Stahující se smyčka
ubaté slunce namodrale plane z šedivého listopadového nebe, a jeho paprsky se rozlévají v mlžném oparu mraků roztroušených kolem něj v jemných vrstvách jako zamrzlé vlnky na hladině nehybného jezera. Zdá se, jakoby se topilo v podzimní šedi, jakoby se rozpouštělo v mlžném oparu, který se rozpouští s ním; kontury vlnek měknou, slévají se s pozadím, až s ním splývají, a místo vlnek a slunce prosvítajícího skrze ně, tu zbyla jen jednolitá matně zářící mlha; a jak slunce sestupuje stále níže k horizontu, bledne i tato světlá mlha, až se celý obzor noří do tmy, a jen úzký pruh nad horizontem dáva tušit, že tu ještě před několika okamžiky byl den. Ten ale umírá či spíše rodí se v noc, umírá, a já tuším, že dnes umřu s ním.
Nikdy jsem nevěřil na strašidla ani na osud, vysmíval jsem se lidem, kteří svůj život řídili podle horoskopů v obskurních časopisech, pohrdal jsem těmi, jejichž den začínal modlitbami nebo meditací; to vše pro mě bylo důkazem, jak jsou naivní tyto lidské bytosti, jak ovlivnitelní jsou a jak snadno se daji manipulovat. Byl jsem přesvědčen, že já jsem jiný, lepší, že narozdíl od nich držím svůj život pěvně ve svých rukou. K andělům jsem se nemodlil a démony nezaháněl, žil jsem svůj pragmatický život, a na pohádky jsem neměl čas myslet. Až do okamžiku, kdy si démoni našli mě.
Jsem obchodník. Zabývám se nákupem a prodejem a jednou z mých specializací jsou starožitné předměty. Ve světě, v němž cena zlata a stříbra může poskočit o procenta prakticky ze dne na den, vidím jistotu v kvalitním umění, v mém portfoliu najdete tedy především obrazy, črty, staré knihy, středověké mapy, sochy a sošky, vázy, porcelánové nebo stříbrné či měděné servisy a podobné drobnosti. Procestoval jsem půlku světa, abych od soukromých osob nebo na různých aukcích nakoupil cennosti, které jsem poté zpeněžil zase jinde a za podstaně vyšší obnos. A právě tady začal příběh, který vám nyní vypovím. Cítím, že tento kus papíru je poslední, kdo mě vidí živého, proto se svěřím jemu, a budu doufat, že ho snad dostane do rukou někdo, kdo bude moci podrobnosti o mém konci sdělit mým blízkým.
Zhruba přede dvěma měsíci jsem se v rámci jedné z návštěv u svého přítele doktora F. z Rotterdamu ocitl v jednom malém holandském městečku, a shodou okolností jsem se připletl na oslavu zásnub dcery jednoho z doktorových přátel. A tam jsem se doslechl o dražbě věcí, které zůstaly coby pozůstalost po jakémsi doktorovi M., který dlouhá léta působil v Indii a nedávno se odtamtud vrátil. Bohužel se v Indii pravděpodobně nakazil nějakou vážnou nemocí, protože do dvou měsíců po příjezdu náhle a nečekaně ochořel a zemřel, a žádný z přivolaných lékařů neodhalil důvod jeho úmrtí. Tento doktor byl vdovec, a o pozůstalost se tedy staral jeho nejstarší syn. A právě ten pořádal den po zásnubách aukci věcí, které po otci zdědil, ale které nezužitkoval, a proto se rozhodl pokusit se alespoň je zpeněžit.
Druhý den po obědě jsem tedy dorazil na určené místo, a skutečně, několik věcí mě zde zaujalo natolik, že jsem se rozhodl o ně licitovat. Zájemců mnoho nepřišlo, kromě nejbližších přátel zesnulého tu bylo jen pět či šest náhodných zájemců, takže ceny předmětů, o něž jsem projevil zájem, se nevyšplhaly do takové výšky, že bych o ně ztratil zájem. Do svého hotelu jsem si nakonec odvážel jednu sadu indických nožů, dvě cestopisné knihy, měděný svícen a nakonec malou sošku jakéhosi bůžka. Na výšku měřila sotva tři palce a celá byla vyřezaná z ebenu. Nevím proč, většinou takovéto předměty nekupuju, protože jejich hodnota bývá mizivá, ale tahle mě něčím zaujala, přitahovala mě, a já nakonec sáhl i po ní.
