Stíny slunovratu
elé ovzduší bylo nasáklé podivnou tísní večera, visící ve vzduchu jako neviditelný nepřítel, kdykoli připraven zasadit poslední smrtelnou ránu. Cítil jsem se podivně cize, jako na pomezí snu nebo spíše noční můry, jako když se piják probouzí z říše nevědomí do bolestné reality světa tam venku. Už vnímá šedé rozpité kontury blátivého světa, ale stále ještě vězí v krajině snů za zrcadlem. Jakoby se tím zrcadlem díval z toho snu někam ven sám na sebe a své zmrtvýchvstání, je to první okamžik, kdy si člověk uvědomuje, že procitá ze sna. Je to pocit, kdy cítí, že jeho schránka leží bezbranná tam venku a zatímco jeho duše bloudí tady v této krajině stínů. A jen velmi pomalu se propadá do skutečného světa, ale procitnutí je tím rychlejší, čím pomaleji ten přerod začínal. A pak už si plně vybavuje svůj stav, ale stále cítí pachuť snu, a bývá to většinou spíše můra, ze které procitl. A ta pachuť, ačkoli je sen už ten tam, ta zůstává a tíží dál, jakoby ten sen měl sílu proměnit realitu, nechat v ní něco z té můry, nakazit ji temnotou.
Sychravý prosincový večer ponořil lesní pěšinu do strašidelného stínu a zdálo se, že za každým kmenem stromu, které se leskly chladnou vlhkostí, ožívá jeho vlastní stín. K šeru se přidala mlha, jako had se připlazila z hloubi lesa a sedla na divoké ostružiní, divoce prorůstající mezi kmeny stromů, zalila pěšinu z tlejícího listí a začarovala koruny stromů, takže vrcholky jejich holých pokroucených větví se ztrácely v té bílé temnotě nad mou hlavou. Příroda jakoby umlkla, jakoby zde ani nebyla, jediný hlas života se neozval, jediný důkaz živého tvora se neukázal. Zakletý les v mlze na mě shlížel svýma mrtvýma očima, či spíše prázdnými důlky po nich, utopenými v mlze, oslepenými šerem, a já si v tu chvíli připadal, jako bych procházel hřbitovem dávného života, zkamenělým pozůstatkem něčeho, co před eóny let bylo životem pulzujícím stvořením, ale teď zbyla jen zkamenělá kostra s vylámanými žebry, pod kterými jsem právě procházel do říše stínů.
Blížila se noc a vpravdě nemohla mě zastihnout na bohapustším místě než bylo to, do nějž jsem právě vstupoval. Jako bych za sebou nechával celý živý svět a vstupoval na samý konec lidského světa, za kterým je - Bůh ví a možná ani ten. Les tu byl tak divoký, že sejít z cesty by znamenalo jistou smrt. Procházel jsem krajem dočista opuštěným, mimo jakékoli hlavní cesty nebo obchodní stezky. Nejbližší vesnice nebo samota byly na míle daleko, přes tenhle les vedla jediná pěšina, dost široká pro chodce nebo jezdce na koni, ale příliš úzká pro povoz. Říkám vedla, ale jediným důkazem toho, že skutečně spojuje dva konce lesa byla skutečnost, že na jedné jeho straně se do něj nořila a na druhé z něj ústila, ale zda se obě tyto stezky skutečně potkávaly někde hluboko v lesích, tím jsem si vůbec nebyl jistý. Kdyby konce obou stězek místo jedna v náručí druhé, končily obě v pekle, nemohl bych se vůbec divit. Ale nebylo vyhnutí, nyní jsem byl vyvrhel, a v patách měl příliš mnoho světských ďáblů, abych se bál těch nadpřirozených.
