do popraskaných rtů a každou chvíli se díval hned do zavřených dveří, hned zase za hodiny, visící na zdi. Čas se neskutečně vlekl.
Konečně se ozvalo zaklepání. Nemlin přiskočil ke dveřím a otevřel je. "Balíček pro komisaře, prý už na něj..."
"Ano, ano, díky.", vytrhl Nemlin asistentce balík z ruky a už ho podával Nemensovi. Sesedli se u stolu a opatrně otevřeli plastikový sáček, ve kterém byl dokument uložen. Byl to skutečně deník a byl ve velice zachovalém stavu. Nemens vzal do ruky pinzetu a otevřel deník na první straně. Místo podpisu tu byly jen iniciály JPH. Otočil tedy na další stranu. A tam skutečně začínalo něco, co by se dalo nazvat deníkem. Nejprve se zdálo, že se jedná o nějakou fikci, o smyšlený příběh, ale komisař brzy pochopil, že rozvláčnost a umělost celého textu byla záměrně použita proto,aby čtenáře připravila na to, co mělo přijít teprve na konci příběhu. Podle rukopisu bylo poznat, že velká část příběhu byla napsána na jeden zátah, ale čím více ubývalo stran do konce, tím pravidelnější byly přestávky. Byla to jakási zpověď a začínala takto:
* * *
* * *
Celá příroda opět v bouřlivém výbuchu ožívala po zimě. Stačilo aby na pár dní zasvítilo slunce a pak mohutně zapršelo a během pouhých dvou dnů se holé koruny stromů obsypaly dozelena a zvětšily několikanásobvně svůj objem. Průhledná a plochá předjarní krajina se náhle stala neprůhlednou a plastickou a objemy stromů zcela nepřirozeně narostly. Pod obsypanými korunami stromů nyní panovalo přítmí jejich stínu a celý kraj voněl květy a deštěm.
Byl začátek května, další obyčejný podvečer. V poledne na chvíli vysvitlo slunce, ale teď na večer se náhle přihnaly kovově šedé mraky a s nimi hrozící průtrž mračen a příslib další vláhy. Seděl jsem ve svém podkrovním bytě v domě na Rue C., s výhledem dozadu na nábřeží řeky, lemované mohutnými starými vrbami, sklánějícími se nad její hladinou. Byl to nesmírně klidný pokoj, zatímco okna jídelny směřovaly do ulice, společenský pokoj poskytoval nezapomenutelný výhled na klidnou řeku.
V pokoji bylo díky košatým korunám příjemné přítmí, ale nadcházející podvečer v kombinaci s blížící se bouří vykouzlil nyní v mém pokoji hluboké šero. Vstal jsem a vyhlédl skrze hluboké okno ven. Levá část nebe měla teď až strašidelně temnou barvu a ta stále ještě tmavla. Za chvíli už bylo černé celé nebe a déšť ještě nespustil snad jen díky nějakému zázraku. Rozsvítil jsem si lampu, a usadil se do svého pohodlného křesla s výhledem na koruny stromů nad řekou. Sáhl jsem po láhvi svého oblibeného vína a sotva jsem si nalil, ozvalo se z venku známé uklidnující šumění.
Nabil jsem si dýmku a už už jsem sahal po nějaké knize své rozsáhlé knihovny, když jsem si vzpomněl, že jsem si minulý den přinesl další nový přírůstek. Abych vše osvětlil, jednou z mých zálib jsou staré knihy, takže několikrát do měsíce objíždím různé antikvariáty v okolí a hledám v nich klenoty, o které bych mohl rozšířit svou již tak rozsáhlou sbírku. A právě včerejší kousek byl mimořádně zajímavý. Byla to kronika jistého opatství, jejíž vznik byl datován do roku 1586. Byl to spis mimořádně velký a mimořádně tlustý a jejímu objemu odpovídala také cena, za kterou jsem ji s antikvářem uhádal. Popravdě to byla jediná kniha, kterou jsem si toho dne přinesl domů, na žádnou další mi už nezbyla hotovost.
S chutí jsem tedy po ní sáhl, ležela na knihovně hned vedle mě. Musel jsem si znovu blahopřát, byl to vskutku skvělý kousek. I za tu cenu se jistě vyplatila. Položil jsem ji před sebe na stolek a přejel prsty po její vazbě. Byla to pro mě téměř slavnostní chvíle. Otevřel jsem knihu na první stránce. Náhodně jsem zalistoval a začal číst text. Popisoval jakousi bitvu pod kopcem. Nalistoval jsem o několik stran a let dále a četl o další události z historie. Součástí knihy byly vskutku zajímavé malby a rovněž grafická úprava se vymykala běžným úpravám knih té doby.
Zavřel jsem knihu, abych ji neušpinil od vína a upil ze své sklenice. Potom jsem knihu opět otevřel, ale tentokráte jsem začal na poslední straně. A tu náhle se mi zazdálo, že se zadní předsázka mírně odlepuje od vazby knihy. Nakoukl jsem do úzké škvíry a ke svému překvapení jsem spatřil, že mezi listem předsázky a zadním listem vazby je vsunut nějaký předmět. Zprvu jsem nechtěl knihu poškodit, ale zvědavost nakonec zvítězila a já svým nožem na dopisy opatrně odloupl zadní předsázku. Naklonil jsem knihu, ale nic se nestalo, tak jsem nůž opatrně vsunul dovnitř a pokusil se předmět vytáhnout. Zprvu to nešlo, ale nakonec se věc přeci jen pohbula a po pár dalších intervencích mého nožíku se předmět uvolnil. Znovu jsem naklonil knihu a tajemný předmět odhalil svou totožnost a vypadl na stůl.
Hleděl jsem na nepřeložený, ošoupaný dopis, zdobený krásně klenutým písmem, který působil daleko starším dojmem, než samotná kniha. Vzal jsem jej do rukou a opatrně z něj zfoukl zaschlý klíh. Přelétl jsem tu popsanou stránku zrakem a počal číst. Chvíli trvalo, než si mé oči zvykly na použitý malovaný font a také poněkud kostrbatý slovosled, ale konečně jsem četl zprávu ukrytou v dopise. A bylo to skutečně podivné čtení.
Za zvuku bouře, která se rozpoutala venku za okny, jsem v potemnělém pokoji četl starodávné svědectví jakéhosi rytíře, který popisoval poslední dny svého života. Pokud se z dopisu dalo vyčíst, byl příběh zasazen tak do třináctého století. Neznámý rytíř v něm popisoval jakousi svou cestu za svatým úkolem, jež mu byl nařízen z nejvyšších míst a v této věci se jednalo o shodu moci světské i církevní. Poté, co se vrátil z výpravy ve svaté zemi, byl z nejvyšších míst pověřen úkolem, který byl přísně tajný, takže ani on se ihned nedozvěděl podrobnosti, ty mu byly prozrazeny, až dorazil na místo, do kterého byl vyslán.