Čas určený pro mou holandskou návštěvu vypšel, a já se vracel zpět do Anglie. Nové přírůstky do mé sbírky cestovaly na lodi se mnou, zabalené s dalšími artefakty z Holandska v mé cestovní truhle. A právě na lodi se stala první událost, která mě měla varovat, že se něco děje. Většina náznaků, kterých si normálně vůbec nevšimneme, nám teprve na konci příběhu zjeví celkový obraz, a my náhle nechápeme, jak jsme tolik varovných signálů mohli tak dlouho nevidět. Byl nádherný zářijový den, a dělníci zrovna nakládali má zavazadla na loď. Právě vynesli na palubu mou truhlu, nechali ji prozatím ležet, a vraceli se pro další zavazadla. Nad lodí kroužilo hejno bílých racků, plavně se vznášeli ve vlahém větříku, zlehka foukajícím od moře, když tu se jeden snesl až nad palubu, dvakrát obkroužil příď, a usedl na mou truhlu. Bylo to nádherné zdravé zvíře, jeho peří se lesklo v podzimním slunci, a bylo radost na něj pohledět. Sotva však racek dosedl na truhlu, začal náhle zběsile máchat křídly, a vyrazil pryč jakoby po něm skočila kočka. Zuřivě máchal křídly, jakoby se snažil úniknout z dosahu nějakého neviditelného nepřítele, rozletěl se směrem nad oceán jako o závod, a už jsem myslel, že mi zmizí z dohledu, když tu náhle jakoby do něj někdo střelil, přestal mávat křídly, a zničeho nic se zřítil do vln, a zmizel v nich. Přistoupil jsem k brlení, protože mě to překvapilo a vylekalo, ale racek byl ten tam, zmizel pod hladinou, která se nad ním zavřela jako hrob. Hleděl jsem za ním a nechápal, co se mu mohlo stát. Potom jsem pohlédl na truhlu, jestli nespatřím nějaký důvod tragického konce toho opeřence, ale truhla tu stála osamoceně na rozehřáté palubě v záplavě slunečních paprsků, a daleko široko kolem ní nebylo žádné zvíře nebo člověk, který mohl být příčinou úleku toho nebohého zvířete. Hleděl jsem na truhlu, a nechápal jsem tehdy stejně silně jako dnes chápu, co se tu stalo. Dnes už vím, že zvířata vycítí daleko dříve než lidé, že něco zlého, něco nelidského, něco tam z druhé strany je přítomno.
Ale další zlověstné události měly následovat. A tentokráte už jsem je pocítil také já. Stalo se to druhou noc na moři. Procitl jsem náhle jakoby z nějaké noční můry. Propocený a vyděšený jsem se prudce posadil na posteli a vytřeštěně zíral do tmy, která se rozlévala v kabině. Zprvu jsem vůbec nevěděl kde jsem, mozek jakoby; na rozdíl od zbytku těla; procital daleko pomaleji. Čím více jsem si uvědomoval, že nevím kde jsem a jak jsem se sem dostal, tím více ve mě rostl onen pocit neklidu a hrůzy. Teprve až se mé oči rozkoukaly ve tmě a zachytily známé tvary předmětů v mé kabině, ocitla se má mysl konečně nohama na zemi. Konečně jsem se upamatoval, kde jsem a co tady dělám, ale i tak ten podivný, niterný pocit hrozícího nebezpečí nemizel. Vstal jsem tedy z lůžka, oblékl si župan a vyšel ven na palubu. Byla jasná bezvětrná noc, loď se na klidné vodní hladině ani nepohla a měsíc zářil, jakoby dnešní noc měla být jeho poslední. Došel jsem k zábradlí a pohlédl na jeho nehybný obraz na hladině. Ležel na ní tak klidně, až se mi na okamžik zazdálo, že skutečný je ten na hladině a na ebenovém nebi se jen zrcadlí jeho odraz. A tu náhle jsem si s hrůzou uvědomil, že tomu tak skutečně je. Měsíc na nehybné hladině se najednou zničeho nic zhmotnil, ležel teď těsně pod hladinou a pak počal pomalu klesat do hlubin. Klesal a blednul, až jeho bledý jas nadobro zmizel. Trhl jsem sebou, nechápavě a nevěřícně, a pohlédl na nebe, kde ještě před chvílí svítila jeho dokonalá kopie, nyní byl měsíc ten tam, zbyla po něm jen černá prázdnota, díra do nebes, a tma pak pojednou zhoustla tak, že vše zmizelo v temnotách, propadl jsem se do nekonečné tmy, do nicoty, loď pod mýma nohama zmizela také a já zůstal viset v prostoru vyplněném dokonalou temnotou. Jakmile mi došlo, že necítím pod nohama pevnou zem, uvědomil jsem si, že padám. V ten okamžik jsem vykřikl, ale neozval se žádný zvuk, máchl jsem rukama, rozhodil nohy a náhle si uvědomil, že sedím na lůžku ve své kajutě a kolem už je dávno bílý den.