Můj život se dostal do slepé uličky, zapomněl jsem postupně, jak vypadá sluneční den a poslední dva roky strávil v chladných zdech kláštera na úbočí jedné fantaskní hory, v jehož stínu ta chladná stavba vězela celých dlouhých 365 dní v roce, obklopen jen stále mlčící paní nocí a doprovázen blikavými plameny svic. Ty dny beze dne a noci beze spánku změnily mou povahu a já náhle cítil, že na sebe hledím a nepoznávám sám sebe, že vlastně jsem úplně někdo jiný, než za koho jsem se považoval. Jakoby vše ztratilo smysl, jakoby vše co jsem doposud udělal, bylo špatně. Nechci a nebudu se nijak rozepisovat o údálostech několika předchozích týdnů, stačí když řeknu, že pro mě nyní nebylo cesty zpět. To co jsem, ne vlastní vinou a ne úmyslně, učinil, mě nadobro vylučovalo z říše lidí a nutilo mě prchnout a skrýt se, vydat se naproti stínům. Utéct před vlastní minulostí a začít někdě tak daleko, že nebude jediná věc, která by oba tyto světy, mou minulost a mou budoucnost, spojovala. Byl jsem si jistý, že tak daleko se za mnou neodváží. Věděl jsem, že když vstoupím do toho lesa, zmizím navždy z jejich světa, mé stopy zmízí, jako bych vstoupil do řeky, která je odnese do moře zapomnění. Že od té chvíle prostě přestanu existovat.
Kráčel jsem tou truchlivou scenérií mrtvého lesa a snažil se dohlédnout skrze šero, abych spatřil, co na mě čeká za každým dalším záhybem mezi stromy v mlhavém oparu přede mnou. Není nic, co by nám živým připomnělo naši vlastní smrtelnost víc, než podzimní les. Je to jako divadelní hra o smrti, je to smrt sama, je to vstupenka na druhý břeh, kdy nám příroda jednou do roka ukazuje, kam všichni směřujeme a co je cílem našich životů. A věřte, že čím starší člověk je, tím více si uvědomuje, že nemá ve svém životě většího poslání než dojít na konec a setkat se osobně se smrtí, pohlédnout ji do tváře a přijmout ji. V ten okamžik je vše, co člověk vykonal nebo spáchal, jen neskutečně vzdálenými, vybledlými kulisami něčeho tak nedůležitého, jako je život sám. Ano, celý život je jen čekání na něco většího, něco co život přesahuje a oproti jeho jepičímu trvání dostává skutečný punc věčnosti. Smrt je dúvodem, proč se rodíme, proč žijeme.
I přes ten podivně tíživý pocit jsem musel smeknout před onou velkolepostí, s níž smrt dekoruje umírající přírodu. Vlhké kmeny stromů se tam, kde je nepokrýval koberec mechu, leskly nadpřirozeným odleskem, nejnižší větve zarůstaly divokými šlahouny ostružiní plazícími se po nich a visícími ve vzduchu jako hadi, vysoké černé kapradí prorůstalo jako vyhaslé vypálené plameny mezi holými keři a jen v místech kde se rozestupovaly, svítily mezi nimi šedé trsy trávy. Pod tím vším pak na zemi spočívalo černé tlející listí, rozkládající se důkaz života, který už dávno z těchto končin odešel. Na tom všem tiše ležel bělavý mlhavý opar, sem tam z něj jako náhrobní kámen čněl mechem obrostlý kámen či kus skály, k tomu kulisa umírajícího dne se svými stíny; doslova pohřební hostina matky přírody tu přede mnou jako jediným pozvaným pozůstalým kreslila svůj smuteční obraz. Staří pohané neznali bohy a žili v těsném kontaktu s přírodou, jejich bohy byla sama příroda, proměňující se jim před očima, na jaře rodící se ze stínů, ve které se proměnily loňské slunční paprsky, v létě zrající životem, na podzim pak zase umírající, aby zimními měsíci ukazála temnotu a chlad smrti.