Jeho úkol byl vpravdě podivný. Měl se odebrat do jisté oblasti na jihu Francie, kde měl v jedné vesničce vyhledat mnicha jménem K. Ten mu následně předal pověřovací listinu a v té se rytíř dočetl, co bude jeho úkolem. Měl se vydat na nedaleké místo, kde byl před nedávnem zbudován hrad a vystřídat člověka, který hrad hlídal. Hrad byl naprosto prázdný a jediným jeho obyvatelem byl jen jeho hlídač. Ihned jakmile na hrad dorazil, zarazily ho některé zvláštní věci. Celá stavba byla zbudována tak, jakoby jejím účelem nebylo chránit hrad jen proti vetřelcům zvenku, ale rovněž proti útoku zevnitř ven. Na první pohled bylo jasné, že ten, kdo hrad zbudoval, snažil se o to, aby hrad nešel dobýt zevnitř, aby se, ať už to bylo cokoli, co bylo ukryto v jeho zdech, nemohlo dostat ven. Dopis byl dále téměř nečitelný, ale pár řádků jsem ještě rozluštil a právě tyto řádky nejvíce vzbudily mou zvědavost. Stálo v nich doslova 'díra do pekla', o kus dál 'průchod na druhou stranu' a 'vyvaroval se tomu místu'.
Všechno tohle tajemno ukryté v dopise mě mimořádně vzrušilo. Prohlížel jsem dopis i obálku, znovu a znovu četl jeho obsah a snažil se rozluštit jeho závěrečnou část. Nakonec zvědavost zvítězila nad pohodlností a já vstal ze svého křesla a dal si tu práci, najít ve své knihovně staré kroniky, vztahující se k danému místu a popisující přibližnou dobu. Zaměřil jsem se na oblast, kde mělo ono místo ležet a přečetl několik stran o historii této oblasti. Netrvalo dlouho a byl jsem rozhodnut, že se do těch míst musím podívat.
Našel jsem si tedy v mapě onu oblast a důkladně ji zkoumal. Z mého rodného městečka uprostřed neskutečně zarostlého zeleného údolí při jihovýchodní hranici departmentu L'Aube to byla cesta, která by vlakem zabrala celý den. To místo se mělo nacházet při jižní hranici regionu Auvergne. Tato oblast je hornatá, leží prakticky v samém středu Centrálního masívu a její původ je z velké části sopečný. Krajina zde je mimořádně zajímavá, rozeklaná a především liduprázdná. Leží téměř ve středu Francie, ale přesto je jednou z jejich nejméně obydlených oblastí.
Projížděl jsem tudy jen jednou zhruba před deseti lety, ale ta krajina na mě mocně zapůsobila už tehdy. Ten podivný reliéf krajiny, kterou jsem jeden podzimní večer projížděl, se mi navždy vryl do paměti. Údolí již byla ponořena do stínu večera, ale vrcholky hor planuly ve večerním světle a zapadajícím sluncem prozářené nebe postupně růžovělo, červenalo a nachovělo, takže celá ta kulisa dostávala postupně nádech, jaký mají obrazy francouzských surrealistů nebo symbolistů. Už tehdy jsem cítil, že projíždím mimořádně tajemnou krajinou. A jak bylo vidno, měl jsem se do ni opět vrátit a tentokráte tu zůstat a vydat se po stopách jejích největších tajemství.
Odložil jsem všechny knihy a papíry, které jsem studoval a opět začal vnímat svět kolem sebe. Venku už byla tma a rovněž déšť ustal nebo alespoň polevil do té míry, že jeho projevy přestaly být v potemnělém pokoji vnímatelné. Místnost se utápěla v intimním šeru, ale z nějakého důvodu mi ta intimnost dnes připadala spíše jako samota a sklíčenost. Dokonce jsem se přistihl, jak se rozhlížim po černých koutech, jako bych se bál něčeho, co by tam mohlo ukryto ve stínu čekat a číhat. Musel jsem se pousmát účinku, kterým na mě zapůsobil dopis a řádky v něm. Ale byl jsem pevně rozhodnut, že tomuto tajemství přijdu na kloub. Zbytek večera už jsem nebyl schopen přemýšlet o ničem jiném a tak jsem se celkem záhy odebral na lůžko. Ale ani potom mi tajemný hrad nešel z mysli a neustále mi vířil hlavou. Převaloval jsem se v posteli snad polovinu noci, než přišel spánek. Ale když přišel, přišel tak náhle, že jsem jej ani nezaznamenal.
Příští ráno jsem započal přípravy nutné na cestu. Zjistil jsem si vlakové spojení do oblasti, nakoupil výbavu nutnou na cestu, nějaké další věci, které se mohou hodit. Datum odjezdu jsem stanovil na příští čtvrtek, takže jsem měl téměř celý týden na důkladnou přípravu, ale otevřeně přiznávám, že již třetího dne bylo vše připraveno a zavládlo tak pouze nedočkavé čekání na den D.
Ale stejně pomalu, jak se zdá plynout zbývající čas, stejně rychlý se nám zdá čas, který už uplynul. Ani jsem se nenadál a už jsem seděl ve vlaku a kolem mne uháněla jarní krajina. Podzim je časem zklidnění, postupného loučení, umírání. Je časem, kdy se příroda zpomaluje a ukládá k spánku. Je časem všech možných barev, prodlužujících se večerů, časem přípravy na dlouhých šest měsíců zimy. Zvláštní, jak milujete tento podivný rituál přírody, když jste mladí a jak začnete milovat každé další jaro, když vám na hřbetě přibývájí další a další křížky.
Hleděl jsem nyní na jarní krajinu, jíž jsem právě projížděl a zdálo se, že projíždím kvetoucí rajskou zahradou a byl jsem světu náhle neskonale vděčný, že u této proměny mohu být s ní. Zpoza čtyř stěn svého bytu bych sotva mohl objevit rychlost, dravost a sílu této proměny, která se nyní děla všude kolem mě.
Vlak právě kopíroval břeh nějaké býstřiny, která plna dešťové vody, divoce hučela mezi kameny. Stromy podél břehů svítily jasně zeleným listím, jaké vydrží přírodě jen velmi krátce z jara. Kdybych tudy jel jel o dva či snad tři týdny dříve, vítaly by mě jen holé pahýly stromů, vyčerpaných po zimě. Ale nyní jsem projížděl krajinou, která doslova ožívala, čerpajíc životní sílu ze slunečních paprsků a vláhy dešťů, které teď přicházely každý den alespoň na pár minut.