Zbytek cesty už proběhl bez nočních můr, ale při vzpomínce na ten sen mi pokaždé přeběhl mráz po zádech. Vrátil jsem se do rutiny běžných dní a zlé vzpomínky nakonec ustoupily do pozadí, takže se čas od času přihlašovaly jen s večerními stíny. Nějakou dobu se mi zdálo, že konečně mizí, že odpouvají s tou ztracenou lodí někam do tmy. A potom jsem jednoho rána otevřel noviny a jak jsem tak projížděl očima titulky, spočinul můj zrak na zprávě, která oznamovala, že ta a ta loď minulou noc záhadně zmizela. Její název mě okamžitě upoutal, protože jsem si uvědomil, že právě touto lodí jsem se přede dvěma týdny vracel do Anglie. A znovu mi po zádech preběhl mráz, cítil jsem, jak zase stojím s temnotě a loď mi mizí pod nohama. To odpoledne jsem ve své kanceláři nachodil kilometry, pořád jsem na tu loď musel myslet. Co se s ní mohlo stát. Je to jen náhoda? Jak se může dnes jen tak ztratil loď?
Příští den jsem v novinách našel podrobnější zprávu. Loď se ztratila v noci z devatenáctého na dvacátého jen kousek od pobřežní linie našeho hrabství, na dohled majáků. Prostě v jednu chvíli tam byla a o hodinu později už na rádiové vysílání nikdo neodpovídal. Moře bylo klidné, žádná bouře se v ten čas a na tom místě nepřehnala. Poté, co v příštích čtyřiadvaceti hodinách loď nezakotvila ani v cílovém místě plavby, v kterémkoli přístavu po cestě a ani se nevrátila do přístavu, ze kterého vyplula, bylo po ní vyhlášeno pátrání a několik menších lodí a člunů pobřežní stráže se ji vydalo hledat, ale ani za tři dny nenarazili na nic, co by osud prokleté lodi nějak vysvětlovalo. Moře na pobřeží nevyvrhlo byť ani jediný artefakt, který by mohl potvrdit, že plavidlo ztroskotalo. Celá loď i s posádkou prostě zmizela, propadla se bůhví kam a nezůstala po ni jediná stopa; jen spousta otázek, smutečních tváří a pachuť děsu.
Od toho dne se mé noční můry vrátily v celé své děsivosti, nicméně nyní dostávaly konkrétní podobu. Můra začínala pokaždé stejně. Už od počátku jsem cítil, že něco je špatně. Cítil jsem podivný neklid, číhající nebezpečí, neurčitou, o to víc znepokojivou hrozbu. Cosi bizarního, nepřirozeného, pokřiveného viselo ve vzduchu a křivilo to i svět, který mě obklopoval a měl vést mé kroky. Opět byla noc a opět jsem před něčím prchal, ale co to bylo, to jsem netušil. Ten děs nebyl způsoben jen tím, že mi hrozilo nějaké nebezpečí, ale rovněž nutkavou představou, že jsem spáchal něco děsivého, něco šíleného, něco na co jsem se ale nebyl schopen upamatovat. Sen byl pokaždé velice podobný, prchal jsem nejprve polem, daleko od světa lidí, poté jsem uprostřed té ztracené nicoty nalezl nějaký vstup do podzemí a vstoupil jsem do úzkého otvoru, který zcela zarostlý travou jen nepatrně vystupoval nad povrch. Netuším už jak hluboko jsem sestupoval po dlouhých schodech, ale náhle jsem stál opět na povrchu země, stál jsem u vstupu do nějaké podivné podzemní říše. Kolem se rozprostírala tísnívá krajina stínů, v dálce se němě a nehybně rýsovala alej stromů, všude kolem bylo šero a ačkoli hluboko pod zemí, nad mou hlavou visela z nízké oblohy těžká, černá mračna. Šel jsem tím podzemním světem a šedivý večer se postupně změnil v temnou noc.
