Ve zkamenělé zahradě
odilo se další ponuré uslzené ráno. Obloha byla zatažena nízkými kovově šedivými mračny napitými vodou. Slunce zmizelo, celý kraj vězel v mlhavém oparu, který se plazil kolem pokroucených kmenů stromů a stoupal do jejich korun k holým pahýlům větví, které se ebenově leskly nočním deštěm. Mlha zabalila předměty v ní vězící do podivné slizké a chladné vaty, rozpila jejich obrysy jako by je obtáhla mokrým štetcem a propůjčila jim téměř až snovou podobu, stín tížívých mračen potom celý kraj ponořil do jediného odstínu šedi. V této bohem zapomenuté krajině stínů se neozval jediný hlas života, vládlo tu naprosté mrtvolné ticho, veškerý život jakoby se byl propadl do hlubin močálu ležícího u kořenů holých, pokroucených stromů.
V pokoji byla téměř tma. Vyhlédl skrze vysoké úzké okno ven do ztichlé zahrady. Hleděl na jediný zkroucený pahýl něčeho co jen velmi vzdáleně připomínalo strom, lesknoucí se vodou v řídké všobímající mlze. Stál přímo před oknem a působil spíše jako vztyčený ukazováček, jako memento než živá věc. Jakoby se v pokoji ještě více setmělo. Odvrátil oči od okna a rukou sáhl na těžké závěsy, visící podél oken odkudsi ze stínu pod nesmírně vysokým stropem.
Nastávala ta část roku, kdy zima postupně umírá, nemá už sílu k tomu, aby svým ledovým dechem zmrazila vše v dosahu, ale jaro je ještě tak daleko, že hovořit o předjaří je stejně nemoudré, jako hovořit s prvními prodlužujícími se stíny uprostřed léta o příchodu podzimu. Nastávalo období celodenního šera, všudypřítomné šedi, večné mlhy a nepřestávajícího mrholení. Krajina, která na podzim zemřela a v zimě ji jako krov hrobu přikryl sníh, byla nyní po třech měsících exhumována a člověku tak ukázala mrtvolný, šedivý rozklad hniloby stejně jako po čtvrt roce otevřený hrob.
Byl v celém domě sám. Byl sám v celém domě, stojícím uprostřed rozlehlé, neudržované zahrady. První živé bytosti žily na míle daleko. Uvědomil si, na jak opuštěném místě se nachází a opět se musel zachytit těžkých závěsů. Pak učinil několik kroků a ztěžka usedl na nejbližší židli.
Jeho panství stálo v zapomenuté části hrabství při samých jeho hranicích. Na jih i západ od něj se rozkládaly močály, na severu se zvedaly vrcholky kopců a na východě jeho pozemky utínaly útesy pobřeží. Starobylý dům pocházel z přelomu sedmnáctého a osmnáctého století a spíše než dům připomínal zámeček. Stál uprostřed rozlehlé zahrady, ze které by člověk nedohlédl ani na jeden její konec. Původně to byl udržovaný park se spoustou altánů a kašen, propojených chodníky lemovanými sochami a živými ploty, ale postupně neudržovaný zarůstal a dnes už to byl spíše zarostlý lesopark. Chodníky šly ve vysoké trávě jen tak tak najít, altány obrůstaly břečťanem a sochy se ztrácely pod nyní holými šlahouny keřů, které vypadaly jako hadi plazící ke krkům soch ve snaze je zaškrtit. Zbídačená zahrada se během jara a léta zelenala živou vegetací a hejny ptáků, žijících v altánech a dělající jedinou společnost zarůstajícím mlčenlivým sochám, ale teď po zimě vypadala ponuře a děsivě. Jen málokdo by se nyní odvážil vydat do její náruče.