Vlak se prodíral zalesněným údolím, lemovaným nedalekými kopci na západě. Za zády jsem měl Lyon a zbýval poslední úsek cesty před přestupem na místní vlakový přípoj, který spojoval hlavní trať se zapadlou dědinkou v hlubokých údolích centrálního masívu. Vedle mě na sedadle ležela kniha, kterou jsem si pár dnů předtím zapůjčil v knihovně a která byla plná pověr a pověstí, vztahujících se k oblasti, do níž jsem směřoval. Dočetl jsem se v ní o různých údálostech, které byly zcela jistě přikrášleny, aby dostaly čtivější, romantický nádech, ale které se každá alespoň z části zakládaly na skutečných událostech. Ta kniha tu ležela z jednoho prostého důvodu. Na straně 327 se totiž věnovala něčemu, co notně připomínalo příběh z mého dopisu. Trvalo mi dva dny, než jsem v několika knihovnách prolistoval desítky knih a konečně našel příběh, který byl prakticky totožný s tím, co stálo v mém dopise. Vzal jsem knihu do ruky a opět četl již téměř nazpaměť naučený text:
"Tehdy na tom místě začali kopat základy nového kláštera. Ale narazili na něco, co je nesmírně vyděsilo. Říká se, že na tom místě našli bránu do jiného světa, ústícího skrze tu díru sem k nám; bylo to něco cizího, něco co se neslučovalo s životem, s představou ničeho pozemského, božského, lidského. Bylo to mimo naši přírodu. Bylo to něco nepopsatelného, něco tak děsivého, že jakmile to místo objevili, zalekli se tak, že se s tím zlem ani nepokoušeli bojovat, ale ihned to místo zasypali kameny, postavili nad ním kapli, tu vysvětili, poté celou zazdili a nakonec ji ještě zasypali hlínou. Nad ní pak vybudovali hrad s hradbami tak nedobytnými, že se nic nemohlo dostat ani ven ani dovnitř. To místo bylo zapečetěno s tím, že nemá být nikdy otevřeno. Ale i tak během těchto prací zemřelo v okolí několik lidí, řemeslníků, mnichů, dokonce i jeden vysoký církevní činitel, který se přišel přesvědčit o moci tohoto místa. Byla to úmrtí tak násilná, bizarní a děsivá, že popsáno bylo jen úplně první z nich; smrt jednoho mnicha, kterého našli mrtvého dole pod skálou, s hlavou zcela vyvrácenou dozadu, stejně tak vykloubenými končetinami a výrazem ve tváři, při jehož pohledu se vám zježily všechny vlasy na hlavě."
Ten příběh zněl vskutku děsivě a já opět pocítil nutkavý pocit, přijít téhle záhadě na kloub. Odjakživa mě lákaly hrůzostrašné povídačky a příběhy zahalené tajemstvím, ale tohle bylo vlastně poprvé, kdy jsem měl možnost na vlastní kůži se podívat na takové místo a zažít si pocity přímého účastníka takového příběhu.
Vyhlédl jsem z okna. Krajina kolem se proměňovala každým okamžikem. Úzké údolí se nyní rozestoupilo a na horizontu se počaly rýsovat horské vrcholky. Vlak se stočil směrem na jihozápad, kupé ve vlaku byly napravo, takže jsem z okna hleděl na hory severozápadně od trati. Odpolední slunce se do nich opíralo právě tak, že jejich svahy po směru cesty byly ozářeny slunečními paprsky, zatímco svahy ze směru odkud jsme přijížděli byly tmavší, takže člověk dostával pocit, jakoby jel za sluncem. Mohl jsem tehdy tušit, že...?
Bylo už pozdě odpoledne, když vlak konečně zastavil ve stanici, ve které jsem měl první přestup. Vystoupil jsem na perón a ani se nestačil rozhlédnout a vlak byl ten tam. Na dlouhém a širokém nástupišti stály zástupy lidí, které prosluněné jarní počasí vylákalo do přírody. Můj první přípoj přijel na minutu přesně, takže jsem svou kávu musel narychlo dopíjet. Když to člověk potřebuje, mají všechny zpozdění a když naopak nespěchá, přijede vlak jako schválně načas, pomyslel jsem si. Popadl jsem své příruční zavazadlo, obsahující pár nejnutnějších věcí nezbytných pro muže vyrážejícího na víkend mimo domov a nastoupil do vlaku. Pohodlně jsem se usadil v prvním prázdném kupé a čekal na odjezd, ale dalších pět minut se vlak ani nepohl. Tak proto jsem se opařil kávou? Už jsem chtěl začít hudrovat, když se vlak konečně dal do pohybu. Další tři hodiny krajina opět ubíhala podél okna mého kupé a nestalo se nic, co by vyrušilo mou jarní pohodu, kromě několika cestujících, kteří si přistoupili a opět vystoupili z mého kupé.
Nakonec jsem zůstal ve svém kupé sám a bylo v tom pro mě nezvykle časné vstávání, dlouhá cesta i příjemné pohupování vlaku, že jsem, ani nevím jak, usnul. Zdál se mi sen, že jedu vlakem na nějaké místo, ale pořád jsem si nemohl vzpomenout na jaké. Čím ustavičněji jsem se snažil rozpomenout, tím více jsem se ztrácel. Rozmrzele jsem se snažil rozplést to zašmodrchané klubko a najít konec jeho vlákna, abych se dozvěděl, kam to mám vlastně namířeno, ale mlha kolem houstla a houstla a já se nakonec nabobro ztratil. Jaký nemožný hlupák to já ale jsem, když někam vyjedu a zapomenu kam. Nakonec jsem se sám na sebe tak rozčílil, že jsem si řekl, že už se sesbou nechci mít nic do činění a nikam nepojedu a vystoupil jsem v první stanici. A tu náhle jsem si uvědomil, že jsem přesně tam, kam jsem jel. V okamžiku jsem poznal místo, na kterém jsem nikdy předtím nebyl a v okamžiku jsem si vzpomněl, kam jsem to vlastně jel. Ale tu náhle jsem si uvědomil, že tohle místo znám. Rozhlédl jsem se kolem sebe a - byl jsem doma.