Uvědomil jsem si nutkavý pocit, že mě něco pronásleduje. Ohlížel jsem se, hledal ve tmě nějaký bod, ukazatel směru, přístřešek ve kterém se krýt. Pak jsem v dálce na zčernalém horizontu spatřil lidská obydlí. Rozběhl jsem se k nim a po nekonečné době jsem dorazil k jakémusi domu. Zdál se opuštěný, prázdný, měl vysoký plot a vysoké zdi a stál tu úplně sám, ztracený na konci světa. Začal jsem jej obíhat, chtěl jsem dovnitř, skrýt se před tím, co mě pronásledovalo. Nakonec se mi podařilo se do něj dostat. Prchal jsem po schodech vzhůru, stále do vyšších a vyšších pater. Ale tu náhle jsem se v tom bludišti ztratil a tak jsem opět vyběhl na schodiště a počal znovu stoupat. Ocitl jsem se na nekonečném a bezedném schodišti. Pode mnou se propadalo do závratné hloubky a nade mnou se ztrácelo v temnotách. Hleděl jsem do tmy pod sebou a cítil, že to něco už je blízko, že se to blíží. Přidal jsem do kroku, ale čím více jsem se snažil, tím pomaleji se mé nohy byly schopny pohybovat, jako bych měl nohy zality do těžkých betonových kostek. I schodiště se nyní proměnilo. Najednou mezi stupni chyběly dřevěné trámy, zely mezi nimi díry, které se propadaly do černých hlubin. Bylo stále složitější je překonávat, díry byly stále častější, teď dokonce počalo chybět i zábradlí, ze schodiště už zbývala jen jakási pokroucená troska, rozpadalo se a nikam dál nevedlo. Nakonec jsem se dostal do místa, odkud se už nedalo kupředu. Uvízl jsem tam viset na posledním kusu konstrukce pohupující se v závratné výšce nad temnou hlubinou a to něco už bylo na dosah. Poslední ostrůvek schodiště zmítající se na jediné ocelové trubce se hrůzostrašně pohupoval, zkroucel a ohýbal pod mou váhou a zdálo se, že každým okamžikem se společně musíme zřítil do té závratné černé hlubiny. Ale pak se mi nějak záhadně podařilo překonat ten poslední kus schodiště a protáhnout se úzkou škvírou, která se tam zničehonic zjevila, někam dál.
Ocitl jsem se na vysoké střeše, balancoval jsem na úzké římse, šel po ni, potom jsem přelézal zídky a plůtky, po obou stranách se střecha propadávala do závratných hloubek, tak závratných, že za lomem střech jsem nedohlédl na pevnou zem. A potom jsem se opět dostal do bodu, kde už nešlo dál, kde jsem nedosáhl na další zídku nebo nebyl schopný přelézt další zlom. A pak jsem náhle padal a padal a padal. A opět jsem se nějak záhadně ocitl tentokráte zase někde hodně hluboko, ve špinavých a zatuchlých sklepeních, plných tlejícího zla, lidské špíny a industriálních zvuků a stínů. Prchal jsem nekonečným, děsivým sklepením, takovým, jaká jsou ve starých opuštěných továrnách, plným starých kanalizačních a plynových trubek a rour. Vinuly se podél zdí v birazních linkách jako hadi, jedna odporná místnost střídala druhou, lomila se, odbočovala a já se po kolena propadal do starého haraburdí, do plísně, špíny a rzi. Prchal jsem těmi kobkami naplněnými děsivým tajemstvím, vinou a děsem neznámo kam, až se mi náhle zdálo, že tohle přeci nemůže být sklep toho domu, ten přece tak rozsáhlý nebyl. A pak se mi zdálo, že to prchám před něčím, co jsem sám spáchal, zdálo se mi, že jsem na místě činu, na kterém jsem provedl něco otřesného. Jakoby ty špinavé zdi křičely slovo VINA, jakoby moje šílená mysl, chycená ve spirále smyčky, došla až na samý okraj šílenství.
A opět jsem se snažil odtamtud dostat. Děsivé plechové tovární kóje, výtahy s dírami místo podlahy jezdíci jak a kam se jim zachce, zmítající se nad bezednými jámami jejich šachet, rozpadlá schodiště visící odnikud a stojící bůh ví na čem, děsivé hloubky střech vznášejících se v temnotách. A pokaždé ty sny končily stejně; prolézal jsem stále menšími a menšími otvory do stále menších a menších místností, až jsem náhle prostrčil hlavu a tělo do místnosti, odkud už se nedalo nikam dostat, ale ani se otočit; každý sen končil tím, že jsem uvízl někde v podzemí a nemohl se ani hnout, byl jsem tam pohřben zaživa, metry a metry pod světem živých. Podivný přízrak už mě nepronásledoval, rozplynul se, ale nemožnost se hýbat nyní působila na mou šílenou mysl ještě tíživěji, cítil jem, jak se začínám dusit, tíha nízké, úzké místnosti mi dolehla na hruď a... A tak končila drtivá většina těch můr. A s každým dalším opakováním působila sugestivněji a skutečněji. Noci se pro mě staly utrpením a onen záhadný přízrak mě začínal pronásledovat i přes jasný den. Ten podivný pocit neklidu mě nyní neopouštěl ani v denních hodinách. Něco z toho snu ulpělo v mé mysli a viselo to tam, jakoby mi chtělo připomenout, že odteď to něco zůstává se mnou.