Pomalu došel k protější zdi a zastavil se, protože ho upoutal nějaký pohyb. Ohlédl se po něm, překvapen nebo spíše vylekán, byl si totiž jist, že je v těchto ponurých zdech posledním živým tvorem. V šeru pokoje jen pomalu a obtížně rozeznával obrysy předmětů před sebou. Náhle si uvědomil, co jej tak zmátlo. Stál před zaneseným, špinavým zrcadlem oválného tvaru v oprýskaném rámu a z něj na něj hleděl a každý jeho pohyb nehlučně jako v pantomimě napodoboval jeho vlastní vybledlý odraz. Pohlédl na sebe a zhrozil se. Dlouhé, prořídlé a šedivějící prameny vlasů mu splývaly po strhané, pohublé tváři. Ze zrcadla na něj těkaly propadlé, kalné oči, oči někoho cizího, oči někoho, koho nepoznával. Copak se jeho tvář tak dramaticky změnila, za tu jedinou zimu? Může takhle vypadat tvář sotva pětařicetiletého muže? Odvrátil se od svého obrazu na zdi a byl by odpřísáhl, že ten zůstal nehybně stát na svém místě a pozoroval svého pána. Znovu do něj vystrašen pohlédl a nyní ještě vytřeštěněji na něj hleděla ta strhaná tvář, jakoby z druhé strany tohoto světa.
Doklopýtal k oknu a pohlédl ven. Ponurá zahrada nehybně a mlčenlivě vězela ve své mlze, která jakoby k ní patřila, jedna bez druhé jakoby nebyly ničím. Tam někde za jejím koncem, za plotem panství a hraničními kameny na vřesovišti, tam někde začíná ten život, před kterým se kdysi dávno ukryl na toto zapomenuté útočiště. Ale nyní cítil, že na tomto opuštěném, věky a hnilobou protchnutém místě na konci světa už nemůže zůstat ani den, ani hodinu navíc, jinak se zblázní, jinak umře jako všechno kolem něj, promění se v tlející pozůstatek něčeho, co kdysi pulsovalo životem a teď se odevzadalo do náruče smrti, rzi a rozkladu.
Pocítil nutkavou, naléhavou potřebu utéct a nechat tento šedivý svět stínů hluboko za sebou. Rozhodl se okamžitě, tak rychle, jak ještě žádné své životní rozhodnutí neučinil. Proběhl pokoji v prvním patře, prohlédl staré vrzající skříně a pobral jen tolik, kolik se mu vešlo do kapes u kabátu. Seběhl po půlkruhovém schodišti o patro níž a konečně rozrazil dveře vedoucí z haly ven do zahrady. Ocitl se na verandě před domem, za ním stál starý oprýskaný zámek, před ním bylo jen pár metrů verandy a několik schodů, které vedly přímo do zahrady, která se nyní stala realitou, ne jen vzdáleným obrazem za zavřeným oknem.
Ucítil na tváři chlad a vlhko umírajícího února. Svými slizkými, chladnými rukami jakoby na něj sáhla smrt, otřepal se zimou a odporem, ale hned v zápětí si uvědomil, že to je jen mlha, všudypřítomná, vlezlá mlha, visící ve vzduchu jako něco, co nejde odstranit, sebevíc byste se snažili. Jakoby srostla s touhle zahradou, s šedivou travou divoce zarůstající dlažební kostky, s ebenovými pahýly stromů, se zlověstným nebem visícím tak nízko, že by stačilo natáhnout ruku a dotkli byste se ho.
Na okamžik ztratil odvahu, ucouvl o krok dozadu. Za ním zela černá díra otevřených dveří, vstupní hala se zvenku jevila naprosto černá, utopená ve stínu. Jakoby se díval do černočerné tůně, do hlubiny močálu. Přiskočil ke dveřím a prudce za sebou jejich křídla přibouchl. Nyní už nemohl couvnout. Udělal pár rychlých skoků vpřed, konečně stanul na schodech, pár dalších kroků a stál v hnědavém tlejícím listí, v mokré hnijící mase, která se tu válela kam jen oko dohlédlo a do níž se bořily jeho boty až po kotníky. Jednotlivé listy se na ně okamžitě nalepily a zprvu mu připadalo, že jsou to hadi nebo brouci, kteří se snaží mu po nohou vyšplhat až k obličejí, aby mu nalezli do úst, do nosu, do uší a proměnili ho v prázdnou, vyžranou schránku. Ale ten pocit trval jen okamžik, pak se rozhlédl kolem, aby se zorientoval a krokem tak ostrým, jak jen mohl, vykročil do mlhy před ním. Trvalo to jen několik krátkých okamžiků a zcela v ní zmizel, zavřela se za ním tiše jako vodní hladina za utopencem.