Procitl jsem. S pocitem zahanbení jsem si protíral oči a kontroloval, jestli mě někdo takhle neviděl. Ale kupé bylo stále prázdné a závěsy do uličky zatažené. Vyhlédl jsem z okna. Slunce se už notně nahnulo nad obzor a krajina se opět změnila. Přijížděli jsme do oblasti s mimořádně zajímavými tvary hor. Tak nesourodé masívy jsem ještě neviděl, skoro jakoby ani nepatřily k sobě, jakoby každý patřil do úplně jiných horských masivů. Byly nedbale rozházeny po okolí, místy jakoby naházeny jeden kopec na druhém, místy pak tu byla podivná rovina, která jakoby sem ani nepatřila a pak zase jedna osamocená hora nebo celá skupina hor. Netrvalo dlouho a zprava se opět počaly přibližovat hory. Byly stále blíže a blíže až náhle vyrůstaly hned vedle trati. Vlak sebou několikrát škubl a už vjížděl do stanice. Hledal jsem očima vývěstní štít s názvem stanice a hned jsem věděl, že tohle je další přestupní bod na mé cestě.
A další přestup a další kolébavá, drkotající cesta. Ale tentokrát již přijel vlak daleko starší a menší a také cesta posledním úsekem byla klidnější a pomalejší. Stařičký vlak si to pomalu a funivě šinul údolím, které se stále zužovalo. Jeli jsme nyní daleko pomaleji, ale protože srázy hor úzce obestoupily trať a příroda jakoby téměř nastoupila až přímo do vlaku, zdálo se, že se řítíme lesem úplně stejně rychle, jako když byly první stromy od trati sto stop daleko.
Vyjížděli jsme z osmé stanice a já už raději opustil kupé a postával v uličce a skutečně netrvalo to ani pět minut a vlak zastavil v cíli mé cesty. Vystoupil jsem z vlaku, který zmizel v zeleném údolí a já zůstal na peróně sám. Cítil jsem se jako vítěz, který dosáhl svého cíle. Rozhlédl jsem se po perónu. Stanice ležela v malebném údolí ze všech stran obestoupeném lesem, až se zdálo, že celý širý svět kolem jsou jen ty zelené lesy, jedna malá zapomenutá stanice na ztracené trati a pak už vůbec nic. Slunce se dotýkalo pahorku přede mnou a poslední večerní paprsky se rozlévaly do malebného údolí. Opuštěný perón, na jeho konci malá, ale útulná železniční stanice, skoro jako z pohádky a trať ztrácející se za ohybem lesa. Odněkud z dálky sem doléhalo šumění býstřiny, vlahý večerní vánek ševelil v zeleném listí. Idyličtější večer byste si nemohli představit.
Vykročil jsem k budově na konci nástupiště. Ušel jsem několik metrů, když ze dvěří stanice vyšel výpravčí, stařičký pán s fajfkou ve vousech a zůstal stát. Nad jeho hlavou se objevil bílý dým a vítr jej odnášel údolím. Došel jsem k němu a teprve tehdy si mě konečně všiml. Prohlédl si mě od hlavy k patě, pokýval hlavou a mocně zabafal ze své dýmky.
"Dobrý večer, poradíte mi prosím? Kudy se dostanu sem?", podával jsem staříkovi lístek se jménem hotelu, kde jsem si zamluvil nocleh. Podíval se na mě, potom na lístek, odněkud z hloubi své uniformy vylovil střičké brejličky a papírek si strčil až pod nos.
"Ano ano, to jste správně, mladíku. Pojďte za mnou, ukážu vám cestu.", řekl a vedl mě za roh nádražní budovy. Obešli jsme ji a ocitli se na dlouhé cestě, ztrácející se ve stínu nízké, ale mohutné klenby stromořadí. "Nemůžete zabloudit. Cesta se sice klikatí, ale nemáte z ní kam odbočit. Naše dědina je v těhle kopcích široko daleko jediné místo, kde byste našli živou bytost. Asi jednu míli tímhle směrem to je, projdete dědinou a na samém jejím konci je tenhle váš hotel. No, spíše mini hotel. Ale u nás nečekejte nic velkého, u nás je i kostel poloviční.", mával rukou směrem do šera cesty a smál se u toho, jaký udělal dobrý žert.
Poděkoval jsem mu a vyrazil svižným krokem do neznáma. "Je to na konci dědiny, hned pod kostelem, to nemůžete minout, mají na oknech největší truhlíky s květinama.", houkl ještě za mnou. Mávl jsem na něj, že děkuju a stařík zmizel v zeleném houští u stanice. Kdepak, tady na míle od nejbližšího města ještě byla pánem příroda a dávala to příchozím jasně poznat. Tolik zeleně už jsem dlouho neviděl. Tohle místo bylo vskutku divoké, odlehlé a ztracené, ale zároveň pohádkově čarokrásné.
Vykračoval jsem si po cestě asi dvacet minut, když se za ohybem cesty konečně ale znenadání objevil první domek. Bylo to překvapivé, ale vyrostl tu náhle jakoby uprostřed lesa, stejně nečekaně, jako ztracené nádraží. Každá lidská stavba, zdálo se, byla na tomto místě zasazena přímo doprostřed přírody, jakoby by ji nebyla postavila lidská ruka, ale spíše jakoby tu vyrostla sama.
Cesta zeleným údolím se proměnila v cestu mezi řadou vysokých kamenných domků, opírajících se svými bočními stěnami jeden o druhý, obestoupenými zeleným údolím. Klikatila se mezi dvěmi řadami domků, které působily spíše jako hradby tyčící se z obou stran, než jako městečko. A skutečně, čím hlouběji do středu města jsem vcházel, tím více se tento můj názor potvrzoval. Celé městečko nebylo nic víc, než dvě řady kamenných domků podél jedné jediné cesty, razící si cestu napříč jednoho konce osady na druhý. Půdorys této řady netvořil přímku, někde se domky k sobě přibližovaly téměř tak, že by nákladní automobil měl problém projet; v takovývh místech se doškové střechy domků téměř dotýkaly a lidé si mohli podávat ruce z oken přes ulici; jinde se domky rozestoupily, takže vzniklo cosi, co vypadalo jako malé náměstíčko. Každou chvíli jsem tak procházel tu téměř pod klenbou střech, tu zase pod širým nebem, které nad střechami města lemovaly koruny stromů.
Konečně se přede mnou domky rozestoupily a já stanul nyní již na skutečném náměstí, které se tu rozprostíralo kolem staré kašny. Za ní se tyčila největší budova městečka radnice a hned vedle ní cíl mé cesty, vskutku rozkošný motýlek. Z náměstí, které mělo podobu trojúhelníku, pokračovala cesta jen jeho levým vrcholem směrem kolem radnice a pak dál. Hotel ležel napravo od ní a také od něj vedla druhým vrcholem trojúhelníku náměstí cesta, ta ale, jak jsem záhy zjistil, bylo pouze pro pěší a téměř po pár krocích počala stoupat, obtáčet hotel a končila pravděpodobně u kostela, který se tyčil na nijak vysokém, ale přeci majestátním kopci přímo nad hotelem.