Uplynul další týden boje s démony. Seděl jsem na terase svého letního domu a hleděl do dálky vstříc blížícímu se soumraku. Slunce pomalu klesalo k obzoru a nebe zlověstně nachovělo. Na okamžik jsem se zamyslel, takže jsem si ani nevšiml přicházejícího poslíčka. Náhle stál vedle mě a podával mi obálku. Uchopil jsem ji, vložil mu do ruky minci a pohlédl na dopis. Otevřel jsem ho a přeběhl očima řádky. Nedočetl jsem. Ze sdělení v něm obsaženém mě zamrazilo. Psal mi přítel F. z Rotterdamu, dopis se týkal více věcí, ale veškerou mou pozornost upoutalo sdělení na konci dopisu, a sice skutečnost, že syn doktora M., ten, od nějž jsem získal poslední starožitné artefakty do své sbírky, je po smrti. Hleděl jsem na odstavec, v němž mi můj přítel oznamoval, že tělo doktorova syna našli ve sklepě jeho rozsáhlého domu, vtlačené do jakési úzké a nízké šachty od odpadního potrubí. Nikdo prý netuší, proč tam lezl, protože šachta je zazděná a nikam nevede. Dál už jsem nebyl schopen číst a jen jsem zíral na těch pár slov spojených do vět, majících na mé nervy tak děsivý účinek.
Dopis mi vypadl z rukou. Snesl se k zemi a zůstal ležet u mých nohou. Opět se mi před očima promítal můj hrůzný opakující se sen. Hlavou mi letěly myšlenky jako hejno ptáků odlétajících do teplých krajů. Nejprve můj sen se ztacenou lodí, nyní se sklepními prostory a děsivým přízrakem. Co se to děje? Jaká síla se nám to vetřela do života? Proč se sny o té lodi a smrti doktorova syna zdají mě? Jakou souvislost s těmi úmrtími mám já? Co nás spojuje? Když si dnes představím, jak blízko odpovědi jsem tehdy byl, jak jsem ani toto druhé vyjevení, toto varování nebo chcete-li nápovědu nepochopil, je jasné, že právě v tento okamžik jsem nastoupil poslední část své cesty ke zkáze, ke třetí údálosti, která mi teprve osvětlila důvody těch hrůz, které se kolem všech lidí, spojených s tím předmětem, začaly stahovat až je dostihly a zahubily. Od tohoto okamžiku již nebylo návratu, nebylo naděje na spásu.
Události příštích dní dostaly rychlý spád. Vypravil jsem se okamžitě k příteli F. do Rotterdamu a navštívil dům, v němž zemřel mladý doktor M. Dům vypadal jinak než ten z mého snu, ale zamrazilo mě, když se tu část zdiva, tu jedna stěna, jedno okno nebo část odpadního potrubí téměř na chlup schodovalo s částmi budovy z mého snu. Střípky do sebe zapadaly, toto byl dům, který ač jsem nikdy v životě neviděl, ve snu se mi dokonale zjevily jeho části, jako bych je znal nazpaměť. Začal jsem pátrat po detailech, šlo mi o to spojit ty střípky událostí a sestavit mozaiku, přijít na kloub té záhadě. A první úkol byl jasný, najít souvislost se mnou.
Prošel jsem s přítelem doktorem F. novinové články, navštívil několik lidí spojených s případem, ptal se, hledal. Příběh dostal zřetelnější kontury, začal jsem chápat souvislosti, rozpité obrysy konečně dostávaly pevný tvar. Tady v Rotterdamu mi následně došlo, že oběti nejsou dvě, ale tři. Pochopil jsem, že stejný osud jako loď a mladého doktora, potkal také jeho otce. Že je v tom souvislost. Zjistil jsem také, že mladý doktor, ačkoli ho našli až po zmizení lodi, zemřel pravděpodobně už několik dní před tímto zmizením. Pořadí tedy bylo následující - starý doktor M., jeho syn, loď. Co spojovalo tyto dva muže, loď a mne? To byla stále záhada, které jsem dosud nebyl schopen přijít na kloub. Měl jsem příběh, jen jsem pořád netušil, jakou roli v něm hraji já.