Netušil jsem, jak hluboko do lesa jsem zašel, ale byl bych přísahal, že na tuto zemi přede mnou ještě lidská noha nevstoupila. Proto jsem nejdříve nevěřil vlastním očím, když v mlze mezi stromy zablikalo slabé světlo. Jakoby v dálce se tmě blikala osamocená svíčka. Něco tak nečekaného v této pustině mě opravdu překvapilo, proto jsem si protíral oči, jestli se mi to nezdá, ale světýlko nezmizelo. Přidal jsem do kroku a netvralo dlouho a já ke svému úžasu hleděl na několik kamenných domků rozesetých u pěšiny a dokonale zarostlých lesem, jakoby tu stály jetě před ním nebo tu vyrostly společně s ním. Jen v jediném okně blikalo bledé světlo, zbylé příbytky stály potmě, jako bez života. Napočítal jsem jich pět, ale v šeru lesa jich mohlo být více. Nevěřícně jsem hleděl na tu zapomenutou vesnici, o které nikdy nikdo nic neslyšel. Bylo vůbec možné, aby tu tak skrytě a odloučeně žily nějaké lidské bytosti? Na okamžik se mi zježily chlupy na krku, vzpomněl jsem si na svou snad až moc kacířskou myšlenku, že mám v patách dost světských ďáblů, abych se bál těch nadpřirozených. Hleděl jsem nyní na tu podivnou vesnici a přemýšlel, kdo by mohl na tak zapomenutém místě žít. Každý strom jakoby najednou měl svůj stín. Srdce se mi rozbušilo, žaludek se sevřel. Pak ale zvědavost a především obavy z nastupujicí noci přehlušily strach a já sešel z lesní pěšiny a pomalu vykročil za blikajícím světlem.
Mezi kmeny stromů se plazily šlahouny pichlavých keřů, do kterých se mi zamotávaly nohy, klouzaly po mokrém listí a mechu a nízké větve jakoby mě ani nechtěly k neznámým obydlím pustit. Krok po kroku jsem se prodíral tím houštím, blíž a blíž k tajuplným stavbám ztraceným a zapomenutým v tomto neutěšeném místě a okno s blikajícím světlem se skrze ostružiní a pahýly větví přibližovalo. Konečně jsem stanul u první z chatrčí a mohl si ji prohlédnout. Byla postavena z kamenů, obrostlá mechem a kapradím, částečně také popínavými keři, z nízké hliněné střechy rostly trsy trávy a visely chomáče ostružiní, do kterého se zachytilo padající listí, takže střecha vypadala, jakoby na ní visely převisy hnědého sněhu. Kámen, z nějž byla chatč postavena, působil nesmírně letitým dojmem, malá hluboká okna byla z části zarostlá. Všechny chatče na první pohled působily, jakoby vyrůstaly přímo ze země nebo se do ní propadávaly a ta u níž jsem zrovna stál tuto doměnku skutečně potvrzovala. Vstupní dveře vězely alespoň půl stopy pod úrovní země, pokud by se otevíraly ven, nehnul bych s nimi ani za nic. Přistoupil jsem k nim a ještě naposledy zaváhal. Co když je to nějaké lupičské doupě? Nebo doupě nějakých čarodějnic či lesních lidí? Ale pohled zpět do potemnělého lesa mě přesvědčil, že přečkat noc uvnitř těch zdí, byť s tuctem čarodějnic, bude příjemnější, než noc strávená venku mezi stromy. Zaklepal jsem na dveře, chvíli setrval v tichu, zda neuslyším hlas nějakého smrtelníka, a potom jsem zmáčkl kliku a otevřel.
Dveře se neslyšně otevřely; až jse se vzhledem k jejich věku podivil; a já stanul v nevelké a nevysoké místnosti. Byla prázdná, ale z té vedlejší sem problikávalo světlo svic nebo krbu, osmělil jsem se proto dál a vykročil směrem k druhé místnosti. Pak jsem stanul ve dveřích a tam se mi naskytl obraz tak podivný, že jsem na okamžik zůstal hrůzou stát. Nalevo ode dveří bylo ve zdi malé, hluboké okno, napravo přes celou místnost stál ve zdi krb a v něm plápolal oheň, který divokými odlesky osvětloval kulatý stůl uprostřed místnosti a temné postavy v hábitech kolem něj, jejichž stíny se díky poskakujícím plamenům v krbu bizarně míhaly po zdech místnosti, jakoby tu tančili všichni ďáblové z pekla nějaký šílený tanec. Chvíli jsem v němém úžasu zíral na sedm zahalených postav, sedících v naprostém tichu a bez hnutí jako na přízraky z jiného světa, potom jsem podvědomě ucouvl, ale hned v příštím okamžiku jsem opět ztuhl. Postava po postavě zvedly hlavu a pohlédly k místu, kde jsem stál. Sedm přízraků tu beze slova hledělo do mých vyděšených očí, jakoby to ani nebyli smrtelníci, ale já jejich tváře neviděl, protože byly skryty ve stínu jejich kápí. Sedm stínů tu hledělo na mě a já na ně, několik dlouhých, nekonečných vteřin, které se mi zdály jako celá věčnost. Potom jako když utne, pozvedla postava nejblíže krbu ruku a naznačila mi, abych přistoupil. Hned nato se ozval hlas tak důstojný, zvučný a melodický a přesto nesmírně vážný a naléhavý, že mi přejel mráz po zádech. Bylo v něm něco z tisícu hlasů světa, veškeré jeho moudrosti a utrpení zárověň, něco nelidského, kovového, jako bych v něm slyšel ozvěnu zvonu, ozvěnu temnou jako hlas umíráčku.