Netrvalo dlouho a už jsem stoupal z haly po kamenných schodech ke svému pokoji. Moje dočasné útočiště mě velmi příjemně překvapilo. Celý hotel působil spíše jako nějaký malý hrad nebo alespoň jako tvrz. Vše bylo z kamene, hala, schodiště, chodby a k mému potěšení i samotný pokoj byly malé, úzké a mimořádně útulné, obestavené hrubými kamennými zdmi. Klíč zarachotil v zámku, dveře se otevřely a přede mnou se objevil tajuplný pokoj jako z pohádky. Vešel jsem do něj, ale musel se otočit o devadesát stupňů doprava, protože do pokoje se vstupovalo ne napřímo, ale z jakési mini předsíně. To samé bylo i na druhé straně dveří, takže člověk nejdříve z chodby odbočil doprava, potom se otočil doleva, aby odemkl, vstoupil a zase se otočil doprava a vstoupil do pokoje. Při jeho pravé zdi dominovala celému pokoji velká dvoudílná postel s nočními stolky po obou stranách, přímo naproti vstupu se do uličky dívalo vysoké, ale úzké a hluboké okno, propouštějící dovnitř jen velmi málo denního světla, nalevo od něj byl jakýsi kamenný balvan, ve kterém jsem později poznal komín, vytápějící celou místnost a za ním se nacházela útulná koupelna, která jediná z celého hotelu připomínala dvacáté první století. Pokoj měl několik výklenků a vůbec celý půdorys místnosti se velice podobal půdorysu celého začarovaného městečka. Přesně tak na mě totiž působilo.
Vybalil jsem, prošel si celý pokoj a nesmírně spokojen jsem si začal řadit dokumenty, týkající se mého pobytu v tomto kouzelném údolí. Velice rychle jsem ale dostal hlad a tak jsem se rychle osprchoval a sešel dolů do haly, abych se poptal na hotelovou restauraci. A opět mě čekalo milé překvapení, restaurace nebo lépe řečeno jídelna ve stylu staré hrnčířské dílny s velkým krbem a decentně pušťěnou hudbou, tipl bych to na keltsko irský mix, byla perfektní třešničkou na dortu. Večeři jsem si dopřál bohatou a tak není divu, že sotva jsem vyšel těch pár schodů k sobě do pokoje, už jsem ležel na posteli a další věc, kterou si pamatuji, bylo až příští ráno.
Ale bylo to ráno, ze kterého jsem neměl radost. Vzbudil mě déšť bubnující na střechu a do oken. Otevřel jsem oči, protáhl se v lůžku a podíval se do okna. Pokoj vězel v šeru a popravdě šero bylo také venku. Přistoupil jsem k oknu a hned mi bylo jasné, že takhle kovově šedá obloha není znamením ničeho jiného, než pěkně dlouhého něčasu. V tomhle počasí bylo vyloučeno běhat někde po lese a hledat ztracené díry do pekel. Opláchl jsem se, nasnídal a sešel dolů do haly, abych z recepční vytáhl pokud možno co nejnenápadněji nějaké informace o zdejších místech, která stojí za shlédnutí. Samozřejmě jsem každou otázku postupně směroval na ono podivuhodné tajemné místo. Ale čím více jsem se snažil být konkrétní, čím více jsem odkrýval své karty, tím méně chápavě se na mě recepční dívala. Pochopil jsem, že buď opravdu nic neví nebo je vskutku výborná herečka. Proč by mi ale o tomto místu nechtěla říct?
Ten samý postup jsem zkusil i s číšníkem v restauraci hotelu, ale výsledek byl ještě žalostnější. Odebral jsem se tedy na pokoj a téměř celý zbytek dne poslouchal, jak déšť bubnuje na okno. Krvavě rudé květiny za okny žíznivě pily vodu, padající z nízkých, šedivých mračen, valících se tak nízko, že jsem si byl jist, že se dotýkají kostelní věže nad hotelem. Bylo to podivně důstojné melancholické ticho umocněné samotou mého pokoje a stínem, v němž vězel. Odpoledne se ještě více zešeřilo, zapálil jsem lampu. Pokoj nyní působil poněkud větším dojmem a já skutečně nabyl dojmu, že jsem v jakémsi zakletém hradu, ztracen kdesi v neznámé zemi.
Navečer přestalo pršet. Samota prázdného pokoje mi začínala být nepříjemná a stíny v něm mi v představivosti ožívaly. Hodil jsem na sebe svůj nepromokavý kabát a vyšel ven před hotel. Ulice byla prázdná, základy domů byly promáčené až na zdivo. Příroda jakoby ještě více ožila, vše kvetlo v divokém rozpuku, koruny stromů i košatce keřů nabyly na objemu a zdálo se, že jsou zcela neprostupné. Zeleň života jakoby pronikla do posledního koutu krajiny.
Vydal jsem se zšeřenou ulicí a ani nevím jak, kroky mě dovedly před dům, v jehož malých oknech teple svítila světla a linula se odtud podivná vůně. Vešel jsem a okamžitě si uvědomil, že jsem v místní hospodě. Ocitl jsem se v nevelké, přes to prostorné místnosti s poměrně nízkým stropem, několika výklenky, ale především spoustou dřevených stolů, za nimiž seděly skupinky místních a živě debatovaly. Netrvalo dlouho a seděl jsem u jedné z nich a účastnil se diskuse. Místní domorodci byli více než přátelští, okamžitě mě vzali za svého a já s nimi vypil několik sklenic místního vína. Ale i přes skvěle strávený večer v zajímavé diskusi jsem se do hotelu nevracel ani s jedinou novou informací, týkající se cíle mé výpravy. Ulehal jsem do postele příjemně zmožený vínem, takže jsem na nezdar vůbec nepomyslel. Trvalo to jen chvíli, propadl jsem se náhle do snu jako do temných hlubokých vod.
Netuším už, co se mi zdálo, ale ráno jsem se vzbudil pln nového elánu. Venku svítilo slunce, ale země byla doslova jako houba nasáklá deštěm z předchozího dne, takže jsem výlet do lesů musel odložit o další den. Vydal jsem se ale na další výpravu po městečku a po schodech od hotelu jsem došel až ke kostelu a odtud na faru, která se krčila pod kostelem na kopci a tady konečně jsem slavil úspěch. Nikoli přímý, ale alespoň náznak, že jsem na dobré cestě. Poseděl jse v zajímavém rozhovoru s místním farářem a dozvěděl se spoustu zajímavých věcí o zdejším kraji. Postupně jsem začal vyzvídat, zdali by mi pan farář neporadil nějaké zajímavé, tajuplné místo k výletu. A tu se farář zarazil a pozorně se na mě zadíval. Byl to naprosto neškodný dotaz, ale jeho tvář zvážněla jakousi rádcovskou, ochranářskou přístností a ten starý muž náhle mluvil podivně varovně. Zeptal jsem se ho tedy otevřeně, ví-li o místě, které hledám. V jeho obličeji proběhla podivná změna, zatvářil se poťouchle, jak jen se farář poťouchle zatvářit může a pronesl.