Třetí den jsem se rozloučil s přítelem F. a vrátil se opět do Anglie. Vykládali jsme právě zavazadla v přístavu, když tu se ke mě přitočil jeden z lodníků a jen tak napůl úst a opatrně mi pošeptal: "Pamatuju si vás dobře, pane? Jste to vy, kdo cestoval Mary Jane ještě před tím, než se ztratila, že jo?" Škubl jsem sebou. "Ano, plul jsem s ní. Proč se ptáte?" Námořník se ošil, rozhlédl se kolem, jakoby se ujišťoval, že nás nikdo neposlouchá. "Ta loď byla prokletá, pane, někdo nebo něco ji očarovalo." Chvíli jsem na něj hleděl, v tu chvíli na mě konečně dolehla celá závažnost té zprávy, bylo to tak nečekané prohlédnutí, na tomto místě, v tuto chvíli, po všech těch děsivých událostech posledních dní. Zahleděl jsem se mu do očí, protože mi bylo jasné, že chce pokračovat, aby mi sdělil něco důležitého. A námořník pokračoval: "Henry, můj dobrej kámoš, ten se s váma taky měl plavit, ale nakonec nemohl, protože se mu roznemohla žena a tak se o ni musel starat. Takže zůstal v přístavu a staral se jenom vo nakládání a vykládání. Takže skoro měsíc na tu loď nevlezl, jenom když tahal ty bedny. A tohohle Henryho našli včera ráno za městem v polích, zblázněnýho. Úplně se zbláznil, pomátl se. Viděl jsem ho, nemluví, jen tak kouká a nikoho nepoznává. Vidíte, pane, všichni co na tý lodi pluli už tu dneska s námi nejsou, a tenhle chudák, co tam jen na okamžik vstoupil, na tu prokletou palubu, ten je teď dočista šílenej. Jenom na ni vstoupil, ani na ni nemusel strávit noc. Kolik nocí jste na tý prokletý lodi strávil vy? Bejt váma, měl bych se teď na pozoru."
V tu chvíli jakoby na mě sáhla smrt. Teprve teď se mi střípky spojily v mozajku. Prokletá loď, námořníci, doktor, jeho syn, já. 'Ta loď byla prokletá, pane, někdo nebo něco ji očarovalo.' slyšel jsem v hlavě jako ozvěnu pořád dokola. Odpotácel jsem se od toho člověka bez jediného slova, stačil za mnou ještě něco houknout, ale už jsem ho nevnímal. Běžel jsem domů, protože tam bylo to, co zabíjelo všechno kolem mě. A teď, jak mi docvaklo, teď jsem byl na řadě já. Nebyla to prokletá loď, muselo to být něco jiného, něco co si přivezl doktor M z Indie, po jeho smrti to vlastnil jeho syn a bylo to něco, co jsem na lodi přivezl domů a teď to leží v mém domě. Je to něco, co pronásleduje a zabíjí všechny, kteří s tím přijdou do styku.
Náhle jsem se zastavil. Oči se mi rozšířily, dech se zastavil. Před očima mi doslova zamrzl snímek racka, sedajícího si na mou truhlu s... s doktorovými artefakty z Indie. Okamžitě jsem před očima viděl všechny věci z truhly. Sadu indických nožů, dvě cestopisné knihy, měděný svícen a nakonec malou sošku jakéhosi bůžka celou z ebenu černého jako... Nyní jsem si byl jist, že jsem odhalil podstatu událostí, které zahubily tolik lidí a mě dohnaly až na práh šílenství. Mířil jsem domů, už jsem věděl, co hledám, ale ještě jsem netušil, co udělat, abych od sebe odvrátil zkázu.