Mlha mu vířila pod podpatky bot jak došlapoval do vrsty tlejícího listí. Kráčel nejistě tichou krajinou bílého šera, hustou jako šedivé mléko, jako kouř nad ohněm. Předměty se jen velmi zvolna vynořovaly z mlhy a stejně tiše a podivně do ní zase vplouvaly, neslyšně, jako bludná loď plující bez plachet a bez kapitána za kormidlem. Působilo to snově, nadpřirozeně, jakoby to byl jen sen, další sen ve snu. Zahrada byla zarostlá, ale stále ještě bylo poznat, kudy vedou chodníky a pěšiny, každou chvíli se z mlhy vynořila lavička nebo kamenná váza pokrytá mechem a lišejníky. Netrvalo dlouho a zdálo se, že mlha řídne, zbyl z ní nyní již jen opar. Odkryla kulisy před ním a on nyní viděl, jak stoupá do mírného svahu, pěšina se mírně vlnila krajinou, vepředu na horizontu stálo několik borovic, kousek dál se pak rýsoval polorozpadlý altánek, před ním vodní bazén s vodotryskem, dnes prázdný, zarostlý trávou a zanesený listím. A mezi tím pozvolna stoupala a klikatila se pěšina, ztrácela se za horizontem v mlze, tajemně, strašidelně.
Prošel kolem jezírka s kašnou a sousoším a pokračoval do mírného svahu. Ocitl se u malého altánu, který tu tiše stál obrostlý travou a keři v mlhavém tichu a působil spíše jako iluze než hmotná věc. Na jeho stříšce seděli dva kamenní ptáci. Vypadali jako živí, ale byly to jen dva nehybné kusy chladného kamene. Nechal altán za sebou a opět klesal po pěšině, která nyní zatáčela doleva. Mlha opět zhoustla, šlahouny divoce rostoucích keřů opět začaly ukusovat z pěšiny, divoce se kroutily a prorůstaly, místy tvořily téměř neprostupnou hradbu vegetace. Netrvalo dlouho a vstoupil do aleje mohutných stromů. Nyní se opět až po kotníky bořil ve spadaném listí. Kmeny stromů stály v řadě za sebou a jejich větve se nahoře v korunách dotýkaly, takže se zdálo, jakoby procházel nějakým starověkým pantheonem. A každý vzdálenější kmen stromu se více a více nořil do mlhy, takže se konec aleje ztrácel v neznámu.
Konečně se pantheon rozestoupil a před ním se vynořil široký chodník, po obou stranách obestoupený dlouhými jezírky, na vnější straně lemovanými řadou živého plotu. Podél chodníku stály kamenné vázy a vzadu u živého plotu stála každých padesát kroků nějaká socha. Cesta mírně stoupala do svahu a na jeho samém vrcholu se v mlze rýsoval neurčitý obrys budovy, druhého zámečku, letního sídla. Ale nedošel k němu, po necelých dvoustech krocích zahnul prudce doprava a po úzké pěšině proklouzl skrze živý plot do hustěji zarostlých částí zahrad, protože právě tady tušil zkratku k hlavnímu vchodu do parku.
A skutečně najednou se ocitl v poměrně nepřehledném terénu, hustě zarostlém keři a živými ploty, s úzkými pěšinami neustále zahýbajícími doleva, doprava a zase naopak. Každou chvíli minul kamennou vázu, sochu nebo lavičku, zdálo se, že architekt, který navrhl tuto část parku, byl podivín se vším všudy, snad i trochu blázen. Netrvalo dlouho a byl si téměř jist, že neví, kde se ocitl a jak nyní dál. Zastavil se a rozhlížel se kolem sebe. Nepřirozené, strašidelné ticho viselo ve vzduchu jako předzvěst něčeho nedobrého, ani jediný zvuk se neozval. Jakoby mlha utopila všechny zvuky světa, jakoby jakýkoli šum nedoletěl dál než cobys natáhl ruku před sebe do mlhy.