"Mladý muži, zapomeňte na ty nesmysly, někdo si z vás udělal dobrý den. Věřte mi, žiji zde celý svůj život, má rodina sem přišla před více než dvěma stoletími, ale o ničem podobném, o čem jste mi vyprávěl, jsem nikdy nic neslyšel. Možná že v lese jsou zříceniny opuštěných lidských obydlí, ale jedno vím jistě, zcela určitě v našich lesích nestojí pozůstatky nějakého hradu a i kdyby, nebyly a nejsou obydlím nějakého Satana, o kterém mi tady vyprávíte. Kupte si lístek na loďky, projeďte se po naší krásné punkevní řece, zařezávající se hluboko do skal, navštivte naše jeskyně, poseďte v některé z kaváren lázní za kopcem; pohleďte, jen dva kilometry tamtím směrem; užívejte čerstvého venkovského vzduchu a zapomeňte na nějaké povídačky o díře do pekla. Jediné co v těch lesích a skalách najdete jsou borůvky a maliny a kdyby byl podzim, sám bych vás tam poslal na hřiby. Ale takhle budete jen celý den běhat po lese a honit démony a večer si sám vyčiníte, jaký jste to byl důvěřivec, protože žádné prokleté místo nenajdete. Věřte mi, synu, v našich lesích žádné zlo ukryto pod kořenem není."
Ten dobrý stařec se tvářil, jako bych ho nesmírně pobavil, ale cítil jsem z něj takové napětí a takovou hranost jeho výstupu; jakousi až nucenou snahu zesměšnit onu historku; že jsemm si byl okamžitě jistý, že jsem na správné stopě a že historka nejen že je faráři známá, ale že on sám jí také věří. Farářovy oči promlouvaly a mluvily něco úplně jiného než o čem hovořila jeho ústa. Rozloučili jsme se, poděkoval jsem mu za čas a těch pár vlídných slov, která mi věnoval, popřál mu vše nejlepší o rozloučil se. Ale dosmrti nezapomenu na výraz v jeho očích, když jsem se na cestě dolů po schodech z fary otočil, abych mu pokynul na rozloučenou. Nečekal, že se obrátím a proto rychle skryl svůj zrak za hřbet ruky; snažil se, aby to vypadalo, že jej jen oslepilo slunce; ale já viděl, že skrývá zrak, abych nespatřil, že v očích, které na mě hleděly dolů, se zračil čirý děs.
Byl jsem rozhodnut, že příštího rána už vyrazím do kopců nad městem. Má dovolená se chýlila ke konci, takže mi ostatně ani nic jiného nezbývalo. Příštího rána jsem se tedy oblékl do nepromokavého oblečení a vysokých bot a vyrazil proti proudu říčky nahoru ke skalám nad městem. V knize jasně stálo, že hrad se skrývá ukryt ve skalách a největší skály byly právě nad řekou za městem. Slunce svítilo z nebe modrého jako šmolka, ale já se postupně dostával do soutěsky stále užší a stále hlubší, takže se dno i s říčkou ponořilo do stálého stínu. Břehy po obou stranách se zvedaly více a více a divoká květena je dělala ještě neproniknutelnější.
Po hodině cesty se břehy změnily v kolmé stěny, spadající přímo do říčky. Volná cesta po břehu se nyní změnila, přede mnou se objevil jakýsi tunel, ve skále tu bylo vytesáno podloubí, výhled ven na řeku zajišťovala nejprve plynulá díra po mé levé ruce, kterou přerušovaly jen kamenné podpěry, čím hlouběji jsem ale pokračoval, měnila se v široká okna, nejprve obdélníkového, později půlkulatého gotického tvaru. Cesta se ponořila do tmy, kopírovala skálu spadající přímo do řeky. Oken ubývalo až tu náhle bylo poslední a tma byla nyní dokonalá. Avšak za příštím záhybem se vynořily další okna a sloupoví opět přibývalo, takže se přede mnou rozjasnil výhled. Cesta opouštěla tunel a pokračovala na most, který spojoval můj břeh s břehem protějším. Na druhé straně řeky se ale pahorky zakulacovaly a já pochopil, že tím směrem se moje hledání nebude ubírat.
A skutečně stačilo sejít z hlavní cesty a ocitl jsem se na chodníčku, který pokračoval skalou podél řeky. Klikatila se tu úzká pěšina vytesaná do skály, lemovaná jednoduchým ocelovým zábradlím. Ušel jsem po ní ani né sto metrů, když tu se jakoby uzavřela, kráčel jsem nyní v zářezu ve skále, který nade mnou tvořil klenbu, střechu, která byla širší než pás země, po které jsem kráčel. A právě v tom okamžiku jsem na vlhké skále uklouzl a skutálel se ke stěně skály zrovna v místě,odkud vyrůstal jeden z keřů, které tu rostly těsně nad vodní hladinou a plazily se po skále nahoru za slunečními paprsky. A právě tehdy jsem spatřil ve skále úzkou průrvu, která byla sotva patrná. Přistoupil jsem k ní a nahlédl do ní. Schovávala se za keřem a nebýt oné malé nehody, nikdy bych ji neobjevil. Byla široká sotva aby tudy prošel člověk a stoupala někam vysoko do tmy.
Bylo to šílené, ale najednou jsem cítitl, že tohle musí být to, co hledám. Pravděpodobnost toho, že jsem objevil cestu k pokladu, byla jedna k tisíci, mozek se vzdoroval tomu věřit, ale něco uvnitř mě křičelo, že tohle je to vstupní místo, ten jediný správný bod na mapě a já ho právě našel. Protáhl jsem se černým otvorem a stoupal jsem úzkou průrvou někam vzhůru do nitra skály. Na několik okamžiků jsem se ocitl v naprosté tmě, ale poté mi odněkud zhora počaly na cestu problikávat sluneční paprsky a po několika okamžicích jsem opustil průrvu na druhé straně o dobrých dvacet metrů výše nad řekou.
Stanul jsem na povrchu a rozhlédl se. Stál jsem v poměrně široké průrvě uprostřed skal, které ji ze všech stran obkličovaly. Došlo mi, že jsem v dokonale izolované části kopců, kam lidská noha nevkročila už pěknou řádku let. Začal jsem stoupat mírným kaňonem hlouběji do skal, překračoval balvany, rozeseté mezi kvetoucími keři, jakoby vyrůstající ze země. Nejprve jsem vůbec něvěřil, že jsem našel to misto, které jsem hledal, protože to by bylo příliš štěští najednou a prakticky zadarmo, ale čím hlouběji jsem pokračoval do skal, tím jistější jsem si byl, že jsem to místo skutečně našel. Najednou se mi zdálo, že vidím přesně ty útvary, které byly tak živě popsány v knize. Nyní jsem si byl téměř jist. Dychtivě jsem stoupal dál a dál.