Ve velké pracovně, která primárně sloužila jako společenská místnost, stála podél východní stěny velká zdobená vitrína, a za jejím sklem se nacházela jedna z částí mé sbírky. Právě tady ležely poslední úlovky, které jsem si přivezl z Rotterdamu. Tady nyní odpočívala ta malá, ebenově černá soška, která byla zodpovědná za smrt tolika lidí. Musel jsem s ní něco udělat, cokoli. Celou cestu domů jsem přemýšlel, jak se jí zbavit nebo jak ji donutit, aby přestala s tím, čemu jsem se zdráhal uvěřit, že by mohla činit. Jak už jsem řekl, jsem materialistický člověk, vyprávět mi kdokoli podobné hrůzostrašné povídačky, pousmál bych se nad nimi. Ale ty hrůzostrašné povídačky se nyní děly mě, byly hmatatelné, stačilo natáhnout ruku a člověk se dotkl něčeho temného, chladného, nezbadatelného. Stačilo natahnout ruku a lidé umírali. Ne, tohle nebyly povídačky, to bylo skutečné a nezbývalo nic jiného, než s tím něco udělat, zničit to zlo, než ono zničí mě. A po mě další a další a další. S hrůzou jsem si představil, kdo je zapsán v mé závěti. Sešlápl jsem plyn auta. O pár okamžiků se mé auto vřítilo do brány mého domu.
Stál jsem před vitrínou. Dole vpravo ležely indické nože s lesklou čepelí a slonovinovou rukojetí, dva cestopisy pak ležely na druhé straně vitríny, rozevřené na stránkách, na kterých byly umístěny nejzajímavější mapy. U horního okraje stál ve stínu měděný svícen a konečně, černá ďábelská soška ležela na rudém sametu dole uprostřed. Stál jsem před ní a hleděl na ten malý černý kus dřeva. Je vůbec možné, aby obyčejný kus dřeva dokázal zabíjet lidi, nechal beze stopy mizet předměty, aby v racionálním dvacáté století takovým šílenostem vůbec někdo věřil? Konečně přišel komorník s malým klíčkem. Pohlédl na mě, ja přikývyl. Chladný kov vnikl do zámku, dvakrát opsal kruh a dvířka vitríny povolila. "Podejte mi tu černou sošku, prosím, Wille." "Tady ji máte, pane."
A opět jsem seděl v autě. Ale tentokráte jsem stál na parkovišti před svým domem a nevěděl, co dál počít. Konečně po nekonečném přemýšlení jsem otočil klíčkem. Dvě míle po hlavní silnici stojí starý kostel. Vstoupil jsem do něj právě v okamžiku, kdy odtamtud vycházel farář. Prohlédl si mě, pozdravil mě a pomalu odcházel, jen se ještě jednou otočil. Vešel jsem do potemnělého chrámu. Chladné zdi tu přede mnou rostly do výšky a spojovaly se nad mou hlavou jako bych stál v aleji pod korunami stromů. Kam mě zavede ta alej. Já neveřící nyní veškerou svou naději v kládám do - víry že to bude fungovat. Pomalu jsem došel k hlavnímu oltáři. Napravo od něj stál druhý malý oltář a na něm ležela prohlubeň naplněná do poloviny vodou. Svěcenou vodou. Přemýšlel jsem jen okamžik. Vytáhl jsem z kapsy sošku, rozbalil ji ze šátku, ale ruce se mi tak třásly, že mi soška vypadla z rukou a dopadla na zem. Rozhlédl jsem se kolem, jestli někdo neviděl, co provádím, ale byl jsem v kostele sám. Rychle jsem sošku zvedl a hodil ji do prohlubně. Dřevěná soška okamžitě klesla na její dno, eben je mimořádně těžký. Vodní hladina se nad ní houpala a mě se opět před očima utápěl ten bledý měsíc. Pár vteřin jsem artefakt nechal ležet na dně, pak jsem pro něj sáhl, zabalil jej opět do šátku, otočil se a odcházel.
Zdálo se mi, že ze mě spadla ohromná tíže. Jako bych byl po letech zase svobodný, volný. Vyšel jsem před kostel a zhluboka se nadechl. Bylo pozdní listopadové odpoledne, vzduch voněl hnilobou vrcholícího podzimu a slunce už pomalu klesalo k horizontu. Vyšel jsem rázně ke svému autu. Cestou domů jsem zastavil na malém odpočivadle u lesíku. Z kufru auta jsem vytáhl kanystr s benzínem, polil s ním sošku a zapálil ji. Do pěti minut bylo dílo zkázy hotovo. Odjížděl jsem s pocitem zadostiučinění.