"Vítejte příteli, sejměte svůj kabát a usedněte mezi nás.", zanělo to tak podmanivě a důrazně zároveň, že jsem v němém úžasu poslušně přistoupil ke stolu a usedl na jedinou volnou židli, která u stolu zbyla. Seděl jsem nyní zády k oknu a čelem k postavě, která mě ke stolu pozvala. Hleděl jsem na ty přízraky a srdce mi bušilo jako splašené. Cítil jsem, že jsem se tentokrát dostal do hodně podivné společnosti. Zavládlo ticho ve kterém jsem si konečně mohl prohlédnout své hostitele. Bylo jich, jak už jsem řekl, sedm. Sedm vysokých, vychrtlých postav, zahalených do pláštů s kápí na hlavě, skrývající své obličeje v jeho stínu. Teprve nyní jsem si všiml, že pláště nemají stejnou barvu. S úžasem jsem hleděl na ty podivné postavy.
Přímo naproti mě seděl můj hostitel, celý zahalený do pláště rudého jako barva krve. Po jeho pravici pak seděly postavy v temně zelené, ebenově černé a sytě žluté kápi. Po jeho levici pak seděly postavy v kapích barvy fialové jako je barva úsvitu, alabastrově bílé a modré jako nebe při soumraku. Modrá postava tak seděla po mé pravici, zatímco žlutá nalevo po mé levici.
Opět zavládlo ticho. Trochu jsem se vzpamatoval z prvotního úleku a osmělil jsem se postavy oslovit. "Omlouvám se, přátelé, že jsem k vám tak drze a nepozván vnikl v tuto pozdní hodinu, ale zabloudil jsem v lese a když už jsem ztratil naději na suchý nocleh, uviděl jsem světlo ve vašem okně. Prosím za prominutí, ale musel jsem se podívat, jestli zde jsou dobří lidé, kteří by na noc ubytovali pocestného. A našel jsem zde vás." Odmlčel jsem se. Opět zavládlo ticho. Potom postava přímo naproti mě pozvedla hlavu a pohlédla přímo na mě. V tu chvíli si rukou stáhla kápi a obnažila svou hlavu.
"Není třeba se omlouvat, my už jsme na vás čekali."
Hleděl jsem do tváře starého muže s nesmírně důstojným výrazem ve tváři a nebyl schopen obsáhnout význam jeho slov. "Ale to bude omyl, já jsem..."
"Není to omyl, příteli, čekali jsme skutečně jen na vás. Nyní jste tedy konečně mezi námi. Můžeme tedy pokračovat.", pokračovala ve slovech starce postava v černém plášti a já hleděl, jak všechny postavy sňaly své kápě. Spatřil jsem tváře všech sedmi mužů prakticky ve stejnou chvíli, takže jsem nejprve myslel, že mě šálí smysly, ale opak byl pravdou a pravda byla podivnější než smyšlenka, protože ať jsem pohlédl na kteroukoli postavu, hleděl jsem do tváře jednoho jediného muže. Ucukl jsem i se židlí, sedm stejných tváří na mě hledělo a já cítil, že se propadám někam mimo hranice našeho světa. Konečně jsem se zmohl na otázku. "Jsem v pekle?"
"Nejste v pekle, příteli, peklo je váš výmysl. Neexistuje ďábel nebo Bůh. Není nic jako peklo nebo ráj, je jen neexistence nebo věčnost a vy jste se, příteli, dostal na hranice těchto světů. Záleží jen na lidech, jakou cestu si vyberou, až k ní dospějí.", odpověděl opět muž v rudém plášti.