Po zhruba dvaceti minutách šplhání jsem se dostal vysoko nad úroveň řeky, ale skály pořád nedovolovaly slunci proniknout skrz jejich srázné hradby. Začínal jsem znovu pochybovat, zda jsem na správné stopě. Ale potom najednou se kaňon rozestoupil a přede mnou se vynořil nevysoký, ale poměrně příkrý svah na jehož vrcholku stály rozbořené zbytky nějaké tvrze, dokonale obrostlé divokými keři a stromy. Rozvaliny zarůstaly mechem a kapradím, pobořené kameny zdí a cimbuří se válely na svahu, tak jak postupně odpadávaly z hradeb a hlavní budovy. Vyšplhal jsem se až k hradbám, byly rozbořené, takže mi nedalo ani moc práce dostat se přez ně.
Najednou jsem stál na starém nádvoří. Zatímco všude kolem rostla divoká květena, tady nerostl ani jeden keř. Vládlo tu naprosté dokonalé ticho. Rovněž se mi zdálo, že jsem z jasného dne vstoupil do šerého večera, ale to jsem v tu chvíli omlouval výškou hradeb kolem mě. Nádvoří působilo bizarním, strašidelným dojmem, ale dnes nedokážu říci proč. Prostě jsem to v tu chvíli tak cítil.
Nebudu se dál rozepisovat o věcech, které jsem pak zažil, protože si sám ani nejsem jistý, že se skutečně udály. Jisté je, že jsem tam se stalo něco, co zcela změnilo můj život. A bojím se, ta změna je tak fatální, že ji nevykoupí ani má smrt.
Sestoupil jsem do podzemí hradu. Nevím jak, ale když nad tím dnes přemýšlím, celá ta cesta byla tak přímá a jednoznačná, že jsem si téměř jist, že to skrze náhodu nebyly mé nohy, co mě tam přivedlo, ale něco, co po mě toužilo, co mě potřebovalo, abych tomu pomohl na tento svět. Našel jsem starou, rozbořenou kapli, která nepřipomínala žádný architektonický sloh, který jsem znal, alespoň ne žádný, který by vznikl rukou člověka a vstoupil jsem do ní. Ocitl jsem se na místě, které mi i dnes připadá neskutečné, jako bych se propadl někam do pravěku věků, někam k základům, kořenům lidství a ještě daleko před ně. Cítil jsem, že stojím na místě neskutečně starém, starším než samotná lidská rasa, místo, které existovalo daleko před našim stvořením, místo, které tu bylo dávno před námi, místo, které tu bylo vždy co paměť vesmíru sahá. A v jednom z výklenků jsem spatřil zazděný a polorozpadlý vstup někam ještě hlouběji. Nevím co přesně, ale něco mě přinutilo sestoupit ještě níže až na samé dno toho prokletého místa. Klesal jsem po schodišti někam do tmy a čím hlouběji jsem byl, tím více mi vzpomínky na to připadají jako sen.
Byl jsem tam. Na dně hrobky vládlo naprosté ticho. Vzduch se ani nepohnul, tlukot vlastního srdce jakoby zanikl, jakoby jej vítr odnesl někam do dálky, jako když únorový vítr odnáší ryk masopustu, když se vzdalujete z vesnice do polí bičovaných vánicí. Slyšíte jak zpomaluje, bledne, utichá a nakonec zmizí v temnotě a neznámu tam na horizontu.
Měl jsem se bát, měl jsem se otočit a prchat pryč z těch míst, ale už jsem to nebyl já a dělal jsem přesný opak toho, co mohlo znamenat spásu. Předposlední co si pamatuji, je velký dolmen, velký černý kámen, ležící uprostřed krypty na něčem, co vypadalo jako díra v zemi. Poslední, co si vybavuji, je jak k němu přistupuji...
* * *
Náhle jsem si uvědomil, že stojím na místě a strnule hledím před sebe. Netušil jsem, kde jsem a jak jsem se sem dostal. Jen mou myslí náhle počaly probleskovat vzpomínky, náhle jsem viděl okamžiky svého života, chvil, na které jsem se, bůh ví proč, nepamatoval. A ty útržky, jak jich přibývalo, skládaly postupně skládanku, která začala dostávat děsivé kontury a náhle jsem si uvědomil, že sleduji zpětně okamžiky svého života, které se mi před očima zhmotnily v noční můru. Byly to vzpomínky na události tak děsivé a tak brutální, že jsem na okamžik zalapal po dechu. Nohy mi přimrzly k zemi v okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že ty události jsou má práce, že to já jsem stvořil tu noční můru. To náhlé procitnutí jakoby v jediném okamžiku na místě zabilo mou duši. Náhle jsem viděl film svého života, jeho nejtemnější část. Byla to doba hned po ztrátě paměti, byly to scény viděny mýma očima a v těch scénách jsem procházel nocí, potom stoupal po schodech na faru, otevíral dveře, vcházel dovnitř, pak se v chodbě objevil vyděšený farář a potom... Obestoupily mě mrákoty a opět jsem omdlel.
Procitl jsem. Ležel jsem v pokoji zalitém slunečním světlem. Náhle jsem si opět nepamatoval, na co jsem si vzpomněl, ale věděl jsem, že se tak stalo. A zároveň jsem měl jakýsi neurčitý pocit, že to bylo něco děsivého, tak děsivého, týkajícího se mé osoby, že má paměť tu vzpomínku v zájmu zachování zdravého rozumu zase vygumovala, či spíše překryla temnou vrstvou, aby se ty vzpomínky staly nečitelnými. Posadil jsem se na podlaze a podíval se před sebe. Hleděl jsem sám na sebe, tak jako já na něj, zpět na mě hleděl můj vlastní obraz v zrcadle. A náhle se mi v uších zvonivě rozezněl hlas, který jsem slyšel už ani nevím kde. Znovu jsem si opakoval větu: "Zrcadla mají paměť, v zrcadlech se skrývá minulost, stačí jen v pravý čas pohlédnout do toho pravého a ono ti připomene tvoji minulost."