Přijel jsem domů a zaparkoval auto na obvyklém místě. Obzor už pomalu potemněl, ale v žádném z oken se ještě nesvítilo. Vešel jsem do haly, zavolal jsem na Williama, ale komoří se neozýval. Došel jsem tedy na konec haly, měl jsem v úmyslu jít přímo k sobě do pracovny a vybalit si věci z cestovního kufru. Ale jak jsme míjel velkou pracovnu, zazdálo se mi, že vidím něco , co kazilo celkový dojem místnosti. Jakoby tu něco nepatřilo. Otevřel jsem dveře a v ten okamžik jsem zůstal jako přimražený stát ve dveřích, rukou se drže hrany dveří. Uprostřed místnosti, přímo před vitrinou s indickými artefakty ležel na zemi komorník William. Ležel v tak bizarní, pokroucené poloze, že mi okamžitě došlo, proč jsem ležícího člověka nepoznal a zprvu netušil, co to na podlaze je. Jeho údy byly pokroucené jako kořeny stromu, vůbec se nepodobaly lidským. Došel jsem s hrůzou pomalu k němu a ačkoli vím, že smrt je blízko, i kdybych žil tisíc let, na výraz v jeho tváři bech nezapomněl. Byl to výraz naprostého překvapení i čiré hrůzy zároveň. Ucouvl jsem. Náhle se mi zazdálo, že se v místnosti razantně sešeřilo. Vyděšeně jsem se rozhlédl, ale to už mne nadobro přepadl strach, popadl jsem prvni věc, kterou jsem nahmatal, ohnal se s ní a vyrazil ven v místnosti, ven z budovy a rozeběhl jsem se pryč.
Zubaté slunce namodrale plane z šedivého listopadového nebe, a jeho paprsky se rozlévají v mlžném oparu mraků roztroušených kolem něj v jemných vrstvách jako zamrzlé vlnky na hladině nehybného jezera. Zdá se, jakoby se topilo v podzimní šedi, jakoby se rozpouštělo v mlžném oparu, který se rozpouští s ním; kontury vlnek měknou, slévají se s pozadím, až s ním splývají, a místo vlnek a slunce prosvítajícího skrze ně, tu zbyla jen jednolitá matně zářící mlha; a jak slunce sestupuje stále níže k horizontu, bledne i tato světlá mlha, až se celý obzor noří do tmy, a jen úzký pruh nad horizontem dáva tušit, že tu ještě před několika okamžiky byl den. Ten ale umírá či spíše rodí se v noc, umírá, a já tuším, že dnes umřu s ním.
Sedím tu na konci parku, moje pozemky končí už támhle za těmi stromy. Tenhle altánek mě vždy děsil, necítil jsem se tu dobře, pokaždé tu na mě padl takový podivný splín; teď jsem v něm našel azyl. Poslední azyl. Konec se blíží, teď už je to jasné. Něco se pokazilo, něco nevyšlo. Je možné, že soška dál ovládá zlé síly, že démon ukrytý v té temné hmotě dál krouží kolem mě, blíží se, připravuje se na pslední úder. Za chvíli bude tma. Nikdy jsem nezažil tak zvláštní listopadový den. Ještě ráno jsem byl na lodi a teď... Nahmatal jsem zápalky a zapálil svíčku ve svícnu. Příjemné, uklidňující světlo se rozlévá altánem, zatímco kraj tam venku se ponořil do ještě temnějšího šera.
Najednou jsem si něco uvědomil. Hleděl jsem na plápolající svíci, jejíž světlo se rozlévalo po vnitřku altánu. Kde se tu vzal ten svícen? Chvíli jsem na něj vyděšeně hleděl, než jsem si uvědomil, že jsem ho popadl v pracovně ze stolu, když jsem se oháněl po neviditelném přízraku a došlo mi, že jsem ho pevně svíral celou cestu, co jsem běžel parkem. A zápalky jsem měl v kapse, protože jsem pálil sošku černého démona. Ale co dělat teď, když je evidentní, že soška zabíjí i po své smrti? Nebo... - Myšlenka černá jako noc mě vyděsila až do morku kostí. - Nebo co když to už od počátku nebyla soška. - Pohled mi sklouzl na měděný svícen přede mnou. Nebylo pochyb, byl to ten indický svícen z mé sbírky. Jak je ale možné, že před pár minutami stál na stole před vitrinou, když v době, kdy jsem odcházel se soškou ještě stál na polici vitríny, kterou William zamykal... Jako blesk s čitého nebe mi to došlo. William svícen vytáhl a... Svícen byl od samého začátku se všemi ostatními artefakty, už od příjezdu z Indie. Náhle jsem cítil, jak mi vzadu na kru vstávají vlasy hrůzou. Hleděl jsem na měděný svícen před sebou. Osvětloval altán chladným, namodralým světlem, teď už to nebylo to hřejivé žluté světlo. Venku už panovala naprostá tma. Dlouhá, nová svíce na svícnu plála klidným, modrým plamenem. Potom najednou zhasla.
23. listopadu 2014 / ++