Hleděl jsem v němém úžasu a nevěděl, co říci. "A kdo jste tedy vy?"
"My jsme jen muži, kteří přicházejí, když nastane čas. Jsme průvodci.", pronesl muž v zeleném plášti.
"Příteli, dnes je nejkratší den v roce a to je jediný den, kdy nepřícházíme my, ale necháváme někoho přijít k nám. Tentokrát jsme si vybrali vás, proto jsme na vás čekali a proto jste dnes tady.", pohlédl mi do očí muž ve žlutém plášti.
"Ale kdo jste a proč jsem měl přijít?", pokračoval jsem pln obav z odpovědi, která může přijít.
"Jsme to, čemu vy nesprávně říkáte smrt. Jsme průvodci, když nastane vás čas, ale to vy nemůžete tušit, protože svou pouť znáte pouze z jedné strany. Smrt není nic jiného než odchod z jednoho světa do druhého. Je to, jak jsme již řekli, pouť. Stejně tak jako je pouť život. Ale jelikož jsou to pouti oddělené, připadá vám život jako dlouhý časový úsek, zatímco smrt vnímáte jako jeden bod v čase a přitom se nejedná o nic jeného, než konec jedné cesty a počátek jiné. Vy bohužel za tento bod nemůžete vidět, odtud pochází váš strach před smrtí."
Hleděl jsem nechápavě na postavu v modrém a snažil se pochopit její slova, která se mi rozsypala jako hrách na zemi a já nebyl schopen obsáhnout celý jejich význam. Zdálo se mi, že sním a promlouvají ke mě svým hrůzostrašným hlasem stíny z něj. Ale to už další stín pokračoval ve svém sedmihlavém monologu.
"Každý z nás přichází jindy a pro jiného. Je rozdíl jak člověk umře, to jak umírá, to je příchod jednoho z nás. Náš bratr v bílém přichází pro lidi, kteří umírají smířeni. Přichází pro ty, kteří uzavřeli svůj život a jsou připraveni odejít a vydat se na další pouť. Ale je jen velmi málo takových lidí.", pokračovala postava ve fialovém plášti.
"Další z nás si odvádějí ty, kteří nejsou připraveni na svůj odchod, ale neví o tom. Náš bratr ve fialovém plášti přichází pro umírající věkem, stářím, kdy vlastní tělo už nemá sílu dál hostit ducha. Náš bratr v černém přichází pro lidi, kteří zemřou při neštěstí, modrý bratr přichází pro ty, kteří umírají žalem, žlutý zase pro nemocné a blouznivé, pro sebevrahy přichází náš zelený bratr a náš rudý bratr si odvádí ty, kteří zemřeli rukou jiného člověka."
Seděl jsem za stolem a poslouchal ty šílené věty. Do jaké podivné noční můry jsem se to dostal. Pohlédl jsem na postavu svého hostitele. "Je tohle jenom sen? Zdá se mi to, co právě prožívám, zdáte se mi jen?", vypravil jsem ze sebe?
"Jsme skutečnější než vše kolem vás, milý příteli, protože vše kolem vás jsou jen kulisy vaší cesty. Jsme skuteční a hovoříme dnes s vámi proto, že vám musíme něco říci, něco zásadního. Něco co musíte slyšet, abyste pochopil, proč se vám děje to, co se vám dejě a to, co vás ještě čeká."
Už jsem neposlouchal slova ani jednoho z těch bytostí. Hlava se mi točila, motala, zdálo se mi, že každou chvíli pukne. Zvedl jsem se ze židle a hleděl na sedm postav, které mi krouřily před očima a snažil se překřičet slova, která mi říkali. Křičel jsem pořád dokola, "nejsem mrtvý, jste jen sen, odejděte, nechte mě se probudit, nechte mě být..." A celý svět se náhle točil a padal někam nepředstavitelně hluboko, až nastala tma a ticho a nic dostalo konečně pravý význam.