Spíše mechanicky, jako stroj, jsem se dostal z té prokleté vesnice, sedl na vlak a vrátil se zpět domů. Celá cesta zpět je zastřena mlhou, vlastně si z ní nepamatuji vůbec nic. Popravdě, když nad tím dnes přemýšlím, nejsem si vůbec jistý, jestli se to všechno stalo nebo jestli je to jen strašný, děsivý sen. Postupně jsem si vzpomněl na to všechno, co jsem vám vylíčil na těchto řádcích, slovo od slova, přesně tak, jak vnímám chronologii událostí od okamžiku nula až po to, co vnímám jako nyní. Ale ty věci jsou tak děsivé, že se neodvažují připustit si, že by se skutečně staly. Je možné, že jsem na tom prokletém místě skutečně potkal čiré zlo? A odnesl si ho s sebou? A nebo jsem si ho vysnil a vyfantazíroval v nějaké horečce, na kterou si nepamatuji. Bojím se o tom přemýšlet, opravdu se bojím, že bych mohl najít pravdu.
Toto je tedy příběh mého života. Byl jsem rozvláčný, ale jinak jsem ten podivný příběh popsat nedokázal. Je to příběh o hledání. Hledal jsem něco a našel jsem to. Ale když o tom přemýšlím, pravdou spíše bude, že to něco hledalo mě. A našlo. Myslel jsem, že já jsem pánem nad svým osudem, ale odpočátku jsem jen šel po vyznačené stezce jako pejsek na vodítku, přišlo si to pro mě a odvedlo s sebou. Víte, když něco chcete, opravdu moc chcete, nakonec to dostanete, ale pokaždé k tomu dostanete i něco navíc. Něco navíc, o co jste nestáli, ale co bylo součástí toho, po čem jste toužili. Jen jste tehdy ještě nevěděli, že to patří k sobě, že to jsou jen dvě strany téže mince, dvě tváře jednoho osudu. Dva světy jedné bytosti, bílý a černý, denní a noční, dobrý a...
Netuším, kolik uplynulo měsíců od mého návratu, ale od té doby se v mém okolí dějí podivné, hrůzné věci. Cítím, že tím pojítkem mezi nimi jsem já sám. Ale musím vám tohle všechno vyprávět? Je to stále stejné, můj život se změnil. Někdy nemohu usnout a tak probdím celou noc a pak celý den. A někdy naopak usnu teprve před rozbřeskem a pak prospím celý den a probudím se opět až když už zase svítí jen měsíc. Dny mi ubíhají jinak než ostatním smrtelníkům, můj svět přestal mít pevné kontury, hranice toho mého jsou rozmazané jako moře a pevnina na obraze a rovněž hrany mých činů jsou rozpité a neostré jako tahy štětcem. Je spousta nocí, z nichž si nevybavuji nic, jen strašlivou tíhu a temnotu. Má duše je pustá jako vyprázdněná nádoba, jejíž obsah se někam vypařil. Přestal jsem být jejím pánem. Jak dlouho jsem již nehovořil s lidmi; nemám je kde potkávat, můj svět je zakletý a podivná všeobjímající mlha mi nedovolí jej opustit a být jedním z nich. Ve dnech spím nebo jen neschopen pohybu hledím do zdi, ale v noci většinou sedím a uvědomuji si sám sebe. Trávím celé noci sám, ale někdy za mnou přicházejí oni. A tehdy se svět opět stává obrazem a já vyrážím jako malíř noci se štetcem malovat obrazy svého ztraceného života. O Bože, kéž jen bych si mohl vybavit své tahy alespoň jedné z takových nocí, kéž by všechny mé vzpomínky nebyly přede mnou ukryty a alespoň jednou ke mě pronikly zpoza té zatracené mlhové clony. Děsím se budoucnosti, že možná přinese zdrcující odpovědi, které neunesu. Třeba s čím jsem se to tenkrát v těch rozvalinách potkal? Co jsem to tenkrát pustil na svět z těch stínů?
* * *
Se soumrakem se dostavil podivný neklid, niterný žal se mi rozlil po duši, jakoby vítr přinesl pachuť zmaru, podivného bolu, jakoby vše zešedlo, ztratilo smysl, každá radost se změnila v úzkost a obavu, samotné očekávání jakékoli události byť i dříve dychtivě očekávané, nyní stalo se tíživým děsem nadcházející povinnosti, změny, události, která musí přijít. Každý vjem nyní působil několikanásobně intenzivněji, ale tím pádem drásavěji. Jak se mohl ten zelený, projasněný a životem pulsující květnový dech jara tak náhle změnit v děsivý zápach šedivě mrtvolné březnové krajiny zmaru?
* * *
Musel jsem páchat čiré zlo. Děsivé zlo. Můj svět se stal děsivým obrazem vykresleným v černých a ještě černějších barvách. Je to buď ve mě, nebo stále poblíž. Obchází to a já cítím, že přichází změna. Pro Boha, ono to tuší, že vím...
* * *
Sestoupil jsem sem dolů, protože mi něco říkalo, že to něco, co jsem přivedl na tento svět, několik měsíců tomu poskytoval svou tělesnou stránku coby úkryt a svou životní sílu coby potravu, to něco se skrylo na tomto místě. Okamžitě jsem poznal, když mě to před pár dny opustilo, uprostřed noci se to vykradlo ven a já byl náhle zase volný. Ta bytost asi usoudila, že už nabrala dost sil nebo naopak, že já už jsem příliš sláb na to, abych jí mohl poskytnout ještě nějakou energii. Prostě to během jedné noci zmizelo. Ale byli jsme příliš dlouho pospolu, takže jakobych cítil její stopu, jako pes cítí stopu stopu své kořisti, šel jsem po té stopě a zavedla mě sem. A dobrý Bože, já tu věc zahlédl. Konečně jsem viděl bytost, která ve mě nespatřena přebývala několik měsíců. Je to čiré zlo, zhmotnění temnoty na tomto světě, je to beztvará bytost, stín nebo oblak černého kouře, pohybující se neslyšně, vznáší se to ve vzduchu a čeho se to dotkne, to umírá děsem. Viděl jsem to a nyní vím, že to musím zastavit. Já tu věc přivedl na tento svět, já ji z tohoto světa musím zase zprovodit. Cítím, že je někde poblíž, ví o mě. Zase cítím ten vzrůstající neklid, je blízko, smrtelně blízko. Už přichází...
* * *
* * *
Nemens dočetl. Dál už byly jen prázdné listy. Pohlédl na Nemlina. Hleděli na sebe mlčky a hledali slova. Jakoby se v pokoji ochladilo. Podívali se směrem k oknu a skutečně, bylo pootevřené. Ten příběh je nějak podivně vykolejil. Noc pokročila a pokoj i přes rozsvícené lampy jakoby potemněl. Na okamžik se jim dokonce zazdálo, jako by před jasným světlem lamp prolétl nějaký beztvarý stín.
4. března 2014 / ++