Nadechl se pro kuráž a vykročil kupředu. Ušel však jen dalších pár metrů, když tu se mu zazdálo; a bylo to v tom tichu skutečně podivné; že náhle na okamžik zaslechl slabý šepot. Ale nebyl to obyčejný šepot, znělo to jako bublání potůčku, jako šepot několika lidí současně, jako ozvěna toho šepotu, skoro jen jako hučení v uších, které v okamžiku pomine. Otočil se rozhlížel se kolem sebe. Pak se zarazil. Jen pár metrů za ním stály naproti sobě dvě sochy, jedna na pravé straně pěšiny, druhá na levé. Na okamžik ho napadla bizarní představa - že si to spolu šeptaly ty dvě sochy. Ale už v příštím okamžiku měl chuť se té myšlence zasmát. Ale nezasmál se, protože hned v další chvíli, co se otočil, se mu zazdálo, že ten šepot zaslechl znovu. Pohlédl ještě jednou na ty němé přízraky z chladného kamene a přidal do kroku. Zmizely v mlze a on byl opět sám. A opět se pěšina klikatila, opět míjel lavičky a vázy a opět znovu zatáčel. Ale potom se podruhé zarazil, protože opět dostal pocit, že slyší ten podivný šepot. Někde v mlze před ním jakoby se bavili dva lidé. Zůstal nehybně stát, jako socha, a v hrůze naslouchal do ticha. A skutečně, nyní doopravdy slyšel jako šumění větru v korunách stromů tichý, téměř neslyšný šepot. Udělal krok kupředu, ale šepot rázem ustal. Chvíli opět naslouchal, ale pak vykročil kupředu. Neušel ale ani deset kroků a před ním se z mlhy vynořila socha, nejprve jedna, pak druhá.
V ten okamžik ho zamrazilo. Náhle cítíl, jak se mu na krku zježily všechny chlupy. Nemohl se mýlit, slyšel ten šepot, tak jako nyní slyšel zběsilý tlukot vlastního vyděšeného srdce. Byl by přísahal, že se ty sochy spolu bavily, nikdo jiný tu přeci nebyl. Která živá bytost by v tento čas bloudila na tomhle zapomenutém místě? Snažil se si to logicky vysvětlit, ale prostě to nešlo. Stále více se mu do duše vkrádala jistota. V mlze zaslchl bavit se spolu dvě kamenné sochy. Přišel blíž a začal si je prohlížet. Klopily oči a hlděly jedna dolů do země, druhá někam vysoko k šedivým mrakům. Na okamžik dostal pocit, že se mu vysmívají, že si z něj tropí žerty. Nachytal je při něčem zakázaném a ony teď dělají jakože nic. Pak opět ztuhl, protože si uvědomil, že pokud skutečně přemýšlí nad takovými věcmi, bude asi šílený. Ještě jednou pohlédl na první sochu klopící zrak a tu uskočil, jakoby spatřil ducha. Socha byla celá z kamene, představovala jakéhosi středověkého lovce s kamizolou, lukem, šípy a lesním rohem, druhá taktéž. Přiskočil k ní a pohlédl do tváře také jí. A spatřil to samé. Obě sochy byly, jak už poprvé zjistil, celé z kamene. Ale v okamžiku kdy jim pohlédl do očí, spatřil namísto důlků vytesaných do kamene a v nich oči kamenné, oči živé, lidské. Zapotácel se a náhle spatřil, jak se panenky těch očí hýbou, jak se otáčí směrem k němu a nyní už na něj hledí jedna a nyní už také druhá socha. Hledí na něj a spalují ho svým pohledem. Nohy mu ztuhly hrůzou jakoby se proměnily v kámen a náhle se mu zdálo, jako by se někde nad obzorem na horizontu zvedlo podivné snové šumění či bublání a přes kopce a údolí k němu doletěl pro jiné smrtelníky neslyšný šepot tisíců podivných hlasů.
Dva týdny na to se s jarem do panství za močálem vrátilo nové služebnictvo. Prohledali celý dům, přilehlé zahrady, zavolali dokonce i četníky, ale pána domu už nikdy nenašli. Je to záhada tohoto kraje, která se vypráví už dlouhá dlouhá léta. Jen já vím, že pána toho podivného panství nemohli najít, protože již ho není na tomto světě. A za nic na světe bych se nevydal do panského parku a jeho zahrad v čase od listopadu do února, kdy je obestoupí husté mlhy. Tou dobou čas od času slýchávám podivný šepot, který se nese z těch míst, snad ho přináší vítr, snad putuje s tou mlhou. Ani za nic bych se v ty dny nepřiblížil k hranicím pozemku panství. Hraniční kameny jsou pro mě dostatečným mementem, že za nimi už neplatí naše zákony, ani ty světské, ani ty Boží, jen cosi podivného, co přebývá v té mlze. Jen jednou v pravé léto jsem se vydal do těch zahrad. Bylo to to léto po pánově zmizení. Překypovaly životem, desítky ptáků v těch zahradách zpívaly oslavné ódy na život a já se tam poprvé cítil bezpečný. Ale potom jsem spatřil oči té nové sochy.
18. března 2014 / ++