Procitl jsem. Ležel jsem uprostřed pěšiny, na kterou se z oblohy snášel sníh. Byla už noc a krajina kolem mě byla pokryta tenkou vrstvou sněhu. Jak dlouho jsem spal? Co to bylo za děsivý sen. Vstal jsem a vydal se po pěšině dál. A skutečně, netrvalo to dlouho, snad hodinku, dvě a vyšel jsem z lesa na bílou planinu. Byl jsem zachráněn.
Šel jsem celou noc, ale nepotkal jsem jediného člověka, nespatřil jedinou cestu, jediný rozcestník, ukazijící svým dřevěným prstem k nějakému městu nebo vesnici. Nastalo ráno, ale slunce jen vykouklo nad horizont, chvíli se po něm kutálelo a pak zase zmizelo v zemi jako v hrobu. Nastala další noc a po ní další a další a já stále šel a šel.
Byl zase večer. Bledé, namodralé, před očima mizející slunce, pomalu klesalo k obzoru. Skoro se zdálo, že tu s umírajícím dnem umírá celý svět, že přichází nekonečná, černočerná noc a s ní i zánik všeho co jsem znal a co jsem bral jako samozřejmost mého života. Nad obzorem jako bohové shlížející na promrzlou krajinu pod nimi nehybně ležely daleké mraky. Pod nimi se rozprostírala pustá pláň, táhnoucí se od obzoru k obzoru, kam jen oko dohlédlo. Nad nimi postupně tmavlo nebe, poslední záblesk odcházejícího dne; dne, který přepůlil můj život, oddělil dny světla, tepla a radosti a v jediném okamžiku jako čepel nože proměnil v prach vše co bylo, aby zanechal jen šok, ticho a prázdnotu.
Krajina kolem potěmněla. Kráčel jsem po na kost zmrzlé zemi, pokryté sněhovou krustou, ufoukanou ledovým severákem. Blížil jsem se k temným kulisám zámku, který mi v tu chvíli připadal téměř nadpřirozený. Slunce již bylo tak nízko, že ačkoli jsem byl od něj vzdálen ještě půl míle, házel zámek zlověstný stín až k mým nohám. Stál tu úplně sám uprostřed ničeho, bizarní ztracený přízrak, dávno zapomenutý všemi smrtelníky, opuštěný jako já. Stál tu tiše a nehybně, jako by ho sem z nebes snesli andělé nebo spíše démoni. Kráčel jsem jako ve snách stále rovně, kam mě nohy nesly, pořád dál k horizontu a ten přízrak se mi tady postavil do cesty.
Modré slunce opět pomalu stoupalo nad horizont. Opuštěný zakletý zámek zůstal za mými zády. Opuštěnost získala nový význam. Přede mnou se táhla jen pustá, zamrzlá pláň. Kam jen oko dohlédlo, rozprostírala se ta promrzlá, šedivá pustina. Bezútěšná, ponurá krajina stínu, severního větru a ledového modrého slunce, bez tepla, bez světla, bez života. Bez lidí.
A potom jsem si to náhle uvědomil. Jako ozvěnu, kterou odkudsi z dálky přináší severní vítr, jsem slyšel poslední slova těch stínů a pod jejich váhou jsem zaživa umřel děsem.
"A potom jsou lidé, na které svět tam venku ještě za jejich života zapomněl. Zapudil vzpomínky na ně, nebo o nich vůbec nevzpomínal. Jsou to lidé, kteří pro lidský svět přestali existovat. A pro tyto lidi nepřijde žádný z nás. Tito lidé zůstávají ztraceni a zapomenuti mezi dvěma světy, jsou odsouzeni bloudit na věky věků mezi věčností a nicotou, není kdo by na ně vzpomněl, není kdo by je přivolal zpět.Jedinou jejich nadějí je, že uslyší náš hlas a jdou za ním, dokud je opět nepřivedeme na cestu, aby po ní mohli pokračovat. Ale jsou i tací, kteří nás neuslyší nebo nás nechtějí slyšet, ti kteří odmítnou poslouchat. Ti potom sejdou z cesty a jsou odsouzeni bloudit věčnou krajinou mimo všechny hranice, ledovou pustinou bez života, věčnou zimou a věčnou nocí, tam někde v krajině stínů."
11. září 2014 / +++